Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Lukeš (* 1940)

• narodil se 7. května 1940 v Kladně

• v roce 1958 ukončil studium střední průmyslové školy a nastoupil do ČKD Lokomotivka

• v roce 1966 dokončil dálkové studium Vysoké školy dopravní, obor konstrukce lokomotiv

• v roce 1968 změnil zaměstnání a pracoval v podniku Sigma

• v roce 1970 přestoupil do Transfery, která připravovala přesun kostela ze starého Mostu

• vymyslel konstrukci vozíků, po kterých kostel Nanebevzetí Panny Marie v roce 1975 přesouvali

• od roku 1976 pracoval v podniku Stavby silnic a železnic

• v roce 2006 odešel do penze

• v době natáčení (2025) žil v Praze

Jaroslav Lukeš se významně podílel na přesunu kostela Nanebevzetí Panny Marie ze starého Mostu v roce 1975. Zkonstruoval vozíky, po kterých se gotická památka sunula téměř 900 metrů. V té době byl zaměstnancem podniku Transfera, který byl pro účely přesunu zřízen pod ministerstvem kultury a informací. „I když mi v té době bylo třicet pět let, byl to vrchol mé kariéry, který už nic nepřekonalo,“ vzpomíná Jaroslav Lukeš. 

V dětství jsem se zajímal hlavně o sport

Jaroslav Lukeš se narodil 7. května 1940 v Kladně, kde žil s rodiči jen do šesti let u babičky z matčiny strany. První třídu vychodil v Chrudimi, pak se rodina přestěhovala do Prahy, na Letnou. Pamětníkova matka Marie Lukešová byla učitelkou dějepisu a českého jazyka. Otec Vladimír Lukeš byl doktorem práv a přesvědčením sociální demokrat. Po válce zastával funkci tajemníka člena předsednictva Československé sociální demokracie a ministra průmyslu Bohumila Laušmana. 

Jaroslav Lukeš vzpomíná, jak chodil jako dítě na Letnou sportovat, hlavně hrát fotbal. Na zápasy letenských fotbalistů ale moc nechodil. „Raději jsem chodil kopat než se na fotbal dívat,“ dodává. Zájem o sport ho doprovázel celým životem. 

Otec raději sám od sebe nastoupil do výroby

V roce 1949 Bohumil Laušman emigroval nejprve do Jugoslávie a poté žil v Rakousku. Odtamtud ho později unesla Státní bezpečnost. Pamětníkův otec Vladimír Lukeš ještě krátký čas zastával funkci tajemníka ministryně Ludmily Jankovcové, raději ale sám z ministerstva odešel. „Odešel sám, než ho stačili kvůli politickým názorům zavřít. Nastoupil do výroby do ČKD Lokomotivka v Praze, kde začal studovat průmyslovku, aby si zlepšil vzdělání. Maturovali jsme pak ve stejný den,“ vzpomíná Jaroslav Lukeš. 

Sport mi pomohl s výběrem zaměstnání

Pamětník chtěl studovat slaboproud na elektrotechnické průmyslovce. Pro velký zájem se tam ale nedostal. Studoval proto střední průmyslovou školu, obor tepelné zpracování kovů a konstrukce pecí v Masné ulici. Po ukončení školy měl na umístěnku nastoupit daleko za Prahu. V té době ale už jako sedmnáctiletý hrál volejbal v A mužstvu Sparty. To mu výrazně pomohlo, protože nemusel nastoupit do zaměstnání, které mu určila umístěnka. Díky jeho sportovním kvalitám o něj projevil zájem podnik ČKD Lokomotivka, kde pracoval jeho otec. 

Na vysokou školu jsem se nedostal kvůli otcově politické minulosti

Po dokončení střední školy v roce 1958 chtěl Jaroslav Lukeš pokračovat ve studiu na škole vysoké. To mu ale nebylo umožněno. „Nevzali mě proto, že jsem neměl dobrý kádrový posudek. Tak jsme se odvolali, ale tam mi řekli, že kvůli politicky zaměřenému otci mě nevezmou. Až časem že si to můžu zopakovat. Tak jsem šel do ČKD, do Lokomotivky, kde jsem byl rok,“ vzpomíná pamětník. 

Po roce narukoval Jaroslav Lukeš na vojnu, kde učinil další pokus o studium vysoké školy. „Ale řekli mi, že mě také potřebují více poznat, tak z toho zase nic nebylo,“ popisuje pamětník. Vojnu strávil díky volejbalu v Dukle Kolín, odkud ho převeleli do Dukly Mladá, kde potřebovali zlepšit výkonnost, což se podle Jaroslava Lukeše podařilo. Zkusil proto znovu podat žádost o dálkové vysokoškolské studium a tentokrát uspěl. Vysokou školu dopravní, obor konstrukce lokomotiv, dostudoval po návratu z vojny do ČKD v roce 1966. 

Pracoval ve vývoji lokomotiv a účastnil se zkušebních jízd prototypů. Po dvou letech ale odešel do podniku Sigma, kde pracoval v oddělení výzkumu jaderných elektráren. 

Do Transfery jsem se dostal díky půjčené pneumatice

V druhé polovině šedesátých let pamětník využil možnosti cestovat. „Pokud si člověk sehnal pozvání, mohl jet prakticky kamkoli,“ vzpomíná. Zvažoval dokonce nabídku zaměstnání ve Švédsku. Pak ale přišel srpen 1968 a invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Byli jsme zrovna na dovolené v Jugoslávii. Měli jsme v té době syna, takže jsme neuvažovali o emigraci a vrátili jsme se,“ konstatuje Jaroslav Lukeš.  

Silvestra 1969 trávil pamětník s rodinou na lyžích v Krušných horách. Oslovil ho neznámý muž, který potřeboval nutně kvůli onemocnění svého syna odjet do Prahy. Požádal proto pamětníka, jestli by ho neodvezl, protože si netroufl jet svým vozem. Po cestě do hor totiž píchl pneumatiku a musel nasadit rezervu. Do Prahy se bál jet bez náhradního kola. Jaroslavu Lukešovi se však nechtělo odjet tak brzy, a půjčil mu tedy svou rezervní pneumatiku s tím, že si ji vyzvedne večer cestou z dovolené. 

„Byl to inženýr Bareš, který měl v Transfeře na starosti plánování způsobu přesunu kostela ze starého Mostu. Když jsem se zastavil pro rezervní pneumatiku u něj doma na Břevnově, pozvali nás na čaj. Tam jsme se domluvili, že do Transfery nastoupím. Začal jsem tam pracovat od roku 1970,“ vysvětluje Jaroslav Lukeš. 

Řekl jsem, že způsob přesunu kostela navrhnu já

Na konci padesátých let se těžba hnědého uhlí na Mostecku přiblížila až k hranicím města Most. V roce 1964 schválila vláda usnesení o provedení likvidace starého a výstavbě nového Mostu. Rozhodlo se také o zachování děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie jako vzácné gotické kulturní památky. K provedení této akce byl v dubnu 1968 zřízen podnik Transfera, coby organizace ministerstva kultury a informací pro přesun kostela. Jeho ředitelem byl jmenován profesor Josef Wünsch.

Zvítězila myšlenka provést přesun stavby za použití propojených hydraulických lisů. Vozíky, které měly kostel o celkové váze kolem dvanácti tisíc tun i s konstrukcí vézt, navrhl profesor Wünsch. Nechal je zhotovit a v lednu 1969 je odzkoušel při přesunu kaple sv. Šebestiána v Uherském Hradišti. Od konce roku 1968 se ale proti Josefu Wünschovi a jeho vedení Transfery začala zvedat opozice a v březnu 1969 byl odvolán z pozice ředitele. Novým ředitelem byl podle Archivu bezpečnostních složek ČR jmenován Otakar Novák, jeden z hlavních Wünschových oponentů.

Podle Jaroslava Lukeše nebyl způsob transportu navržený Josefem Wünschem dobrý. „Profesor Wünsch měl představu takzvaných tančíků. Byly založené na tom, že se po ocelové dráze odvíjí přesouvaná stavba na válečkách. To ale úplně selhalo. Zjistili jsme, že válečky si dělají, co chtějí. Každá nepatrná vada je nasměrovala jinam. Přestěhovali jsme na tom baráček šestnáct metrů, ale každou chvíli jsme válečky museli směrovat tam, kam měly dorazit,“ popisuje pamětník. 

Transfera měla problém sehnat firmu, která by našla jiný způsob přepravy. „Inženýr Bareš přišel s tím, že má problém. Tak jsem mu navrhl, protože jsem dělal podobnou diplomovou práci, že podvozek navrhnu sám. Souhlasil,“ vzpomíná Jaroslav Lukeš. Podle jeho slov se vytvořila komise, která na návrh dohlížela. „Byli v ní profesor Fraubauer z katedry kolejových vozidel z dopravní fakulty, docent Brepta z ČVUT a dva lidé z Výzkumného ústavu kolejových vozidel. Vždy jsem jako první předkládal, co jsem udělal,“ líčí pamětník.

Práce na konstrukci speciálního podvozku Jaroslava Lukeše bavila. „Když děláte takový projekt, v první části vás napadne čtyřkolový vozík. Jenže když zjistíte, že na něj tlačí 500 tun, tak zjistíte, že je to trochu moc. Tak jsem navrhnul, že tam musí být osm kol – že by to byly dva podvozky, které by se spojily,“ popisuje pamětník. Příprava na transport kostela trvala pět let. Vznikl o ní i dokument, ve kterém je Jaroslav Lukeš zachycen při testování prototypu svého vozíku. 

Kvůli poruše se kostel rozjel třikrát rychleji, než bylo plánováno

Kostel Nanebevzetí Panny Marie se dal do pohybu 30. září 1975. Stavba těžká dvanáct tisíc tun, šedesát metrů dlouhá a zhruba třicet metrů široká a vysoká cestovala na nové místo ke Klášteru svatého Ducha 841 metrů, téměř měsíc, do 27. října. Akci přihlížely tisíce lidí z Mostu i bližšího a vzdálenějšího okolí. Pod gotickou stavbou zbavenou věže a vyztuženou ocelovými vzpěrami, popojížděly vozíky Jaroslava Lukeše. „Pracovali jsme ve třech směnách s pracovníky dalších závodů, které se na přesunu podílely,“ popisuje pamětník. 

Pohyb kostela zajišťovaly hydraulické válce. Čtyři tlačily kostel před sebou a další čtyři ho brzdily. Válce pojížděly po kolejích stejně jako obří stavba. Vždy se dva opřely o pražce a další se posunuly o více než tři metry, což byl maximální rozsah zařízení. Tak se válce střídaly a zajišťovaly plynulou jízdu památky ke svému cíli. V jednu chvíli ale došlo k poruše hydraulických válců, které měly kostel brzdit a udržovat v rychlosti tři centimetry za minutu. 

„Brzdicí válec, který měl začít pracovat, nebrzdil. Propouštěl olej a okamžitě šly tlaky dolů. Dostal jsem zezadu informaci, že tlačné válce už ztratily dotek s pražci, o které se opíraly a tlačily kostel. Tak jsme nechali spustit válce, které jely, a měly dosáhnout na svou novou hodnotu. Zkusili jsme, jestli bychom je nechytli dříve. Ale zrovna to vyšlo tak, že patka, která se opírala, byla nad pražcem, který měla minout. Výsledek byl ten, že se to rozjelo na rychlost přes deset centimetrů za minutu oproti třem, které byly plánované,“ popisuje.

Že by kostel ujel, podle Jaroslava Lukeše nepřicházelo v úvahu. Nakonec se všechno podařilo a kostel doputoval na místo, kam měl, bez větších problémů. „Měřili jsme chvění a tramvaj, která projela kolem, vyvolala větší chvění země než projíždějící kostel,“ upozorňuje pamětník. 

Přesun je zapsán do zlaté knihy Guinnessových rekordů jako nejtěžší předmět přepravený po kolejích. Tehdejší komunistický režim využil unikátního přesunu ke své propagaci, která měla zastínit skepsi z likvidace starobylého města.

Byl jsem u první stavby vysouvaného mostu v Československu

V roce 1976, po ukončení činnosti podniku Transfera, odešel Jaroslav Lukeš do Staveb silnic a železnic. I tam se pokoušel využít vozíky, které zkonstruoval pro přesun mosteckého kostela. „Na konci roku 1976, ještě v Transfeře, jsem dostal za úkol pro Stavby silnic a železnic udělat návrh na vysouvání prvního vysouvaného mostu u nás v Československu, což byl most přes přehradu. Tam jsem použil kompletní vůz,“ vzpomíná. 

Jaroslav Lukeš se podílel také na stavbě vysouvaných mostů v Římově, Voznici, Brandýse nad Labem nebo v Dalovicích. Stavěl ale také vysouvaný most v Maďarsku. Na počátku osmdesátých let zúročil své zkušenosti z Mostu při transferech kostela v rakouském Pillu a v roce 1982 při stěhování kaple také v Rakousku, v Kirchbergu. O deset let později ještě stěhoval kostel v rakouském Thurnbachu. Zaměstnancem podniku Stavby silnic a železnic zůstal až do roku 2006, kdy odešel do penze. 

Kromě svého stálého zaměstnání ale v roce 1992 založil firmu Kopra, která se zabývala konstrukčními pracemi. Od roku 2001 se navíc zabývali i prací v architektonické oblasti. Vedl ji pamětníkův syn Ing. arch. Tomáš Lukeš. Firmu mu otec předal v roce 2014. S manželkou Miladou vychovávali tři syny. Nejstarší je Ing. arch. Tomáš Lukeš, druhý je Ing. Oldřich Vlasák, Ph.D., společným synem je Ing. Jaroslav Lukeš, Ph.D. Společným rodinným zájmem pamětníka byl a stále zůstává sport, hlavně odbíjená, badminton, tenis, hory a lyže. Jaroslav Lukeš žil v době natáčení, v listopadu 2025, v Praze.