V Přešticích zvěstovali třetí hudební obrození a skončili za mřížemi

/ /
Ivan Martin Jirous zvaný Magor v roce 2009. Foto: Vavřinec Menšl
Ivan Martin Jirous zvaný Magor popsal ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození, jak může fungovat underground v době normalizace. Foto: Vavřinec Menšl

„Nic z toho, co děláme, se nositelům oficiální kultury nemůže líbit. Protože je to nepoužitelné k vytváření dojmu, že věci jsou v pořádku. Věci totiž nejsou v pořádku,“ pronesl Ivan Martin Jirous, řečený Magor, přes 45 lety v Přešticích.

Městečko Přeštice leží nějakých 20 kilometrů jihozápadně od Plzně. Milovníci historických památek v něm najdou monumentální barokní chrám postavený podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera, milovníci vepřového masa si vybaví přeštické černostrakaté prase. V moderních dějinách zanechaly Přeštice stopu v podobě sešlosti asi stovky lidí jedné prosincové soboty roku 1975.

I když tomu zprvu nic nenasvědčovalo. „Večer poezie a hudby“ v místním klubu Socialistického svazu mládeže (SSM) měl pro pořadatele následky v podobě soudního procesu a nepodmíněných trestů.

Normalizovaci ohrožovala vlasatá mládež a bigbeat

V roce 1975 se československá společnost na první pohled jevila být zcela „znormalizovanou“, jak si soudruzi zabydlení ve svých funkcích s podporou mohutné okupační sovětské armády naplánovali. Jednu z nemnoha subkultur, která se nevešla do normalizačních šablon, představovaly milovníci rockové hudby (jak se tehdy u nás říkalo bigbeatu), pro které se vžil termín máničky kvůli jejich dlouhým vlasům, připomínajícím postavu ze známých loutkových dětských představení o Spejblovi a Hurvínkovi.

Milan Hlavsa na oficiálním koncertu The Plastic People of the Universe v Galerii Václava Špály v roce 1969. Zdroj: Paměť národa
Milan Hlavsa na oficiálním koncertu The Plastic People of the Universe v Galerii Václava Špály v roce 1969. Zdroj: Paměť národa

Elektrické kytary a dlouhé vlasy se staly symbolem vlny, která v době uvolnění konce šedesátých let s nebývalou razancí dorazila do socialistického Československa a která v letech počínající normalizace ustupovala jen velmi zvolna.

Režim si vymyslel nová pravidla, kapely, které směly veřejně vystupovat, musely projít sítem nesmyslných přehrávek před komisemi všemocných úředníků, média zaplavila kampaň pod heslem „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás,“ ale přimět mladé lidi, aby zahodili nahrávky Rolling Stones a odrbané rifle vyměnili za tesilky se československým soudruhům nikdy úplně nepodařilo.

Byla to právě rocková muzika, konktrétně vášeň pro tehdy oblíbený žánr blues, který na přelomu 60. a 70. let v jednom z tehdy ještě existujících plzeňských klubů svedl dohromady stavaře Karla Havelku (*1950) a tesaře Miroslava Skalického (*1952), oba rodilé Západočechy. Zatímco Karel Havelka známý pod přezdívkou Kocour zažil v první půli 70. let dobrodružnou anabázi s emigrací do Spojených států a návratem zpět do vlasti o rok později, Miroslav „Skalák“ Skalický přesídlil z rodné Plzně do Chomutova.

Právě průmyslový severozápad Čech se na počátku 70. let vedle Prahy stal pomyslným centrem radikálních „vlasatců“ – komunity, pro kterou se časem vžil název underground. Jedním z hybatelů nezávislého kulturního dění na severu byl už tehdy absolvent hornické průmyslovky František Stárek řečený Čuňas (*1952).

Hon na máničky začal řeží v Rudolfově

Všichni tři se během 70. let seznámili v Praze s „Magorem“ neboli Ivanem Jirousem, vystudovaným kunsthistorikem, novinářem, který postupně přišel o veškeré možnosti veřejně publikovat, a v té době působil především jako manažer a umělecký vedoucí rockové skupiny The Plastic People of The Universe. Ta ještě do roku 1970 fungovala jako profesionální soubor pod křídly oficiální agentury Pražské kulturní středisko (PKS) a patřila k nemnoha kapelám, které odmítly dělat kompromisy vůči normalizační kulturní mašinérii.

Koncert kapely DG 307 ve Veleni na začátku 70. let. Zdroj: Paměť národa
Koncert kapely DG 307 ve Veleni na začátku 70. let. Zdroj: Paměť národa

Od ztráty profesionálního statusu se snažili koncertovat, jak se dalo, pomáhala v tom Magorova vynalézavost i odvaha jednotlivých pořadatelů, přibližně s koncem roku 1973 však definitivně skončila pro Plastiky možnost vystoupit bez oficiálního statusu na veřejnosti legálně. Zvláště když jeden z posledních pokusů uspořádat koncert spolu s dalšími kapelami na jaře roku 1974 v Rudolfově u Českých Budějovic skončil rozehnáním akce a bezprecedentním policejním masakrem stovek fanoušků na budějovickém nádraží a okolí.

I když Plastic People neoslňovali nějakými mimořádnými instrumentálními dovednostmi, dokázali si (jistě i pod Jirousovým vedením) vytvořit vlastní nezaměnitelný styl kombinující vlivy světové rockové avantgardy, osobitý skladatelský vklad Milana Hlavsy i typicky český smysl pro drsný humor, projevující se v textech Egona Bondyho a dalších autorů.

Takže zatímco podstatná část oblíbených hvězd 60. let hledala útočiště v bezproblémové pop music anebo v různých fúzích s „vyšším“ uměním, které u přehrávkových komisí měly šanci na úspěch, zachovali si Plastici ducha rebelie i vášnivý projev, které k rockové hudbě vždy tak či onak patřily a patří. A nejspíš právě proto se Plastici postupně stávali legendou, kapelou, o kterých se v kuloárech (rozuměj v hospodách čtvrté cenové skupiny, jediném útočišti vlasaté mládeže) mluvilo a kolem které se shromažďovaly další kapely a umělci zahnaní panujícím režimem na okraj společnosti.

Manifest undergroundu z pera Magora

Na přelomu let 1974/1975 sehnal saxofonista Plastiků Vráťa Brabenec, profesí zahradník, Ivanu Jirousovi brigádu při údržbě zpustlého zámeckého parku v Měšicích u Prahy. Ivan Jirous se zde zabydlel v bývalém skleníku a snad to bylo právě místní inspirativní prostředí, které jej ponouklo k sepsání uceleného textu.

Popsal v něm východiska kapel jako Plastic People, DG 307 a dalších, bilancoval dosavadní pokusy o koncertování (kvůli zásahu policie neproběhlé) a definoval, co že je to ten underground a jak by měl fungovat v podmínkách normalizovaného Československa. Text, který čítá 19 stran hustě popsaného strojopisu, dostal název Zpráva o třetím českém hudebním obrození, přičemž pomyslným druhým obrozením je míněna beatová vlna konce 60. let a tím třetím právě stávající undergroundové hnutí.

Hojně opisovaný text se začal šířit mezi máničkami napříč republikou. V dané dob šlo nejspíš o první podobně ucelený vědomý manifest postoje širšího okruhu lidí, kteří se vymezovali vůči panujícím poměrům.

„Nic z toho, co děláme, se nositelům oficiální kultury nemůže líbit. Protože je to nepoužitelné k vytváření dojmu, že věci jsou v pořádku. Věci totiž nejsou v pořádku,“ píše Ivan Jirous a zároveň dodává, že žádné období z lidské historie nebylo úplně „v pořádku“, a umělec, který na to upozorní, se vždy dostává do střetu.

K neradostné situaci Československa říká jasně: Nemá cenu čekat na zázrak, že se poměry zlepší. „Musíme se zabydlit v existujícím světě tak, abychom v něm žili vesele a důstojně.“ Jirous velí nepropadat skepsi a pocitu, že se za daných podmínek nedá nic dělat. Dá se toho udělat mnoho, „když ti, kdo to dělají, chtějí málo pro sebe a víc pro druhé.“

Karel „Kocour“ Havelka patřil k lidem, které zpráva oslovila. V jednom z rozhovorů na adresu Ivana Jirouse říká: „Bylo úžasné zjištění, že je tady člověk, který umí vysvětlit, jak je snadné nedělat vůči režimu ústupky a přesně formulovat to, co jsem intuitivně cítil. S nadsázkou řečeno, Magorova Zpráva byla pro nás něco jako Nový Zákon. Člověk viděl, že může žít v totalitním režimu slušně a smysluplně a že není sám.“

Čtyři sta piv musí stačit

V roce 1975 bydlel Karel Havelka se svou ženou v západočeských Přešticích, pracoval u národního podniku Silnice jako stavbyvedoucí a vydělával slušné peníze. S Ivanem Jirousem se seznámil nejprve „písemnou formou,“ po čase se Magor za Havelkou do Přeštic vydal. Padli si do noty a začali spřádat plány na možný koncert Plastiků. Ti tehdy vystupovali pouze na soukromých akcích pro vybraný okruh pozvaných hostů. Možnost zahrát zase jednou „veřejně“ byla lákavá.

Havelka se Skalickým se pustili do příprav undergroundového festivalu v areálu na ostrově řeky Úhlavy v blízkých Příchovicích. Provozovatelé areálu se ale dozvěděli o rozehnaném koncertu Plastiků v Rudolfově rok předtím, a tak vyjádřili obavy, jestli náhodou nepřijedou „Peoples“? Pořadatelé měli připravenou fintu – akci „pokryjí“ oficiálně schválené lokální kapely a Plastici a další „androši“ vystoupí pod všeříkajícím názvem „hosté“.

Problémů ale přibývalo, místní od potenciálně rizikové akce dávali ruce pryč, a tak prý sám Jirous rozhodl, že za těchto podmínek nemá cenu festival v Příchovicích pořádat. Přišel ale s nápadem udělat přednášku spojenou s projekcí a poslechem reprodukované hudby v přeštickém klubu SSM, kam ho Havelka během návštěvy města zavedl a kde se prý Jirousovi docela líbilo.

Další domluva byla na Havelkovi, který s místním svazáckým klubem spolupracoval (ostatně jednou ze členek místního SSM byla jeho žena), domlouval zde například vystoupení folkových písničkářů ze sdružení Šafrán, jako byli Vladimír Merta nebo Jaroslav Hutka. Svazákům předestřel plán, že zná kunsthistorika Jirouse z Prahy, který by pronesl přednášku o americkém undergroundu.

„Tak trochu jsem to zakamufloval,“ říká.  Svazákům se to zprvu moc nezdálo, měli hlavně pochybnosti, kolik lidí by v malém městě přišlo na přednášku? Havelka slíbil, že lidí bude dost, že se o to postará a tak byl stanovený termín – sobota 13. prosince a na programu přeštického klubu SSM se objevil Večer poezie a hudby.

Přípravy se rozeběhly. Skalák udělal pozvánky se záchodovu mísou – šlo o motiv z obalu desky Franka Zappy. Taková pozvánka ale nebyla určená k veřejnému šíření, Skalák je dával vybraným lidem především na severu Čech, s čímž mu významně pomoh Čuňas. Podle vzpomínek Karla Havelky dorazilo toho večera do klubu SSM asi stovka lidí: „Dvacet lidí, přijelo s Magorem, jádro tehdejšího undergroundu, pak tam byli místní, Plzeňáci, hodně lidí ze severních Čech a asi šest lidí ze Sušice.“

Svědectví Karla Kocoura Havelky natočil a zpracoval Adam Drda ve dvou rozhlasových dokumentech z cyklu Příběhy 20. století.

Dorazili i písničkáři Sváťa Karásek a Charlie Soukup, kteří měli se svými kytarami obstarat závěr programu. Pořadatelé se snažili, aby se akce obešla bez jakýchkoli excesů. „My jsme tam nechtěli opilce,“ vzpomíná Havelka. „Říkali jsme si, přijede sto lidí, 400 piv musí stačit. No, všechno se vypilo v jedenáct,“ vzpomíná Havelka a dodává, že největší žíznivci se mohli poté zásobit nápoji z vedlejšího hotelu.

Jirous četl svou Zprávu o třetím českém hudebním obrození, promítal fotky, pouštěl hudbu i filmový záznam z Prvního festivalu druhé kultury v Postupicích. Vše běželo hladce zhruba do půlnoci. „Přijelo asi osm příslušníků VB a s nimi dva estébáci, vyzvali mě a Skaláka, abychom s nima šli na stanici Veřejný bezpečnosti podat vysvětlení. Provedli perlustraci všech lidí,“ vzpomíná Karel Havelka.

Na vyšetřovně oba zadržení vysvětlili, co mělo být obsahem přednášky a pustili je. Vrátili se do klubu a stihli tak ještě větší část vystoupení obou undergroundových písničkářů Karáska a Soukupa. „To bylo poprvé, kdy spousta lidí odsud z Plzeňska i z daleka mohli poprvé v nějaké ucelené podobě seznámit s tím, co je underground,“ bilancuje Karel Havelka. Domů se poslední návštěvníci rozcházeli kolem čtvrté hodiny ráno s pocitem, že se akce vydařila a organizátoři si mysleli to samé.

Nikdo se nepral, skoro nikdo nepředbíhal

Dobrý pocit zúčastněným vydržel ještě několik týdnů. V únoru následujícího roku 1976 navíc proběhl v Bojanovicích, malé vesnici jihozápadně od Prahy Třetí festival druhé kultury – za účasti Plastic People, DG 307 ale i řady dalších undergroundových kapel z regionů. Jedním z účinkujících byl i Miroslav Skalický se svou kapelou Hever & Vazelína. Oficiálně se jednalo o oslavu sňatku Ivana Jirouse s Julianou Stritzkovou.

Pozvánka na svatbu Martina Jirouse
Pozvánka na svatbu Martina Jirouse

Karel Havelka podobný undergroundový festival navštívil poprvé a porovnává svou zkušenost se zážitky z mládí: „Já jsem byl odchovanej čajema u nás na Plzeňsku. Neexistovalo, abychom se aspoň jedno neporvali. To už člověk po tom pátým šestým pivu cíleně chodil a provokoval, mě to bavilo. Teď jsem byl v Bojanovicích, sál narvanej, tři sta lidí tam pilo od dvou hodin odpoledne do dvou hodin do noci a nikdo se tam neproval! Pro mě to byla neznámá situace. Lidi nepředbíhali u pípy, jedinej, kdo předbíhal, byla Kukalka. Už to chování lidí vůči sobě navzájem na mně působilo hrozně pozitivně. Nebylo to nijak hlásaný, ale byla tam cítit ta vzájemnost.“

Akce v Bojanovicích se podobně jako přeštická přednáška obešla bez policejních represí a mezi „androši“ opět zavládla optimistická nálada. František Stárek třeba vzpomíná, jak Charlie Soukup po Praze mezi známými rozhlašoval, že „bolševik je v hajzlu“. Mýlil se. Zatímco do té doby měli „androši“ bohaté zkušenosti se zakázanými a rozehnanými koncerty, věčnými kontrolami dokladů a další tehdy běžnou policejní buzerací, jednotlivě jim však, až na výjimky větší postih nehrozil. To se ale mělo změnit. StB nelenila a na podzim roku 1975 rozjela celostátní akci „Kapela“, která si vytkla za cíl likvidaci stávajících „závadových skupin“ a zamezení vzniku nových. Onou kapelou určenou k exemplárnímu potrestání se stali Plastic People.

V půlce března se rozjelo rozsáhlé zatýkání. Kromě členů Plastiků včetně „uměleckého vedoucího“ Jirouse za mřížemi skončili i písničkáři Soukup a Karásek nebo hlavní postava DG 307 Pavel Zajíček. Zatýkání se nevyhnulo ani naší trojici organizátorů přeštické přednášky. Zatímco pro Františka Stárka – Čuňase si přijeli do Mařenic v Lužických horách, kde tehdy bydlel (podobně jako někteří další lidé z undergroundu) v hájovně a pracoval v lese, Miroslava Skaláka a Karla Havelku si estébáci vyzvedli v práci. Zatímco většina zadržených skončila ve vazbě v Praze, trojice spojená s Přešticemi skončila v Plzni na Borech.

Posílám ti zprávy z výletu do Plzně

Ivanu Jirousovi – Magorovi v létě do vazební věznice na Pankráci dorazil pohled od Dany Němcové. Stálo na něm: „Posílám ti pozdravy z výletu do Plzně. Ve 30stupňovém vedru jsme ušli 18 kilometrů za 8 hodin.“ Jirous ihned zašifrované sdělení pochopil – Dana Němcová informovala o počtu měsíců - výši trestů pro Kocoura, Skaláka a Čuňase. Ty jim v červenci roku 1976 vyměřil okresní soud v Plzni za „výtržnictví“, kterého se měli dopustit tím, že organizovali akci v Přešticích, na které přednášející Jirous a účinkující písničkáři Karásek a Soukup měli použít sprostá slova.

Ivan Jirous byl za své kulturní aktivity vězněn v době normalizace několikrát, naposledy v roce 1989, propuštěn byl 25. listopadu 1989. Zdroj: Paměť národa
Ivan Jirous byl za své kulturní aktivity vězněn v době normalizace několikrát, naposledy v roce 1989, propuštěn byl 25. listopadu 1989. Zdroj: Paměť národa

Není předmětem tohoto článku líčit známý příběh soudního procesu, který aktivizoval dosud izolované odpůrce komunistického režimu k solidárním projevům a ve výsledku vedl ke vzniku prohlášení Charty 77. Dodejme jen, že ve doslova celosvětová vlna solidarity s uvězněnými vlasatci nejspíš přispěla nakonec i ke zmírnění trestů pro Havelku, Skalického a Stárka. Ve „vedlejším“ plzeňském procesu odvolací soud dne 3. září roku 1976 nakonec tresty zkrátil na polovinu. Stárek tak odešel od soudu domů, Skalického propustili 17. prosince a nejdelší čas ve vězení – celkem 15 měsíců strávil Karel „Kocour“ Havelka. Přitížila mu jeho emigrace z let 1973 a 1974, byl sice tehdy omilostněn, ale nadále byl kvůli této cause vnímán jako potenciálně nebezpečný „živel“, což nejednou pocítil i ve vězení, kdy ho přeřazovali na nejtěžší práce.

V kriminále sice trojice přátel strávila relativně krátký čas, ale po propuštění poznali, že atmosféra ve společnosti se změnila. Na jednu stranu je mohla těšit solidarita, kterou vůči undergroundu vyjádřilo společenství lidí, kteří poté zformulovali Prohlášení Charty 77. To všichni tři podobně jako mnoho dalších „androšů“ podepsalo. Na druhou stranu režim spustil vůči vlasatcům další kolo informační kampaně, Československá televize vytvořila lživý propagandistický dokument Atentát na kulturu.

Miroslav Skalický vzpomíná, že v některých případech mediální masáž zafungovala, takže v některých hospodách, kam byli zvyklí chodit, se najednou vlasatci stali nevítanými hosty. Ještě horší byla ale zesílená pozornost StB, časté výslechy, domovní prohlídky, krátkodobá zadržení a další drobná šikana (souhrnně estébáckým žargonem „rozkladná opatření“) lidem z undergroundu řádně znepříjemňovala život. Řada lidí tehdy zvolila odchod na venkov v naději, že tam „budou mít klid.“

Dva v exilu, třetí zase ve vězení

Skalák, Kocour a Čuňas se přidali ke skupině lidí, kteří se rozhodli koupit velký dům na venkově, kde, jak doufali, budou moci pořádat soukromé koncerty a vůbec žít po svém. V březnu 1978 koupilo dvanáct podílníků dům na samotě u osady Nová Víska poblíž na dohled prunéřovské elektrárny a povrchových uhelných dolů.

Momentka z Nové Vísky - zleva Skalák a Kocour. Zdroj: Paměť národa
Momentka z Nové Vísky - zleva Skalák a Kocour. Zdroj: Paměť národa

Šikaně režimu neunikli ani tady a do tří let jim byl „barák“ vyvlastněn, v lednu roku 1981 museli Novou Vísku definitivně vyklidit. Další pokusy o koupi podobného velkého domu selhaly, estébáci to vždy prodávajícím včas „rozmluvili“.

 Zároveň se v té době naplno rozjela estébácká akce Asanace, kdy se režim snažil nepohodlných oponentů pomocí zastrašování, vydírání a v některých případech i fyzického násilí donutit k emigraci. Zatímco František Stárek za vydávání samizdatové undergroundové revue Vokno skončil ve vězení, Skalický i Havelka emigrovali do Rakouska a do Čech se postupně vrátili po roce 1989.

Všichni tři své vzpomínky svěřili Paměti národa (svědectví Miroslava Skalického se teprve zpracovává), všichni tři se čas od času vídají. Karel Kocour Havelka hned po revoluci založil hudební vydavatelství Globus, které má na kontě úctyhodnou řadu zahraničních i tuzemských titulů. Miroslav „Skalák“ Skalický koupil starý mlýn v Meziříčku na Vysočině a pořádá tam každoroční hudební festival, František Čuňas“ Stárek léta působil v Bezpečnostní informační službě a od roku 2008 se jako badatel Ústavu pro studium totalitních režimů podílí na mapování historie československého undergroundu, má na kontě několik publikací a celou řadu veřejných prezentací.

Všichni se dodnes hlásí k undergroundové komunitě, všichni svým způsobem navazují na své aktivity z let normalizace, jen jim už za to nehrozí kriminál jako v časech, kdy společně organizovali přednášku v malém západočeském městě Přešticích. 

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete zachování vzpomínek na minulost za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte jinak na podporte.pametnaroda.cz. Paměť národa můžete podpořit i nákupem vánočních dárků v e-shopu Paměti národa na eshop.pametnaroda.cz.

Černoch z Kopečku. Příběh kubánského umělce, který hladověl za svobodu

/ /
Luis Manuel Otero Alcántara – nezávislý umělec, sochař, performer a bojovník za svobodu na Kubě. Foto: Facebook Luise Otery
Luis Manuel Otero Alcántara – nezávislý umělec, sochař, performer a bojovník za svobodu na Kubě. Foto: Facebook Luise Otery

Luis Manuel Otero Alcántara patřil mezi hlavní tváře protestní hladovky šesti umělců a členů Hnutí San Isidro, kterou usilovali o propuštění politického vězně Denise Solíse a dodržování lidských práv na Kubě. Po deseti dnech hladovky byl spolu s ostatními zatčen.

Podpora, které se hladovějícím umělcům do násilného ukončení hladovky 27. listopadu 2020 dostalo, Luise Manuela utvrdila v přesvědčení, že chce žít a tvořit.

„Naši přátelé, kteří se o nás tam venku strachují, nám dodávají sílu každou vteřinou. Můj život získal na hodnotě právě od těchto lidí, protože pro mě vlastně hranice mezi životem a smrtí neexistuje,“ napsal ve svém vzkazu krátce před zatčením.

V rozhovoru se spolupracovníky Paměti národa na Kubě letos v říjnu vysvětloval, jak se černošského kluka z chudinské čtvrti Havany stal známým nezávislým umělcem, performerem a bojovníkem za svobodu: „Jako umělec jsem objevil druh umění, které je schopné změnit společnost. A totalitní režim musí přiznat zodpovědnost za to, co se té společnosti děje,“ domnívá se Luis Manuel.

Jak se rodí umělec

Narodil se 2. prosince 1987 v Havaně, respektive na „Kopečku“ nad kubánským hlavním městem, v El Cerrito, jak se tato chudinská havanská čtvrť nazývá. Místo jeho původu a černá barva pleti ho rozhodně k úspěchu nepředurčovaly. Černoch z Kopečku, jak si sám Luis Manuel říká, se však dokázal dostat na výsluní kubánského nezávislého umění.

Luis Manuel během hladovky, kterou držel od 18. listopadu 2020. Foto: Katherine Bisket/Post Bellum
Luis Manuel během hladovky, kterou držel od 18. listopadu 2020. Foto: Katherine Bisket/Post Bellum

„Když jsem se narodil, můj táta byl ve vězení,“ vypráví a ke své rodině dodává: „Moje rodina byla úplně klasická kubánská, plná dogmat, stereotypů a homofobie.“

V dětství měl jasný sen, který nazývá „zápaďáckým macho snem“ – mít super auto a dům. Kromě toho toužil být slavným. Jen nevěděl, jak na to. V pubertě to zkusil přes sport, nakonec se našel v umění, kterým začal vyjadřovat svůj politický názor.

„Odmala jsem pociťoval určitý druh niterného vnímání druhých, vnímání nespravedlnosti. Rád jsem pracoval s pastelkami a různě je ohýbal do lidských tváří, květin a různých tvarů,“ vzpomíná na své umělecké začátky Luis Manuel.

Spojení talentu s touhou dát tomu, co pod jeho rukama vznikalo, intelektuální rozměr mu otevřelo cestu do světa umění. Bylo mu patnáct či šestnáct, když jeho teta ukázala profesoru výtvarných umění jeho sochu. „A ten profesor si mě našel,“ popisuje Luis Manuel chvíli, která rozhodla o tom, že se umění začal věnovat naplno.

Umění s povolením

Stát se na Kubě umělcem ovšem není jednoduché. Umění slouží režimu a musí splňovat standardy definované Národní akademií výtvarných umění San Alejandro. Stát tak reguluje počet umělců. „Fidel Castro rozhodl, že je na ostrově až příliš mnoho umělců,“ říká k tomu Luis Manuel, který oficiální oprávnění k umělecké tvorbě nikdy nedostal.

„Obyčejný smrtelník ze čtvrti jako je Kopeček – El Cerrito, nemá šanci se před akademií San Alejandro prosadit. Člověk může skvěle kreslit, ale jako samouk nikdy nesplní jejich požadavky na patřičnou techniku,“ vysvětluje Luis Manuel, kterému se formálního uměleckého vzdělání nedostalo – a osobně ho to nijak netrápí:

„Mně je jedno, jestli je daný člověk dělník anebo zemědělec. Já toužím být umělcem a stát mi prostě musí poskytnout svobodu, abych se jím směl stát.“

Od náboženství k lidskému utrpení

Příběhy a své názory na svět kolem sebe Luis Manuel sděluje prostřednictvím soch. „Sochařství pro mě najednou neznamenalo podrobit si dřevo jako materiál anebo vytvořit soše perfektní oko. Jako umělec jsem se svých soch začal ptát a ony mi začaly dávat odpovědi. Moje dřevo mělo vyprávět příběh,“ říká s tím, že v začátcích bylo jeho inspirací náboženství.  

Dvoumetrovou Sochu svobody Luis Manuel vytvořil v roce 2012 jako dárek Kuby ke Dni nezávislosti USA a postavil ji na slavnou havanskou promenádu Malecón. Foto: Facebook Luise Otery
Dvoumetrovou Sochu svobody Luis Manuel vytvořil v roce 2012 jako dárek Kuby ke Dni nezávislosti USA a postavil ji na slavnou havanskou promenádu Malecón. Foto: Facebook Luise Otery

Jednoho dne totiž viděl náboženské procesí mířící za svatostánkem jednoho z katolických světců. A všichni v tom procesí byli hluboce pohrouženi do bolesti za svého trpícího svatého. „Tehdy mi došlo, že i samotné gesto je reprezentací díla,“ vzpomíná na okamžik, kdy si uvědomil, že chce ve své tvorbě zachycovat prchavost okamžiku a vytvářet díla, která budou měnit svět:

„Umění, co zaklepe na tvé dveře, vstoupí do tvého domu a do tvého podvědomí, prostě tě promění. Když spatříš na kubánské ulici muže, jak bije nějakou ženu, změní tě to. A tahle změna pro mě má daleko větší sílu a výpovědní hodnotu než jakékoliv umění,“ přemýšlí nahlas Luis Manuel.

Postupem času se začal vymezovat proti násilí, které provázely například vojenské mise v Etiopii či v Angole.  „Začal jsem se posouvat k tématu lidského utrpení,“ popisuje svůj umělecký vývoj. Pod rukama mu najednou začaly vznikat bolestné výjevy – černoši v agonickém křiku, postavy obmotané ostnatým drátem, váleční veteráni z Angoly bez končetin… „Je to jako krajinářství lidské mysli,“ popisuje Luis Manuel.

Politické umění jako vatra

Sérii soch, kterou vzdával hold veteránům války v Angole, nazval „Hrdinové nejsou přítěží“. Vytvořil ji v roce 2011, a tehdy začal říkat nahlas své politické názory. „Lidé se mě začali ptát na Fidela Castra a já začal zmiňovat slovo diktatura,“ vypráví Luis Manuel, který se poté zaměřil na politická témata jako rasismus, diskriminaci, represi víry. Nejvíce zájmu vzbudila socha, která reprezentovala Fidela Castra.

„Na Kubě žijeme bohužel v diktatuře a takovéhle věci člověka většinou dostanou do vězení. Ale je to právě politické umění, které vzbuzuje přemýšlivost,“ komentuje politický rozměr svého umění Luis Manuel, který za něj už mnohokrát seděl ve vězení. Svou myšlenku pak rozvíjí tak, že politické umění vnímá jako určitý druh vatry:

„Když se k té vatře přiblížíš, máš před sebou svobodné rozhodnutí jako umělec a jako kubánský občan, v jaké realitě chceš žít. Já se rozhodl pro plameny, které mě teď postupně sežehávají. Protože právě tyhle plameny z tebe udělají politickou entitu.“

Diktatura je jen jedna

„Radši budu upřímný sám k sobě jako Kubánec, který chce přinést něco dobrého dalším Kubáncům než se dohadovat o všem s nějakou institucí,“ vysvětluje, proč není součástí oficiálního umění. „Sám pro sebe jsem květinou. Ale pro režim jsem kaktusem,“ porovnává sám sebe s hlasy znějícími z vládnoucí garnitury a jim poplatných sociálních sítí, že „Kuba by byla bez Alcántary lepším místem pro život“.

Luis Manuel Otero. Foto: Facebook Luise Manuela Otery
Luis Manuel Otero. Foto: Facebook Luise Manuela Otery

Luis Manuel také brání práva LGBT+, která jsou na Kubě stále drsně potírána a podle Luise Manuela je 90 procent kubánské populace homofobní. Oficiálně na dodržování LGBT+ práv dohlíží Národní centrum sexuální výchovy CENESEX, v jejímž čele stojí Mariela Castro, dcera Raúla Castra. Pro kubánské homosexuály je ale těžké této organizaci věřit, že porozumí jejich problémům.

„Když jsi byl jako homosexuál celý život zneužívaný, znásilňovaný a bit, když jsi homosexuál, co neví, jak vůbec chutnají krevety a langusty, tak se budeš těžko identifikovat s institucí založenou lidmi, jimž právě langusty přistávají na talíři každým dnem,“ odkazuje se na společenskou kritiku Mariele Castro, která byla vyfotografována na konci listopadu 2020 na večeři, jež zahrnovala právě i langusty.

Zatímco běžní Kubánci se desítky let potýkají s nedostatkem potravin, vládnoucí komunisté nouzí netrpí. Luis Manuel má jasno: „Omezené stravování z nás všech dělá i omezenější lidi. Když jsem poprvé vyjel ven z Kuby, uvědomil jsem si, že moje chuťové buňky jsou úplně zakrnělé. A s jejich zakrněním souvisí i zakrnění kreativity. Nikdy prostě nebudeš schopen nakreslit květ, který jsi nikdy nespatřil.“

Rozmanitost Kubáncům chybí podle Luise Manuela ale především v názorové oblasti. A různorodost zabíjí diktatura: „Diktatura je a vždycky bude diktaturou. Neexistuje žádné rozdělení na tvrdou a měkkou diktaturu anebo třeba pravicovou diktaturu, protože diktatura je a vždycky bude jen a pouze diktaturou. Ale ta kubánská diktatura jaksi opomněla, že jsou tu miliony lidí, kteří by mohli mít třeba jiný názor. A že je to právě názorová odlišnost, co generuje pohyb vpřed a evoluci,“ znovu se kriticky obrací na kubánskou vládu Luis Manuel.

Nezisková organizace Post Bellum natáčí od roku 2017 pro Paměť národa v rámci programu „Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě“ pod záštitou Ministerstva zahraničních věcí ČR a grantového programu TRANSITION, rozhovory s kubánskými disidenty a lidskoprávními aktivisty. Zatím jsme jich zaznamenali 120, na Paměti národa publikovali 85: https://www.pametnaroda.cz/cs/kubansky-disident

Subscribe to