Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Součková (* 1939)

• narodila se 11. dubna 1939 v Benešově

• v roce 1957 dokončila studium tamního gymnázia

• v roce 1962 dostudovala ČVUT, obor jaderná fyzika

• v roce 1969 odmítla podepsat souhlas s vpádem vojsk 21. srpna 1968

• manžel Jiří Souček byl autorem počítačového programu pro přesun gotického děkanského kostela v Mostě

• s manželem prožívala následné soudní spory o uznání patentů

• v roce 2025 žila v Praze

Věra Součková sledovala práci svého muže Jiřího Součka, který se významnou měrou zasloužil o zdárný průběh přesunu kostela Nanebevzetí Panny Marie ze starého Mostu. Vynalezl počítačový program a systém, který hlídal při transferu gotickou památku, která se nesměla vychýlit žádným směrem ani o jediný milimetr. Manžel se soudil jedenáct let o uznání patentů, které při přesunu kostela využil. 

S manželem jsme se seznámili na střední škole

Věra Součková, rozená Svobodová, přišla na svět 11. dubna 1939 v Benešově. Tam vystudovala i víceleté gymnázium. V závěru studia se seznámila se svým budoucím manželem, o sedm let starším Jiřím Součkem. Pocházel také z Benešova, kde žil se svou matkou. Jiří Souček také nasměroval pamětnici k dalšímu studiu na vysoké škole. Od roku 1957 studovala na Fakultě technické jaderné fyziky ČVUT. Společně s budoucím manželem pobývali střídavě na ubytovně školy na pražské Letné a také v Benešově u matky manžela. 

Padesátá léta byla podle pamětnice především o strachu. „Člověk musel být moc opatrný. Nic se nesmělo říkat nahlas. Člověk si musel dát pozor na to, kdo ho slyší, a aby neřekl nic, z čeho by mohl mít problémy,“ vzpomíná Věra Součková. Jak sama říká, v té době sledovala politické procesy. Týkaly se i členů širší rodiny. 

Věnovali jsme se oba vývoji slaboproudých polovodičů

Po studiu vysoké školy začala Věra Součková pracovat v Benešově v provozovně, která se zabývala výrobou polovodičů. Stala se vedoucí zkušebny polovodičových prvků. Manžel Jiří Souček začal pracovat v ČKD Stalingrad a dojížděl na pražský Pankrác, kde se zabývali vývojem polovodičů v bývalém areálu podniku JAWA. 

Uvolnění v šedesátých letech bylo hmatatelné

„Často jsme jezdili do Prahy do divadla, herci byli stále více odvážní i repertoár byl odvážnější. Uvolnění bylo patrné ve všech směrech. Byla to zvláštní doba a líbila se nám. Dělala jsem postgraduály a tam to bylo také znát, například v oblasti ekonomiky to byly úžasné přednášky. Lidé byli uvolnění a mluvili upřímně,“ vzpomíná pamětnice na druhou polovinu 60. let. Pak ale nastal obrat.

Srpnová okupace pro nás byla šokem 

Podle Věry Součkové znamenala srpnová okupace vojsk Varšavské smlouvy velké rozčarování. „Mysleli jsme, že to nebude tak do hloubky, ale bylo to hodně do hloubky, člověk si musel dát pozor, co říká,“ podotýká pamětnice. Na samotný 21. srpen si vzpomíná tak, že měla připravené balíčky s jídlem, protože se s manželem chystali na výlet. „Balíčky se nám hodily, protože (…) se nic nedalo koupit. Manžel jel hned do Prahy zjistit, co se děje. Měla jsem o něj strach. Zůstala jsem doma s šestiletou dcerou,“ líčí pamětnice. 

Sestra Věry Součkové s rodinou byla v té době v zahraničí, kde už zůstala, a dnes žije ve Švýcarsku. 

S vpádem vojsk jsme nesouhlasili, mstili se nám

V roce 1969 nastaly tak zvané prověrky a lidé museli podepsat souhlas s vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Kdo to neudělal, měl problémy. Věra Součková s manželem mezi takové lidi patřili. „Po roce 1970 manžela vyhodili z práce. Musel odejít ze závodu. V okamžiku, kdy byl někdo nucen odejít ze zaměstnání, tak neměl téměř šanci získat jiné,“ vysvětluje Věra Součková. Jiří Souček ale práci našel v malém výrobním družstvu Inova a věnoval se výzkumu a vývoji přístrojů. 

„Samozřejmě jsem už nesměla být vedoucí zkušebny, mohla jsem řídit maximálně dva lidi,“ líčí. „Horší bylo, že mi omezili mzdu, nesměla jsem dostat přidáno.“ Podle svých slov ale byla celkem ráda, protože řešit problémy s lidmi ji nenaplňovalo. Namísto toho se začala věnovat oblasti spolehlivosti a životnosti výrobků a absolvovala k tomu i odborné kurzy. „Odmítli jsme uznat obsazení Československa. Manžel prohlásil, že šlo o okupaci. S tím nešlo nic dělat,“ dodává Věra Součková.

Přišla nabídka podílet se na přesunu kostela v Mostě

Na konci padesátých let se těžba hnědého uhlí na Mostecku přiblížila až k hranicím města Most. V roce 1964 schválila vláda usnesení o provedení likvidace starého a výstavbě nového Mostu. Rozhodnutí se vztahovalo také na zachování děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie jako vzácné kulturní památky. Kvůli přesunu se založil podnik Transfera, který spadal pod ministerstvo kultury. Tehdejší podnik Škoda Plzeň vyráběl pro přesun speciální podvozky. 

Důležité ale bylo, aby přesun gotické stavby neměl výchylku větší než jeden milimetr do všech směrů. Škoda Plzeň proto v roce 1972 oslovila některé podniky, jestli nechtějí přispět k řešení problému monitoringu výchylek. Oslovené bylo i družstvo Inova a tím i Jiří Souček. Jeho úkolem se stalo najít systém, který by byl schopný sledovat v reálném čase všech třiapadesát vozíků, po kterých kostel jel rychlostí tři centimetry za minutu. Zároveň měl data ze všech podvozků po celou dobu jízdy předávat na velín. 

Ve stejné době, kdy Jiří Souček vymýšlel počítačový program pro monitoring výchylek při přesunu kostela, stavěla rodina i nový dům na pražském Smíchově. Věra Součková vzpomíná, v jakých podmínkách, na tu dobu, unikátní program vznikal: „Byla řada principů, na kterých to udělat, a manžel se tím zabýval hlavně doma v garáži. Sestrojil prototyp snímače, nechali ho vyrobit podle prototypu. Škoda Plzeň souhlasila s tím, že tak, jak je to navržené, by to mělo snímat tu hladinu, že by těch snímačů bylo třeba třiapadesát nebo čtyřiapadesát i s nádrží.“ 

V té době už některé podniky využívaly kalkulátory značky Hewlett Packard. Jiří Souček přišel na to, jak je upravit, aby byly schopné v reálném čase sledovat případné výchylky podvozků. Americký výrobce výpočetní techniky tehdy věděl o využití kalkulátorů při plánovaném unikátním přesunu kostela, a nabídl proto přímo Jiřímu Součkovi počítač, do kterého by bylo možné soustředit všechna potřebná data. Manželovi pamětnice ho proti podpisu zajistil pracovník firmy z Vídně, který byl v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Mostě kdysi pokřtěn.   

Manžel se jedenáct let soudil o přiznání patentů

Kostel Nanebevzetí Panny Marie se dal do pohybu 30. září 1975. Stavba těžká dvanáct tisíc tun, šedesát metrů dlouhá a zhruba třicet metrů široká a vysoká cestovala na nové místo ke Klášteru svatého Ducha 841 metrů téměř měsíc – do 27. října. Akci přihlížely tisíce lidí z Mostu i bližšího a vzdálenějšího okolí. Přesun je zapsán do zlaté knihy Guinessových rekordů jako nejtěžší předmět přepravený po kolejích. Tehdejší komunistický režim využil unikátního přesunu ke své propagaci, která měla zastínit skepsi z likvidace starobylého města.

V roce 1976, tedy rok po přesunu kostela, ukončil podnik Transfera svou činnost. Jiří Souček podle pamětnice požádal o přiznání několika patentů, které přispěly ke zdárnému přesunu mosteckého kostela. „Transfera byla delimitována mezi čtyři organizace, ale nebylo vůbec jasné, kdo by měl platit patenty, kdo odpovídá za stěhování. To se dlouho řešilo,“ vzpomíná Věra Součková. 

Když se po několika letech soudy shodly na tom, která z nástupnických organizací by měla patenty proplatit, nastal další problém. „Výši odměny za patenty začali zkoumat znalci. Tam byly věci! Znalec třeba prohlásil, že se nic neušetřilo, protože kostel byl a kostel je. Že přesun se zaplatil, už nevím čím, ale že nic nového nevzniklo, takže není důvod k proplacení odměny za případné úspory,“ vzpomíná pamětnice. Soudy po jedenácti letech nakonec uznaly, že má Jiří Souček nárok na padesát tisíc korun. 

Po těžkém infarktu už manžel pracovat nemohl

Na podzim 1989 stihl Jiřího Součka těžký infarkt. „Události 17. listopadu 1989 jsem téměř nevnímala, jezdila jsem za manželem do nemocnice a bála se, aby to vůbec přežil,“ vzpomíná Věra Součková. Podle jejích slov se už manžel po vyléčení nesměl vrátit do práce a musel zůstat doma. „Vymýšlel proto různé domácí zlepšováky. Vrhnul se například na dálkové ovládání topení, které by reagovalo na venkovní teplotu,“ popisuje pamětnice. 

Společně se svým manželem se věnovali literatuře, Jiří Souček měl velmi rád filozofii, obdivoval filozofa Milana Machovce, ke kterému chodil na přednášky v rámci studia univerzity třetího věku. „Několikrát mě vzal s sebou,“ vzpomíná pamětnice. Jiří Souček zemřel 3. července 2016.