Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Klein (* 1956)

• narozen 7. dubna 1956 v Olomouci jako Pavel Kadlec

• v 70. letech navázal styky s pražským undergroundem a disentem

• roku 1975 podmínečně odsouzen za psaní protiokupačních hesel (oficiálně za výtržnictví)

• v roce 1979 podepsal Prohlášení Charty 77 (tehdy jako Pavel Kadlec)

• roku 1980 v rámci tzv. akce Asanace donucen trvale opustit Československo

• usadil se ve Švédsku, kde získal vzdělání, dobrou práci a založil rodinu

• od roku 1990 několikrát navštívil Česko, domovem mu však zůstalo Švédsko

„Vytáhl obušek a už jsem to schytával za drzost. Taková klukovina, ale nikdy jsem neminul možnost říct, co si myslím. Vím, že tam byl starší pán, u Státní bezpečnosti, který mi říkal: ‚Tuhle ruku jsem podal Gottwaldovi.‘ A já na to: ‚No to bych se hned běžel umýt.‘ A ten se tak rozčílil! Zřejmě byl Gottwald jeho idolem. Rozčílil se a chtěl do mne kopat. Vždycky jich bylo několik.“

Výslechy, domovní prohlídky, policejní násilí. Normalizace zblízka. Pak dostal na výběr: přijít o státní příslušnost a natrvalo opustit Československo, anebo si odsedět příživnictví. Usadil se ve Švédsku, získal vzdělání, dobrou práci, založil rodinu a postavil dům. Do Česka dodneška rád jezdí, ale za svůj domov to tady přestal považovat už dávno a na tom se nic nemění...

Jenom mu přidejte, dejte mu i za mne

Pavel Klein se narodil jako Pavel Kadlec 7. dubna 1956 v Olomouci. Otec Josef pracoval jako pekař, matka – původem ze Slovenska – v olomoucké závodní jídelně. Už v období dospívání se Pavlovi příčila ideologie vlády jedné strany a cítil potřebu své názory veřejně projevovat. „Byl jsem takový provokatér. S kamarádem jsme si sami vytetovali USA na zápěstí a pamatuju si, že jsem jel tramvají, léto, krátký rukáv. A byl tam nějaký český voják a ten poručil zastavil tramvaj, že s takovým elementem nepojede. Tramvaj zastavila mezi dvěma zastávkama a on, ať si vystoupím. Vystoupit jsem odmítal,“ vypráví pamětník.

Během dohadování v tramvaji se k situaci připletli uniformovaní příslušníci SNB: „Vyvlékli mě z tramvaje a odvedli na služebnu. Bylo zajímavé, že lidi – asi jak spěchali z práce – byli proti mně. To nebylo: ‚Nechte ho být,‘ nebo něco takového. ‚Jenom mu přidejte, dejte mu i za mě!‘ a takové výkřiky tam byly. A na služebně na mě ječeli, tak mě spontánně napadlo: ‚Vždyť to ještě není hotové! Tam schází H na začátku, čárka nad A a K na konci, jako Husák,‘ líčí s úsměvem dnes už komickou historku.

Víkendy s Josefem Hlinomazem? Flaška se otevírala v deset ráno

Po devítiletce nastoupil Pavel Klein do učení, to ale nedokončil a začal pracovat v tiskárně. Zajímal se o výtvarné umění, v 70. letech navázal kontakt s malířem a hercem Josefem Hlinomazem (1914–1978) – našel si jeho číslo v telefonním seznamu, zatelefonoval z budky a následně jej navštívil v Praze. S Josefem Hlinomazem se pak nárazově vídával po dobu několika let. „Bydlel v takovém řadovém domku. Znal jsem ho z nějakých filmů, pamatuju si ho hlavně z Limonádového Joea. On mi to zahrál na piano, doutník v puse. Nikdy jsem nepřijel s prázdnou. To bylo vždycky buď flaška rumu, nebo flaška vodky – a otevíralo se to v deset hodin ráno [smích]. To bylo trochu divoký,“ vzpomíná pamětník s nostalgií.

Víkendy netrávil jen v pražském domku Josefa Hlinomaze, ale i na koncertech režimu nepohodlných písničkářů a kapel. Díky tomu se seznámil s Vladimírem Mertou, Jaroslavem Hutkou nebo Vlastou Třešňákem – s posledním z jmenovaných se o několik let později opětovně setkal v nuceném exilu ve Švédsku. 21. srpna 1975 – při příležitosti sedmi let od začátku okupace Československa – se Pavel Klein stal „oficiálním výtržníkem“. Pod olomouckým bytem jeho dívky bydlel sovětský voják, kterému devatenáctiletý Pavel nechal na dveřích fixem napsaný vzkaz na neuvítanou.  

Hanlivé nápisy na dveřích – velkým tiskacím písmem

„Dodneška si nepamatuju, co jsem tam napsal, bylo to něco jako okupante táhni domů, nebo něco v tom smyslu,“ rozvzpomíná se. „No a druhý den jsem tam zase byl, u přítelkyně, bylo to smazané, tak jsem si půjčil zase stejný fix a napsal jsem to tam znovu. A když jsem se pak od ní vracel, tak bylo plné schodiště policajtů, ptali se mě, jestli jsem něco viděl a kdo jsem. Musel jsem se legitimovat a říkal jsem: ‚No to jsem napsal já!‘ Já jsem to neschovával, nezapíral. To byl můj názor, a tak jsem ho řekl,“ vypráví. Jenomže vlastní názory – obzvláště protisovětské – se v sedmdesátých letech příliš netolerovaly. Dodejme, že dle dochovaných archiválií šlo o nápisy „okupanti“ a „smrt okupantům“.[3]

Následoval výslech: „Tam jsem byl celou noc, tam jsem si s nimi povídal. Dostal jsem pár facek. Pustili mě a pak přišel soud a tam mě odsoudili,“ shrnuje pamětník ve stručnosti. Svým postojem si defacto uzavřel cestu k „normálnímu“ životu v „normalizovaném“ Československu. Dochovaný rozsudek ‚Jménem republiky‘ přitom – dnešním pohledem – vyznívá spíše tragikomicky: „[…] Napsal velkým tiskacím písmem na dveře sovětského důstojníka mjr. Taneviše Konstantina hanlivé nápisy, uvedené ve vyhledávacím spise, tedy dopustil se na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti, čímž spáchal trestný čin výtržnictví.“[1]

Můj dopis jsem pak viděl ležet na stole při výslechu

Jak zněl konečný ortel? „Dostal jsem podmínku, trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou na dva roky. No, prostě podmínka. A pak už se to vezlo,“ popisuje pamětník. Tehdy se prvně podíval mezi zdi vyšetřovny Státní bezpečnosti. Od té doby tam skončil ještě mockrát.

V případě vzkazu okupantovi nešlo o jediný veřejný projev nesouhlasu s komunistickou totalitou. Při dalším ze smutných výročí, tentokrát deset let od upálení Jana Palacha, vyšel v Rudém právu článek, který Palachovo sebeobětování propagandisticky pokřivil a očernil. Pavel Klein tedy napsal do redakce – jak sám říká – co si to tom myslí. 7. března 1979 se mu dostalo odpovědi: „Vážený pane, mohu Vás ujistit, že redaktor soudruh J. Stano vycházel při psaní svého článku z pravdivých skutečností a že vystihl velmi dobře věci, jak se odehrály. Pravda zůstává pravdou, bez ohledu, zda se Vám líbí, či nelíbí,“ stojí v dodnes dochovaném dopise.[1]

Zdánlivě banální příhoda opětovně dovedla Pavla Kleina až do vyšetřovny StB: „Samozřejmě že můj dopis i s odpovědí jsem pak viděl ležet na stole při výslechu v Olomouci,“ uvádí.

Za akt vzpoury proti vlastnímu ponížení Vás bude policie asi dost trápit. Váš Václav Havel

„K Chartě jsem se dostal tak, že se o tom začalo psát. Tak jsem zjistil, že je to něco, za čím já stojím, a při další návštěvě Prahy jsem se rozhodl, že to musím podepsat,“ objasňuje přímočaře svůj myšlenkový pochod. Psal se rok 1979 a třiadvacetiletý Pavel se dopisem obrátil na Václava Havla, který mu v dochované odpovědi z 21. prosince vysvětluje postup: „[…] Charta se podepisuje tak, že napíšete na papír vlastní rukou ‚Souhlasím s prohlášením Charty 77 ze dne 1. 1. 1977,‘ pod to se podepíšete a připojíte – čitelně – svoji adresu. […] Podepsané lístky nemusíte odevzdat přímo mluvčím Charty, styk s nimi bývá komplikován /já mám například v současné době cosi jako domácí vězení/, ale můžete je dát kterémukoliv signatáři v Praze; pochopitelně osobně je to spolehlivější […].“

Havlův dopis není jen pouhým manuálem k signaci, ale také působivým zachycením charakteru disentu – sounáležitosti pod tíhou státem dirigovaného bezpráví: „[…] Vašeho rozhodnutí podepsat Chartu si vážím, myslím, že to máte dobře promyšlené. Považuji za svou přátelskou povinnost Vás upozornit jen ještě na jednu okolnost, o níž si nejsem jist, zda jste ji dobře zvážil: až vyjde příští dokument s novými podpisy, nebude policie zprvu vědět, že jste mezi nimi i Vy – uvádíme jen jméno, nikoliv adresu, a lidí Vašeho jména je zajisté dost. Po nějakém čase však přeci jen na Vás přijde a pak Vás bude asi dost trápit – vyslýchat a možná se postará i o to, abyste přišel o svou práci, kterou máte rád. Většině signatářů Charty stojí jejich podpis – jako akt jakési vzpoury proti vlastnímu ponížení – za toto riziko, přesto se mi však zdá na místě Vás na to upozornit. […] Máte-li další přátele, jak píšete, kteří chtějí Chartu podepsat, nechť to udělají tímtéž způsobem [citovaným výše] – prosím Vás však, abyste je upozornil na sankce, které mohou po podpisu následovat. […] Srdečně Vás zdravím a přeji Vám mnoho štěstí v novém roce. Váš Václav Havel.“[1]

21. dubna 1979 – nedlouho po incidentu s redakcí Rudého práva – pak bylo v samizdatovém časopise Infoch (informace o Chartě) zveřejněno jméno Pavla Kadlece coby jednoho z nových signatářů Prohlášení, mimochodem – mimo jiných – společně s výše zmíněným Vlastimilem Třešňákem.[2]

To jste si myslel, že vás pustíme na Západ?!

Podpis Charty předznamenal domovní prohlídky, výslechy a v neposlední řadě násilí: „Jednou mi vrazili facky, až mi krev vytryskla z nosu. A já jim na to drze říkám: ‚To na té zdi nechte, to může být efektní u dalších výslechů. A jednou, to mě bili obuškem a já jsem vlezl pod stůl, aby ten obušek neměl takovou razanci, takže mě bili přes lýtka a tahali za nohy ven. Byl jsem drzej. Já je nenáviděl!“ říká. Pavel Klein přišel o práci a vyloučili jej i ze sportovního klubu, ve kterém hrával fotbal. S tlakem ke spolupráci s StB se nesetkal, od roku 1979 jej tajní vedli v kategorii takzvané nepřátelské osoby.[3] Perzekuce stále sílily. Nikdo jej nechtěl zaměstnat, za což tehdy hrozil kriminál.

Nakonec dostal na výběr: vzdát se své státní příslušnosti a natrvalo opustit Československo, anebo jít sedět za příživnictví. Rozhodl se pro první možnost a stal se tak jednou z mnoha obětí estébáky řízené akce Asanace, kdy režimu nepohodlné osoby – a především právě Chartisté – pod tíhou donucování, nátlaků a vydírání odcházeli do exilu. Tito lidé nevěděli, že jde o plošnou a státem řízenou akci – Pavel Klein až do poslední noci usínal ve strachu, že jde o nějakou léčku: „Neměl jsem potuchy, že existuje nějaká Asanace. Myslel jsem si, když mi řekli, že mám opustit zemi, tak že si to vyřídím a oni se mi potom vysmějí: ‚To jste si myslel, že vás pustíme na Západ, žejo!‘ a že si se mnou jenom hrají. Byl jsem v nervech, nevěděl jsem, co bude. Pamatuju si, že jsem tehdy kouřil, třásly se mi ruce a asi jsem i dost pil. Byl jsem docela nervózní,“ líčí těžké životní období.

Když jsem seděl v letadle, tekly mi slzy

Zcela pochopitelná paranoia se nakonec naštěstí ukázala jako mylná. Je smutným paradoxem, že zatímco celé řadě Čechoslováků se v předlistopadových dobách nikdy nepodařilo vycestovat na Západ (protože nebyli dostatečně loajální), anebo si na výjezdní doložku museli počkat dlouhé roky – až jejich kádrové šmouhy smyje čas –, oběti Asanace režim „odbavoval“ přednostně. Přitom ze stejného důvodu: protože nebyli dostatečně loajální. Pavel Klein dostal takzvaný cestovní průkaz totožnosti[1], doklad umožňující osobám bez státní příslušnosti vycestovat, 18. ledna 1980, pouhých devět měsíců po samotném zveřejnění jeho podpisu Prohlášení Charty 77.

„Tekly mi slzy, když jsem seděl v letadle,“ vzpomíná na počátky nového života. Z Prahy odletěl přes Kodaň do Stockholmu, následující zhruba tři roky strávil ve švédském městě Uppsala. Tam jednu dobu bydlel na společném patře s Vlastou Třešňákem a v Uppsale se setkal i s další obětí Asanace Pavlem Zajíčkem. Mimoto navázal spolupráci s Jiřím Pallasem a jeho exilovým hudebním vydavatelstvím Šafrán 78. Začátky v neznámé zemi nebyly snadné – první rok navštěvoval kurz švédštiny, po večerech si přivydělával mytím nádobí, uklízením a různými pomocnými pracemi. Okolo roku 1983 přesídlil do Göteborgu, kde si rozšířil vzdělání na střední grafické škole. Ve Švédsku už navždy zůstal, získal dobrou práci, založil rodinu, postavil dům … a také si změnil příjmení z Kadlece na Kleina.  

Jenom hezké věci

Krátce po sametové revoluci – hned v roce 1990 – zavítal do Československa, po deseti letech od jeho vynuceného opuštění. V Praze se pak setkal i s Václavem Havlem. „Jenom jsme se pozdravili. Zeptal se, co a jak, a jestli se budu vracet. Já říkám: ‚Ne, to ne.‘ – ‚Takové lidi tady ale potřebujeme,‘“ odvětil mu tehdy Havel. „Říkám: ‚Ne, já ne, já se vracet nebudu.‘“ Od té doby sem zavítal mnohokrát. Za svůj domov ale přestal Česko považovat už dávno a na tom se nic nemění.

Nakonec, s odstupem času, je svým způsobem vděčný – dá-li se to tak vůbec říct – že se stal před více než čtyřiceti lety obětí štvavé akce Státní bezpečnosti: „Od té doby mě potkaly jenom hezké věci,“ uzavírá své vyprávění Pavel Klein.

 

 

 

 

[1] Dokument dostupný v dodatečných materiálech.

[2] Zdroj: Československé dokumentační středisko. K 17. 11. 2023 dostupné z: http://www.csds.cz/cs/g6/3658-DS.html.

[3] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v dodatečných materiálech.