Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Klára Jirovcová Pospíšilová (* 1969)

• narozena 7. srpna 1969 v Praze

• do šesti let vyrůstala u babičky v Poříčí nad Sázavou, poté s rodiči v Praze

• v letech 1983 až 1987 Gymnázium Nad Štolou

• v letech 1987 až 1992 studovala Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy

• v průběhu roku 1989 se seznámila s Václavem Havlem

• v létě 1989 podepsala manifest Několik vět

• obětí policejní brutality na Národní třídě

• 18. listopadu 1989 navštívila předsedu vlády Ladislava Adamce, aby mu pravdivě popsala zásah na Národní třídě

• od konce roku 1989 redaktorkou Studentských listů

• v letech 1992 až 1995 mluvčí premiéra Václava Klause

• v letech 1995 až 1998 na ministerstvu zahraničí jako vedoucí kanceláře Alexandra Vondry a poté poradkyně Josefa Zieleniece

• v letech 1998 až 2017 podílnicí v PR agentuře Czech P. R.

• podílela se na politických kampaních Karla Schwarzenberga či Jana Švejnara

• od roku 2017 je manažerkou komunikace ve společnosti Philip Morris

Když se v roce 1987 hlásila na fakultu žurnalistiky, doufala, že bude psát pouze o kultuře a tím se vyhne zprofanovanému světu normalizační politiky. Po roce 1989 však její kariéra vyrůstala právě na průsečíku médií a politiky. Směřování jejího osudu přitom do značné míry předurčila tři setkání s významnými či mocnými muži: s Václavem Havlem, Ladislavem Adamcem a Václavem Klausem. 

Klára Jirovcová Pospíšilová se narodila 7. srpna 1969 v Praze. V dětství ji podle jejích slov nejvíc ovlivnila babička z Poříčí nad Sázavou, u níž vyrůstala do svých šesti let. Její muž, v době Klářina dětství již zesnulý dědeček Václav Pavlík, byl malíř a scénograf Národního divadla. Babička se znala s osobnostmi prvorepublikové i poválečné kulturní scény a k jejím přátelům patřil Jaroslav Seifert nebo Vítězslav Nezval.

Jednou bych chtěla psát

V šesti letech se Klára přestěhovala za rodiči do Prahy, kde zpočátku žili na Staroměstském náměstí, a Klára nastoupila do školy na Uhelném trhu. Koncem sedmdesátých let se rodiče rozvedli a Klára se stěhovala s matkou do bytu matčina nového partnera na Letné. Klára vyrůstala jako jedináček, ze strany svého vlastního otce i otčíma však má nevlastní sestry. 

Klářini rodiče žili životem zcela běžným pro období počátku normalizace: matka, která pracovala v cestovní kanceláři, se „nikdy do ničeho nepletla“, po večerech však poslouchala zahraniční rozhlas. Otec, zaměstnanec výrobních podniků ČSTV, byl členem KSČ. Klára s ním kvůli tomu v době dospívání měla spory, které však nikdy nenarušily jejich vztah. Někteří členové rodiny zažili perzekuci ze strany komunistického režimu: matčin bratr, malíř, nesměl prodávat své obrazy prostřednictvím prodejen Díla, otcův bratr byl na začátku normalizace vyhozen z práce. Matčin tchán ve druhém manželství byl v padesátých letech vězněn v lágrech na Jáchymovsku. 

Na druhém stupni základní školy měla Klára neobyčejně nelaskavou třídní učitelku, fanatickou příznivkyni oficiálních názorů. Ta podle jejích slov mnohým nadaným spolužákům znechutila studium natolik, že skončili na učebních oborech bez maturity. Tak jako většina dětí, byla i Klára Pospíšilová formálně členkou pionýrské organizace, bavilo ji však zejména kreslení a malování a toužila se stát ilustrátorkou dětských knížek. 

Později, během studií na letenském Gymnáziu Nad Štolou (1983–1987), se její zájmy přesunuly k psaní a komunikaci: „Vždycky mě bavily věci, které souvisely s komunikací s živými lidmi a pozorováním společnosti. Už od prvního ročníku gymnázia jsem si říkala, že bych jednou chtěla psát a dělat noviny.“ Mezi spolužáky ovšem mnoho spřízněných duší nenacházela. V přírodovědné třídě, kterou navštěvovala, směřovala většina spolužáků ke studiu medicíny a zaměřovala se pouze na svou budoucí profesi. 

Tigridův Kapesní průvodce jako kompas v československých dějinách

„Samozřejmě mi vadila ta nesvoboda, která se projevovala neuvěřitelnou šedí a marností v každodenním životě i pokrytectvím v mezilidských vztazích,“ říká Klára Pospíšilová o atmosféře, v níž dospívala v osmdesátých letech. „Něco jiného se říkalo doma, něco jiného mezi kamarády, něco jiného ve škole nebo na pracovišti. Vadila mi také nemožnost cestovat a porušování lidských práv.“ 

Ve druhé polovině osmdesátých let s jistou nadějí sledovala nástup perestrojky a návštěvu Michaila Gorbačova v Československu. Studenti gymnázia ho tehdy museli „vítat“ v továrně ČKD, kde shodou okolností právě jí sovětský tajemník podal ruku. „Tehdy jsem si to považovala, to se přiznám,“ konstatuje Klára Pospíšilová. „Vnímala jsem to jako určitou naději proti tomu zatuchlému způsobu komunistického vládnutí v Československu.“ 

Ještě důležitějším impulzem pro ni však byly tři zakázané knihy, které si koupila v prodejně exilové literatury v Mnichově při návštěvě západního Německa. Jednou z nich byl Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu od Pavla Tigrida, vydaný nakladatelstvím Sixty-Eight Publishers. „Zhltala jsem ji během dvou večerů. Byla to podstatná kniha, která pro mě přišla v pravý čas,“ konstatuje. Právě tato kniha jí pomohla dát si do souvislostí útržkovité informace o československých moderních dějinách. 

Najít si skulinu v šedé zóně

„Tu nesvobodu jsem silně vnímala skrze média, anebo, jak se tehdy říkalo, hromadné sdělovací prostředky. Svoboda přístupu k informacím je podle mě jedním z nejzákladnějších práv,“ říká Klára Pospíšilová. Po maturitě se přihlásila na žurnalistiku, přestože si byla vědoma, že studium i budoucí novinářská práce budou pod silným ideologickým tlakem. Doufala, že se mu vyhne, zaměří-li se na psaní o kultuře, zejména o filmu. „Chtěla jsem si v té šedé zóně najít nějakou skulinu. Ve filmové tvorbě už tehdy probleskovala spousta projektů, které k té nezávislosti nějakým způsobem směřovaly. Bylo to o roztahování limitů, kam až se dá jít... Co se dá sdělit mezi řádky...“ Studovala v ročníku s Pavlem Žáčkem, později jednou z vůdčích osobností Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a prvním ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. Dalším spolužákem byl Milan Podobský, známý satirický kreslíř tvořící pod přezdívkou Fefík. Podobně smýšlející přátele nacházela i v jiných ročnících, patřila k nim třeba o dva roky mladší Rebeka Křižanová, dcera scenáristy Jiřího Křižana. 

Mezi předměty na žurnalistice sice nechyběly principy marxisticko-leninské žurnalistiky a od třetího ročníku i vědecký komunismus, většina předmětů však podle Kláry Pospíšilové byla zaměřena prakticky: studenti se učili dějiny světové i československé žurnalistiky, techniku tisku nebo fotografování. Klára Pospíšilová vzpomíná, že k zápočtu z fotografie odevzdala na podzim 1989 snímky ze zahrady západoněmecké ambasády, kam se v tu dobu snažily dostat stovky občanů NDR. Během povinných praxí publikovala převážně články o filmech v odborářském deníku Práce. Později začala v rámci mimořádného studia studovat také na FAMU. 

Za Václavem Havlem do nemocnice Na Františku

V roce 1989 Klára Pospíšilová pociťovala postupné uvolňování, jak normalizační režim spěl ke svému kolapsu, a aktivně se účastnila veřejného dění. V lednu onoho roku byla přítomna na dvou demonstracích v rámci Palachova týdne, v létě 1989 podepsala prohlášení Několik vět. Na začátku školního roku 1989/1990 s několika přáteli vystoupila ze SSM a s Pavlem Žáčkem plánovali, že začnou vydávat nezávislý studentský časopis, který tehdy měl nést název Akademické listy. 

V červnu 1989 se prostřednictvím svého tehdejšího přítele, režiséra Tomáše Vorla, seznámila s Václavem Havlem. Došlo k tomu v restauraci U paroplavby na Rašínově nábřeží, kde kromě Václava Havla a jeho ženy Olgy seděl i filmový kritik Jan Foll a hudební publicista Jan Rejžek. „Samozřejmě jsem znala jeho obličej z fotografií, ale nevěděla jsem, jak vypadá fyzicky. Představovala jsem si, že je to dlouhán jako Stanislav Devátý. A byla jsem překvapená, že to je člověk fyzicky neobyčejně křehký. Když jsem později odcházela domů, říkala jsem si, že bude-li ten režim ubližovat takto křehkému člověku, budu první, kdo si sedne na Václavák pod koně, a budu držet hladovku, dokud ho nepustí.“ 

K významnějšímu setkání s Václavem Havlem však došlo o pár měsíců později, ve dnech kolem 28. října 1989. Ve dnech významných výročí policie na disidenty často uvalila osmačtyřicetihodinovou vazbu, aby nemohli veřejně vystupovat. Václav Havel se proto „ukryl“ do nemocnice Na Františku, kde byl hospitalizován. Klára Pospíšilová se rozhodla, že ho tam s kamarádkou Věrou Krincvajovou navštíví a požádají ho o rozhovor pro chystané vydání Akademických listů. 

Do nemocnice dorazily mimo návštěvní hodiny, podařilo se jim proniknout přes vrátnici a s pomocí jednoho pacienta skutečně našly pokoj, kde ležel Václav Havel. „Strašně nás překvapilo, že před námi ležel opravdu nemocný člověk. Říkaly jsme si, jestli jsme to nepřehnaly.“ Václav Havel si s nimi sedl na chodbě a prozradil jim, že spolupacient, který s ním leží na pokoji, je ve skutečnosti spolupracovník Státní bezpečnosti. V rozhovoru s nimi strávil asi hodinu. Přislíbil interview pro Akademické listy a navrhl, aby setkání proběhlo 17. listopadu 1989 na Hrádečku. 

K onomu rozhovoru tak už nedošlo. Václava Havla však Klára Pospíšilová podle svých slov i v pozdějších letech počítala mezi své osobní známé.  

„Pod nohama nám ležel člověk.“ Nejhorší momenty na Národní třídě

Dva dny před masakrem na Národní třídě, 15. listopadu 1989, se Klára Pospíšilová s kamarádkou Věrou Krincvajovou účastnila demonstrace za záchranu Stromovky před pražským magistrátem. Demonstrace se průvodem vydala na Malou Stranu, na Karlově mostě jí však cestu přehradili policisté, a tak se demonstranti museli vracet. Na Malém náměstí v sousedství Staroměstského náměstí již stály připravené antony a začalo zatýkání demonstrantů. 

Klára Pospíšilová tak tušila, že ani studentská demonstrace 17. listopadu se neobejde bez drsnějšího policejního zásahu: „Od rána jsem si říkala, to nebude jen nějaká pietní akce k připomenutí Mezinárodního dne studentstva. To dopadne určitě jinak. Měla jsem tušení, že se stane něco jiného.“ 

Atmosféra plná emocí byla znát už ve chvíli, kdy průvod z Albertova dorazil na Vyšehrad. „Revoluce pro mě začala jedním konkrétním výkřikem, když někdo na Vyšehradě s pohledem na Hradčany zvolal: ,Jsme na špatném hradě!‘ Ten moment to pro mě celé odstartoval.“ 

V průvodu, který poté mířil do centra, zaznívala čím dál ostřejší hesla. V blízkosti Botanické zahrady mu přehradily cestu policejní jednotky. Průvod musel změnit směr a Klára Pospíšilová s Věrou Krincvajovou, které do té doby šly uprostřed, se ocitly v jeho čele. Kráčely s průvodem po nábřeží až na Národní třídu, kde náhle stály tváří v tvář policejním ozbrojencům v bílých přilbách. Demonstranti si sedali na zem, zapalovali svíčky, zpívali Ach, synku, synku a československou hymnu. 

Po nějaké době se z druhé strany Národní třídy objevila obrněná vozidla s radlicemi a začala dav stlačovat. „Nastala obrovská panika. Lidé byli tak namačkaní na sebe, že se nedalo dýchat. Napadlo mě, že policie chce, abychom se navzájem ušlapali. A tím pádem to naoko bude všechno naše vina.“ 

Kláře a Věře se podařilo dostat ke kraji a na chvíli našly útočiště mezi auty zaparkovanými u budovy Albatrosu. Ta se ale pod náporem davu stlačovala k sobě a hrozilo, že nárazníky jim rozdrtí nohy. Vylezly tedy na střechy aut, potom se však vrátily do davu. 

V davu se objevovali první ranění. Klára si povšimla, že kdosi leží na zemi pod jejíma nohama. Nemohla se ale sehnout a pomoci mu, protože pod tlakem zástupu by skončila na zemi také. „To byl asi nejhorší moment celé té situace,“ vzpomíná. „Řekla jsem si: Odsud se už nedostaneme, to je jasné. Asi tady umřu.“ 

V panice se vydala přímo proti ozbrojencům se štíty a bílými helmami. První z nich jí ustoupil a nechal ji projít. Teprve druhý ji ztloukl pendrekem. Ocitla se na volném prostranství za kordonem, poblíž obchodního domu Máj. 

Zde k ní přistoupili dva muži v šusťákových kabátech, od pohledu tajní policisté. „Jeden z nich mě přimáčkl na zeď domu a řval na mě, kdo jsem a co tam dělám. Ten druhý mě mlátil pendrekem do nohou. Najednou přišel vysoký, mladý muž v uniformě. Oni s tím okamžitě přestali, bylo jasné, že je to jejich nadřízený. Zeptal se mě: ,Co tady děláte?‘ Mně tekly slzy, koktala jsem bolestí. ,Já nevím,‘ řekla jsem.“ 

Uniformovaný muž ji nechal odejít. Klára Pospíšilová vběhla do Spálené ulice, kde stály tramvaje, jež nemohly pokračovat na Národní třídu. Do jedné z nich naskočila a začala křičet na cestující, kteří čekali, až se tramvaj rozjede: „Vy tady klidně sedíte a tam masakrují studenty!“ 

Potom se vydala metrem domů. Nevlastní otec ji ještě téhož večera vzal na pohotovost, kde se dozvěděla, že má nejméně dvě nalomená nebo zlomená žebra. (Díky tomu také později vypovídala před komisí vyšetřující události 17. listopadu.) Kromě toho měla podlitiny po celém těle. Trpěla silnými bolestmi. 

Z bytu rodičů zatelefonovala své kamarádce Věře Krincvajové, která bydlela na koleji, a nabídla jí přespání u nich doma. Rodiče se totiž obávali, aby nedošlo k policejní razii na kolejích podobně jako v šedesátých letech. 

Zelňačka u Ladislava Adamce

V sobotu ráno dívky vyslechly na Svobodné Evropě rozhovor s Evou Kantůrkovou, která vyzývala tehdejšího předsedu vlády Ladislava Adamce, aby zakročil. Podle jejích slov to byl „jediný politik, který nemá ruce potřísněné krví“. 

Klára Pospíšilová věděla, že Adamec bydlí nedaleko od nich, na letenské třídě Obránců míru (dnes Milady Horákové). „Ten člověk určitě dostává zkreslené informace. Co kdybychom mu šly říct, co se na Národní třídě opravdu stalo?“ navrhla své kamarádce.  

O Adamcovi se vědělo, že na Letné žije běžným civilním životem, sám chodil nakupovat do samoobsluhy, jeho jméno bylo na zvonku. „Tak jsme tam zazvonily,“ vzpomíná Klára Pospíšilová. Do mluvítka se jim ozvala Adamcova manželka a po krátkém dohadování s ochrankou jim bzučákem otevřela dveře. Vstoupily do běžně zařízeného bytu a paní Adamcová jim nabídla zelňačku. Premiér sice nebyl doma, ale vzápětí tam dorazil i s ministrem zdravotnictví Jaroslavem Prokopcem. 

Adamec byl ochoten dívky vyslechnout, a tak mu vyprávěly své včerejší zážitky: „Chronologicky jsme popisovaly sled událostí a hlavně jsme se soustředily na policejní zásah, který byl úplně neadekvátní. Odpovědí na volání po dialogu, květiny a písničky byl brutální masakr.“ Jejich výpověď na premiéra viditelně zapůsobila, stejně jako modřiny, které Věra Krincvajová měla i v obličeji. „Bylo vidět, že má zkreslené informace. Pořád se nás ptal, proč studenti chtěli dojít až na Václavské náměstí. Mluvil o výtržnících a tak dále.“

V dalším rozhovoru dívky a předseda vlády probírali také aktuální situaci v Československu. Václava Havla označil premiér za někoho, „komu by nikdy ruku nepodal“, protože zatímco on musel jako chlapec do školy chodit bos, Václava Havla údajně vozil řidič mercedesem. „Myslím, že to bral opravdu hodně ideologicky,“ dodává Klára Pospíšilová.

Jejich rozhovor měl na Ladislava Adamce zřejmě značný dopad. Údajně právě díky němu v následujících hodinách otevřel dveře svého bytu také Michaelu Kocábovi a Michalu Horáčkovi, kteří s ním přišli vyjednávat za iniciativu Most. 

„Třeba jsme napomohly tomu, aby jeden starý muž viděl celý ten zásah trochu jinak, než mu to vylíčili jeho podřízení,“ dodává Klára Pospíšilová. 

Podle jejích slov je ale také možné, že Adamec později využíval rozhovor s nimi jako určité alibi, když před komisí vyšetřující události 17. listopadu tvrdil, že až právě díky nim se poprvé dostal k určitému typu informací. 

Nezávislá žurnalistika Studentských listů

Od pondělí 20. listopadu se Klára Pospíšilová se svými spolužáky účastnila stávky vysokých škol. Právě ona pro fakultu zprostředkovala návštěvu Vladimíra Mlynáře, který ke studentům promluvil jako zástupce mladé generace disentu. Studenti vyráběli plakáty, podnikali výjezdy do průmyslových podniků, například přesvědčovali řidiče autobusů a zaměstnance ČKD, aby se připojili ke generální stávce. Z ČKD podle svých slov přinesla do centrály Občanského fóra informaci, že dělníci nechtějí celodenní generální stávku, ale jen symbolickou. 

Klára Pospíšilová se však v tomto období především podílela na založení nezávislého studentského časopisu, který nakonec nebyl nazván Akademické listy, nýbrž – s odkazem na rok 1968 – Studentské listy. „Byla jsem šťastná, že konečně nastane svoboda projevu, konečně můžeme psát to, co chceme,“ konstatuje. První číslo vyšlo již na konci prosince 1989. Studenti časopis sami kolportovali, jedno číslo prodávali za dvě koruny, ale od lidí na ulici často dostávali mnohonásobně více. Čtrnáctideník Studentské listy podle jejích slov vycházel v nákladu 200 000 výtisků a jeho čtenáři byli lidé napříč společností, včetně poslanců. „Dělat nezávislou žurnalistiku s takovýmhle dosahem, navíc s nejlepšími přáteli, to bylo úplně nejvíc,“ říká Klára Pospíšilová. Pro Studentské listy psala až do roku 1992. 

Současně se také podílela na založení Syndikátu novinářů a v České televizi spolupracovala na pořadu Kontakt speciál. 

Nahlédnout za zavřené dveře politiky

„Velmi brzy jsem ale dostala nabídku, která se neodmítá,“ říká Klára Pospíšilová. V restauraci, kde její matka slavila narozeniny, náhodou u jiného stolu zahlédla Václava Klause. „Šla jsem ho pozdravit, protože jsme se znali od vidění. Řekla jsem mu, že jako novinářka mu ráda jakkoli pomohu. A on se na mě podíval a řekl, že by potřeboval tiskovou mluvčí.“ Psal se rok 1992 a Václav Klaus byl zatím jen ministrem financí, ale po vyhraných volbách se stal předsedou vlády. A Klára Pospíšilová tak ve svých třiadvaceti letech nastoupila do role tiskové mluvčí premiéra. 

„Byla to doba, kdy moji spolužáci zasedali jako poslanci v parlamentu a zastávali jiné vysoké funkce. Bylo tomu tak i proto, že nebylo z koho jiného vybírat. Všichni starší novináři sloužili komunistickému režimu,“ vysvětluje Klára Pospíšilová. Byla si vědoma, že taková nabídka přijde jen jednou za život, a současně toužila „podívat se za zavřené dveře“ politiky. „Strašně jsem chtěla být u toho, vidět, jak se politika utváří.“ Toto přání se jí splnilo. Měla příležitost být u toho, když po rozdělení Československa vznikala nová česká ústava, nahlížela do dění v koaliční vládě ODS, ODA a lidovců. „Byla bych raději, kdyby mě to potkalo v pozdějším věku, kdy jsem už byla zkušenější. Ale byla to velká životní škola,“ konstatuje. Mnoho témat si musela rychle nastudovat, jako handicap pociťovala zejména chybějící ekonomické vzdělání. Domnívá se, že její pozici u Václava Klause poněkud komplikovalo i její přetrvávající přátelství s Václavem Havlem, protože mezi oběma politiky byla určitá rivalita. 

Václav Klaus byl podle ní velmi náročný šéf i komplikovaná osobnost. Zatímco Klára Pospíšilová někdy cítila, že o výsledcích jednání vlády by měla referovat z pozice všech koaličních stran, premiér po ní žádal, aby zastávala pouze hledisko ODS. „Nikdy nezapomenu na jednu jeho větu, kterou mi vícekrát zopakoval: ,Vy se tady vznášíte v té svojí nezávislosti…‘“

Když se za svým působením v roli mluvčí premiéra ohlíží zpětně, Klára Pospíšilová se domnívá, že Václav Klaus se v pozdějších letech lidsky nezměnil. „Výrazně se ale posunuly jeho geopolitické názory. Já jsem ho vždy vnímala jako liberálního, prozápadně a proevropsky orientovaného politika. To se potom časem podstatně změnilo.“ 

Mládí strávené v politice a byznysu

V roce 1995 Klára Pospíšilová svůj post u Václava Klause opustila a nastoupila na ministerstvo zahraničí, kde pracovala nejprve jako vedoucí kanceláře prvního náměstka Alexandra Vondry a poté jako poradkyně Josefa Zieleniece. Když Josef Zieleniec kvůli nesrovnalostem ve financování ODS ukončil své angažmá ve straně i ve vládě, odešla z ministerstva zahraničí i ona. „Cítila jsem se vyčerpaná. Moji vrstevníci si užívali, cestovali po světě, chodili do klubů, a já jsem si z ministerstva večer domů nosila papíry k prostudování.“ S Josefem Zieleniecem ještě založila nadaci pro vstup České republiky do NATO, která pořádala propagační akce ve školách a menších městech. 

Od roku 1998 až do roku 2017 byla Klára Pospíšilová spolumajitelkou agentury Czech P. R., kde se mimo jiné věnovala politickému marketingu. Vedla například senátní kampaň pro Karla Schwarzenberga nebo prezidentskou kampaň Jana Švejnara, který byl v roce 2008 protikandidátem Václava Klause. 

Nyní (2023) zastává Klára Pospíšilová post manažerky komunikace u společnosti Philip Morris a současně vyučuje komunikaci na Metropolitní univerzitě v Praze. 

„Lidé z mojí generace se rychle dostali na místa, která jsou v normálních západních společnostech vrcholem mnohaleté kariéry,“ ohlíží se Klára Pospíšilová za svou profesní dráhou. „Dostali jsme se na ta místa rychle, bez toho, že bychom měli něco odžito.“ Současně však pociťuje vděčnost za příležitosti, které dostala, a zkušenosti, které tak mohla nasbírat.