Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Mgr. Kateřina Blumová (* 1954)

Válečný osud mých židovských předků mě pronásleduje po celý život

  • narozena 13. července 1954 v Praze jako Kateřina Borská

  • její otec Paľo Blum (po válce Borský) pocházel z židovské rodiny ze Slovenska

  • oba rodiče působili za války v protinacistickém odboji

  • dětská léta prožila v Itálii a v Německé demokratické republice

  • po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 oba rodiče vyloučili/vyškrtli z KSČ, a oni tak přišli o zaměstnání

  • na vysokou školu se z politických důvodů nedostala

  • z kádrových důvodů vyhozena z místa asistentky produkce v Československé televizi

  • v 70. letech pracovala v podniku zahraničního obchodu Centrotex

  • v roce 1979 podepsala StB spolupráci, kterou ale odmítla realizovat

  • v roce 1987 s manželem emigrovala do Rakouska

  • v Rakousku vystudovala filologii

  • v roce 2005 odešla na volnou nohu jako překladatelka z němčiny do češtiny

  • zpět do Čech se přestěhovala v roce 2014

O židovském původu nevěděla

Kateřina Blumová, dříve Borská, se narodila 13. července 1954 v Praze. Její maminka Růžena, roz. Doležalová, byla Češka, otec Paľo Blum (po válce užíval příjmení Borský) pocházel z maďarsko-rakouské židovské rodiny. Narodil se v roce 1921 v Budapešti, ale vyrůstal na Slovensku v Piešťanech, kde jeho otec Julius Blum pracoval na ředitelství piešťanských lázní.

„Rodiče mého otce pocházeli z židovských rodin, které už byly plně asimilované, bez náboženského vyznání. Oni neslavili židovské svátky a nebyli ani sionisté. Můj otec Paľo Blum byl zejména svou matkou veden ke sportu. Závodně šermoval a plaval. Byl členem legendárního židovského plaveckého klubu Bar Kochba,“ vypráví Kateřina o svém otci, který se v roce 1938 stal držitelem československého rekordu na 100 metrů znak. Ona sama neměla o svém židovském původu zdání do doby, než začala dospívat a ptát se na tabuizovaná témata. Například proč nemá babičku a dědečka. Otec o své minulosti sám od sebe nemluvil, byla příliš spjata s traumatem, které v sobě nesl. Během holocaustu zahynuli jeho rodiče a takřka všichni příbuzní. On sám přežil jen díky mnoha šťastným okolnostem.

 

Otec se svými rodiči do transportu nešel

Na Slovensku se těsně před válkou formovaly první jednotky gard Hlinkovy Slovenské ľudové strany. Jednalo se o polovojenskou organizaci, jejíž jednotky zpočátku vznikaly nelegálně, bez povolení úřadů. Po obsazení ČSR Hitlerem a vzniku Slovenského štátu 14. března 1939 se tyto jednotky aktivně podílely na perzekuci Čechů a Židů. Na vlastní kůži to zažil i sedmnáctiletý Paľo Blum.

„Do té chvíle to byla idylická doba. Oni vůbec netušili, co jim hrozí. Maminka ho poslala nakoupit, ale dlouho se nevracel. Došlo k tomu, že ho Hlinkovci zastavili, přivázali k nějakému sloupu a dali mu na krk cedulku ‚Som smradľavý Žid.‘ To bylo pro něj samozřejmě velké trauma,“ vypráví Kateřina.

V dubnu 1942 vypravili nacisté transport Židů z Piešťan, do něhož museli nastoupit i prarodiče pamětnice Alžběta a Julius Blumovi. Prošli Treblinkou, ale z Osvětimi se už nedostali. Zahynuli v plynové komoře.

Jejich syn Paľo s nimi do transportu nenastoupil. Mladé židovské muže, kteří by jinak nastoupili do vojenské služby, slovenské úřady tehdy umísťovaly do pracovních táborů. Pavel nuceně nastoupil do tzv. 6. židovského pracovního praporu v Seredi v Trnavském kraji. V roce 1943 odtud utekl do hor a pak se připojil k partyzánům jako jeden ze zakládajících členů jednotky Čapajev, která působila v Tatrách. S touto skupinou se pak přes východní Slovensko probojoval z nacistického obklíčení přes frontu a připojil se ke Svobodově armádě. Zde působil ve druhém stíhacím pluku 1. čs. smíšené letecké divize. Na Slovensku, kam byl vysazen, se zúčastnil posledních bojů při Slovenském národním povstání. Poté, co bylo SNP potlačeno, pokračoval v ozbrojeném odboji v horách.

 

Spojovaly je válečné zkušenosti

Na konci války v květnu 1945 se Paľo Blum dostal do Prahy, kde začal studovat na Vysoké škole sociálních a politických nauk. Osudově se zde také setkal se stejně starou Růženou Doležalovou, dívkou pocházející ze sedlácké rodiny z Vysočiny ze Škrdlovic. Ta ve svých 23 letech také měla za sebou pozoruhodné válečné zkušenosti, které ji přes zcela rozdílný rodinný background s Pavlem Blumem spojovaly. V sedmnácti letech Růžena utekla od svého autoritativního otce do Prahy, kde pracovala jako chůva v židovských rodinách.

 

Schovávala dvě židovské dívky

Když vypukla válka a nacisté zahájili proti Židům represe, prokázala Růžena osobní statečnost. „V židovských rodinách se starala především o děti. Byla u rodiny lékaře Basse a pak také u Kesztenbaumových, kteří žili na Letné. Moje maminka měla na starosti jejich čtyřletou holčičku Lianku. V době, kdy už byli Židé vystěhováváni ze svých bytů, eliminováni z veřejné dopravy, restaurací, kin, obchodů, parků a museli nosit žlutou hvězdu, moje maminka Liance tu hvězdu sundávala a brala ji všude, kam by jinak nemohla. Bylo to velmi riskantní a je s podivem, že to procházelo, protože holčička vypadala typicky židovsky. Schovávala ji také na Vysočině, ale když už hrozilo prozrazení, musela se s ní vrátit do Prahy,“ vypráví Kateřina. Před deportací do Terezína už Lianku uchránit nemohla. Dne 12. května 1942 celá rodina nastoupila do obávaného vlaku. V Terezíně se malá Liliana dožila dalšího transportu 28. října 1944, který směřoval do Osvětimi. Odtud už se nevrátila. Na seznamu obětí šoa po ní zbylo jen jméno a data transportů. Kateřina dodnes uchovává její fotografii a aspoň zlomek svědectví o jejím osudu, jak ho zná od své maminky. Ta během válečných let skrývala na Vysočině ve Škrdlovicích ještě jednu židovskou dívku, svou vrstevnici Annu Kuchačevichovou, sestru herce Herberta Loma. Později za tyto činy dostala vyznamenání od organizace Hidden Child. Růžena se také zapojila do partyzánského odboje. Nosila jim jídlo, oblečení, zbraně, informace.

 

Ve službách majora Schramma

Růžena po válce působila jako sekretářka majora Augustina Schramma, který byl vedoucím oddělení pro otázky odbojového a partyzánského hnutí na ÚV KSČ. Šlo o kontroverzní postavu poválečných dějin. Byl vysokým komunistickým funkcionářem, a jak se později ukázalo, významným agentem NKVD, který byl podezříván z účasti na smrti ministra zahraničí Jana Masaryka v březnu 1948. Sám zemřel násilnou a nevyjasněnou smrtí o pár měsíců později téhož roku.

„Po válce chtěl být každý partyzán či odbojář, ale o nezasloužený status skýtající různé výhody, například vyšší penzi, se ucházeli také kolaboranti. Úkolem partyzánského oddělení bylo posoudit, kdo je kdo. A to právě měl na starosti Augustin Schramm. Moje maminka se této problematice věnovala po celý život a brala to velice vážně a zodpovědně,“ říká Kateřina.

 

Rodiče spojovala víra v komunismus

Jak říká Kateřina, její rodiče se po válce stali zapálenými komunisty. Mělo to jistou logiku. „Ti Židé, kteří přežili holocaust, se po válce, a zejména po roce 1948, názorově rozdělili. Jedna část Židů věděla, že komunistická vláda bude absolutní debakl a průšvih, protože už viděli tu praxi v Sovětském svazu. Ti po roce 1948 emigrovali. Druhá část přeživších Židů byla naopak nadšená, zfanatizovaná a budovala socialismus. Věřili tomu, že to bude dobré. Je to i logické z židovské historie. Židé byli ve městech vždy menšina vykázaná do ghett, kde mohli žít. Vždycky byli terčem nějakých restrikcí a nepřátelských postojů. Takže teď byli nadšení pro myšlenku socialismu, ve kterém budou zrovnoprávněni a všichni budou na stejné úrovni. Mí rodiče patřili k této polovině těch nadšených budovatelů. Mysleli to fakt upřímně,“ říká Kateřina.

 

Otec v diplomatických službách

V letech 1950 až 1952 byl Pavel Borský (hned po skončení války si změnil jméno) s manželkou Růženou Borskou vyslán Ministerstvem zahraničních věcí do Teheránu, kde působil jako tajemník na československém vyslanectví.

Na období let 1956 až 1960 ho ministerstvo vyslalo do Říma. Zde tedy Kateřina prožila celá svá předškolní léta. „Rodiče tam určitě dostali srovnání se Západem a zpětně vím, že od toho roku 1956 politicky prozírali. Ale nikdy nedávali nic najevo. Pobyt v Itálii bezpochyby patří k nejšťastnějším rokům života mého táty,“ vypráví Kateřina.

 

Česká škola v NDR

V roce 1960 se rodina vrátila zpátky za železnou oponu a Kateřina nastoupila v Praze do první třídy. Bydleli ve služebním bytě na Bertramce, ale už za tři roky se stěhovali do východního Berlína, kde měl otec pracovní povinnosti na československém velvyslanectví. V Berlíně rodina žila až do roku 1967. Zde Kateřina navštěvovala českou školu, z níž si ve vzpomínkách uchovala absurdní zážitky. „Ta škola byla prošpikovaná estébáky a my děti jsme byly totálně zmanipulované. Jsou to úplně směšné situace, kdy jsme maminkám našich spolužáků a kamarádů říkali ‚soudružko‘. Ne ‚teto‘ nebo jménem. Říkali jsme ‚soudružko‘. Tehdy tam byl velvyslanec Gustav Souček, který mimochodem vystupuje i v knize Artura Londona Doznání. Byl tehdy velvyslancem v Paříži a pak přijel do NDR a my jsme pionýrský slib skládali do jeho rukou. Vázal nám pionýrské šátky. S východoněmeckými dětmi jsme hrozně bojovali. Oni měli totiž modré šátky a my červené. Vzájemně jsme si je strhávali a nenáviděli se. K významným oslavám jsme si vázali slibový šátek, tedy přesně ten, co se vázal při slibu, a ten byl výjimečný. Pamatuji, že ke mně přilítla nějaká německá holka, strhla mi ho a začala mi vázat ten modrý. A já jsem strašně brečela, že mi zničila ten od soudruha Součka. Tak to byly takové absurdity,“ vzpomíná dnes s úsměvem Kateřina.

Do české školy ve východním Berlíně chodily děti rodičů z velvyslanectví, obchodního oddělení a speciální autobus tam vozil děti rodičů z československé vojenské mise ze Západního Berlína. „Protože my děti z velvyslanectví jsme na rozdíl od dětí z obchodního měly diplomatické pasy, směly jsme jezdit do Západního Berlína. Takže já jsem už jako dítě viděla ten rozdíl mezi Západem a Východem a už mě to nahlodalo. Jezdili jsme tam nakupovat. Ve východním Německu nebylo nic. Banán nebo pomeranč, to tam neexistovalo. Takže my jsme pak nesměli nosit do školy tohle ovoce, aby to nebylo líto těm dětem, které do Západního Berlína nemohly,“ vzpomíná Kateřina.

 

1968 a nástup normalizace. Otec vyhozen z práce

V roce 1967 jí bylo třináct, když se s rodiči vrátila do Prahy. Devátou třídu absolvovala v jazykové škole v Ostrovní ulici. Sílící politické uvolnění ve společnosti se blížilo ke svému vrcholu a rodiče Kateřiny se nadchli pro Dubčekovu vizi socialismu s lidskou tváří. Věřila tomu i ona.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 otec spolu se svým kamarádem Antonínem Jaroslavem Liehmem přesvědčovali Kateřinu, že socialismus pod vedením reformních komunistů by měl stále šanci. „Rodiče byli ještě pořád naivní. I v těch 70. letech trvali na tom, že by to bylo bývalo šlo, bez toho, aniž by se měnil režim. Zdeněk Mlynář, Rita Klímová, to byl všechno okruh přátel kolem mých rodičů, kteří v komunismus dlouho věřili,“ říká Kateřina.

Velkým šokem pro otce byl vyhazov z Ministerstva zahraničních věcí, kde po celou dobu pracoval v tiskovém odboru. Byl propuštěn při prvních prověrkách hned v lednu 1970. Nedovolili mu ani vzít si z kanceláře osobní věci. V té době prožíval také osobní krizi - uvažoval o emigraci. Půdu si připravoval ve Francii, kde měl již domluvené místo žurnalisty. Byl skvěle jazykově vybavený, ovládal osm jazyků a jeho francouzština měla velmi vysokou úroveň. „Neměl tam odjet sám, ale se svou přítelkyní, se kterou tam plánoval nový život. Ona se ale nakonec rozhodla jinak, vztah skončil, plány ztroskotaly a jemu se zhroutil svět,“ říká Kateřina.

Nastaly krušné časy pro celou rodinu. O práci přišla i maminka, kterou vyškrtli z KSČ a vyhodili ji ze Svazu protifašistických bojovníků. „Byla statečná i naivní a zažalovala zaměstnavatele. Ona nebyla ten typ, který by měnil názory. Byla bytostně spjatá s odbojem, a ten byl pro ni spjat s komunismem. Měla i svého advokáta, ale samozřejmě se svých práv nikdy nedovolala,“ vypráví Kateřina. Po propuštění z práce maminka pracovala jako uklízečka. Otec se později uchytil jako překladatel. Překládal literaturu faktu pro nakladatelství Svoboda, jehož šéfredaktorkou byla v té době jeho dobrá židovská přítelkyně Anna Rossová. Později pak působil jako překladatel na volné noze v redakci Práce, kde se překládal sovětský politický týdeník Novoje Vremja – Nová doba, který byl paradoxně politicky a názorově progresivnější, než by československá cenzura dovolila u vlastního tisku.

 

Na vysokou školu mohla zapomenout

Kateřina maturovala na gymnáziu Na Zatlance, ale na vysokou školu mohla z politických důvodů zapomenout. Zkoušela to na FAMU i FFUK. Kádrové problémy ji čekaly i v zaměstnáních. Začínala na Barrandově jako klapka, pak si našla místo v Československé televizi jako asistentka produkce. Odtud ji po nějaké době drsně vyhodili. „Byly tam dotazníky, kde se muselo vyplňovat členství rodičů ve straně před a po roce 1968. Pracovala jsem v redakci zábavných pořadů. Vladimír Dvořák byl šéfredaktor a Saša Rašilov byl v odborech. Nikdo se mě nezastal. Prostě mě vyhodili kvůli rodičům. To jsem tehdy obrečela. Považovala jsem to za strašnou nespravedlnost,“ vzpomíná Kateřina. Pak ji do tiskového oddělení Národní galerie vzal Jiří Kotalík, který se nebál přijímat ani disidenty.

 

Nabídka ke spolupráci s StB v Centrotexu

Později se ucházela o práci v podniku zahraničního obchodu Centrotex, kde zamlčela údaje o kádrových profilech svých rodičů a dostala místo na francouzském referátu. „Uměla jsem francouzsky. S Centrotexem spolupracoval pan Guy Davids, pův. jménem Gedailovič, který zásoboval Tuzex. Byl Žid z Mukačeva, který emigroval už v roce 1948 do Paříže a tam vytvořil oděvní impérium a dodával luxusní oblečení do Tuzexu do Štěpánské, kde byl obchod s jeho kolekcemi,“ vypráví Kateřina. Právě o tohoto muže se prý zajímala Státní bezpečnost a oslovili Kateřinu s požadavkem na spolupráci. „Byl to začátek 80. let a on začínal obchodovat v Moskvě, což byla pro StB zajímavá okolnost,“ vzpomíná Kateřina.

Ta už v té době ale přemýšlela o emigraci. Navíc byla v jiném stavu. „Vyhrožovali mi, že mi seberou pas a to jsem nemohla dopustit, když jsem chtěla emigrovat. Řeknu otevřeně, jak to bylo - Státní bezpečnosti jsem spolupráci podepsala. Hned potom jsem si ale nechala napsat rizikové těhotenství a z Centrotexu jsem odešla, takže k žádné spolupráci nedošlo.“ V té době bylo Kateřině 26 let, byla v jiném stavu a bála se, že nebude moci vyjet za hranice.

 

Emigrace 1987

K emigraci se odhodlala až v roce 1987. „Motivem nebyla ani tak politika samotná, jako špatné životní prostředí. Zajímala mě ekologie,“ říká Kateřina. S manželem utíkali poměrně komplikovaně. Manžel se dostal na zájezd do Paříže s Čedokem, ona s malým synem autem do Jugoslávie. Sejít se měli v Rakousku, což se po dramatických peripetiích nakonec podařilo. Chtěli zůstat v Rakousku, ale dle vzpomínek Kateřiny bylo v roce 1987 téměř nemožné získat tam azyl. Uprchlíky z Československa v té době posílali do vzdálenějších destinací, jako byla Austrálie, USA nebo Kanada. „Chtěli jsme zůstat v Rakousku, protože to bylo blízko kulturně a rodiče to neměli daleko na návštěvu. Nakonec nám pomohli přátelé, jako byl Zdeněk Mlynář, Jiří Pelikán i Antonín Liehm,“ vzpomíná Kateřina. Politický azyl dostali v roce 1988 a za dva roky také rakouské občanství. Kateřina si kvůli krásné přírodě a čistému vzduchu vybrala k životu Salcburk. V Rakousku vystudovala filologii – francouzštinu a ruštinu a v Salcburku pak pracovala na právnické fakultě jako sekretářka. Měla na starosti agendu studijního programu Erasmus. Současně začínala překládat texty z němčiny do češtiny o rakouských reáliích pro Rakouskou národní turistickou centrálu ve Vídni a postupně pro všechny ostatní turistické centrály ve všech rakouských spolkových zemích.

 

Rakouský antisemitismus

Ačkoli se jí podařilo usadit v zemi a městě, které si vybrala, židovští přátelé otcovy generace, kteří zažili válku, jí Rakousko a Salcburk velmi rozmlouvali. Ona ale jejich varování považovala za přehnané. Věřila, že Rakušané mají mentalitou blízko té české, ale jak říká, mýlila se.

„Ve Vídni je určitě jiná atmosféra a je tam daleko větší tolerance. Ale jinak Rakousko bylo za druhé světové války strašně nacistické. Víc nacistické než Německo. Bylo to cítit i v těch 80. letech, z různých poznámek, co dělali ti lidé. Nejčastější argument byl, že Hitler dělal i dobré věci. Navíc Salcburk je velmi konzervativní město, což je historicky dáno. Po dlouhá staletí tam vládli knížecí arcibiskupové, a ti ovlivnili tamní mentalitu, která se nese z generace na generaci, panuje tam katolický konzervativismus,“ vypráví Kateřina. Přátelé jejího otce byli prý zděšení, když se dověděli, že dcera Paľa Bluma chce zůstat v Rakousku. „Říkalo se, že Němci byli výborní vojáci, ale špatní antisemité a Rakušané byli špatní vojáci a výborní antisemité. Takže se mi snažili vysvětlovat, proč tam nezůstávat. Ale já tehdy chtěla věřit, že Rakušané mají stejnou mentalitu jako Češi. Pravdu ale měli oni. Bohužel se to pozná až po letech života v té zemi,“ vysvětluje Kateřina. I židovská obec v Salcburku, kam se Kateřina přihlásila, čítala jen na dvě desítky lidí.

 

Dva roky po emigraci přišla sametová revoluce

V době, kdy v Československu probíhala sametová revoluce, Kateřina budovala nový život v Rakousku. Konečně studovala vytouženou školu, pracovala, rodina se sžívala s novým prostředím. I když váhala, bylo těžké se v takové chvíli vracet poté, co překonali tolik překážek. Dění v Československu pozorovala zpovzdálí s rozpaky i s lítostí, že u toho nemůže být, ale také s obavami, že změna režimu nebude trvalá. Do Čech se přijela podívat na jaře v roce 1990 a od té doby jezdila na návštěvy za rodiči pravidelně.

Její otec se dostal na seznamy spolupracovníků StB. K tomu se dle Kateřiny prý otec kdysi vyjádřil písemně ve smyslu, že všichni zaměstnanci ministerstva zahraničí, kteří vyjížděli pracovně do ciziny, byli nějakým způsobem StB prověřováni a museli s nimi být v kontaktu. Pod třemi krycími jmény je však veden od 70. let, kdy již na ministerstvu nepracoval. (K tématu více článek publikovaný v roce 2018 na portálu Info.cz)

Kateřina Blumová pracovala na univerzitě v Salcburku deset let, poté přešla na volnou nohu a velice úspěšně se živila jako překladatelka z němčiny do češtiny. Od roku 2005 trávila v Čechách stále více času, starala se o maminku, až se rozhodla k definitivnímu návratu. Stejně jako tatínek je sportovně založená. Její vášní je dodnes plavání a lyžování. Díky lyžování měla se sportovním klubem možnost i za normalizace několikrát vycestovat do Francie.

Stýkala se s mnoha zajímavými přáteli židovského původu. Ráda vzpomíná na otcova blízkého přítele z mládí, amerického vědce biofyzika Georga Fehera. Narodil se na Slovensku, v roce 1941 se mu podařilo vycestovat do Izraele a poté odešel za lepšími kariérními možnostmi do USA. Kateřina bývala jeho vítaným hostem v San Diegu, kde žil se svou rodinou a působil na tamní univerzitě.

„Půlka mé rodiny byla spojena s židovskou historií a já se jí cítila být přitahována. Velice jsem si vážila svých rodičů. Rozhovor s mým otcem byl pro mě vždycky obohacením. Přestože ani on, ani jeho rodiče nedodržovali židovské tradice, táhlo mě to k židovským tématům, kterými se zabývám celý život a pokládám je za jeho nedílnou součást. Nikdy jsem nepoznala babičku a dědečka, ale jsem s nimi tak spojená, že to, co se s nimi za války stalo, mě pronásleduje po celý život,“ uzavírá své vyprávění Kateřina.