Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Jech (* 1938)

• narozen se 1. února 1938 v Hájích nad Jizerou

• otec Adolf Jech byl za války zatčen

• otec byl do konce války vězněn v koncentračních táborech, přežil pochod smrti

• zažil šikanu německé rodiny žijící v jejich domě ze strany domnělých partyzánů

• rodina se v roce 1948 přestěhovala do Hejnic

• v roce 1957 maturoval na chemické průmyslovce

• celý život pracoval jako textilní barvíř v Raspenavě

• v mládí dělal atletiku a horolezectví

• třicet let působil jako dobrovolník Horské služby Jizerských hor

• od roku 1960 je pozorovatelem počasí a posílá naměřená data meteorologům

• v roce 2021 žil v Hejnicích

Jako dítě zažil v roce 1940 zatýkání táty Adolfa Jecha jičínským gestapem. Viděl ho až skoro za pět let. Otec se vrátil domů do Hájí nad Jizerou velmi zbědovaný. Přežil věznění na šestnácti místech, koncentrační tábory i pochod smrti. Po válce otce spolu se synem podruhé zatkli mladíci ze sousední vesnice, kteří si hráli na partyzány. „Před tribunálem ho zachránil starý kamarád,“ říká Miroslav Jech, který se narodil 1. února 1938 v Hájích nad Jizerou.

Zatčení otce gestapem patří také mezi pamětníkovy první dětské vzpomínky: „Otec mě vezl na káře se sazenicemi do lesní školky. U lesa pod vrchem Strážník na něj už čekalo auto. Zatkli ho a viděli jsme ho až za čtyři a půl roku Já si z dětských vzpomínek pamatuji, jak jsem se snažil do toho auta k němu vedrat a jak mě gestapáci brutálně vyhodili ven. Nechali mě tam samotného. Vesničané z okolních domů, kteří to všechno pozorovali, mě pak dovedli domů k matce.“

Rodina Miroslava Jecha žila ve vesničce, kde byly pouze dvě desítky domů. Matka Anna, rozená Poláková, pracovala jako služebná v rodině místního továrníka a otec tam dělal zahradníka. 

Gestapo zatýkalo nejen v Hájích nad Jizerou, ale také v Loukově, Rybnících a Sytové. Důvodem byly skrýše v lese vykopané na místě bývalých polozasypaných dolů. Ve skrýších se měli schovat čeští mladíci, pokud by dostali povolávací rozkaz k wermachtu, ozbrojeným silám Velkoněmecké říše.

„Všichni si mysleli, že válka skončí za půl roku a že tam tedy nebudou dlouho,“ vzpomíná na otcovo vyprávění Miroslav Jech a dodává, že ve škole seděl vedle spolužačky Ilony Jaré, jejíhož otce nechali nacisté popravit v berlínské věznici Plötzensee.

V lavici za ním pak seděl Ivoš Petrák, jehož otec byl v prvních květnových dnech roku 1945 posledním popraveným v Terezíně. V koncentračním táboře měli své otce také kamarádi Špidlen a Radka Hlavová. A někteří se nevrátili.

Otce vozili z koncentráku do koncentráku

„Táta mi vyprávěl, že byl vězněn na šestnácti místech – z koncentráku do koncentráku ho převáželi v dobytčáku přikovaného v řetězech k postranicím vagónu. Vozili ho k výslechu z věznice do věznice. Zažil i evakuační pochod smrti. Říkal, že za kus chleba navíc šel třeba rovnat těla mrtvých do hranic. Na vrstvu mrtvých pokládal vrstvu polen. Vrstvy proléval olejovitým odpadem, který nabíral z dvousetlitrového sudu, aby to dobře hořelo. Všude se neustále valil dým,“ líčí děsivé momenty otcova života Miroslav Jech.

Při pochodu smrti nebo pochodu mrtvých, jak to jeho otec nazýval, hnali dozorci tisíce vězňů lesním porostem a nikdo z nich nevěděl, kde skončí. U brány nastavili obě dlaně a dostali do nich z velkých kotlů spařený oves. A pak šli, obestoupeni špalíry strážců, kteří měli na předloktí opřené pušky nebo samopaly. Otec napsal báseň, ve které tenhle apokalyptický výjev popsal. Když padla noc, přenocovali v lesním porostu a vždy, když ráno vstávali, tak, kam dosáhly lidské ruce, neměly stromy kůru. A kdo byl tak zesláblý, že se ani nevztyčil, tak prsty vyhrabával kořínky rostlin ze země nebo ze stromu sál, jak doufal, životodárnou mízu.

Nejkrásnější okamžik pro otce nastal, když nad ním zakroužilo americké letadlo a zasáhlo bombou náklaďák, co jel za vězni. Byl narvaný kulomety a střelivem, které si Němci zřejmě připravili k jejich likvidaci. „Esesáci, ty jejich doprovodné řady, utíkali do sousedních usedlostí, kde si vyžádali civilní oblečení. A vězni byli najednou volní, nikdo je nehlídal. Táta taky říkal, kolik kamarádů zemřelo, když se najedli. Přijeli Američani, bylo jídlo, konzervy, bylo všechno. A táta mi řekl, že ho zřejmě zachránil americký doktor, černoch, kterého viděl poprvé v životě. Vzal ho stranou a nabádal, aby nejedl. Dostal od něj krabici kostek cukru, který měl postupně cucat. A tak se zachránil,“ vypráví. 

Němec štípal polínka a nadával na Hitlera

Miroslavu Jechovi se hluboce vryly do paměti události z posledních měsíců před koncem války. Když po pojizerské silničce v Hájích putovaly čtyři dny, ve dne v noci, konvoje německých sedláků, baráčníků a obyčejných lidí. Přišli ze severu Polska a tlačila je před sebou fronta. Ustupovali na Semily a dál do vnitrozemí. Posílali je k Praze. „Byly to nezapomenutelné scény. Některé rodiny byli přidělené k našim sedlákům, aby si u nich nechali svého koníčka. Nás ze sklepního bytu přestěhovali jinam a místo nás tam usadili německou rodinu, staré rodiče a dvě mladé dcery.“ 

Miroslav Jech přitom vzpomíná na maminku, která ho vždy od toho starého Němce, který štípal venku polínka, táhla domů. Prý proto, že hlasitě a sprostě nadával na Hitlera, až měla strach, aby to neslyšel nějaký kolemjdoucí a nezůstalo to bez trestu.

Matka dělala celou válku služebnou za to, že rodina mohla bydlet ve dvou přízemních místnostech německé továrnické vily. Miroslav Jech si v paměti uchoval také dramatickou událost při obsazován vily partyzány z vedlejší vesnice: „Jeden zalehl do dveří, namířil lehký kulomet doprostřed místnosti, a ta německá šestnáctiletá holka si rvala vlasy a plazila se po zemi,“ líčí. „K nám pak přišli Rusové, vím, že měli takové maličké koníky a nám klukům dovolili, abychom se na nich projeli. Nebyli tam dlouho, snad jen dva, tři dny a táhli dál,“ vzpomíná na konec války v Krkonoších Miroslav Jech.

Otec přežil pochod smrti a chtěl jet pomoci Praze

Otec pamětníka Adolf Jech se skupinou vězňů překročil hranice na západě Čech a dostal se k Plzni. Cestou posbírali zbraně odhozené po osvobození utíkajícími Němci, jeden z automechaniků dal dohromady odstavený náklaďák a jeli na pomoc Praze. Otec pak děkoval Bohu, že je cestou Američané nekompromisně zastavili a zbraně jim odebrali.

„Tehdy vlaky nejezdily, nic nejezdilo. Otec přišel domů ze Semil pěšky. Byli jsme s matkou právě na návštěvě v Hájích nad Jizerou, ve statku u Mařasů, kam byla rodina po celých pět let pravidelně zvána jednou týdně na večeři. Jedli jsme u selského dřevěného stolu, nabírali jsme si ze starého železňáku do hrnku brambory, každý měl před sebou hromádku soli a v hrnci bylo podmáslí,“ dodává.

A když otec přišel domů, tak si hned druhý den půjčil kolo, přišrouboval na něj dětskou sedačku a jel s ním do Hrabačova, aby navštívil svého otce. „Byl to legendární krkonošský pošťák. Jeho jméno je dokonce i v jedné z Krkonošských poudaček, jmenuje se Darounická poudačka. Můj dědeček byl slepý. Chodil rád do lesa na houby a do oka ho švihla větvička. Dostal do něj zánět, ten přešel i do druhého oka a děda oslepl. Dodneška vidím ty dojemné scény! Otec se den předtím vrátil z koncentráku, měl ještě ve vlasech holícím strojkem vystřiženou pověstnou koncentráčnickou cestičku. A ten můj slepý dědeček osahával obličej svého syna, aby věděl, jak vypadá,“ popisuje setkání pamětník.

Kdyby ti mladíci šli dělat radši něco pořádného

S otcem zažil jednu velmi absurdní příhodu. „Stalo se to v roce 1945, když jsem byl s otcem v Hrabačově u hospůdky zvané U Jarmary. Nějací mladíci tam vylepovali plakáty s hesly a obrázky karikující Němce. A otec, který se mě snažil neustále poučovat, říká: ‚Kdyby ti mladíci šli radši dělat něco pořádného, abychom se už brzo zase měli dobře.‘ To se obešlo bez incidentu, naložil mě zpátky na tu dětskou sedačku na kole a najednou nás předjela ze dvou stran jízdní kola, na nichž seděli ti pseudopartyzáni, mladíci s pistolemi v rukou. Otce i mě „zatkli“, eskortovali nás jak ve filmu s namířenými pistolemi zpátky k hospodě v Hrabačově,“ kroutí po letech hlavou pamětník.

Nepříjemná situace dál eskalovala. Místní tribunál je měl vyslechnout a vynést verdikt. „A najednou přišel k mému otci člověk, začal ho objímat a zvolal: ‚Ádo, ty ses vrátil!‘ A ve finále tam jeden z těch ‚spravedlivých‘ partyzánů, než dostal od místních pár facek, ukazováčkem namířil na otce s obviněním a posměškem: ‚Má zelený límeček, má zelený límeček, je to henleinovec.‘“ Otec tehdy neměl co na sebe, tak si vzal staré myslivecké sáčko s našitým zeleným límcem a právě to vzbudilo pozdvižení.

Po tomto incidentu nastoupil otec Miroslava Jecha na léčbu v plicním sanatoriu. Pak šel pracovat jako hajný. Po nějaké době ho státní lesy poslaly do Milešova pod Milešovkou do zahradnictví, které patřilo pod místní zámek. Tam zahradničil, dokud státní lesy nepředaly tento objekt státním statkům. Tam ale pracovat nechtěl, tak ho přesunuli do Hejnic, kde dělal v zahradnictví u Auerspergovy vily. Zemřel zřejmě na následky plicního onemocnění v pouhých 46 letech.

Německé děti učil česky

Miroslav Jech chodil do obecné školy nejprve v krkonošském Loukově a od roku 1948 v Hejnicích. Kamarádil se po válce i s dětmi z německých rodin, které se vyhnuly odsunu, protože jejich otcové byli například elektrikáři, špičkoví soustružníci, technici nebo malíři porcelánu, zkrátka specialisté, kteří nešli do odsunu. „Čeští kamarádi mi říkávali: ‚Copak ty, tys měl za kamarády samé Němce!‘ Pochopitelně, že měl, čeští kamarádi jen hodiny honili mičudu na fotbalovém hřišti. Ale Němci chodili do lesa, pozorovali jsme zvěř, znali lovecké cestičky, chodili jsme do skal. Inklinoval jsem totiž k horolezectví a to mě bavilo,“ vysvětluje pamětník.

V německých rodinách ho vítali, protože se jejich děti díky němu naučily česky. „Já jsem uměl pár německých slov ze školy za protektorátu. Podle mě byli ti kluci po svých otcích velmi nadaní. Nemohli jít ale dál do škol, protože každému chyběl jeden rok. Ve škole je totiž nechali propadnout z češtiny,“ zdůrazňuje Miroslav Jech.

Chtěl být zubařem, stal se barvířem textilu

Rok 1948, kdy v Československu převzali moc komunisté, jako dítě nijak nevnímal. Jeho matka ale už nepracovala jako továrnická služka, stala se dělnicí v továrně. „Jako dítě jsem zažil dobrodiní závodní jídelny v úpravně textilií Kolora Semily. V Hejnicích šla pak matka dělat do zahradnictví a později se stala kuchařkou ve střední lesnické škole, kde byla až do penze,“ říká.

Miroslav Jech se rozhodl po ukončení měšťanky vystudovat chemii. „Chtěl jsem být původně zubařem. Ale otec se tenkrát znal s okresním školním inspektorem. A ten mu řekl, že byť jsem měl samé jedničky na vysvědčení, že se na stomatologii nedostanu. Že si nechal sjet statistiky z Libereckého kraje, nebo tenkrát okresu, a že se na studium stomatologie dostal jenom jeden člověk. Všechna místa prý obsazují Pražáci, rodinné zubařské klany,“ dodává se sarkasmem v hlase Miroslav Jech. Vystudoval pak v Ústí nad Labem chemickou průmyslovku a po celý život dělal textilní koloristiku, stal se odborníkem na textilní barvy. 

Jako pohraničník trhal hrozny z rakouských vinic

Po maturitě v roce 1957 nastoupil Miroslav Jech dvouletou základní vojenskou službu. Jako syn politického vězně byl komunistickým režimem dobře hodnocený a tak se dostal na jižní Moravu k Pohraniční stráži.

„Jezdil jsem i na koni. Ze sedla jsem měl možnost trhat hrozny vína z rakouských vinohradů. Zaplaťpámbu jsem za ty dva roky nezažil žádné dramatické zadržení lidí na hranicích. V paměti mám jenom dva případy. Jeden byl starý strýc, zřejmě psychiatricky nemocný, takový blábolící. A ten druhý byl kluk, který šel do Rakouska po trati, po pražcích a těsně před hranicemi večer zaťukal na okno ve strážním domečku a ptal se: ‚Prosím, je to tudy dobře do Rakouska?‘ No tak ten, co stahoval závory, zavolal pohraničníkům, a my si pro něj přišli,“ popisuje své zásahy během vojny pamětník.

Roje těžkých letadel letěly nízko

V srpnu 1968 se podle Miroslava Jecha u nich v Hejnicích nic mimořádného nedělo. Jen pár vojenských aut projelo přes město na Smědavu. Od spolupracovníků na směně se dozvěděl, že vojenská auta a pásová vozidla přijížděla z Polska od Nového Města pod Smrkem směrem na Frýdlant a pak na Hemmrich. V Raspenavě si zvolili přejezd přes brod, měli strach vjet na most, který se jim nezdál dost únosný. Přejezdem těžkých aut přes brod rozryli celé řečiště řeky Smědé.

„Vím, že jsem se ráno probudil někdy ve čtyři hodiny a ve směru Nové Město pod Smrkem – Liberec přelétávaly velmi nízko roje těžkých letadel. To snad všechno bylo součástí obsazení Ruzyně. Tak jsme věděli, že je zle. A to byla vlastně veškerá technika, s kterou jsme se v těch dnech setkali. Potom pochopitelně, když člověk jel někam do vnitrozemí, tak viděl ty ruské tábory nebo u nás byl v jednom prázdném objektu vedle továrny sklad zeleniny, k němu občas přijel náklaďák a ruští vojáci nakládali zeleninu. Jinak u nás v závodě v Raspenavě i v Hejnicích byly nějaké protestní mítinky. Jenže já pracoval na směny a ničeho jsem se nezúčastnil,“ stručně líčí Miroslav Jech.

Na vojenské cvičení ho nevzali kvůli kritice okupantů

V roce 1968 měl jít na vojenské cvičení k Pohraniční stráži do Děčína. Už se těšil, že tam jako horolezec zdolá nějaké tamní pískovcové skály. Tři dny před nástupem na vojenské cvičení přišel telegram, že nikam nastupovat nemá a že se ozvou později. Až za nějaký čas se dozvěděl důvod.

„Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 jsem taky leccos prohlásil a zastával nějaké protiokupační stanovisko ve své fabrice. A až po letech, když jsem šel do důchodu a odevzdával vojenskou knížku, tak mě úřednice okresní vojenské správy vyzvala: ‚Pojďte sem, pane Jech! Já vám něco ukážu, dneska už můžu, ale ten podpis zakryju.‘ A přečetl jsem si papír z mého závodu, kde jsem v Raspenavě pracoval. Tam bylo napsané, že se dozvěděli o mém vojenském cvičení u Pohraniční stráže. Ale podle jejich názoru už nejsem syn dělnické třídy právě kvůli tomu, jak jsem komentoval události roku 1968,“ vzpomíná.

Vojáci ho nechali dva roky v klidu a pak ho poslali na vojenské cvičení až do Žiliny na přeškolení na zdravotníka. Druhé cvičení pak zažil v bývalé vojenské nemocnici Kréta v Terezíně.

„Dostal jsem bílé polobotky, bílé kalhoty, bílou košili a bílý plášť a já obyčejný chemik jsem dělal čtyři hodiny v nemocniční laboratoři. Prováděl jsem rozbory krve a moče. A pracoval jsem čtyři hodiny denně jako sestra na příjmu, na interní ambulanci jsem manželkám důstojníků přikládal elektrody EKG. Jednou se do laboratoře dostavil stařičký šedivý podplukovník, zcela zdevastovaný nočním záchvatem, měl kamínek v močovém měchýři. Já mu udělal rozbor moče, a dovolil jsem si tomu podplukovníkovi, a měl jsem z toho velký pocit zadostiučinění, poklepat na rameno. On se na mě podíval a ptal se: ‚Pane doktore, je to se mnou špatný?‘ A já mu poklepal na nárameník a říkám: ‚U mě to máte dobrý!‘ A on na to: ‚Děkuji vám, pane doktore.‘ A takhle obyčejný kluk z vesnice k titulu přišel,“ dodává s úsměvem Miroslav Jech.

Třicet let záchranářem v Jizerských horách

K Horské službě ho přivedlo horolezectví, kterému se začal věnovat v mládí s kamarádem z neodsunuté německé rodiny. Byl členem TJ Lokomotiva Liberec a v roce 1956 se zúčastnil kurzu trenéra horolezectví na Terryho chatě ve Vysokých Tatrách. Byl tam i s horolezci, kteří v roce 1970 zahynuli při výpravě do Peru a na jejichž počest se běhá lyžařská Jizerská padesátka. Když přišel Miroslav Jech z vojny, stal se dobrovolným členem horské služby.

„Tehdy se zrovna založil její okrsek v Hejnicích, na Smědavě jsme si postavili služebnu a sloužil jsem v ní třicet let. Tři čtvrtiny mých tehdejších kamarádů jsou, bohužel, už po smrti. Byli jsme dobrá parta,“ říká. Miroslav Jech se podílel na řadě záchranných akcí, zažil pátrání po pohřešovaných lidech a záchranáři podlě jeho slov někdy jeli až na doraz.

„Nejtragičtější událostí, co pamatuji, byl pád dvou francouzských letadel v oblasti Smědavské hory. Jednalo se o letadla, která vezla humanitární pomoc do Běloruska a ještě do jednoho sousedního státu. Letadla Cessna a Piper měla léky narvané trupy. Pamatuji se, že jsme se bořili po kolena v krabičkách,“ vzpomíná a dodává, že k nehodě došlo za zhoršených povětrnostních podmínek a zahynuli při ní čtyři lidé.

Miroslav Jech si také vybavuje čtyřiadvacetihodinové pátrání po skupině pražských dětí ztracených v klečovištích u břehů Jizery. „Některé děti už byly v tak kritickém stavu, že je sanitka musela převézt do frýdlantské nemocnice. Tam jim poskytli první pomoc a nechali je tam den, dva ležet, aby se z toho dostaly,“ vypráví pamětník. Když sanitky převezly děti zpátky do Hejnic, nejvíc postižené měly nařízeno neustále ležet a jeden malý kluk pamětníkovi řekl: „Já vás poznávám, vy jste ten běžec na běžkách v té červené kombinéze, který se ke mně tou houštinou hnal, a já už měl radost, že je všemu tomu trápení konec.“ To bylo podle Miroslava Jecha největší poděkování za celou dobu, kdy byl u Horské služby.

Jedna záchranná akce vedla dokonce k tomu, že po rozvodu našel partnerku, se kterou později několikrát vycestoval do zahraničí. „Z posledních chvil nás vyhledala na Smědavě žena, bolestmi se doslova plazila. Odvezli jsme ji do nemocnice. Tam zjistili, že měla zánět slepého střeva těsně před prasknutím. A ona ho léčila tuplovanou becherovkou. Pak jsem od ní dostal děkovný dopis, k jehož napsání ji přiměl její lékař. S touto ženou jsem pak během deseti let projel svět, který jsem chtěl vidět,“ připomíná Miroslav Jech. Cestovali například po Turecku, Tróji, Itálii, Alpách, navštívili Pamír, Rusko a další země.

Zde Hejnice, tam prší nejvíce

O meteorologii se Miroslav Jech zajímal už v dětství. „Začalo to jednoduše, v zimě jsem pravidelně v naší rodině zahradníka musel hlásil venkovní teplotu. Tatínek pak podle ní přikládal do kotle, který vytápěl skleník v zahradnictví,“ vysvětluje. K meteorologii ho přivedl i kamarád z vojny, plachtař, který se o ni díky své letecké vášni zajímal.

V roce 1960 si Miroslav Jech vyrobil srážkoměr. „Sehnal jsem staré teploměry, naměřené údaje psal do sešitu a horečně jsem sháněl meteorologickou literaturu. Nikde nebyla, proto jsem vymetal antikvariáty. V Praze jsem uspěl a od šedesátých let jsem se věnoval pravidelnému meteorologickému pozorování. Zkoumal jsem i chemismus ovzduší, který u nás negativně ovlivňovaly elektrárny v Polsku a Německu.“

Počasí pamětník sleduje více než šedesát let. Na své stanici měl zpočátku vybavení jako ze starých příruček – všechny hodnoty měřil manuálně. Pravidelně odečítal hodnoty ze dvou teploměrů, umístěných ve výši dvou metrů a v pěti centimetrech nad zemí.

„Dnes je všechno elektronické. Všude jsou čidla po deseti centimetrech až do hloubky jednoho metru. Když prší, tak vám to kreslí krásnou křivku – jak graficky, tak numericky, rozděluje se to do srážek po jednotlivých hodinách. Už se u nás nedělá čistota ovzduší, protože ta se teď pro Frýdlantsko měří na stanici vybudované ve Frýdlantě. Nicméně třikrát denně v sedm ráno, ve dvě odpoledne a v devět večer zapisuji stav půdy, kolik desetin oblohy je pokryto mraky, průchod bouřek, jaká je vzdálenost od zablesknutí po akustický projev, tedy hrom, jestli je rosa nebo jinovatka. Hodnoty doplňuji indexy podle intenzity ve stupních 0 až 3,“ popisuje svou každodenní pozorovatelskou činnost Miroslav Jech.

Za zmínku stojí jeho zápisky o rekordních teplotách. Nejvyšší letní teploty, které zaznamenal, dosáhly 35 stupňů Celsia, v zimě pak klesly na mínus 28 stupňů. Nejvyšší maximální srážky, které zapsal v deníku, dosáhly 200 litrů vody za 24 hodin. „Můžu teď sledovat data z limnigrafů a srážkoměrů na monitoru počítače. Čidla jsou instalovaná na Smědavě, na Jizerce, pod Smrkem a na dalších místech. A můžu ty hodnoty porovnávat,“ vysvětluje Miroslav Jech

Desítky let fungovala na Smědavské hoře automatizovaná výzkumná stanice. Díky povolení Výzkumného ústavu T. G. Masaryka v Brně k ní měl amatérský meteorolog přístup. „A jak tak na tom počítači vše vidím, měl jsem v srpnu 2010 tušení, že se blíží velká povodeň. Je-li totiž voda v úrovni do tisíce metrů, tak to narazí na ty svahy a vylije se to v Hejnicích. Je zajímavé, že některé srážky se projevují jenom Hejnicích a v Novém Městě pod Smrkem, zatímco nahoře spadne velmi málo. Někdy prší zase jen nahoře a řeka Smědá musí všechno odvést. Já mám k dispozici ještě údaje z limnigrafu v Bílém Potoce a vidím, jak hladina leze nahoru, nebo neleze,“ popisuje amatérský meteorolog.

Jeho údaje vyhodnocují profesionálové v Ústí nad Labem. „Já jsem jenom amatér, takový dělník meteorologie. Člověk, který to dělá už šedesát let. Zažil jsem dobu, kdy pršelo tak, že jsem měl ve sklepě domu až metr dvacet vody. V roce 2010 byla povodeň ošklivá – Smědá stoupla u Dělnického domu v Hejnicích, tekla po silnici kolem bývalé textilní továrny, kanály to nepobraly. Dole v Raspenavě to vypadalo mnohem hůř. To všechno se ale může opakovat,“ varuje Miroslav Jech, který se vždy hlásil sloganem: Zde Hejnice, tady prší nejvíce.

Podle něj to ale platí jen tehdy, když vydatné srážky spadnou do takzvané Hejnické kapsy. A zmiňuje ještě hejnickou raritu. Pro tuto část Jizerských hor je podle něj charakteristický alpský fén. „Vzniká tak, že vzduchové hmoty padají na úbočí hor, zároveň platí  adiabatická změna teploty a další pravidlo, že v místě zhuštěných proudnic nastává sání a oteplení,“ vysvětluje. Známý je podle něj i vítr Hejničák, který dosahuje rychlosti až 130 kilometrů v hodině, bere střechy, kůlny a převrací auta.

Miroslav Jech na závěr dodává: „Čínská moudrost praví. Vydržíš-li dlouho sedět u břehu jedné řeky, tak kolem tebe poplavou mrtvoly tvých nepřátel. Já ale, bohužel, musím konstatovat, že v poslední době kolem mne plavou mrtvoly mých nejlepších přátel, s kterými jsem se zvláště na horách potkal. A to je smutné.“