Tento boj jsem prohrála. Před 72 lety komunisté popravili Miladu Horákovou

/ /
Krátká zpráva o popravě v Rudém právu 28. června 1950 na straně 3. Zdroj: Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i.
Krátká zpráva o popravě v Rudém právu 28. června 1950 na straně 3. Zdroj: Ústav pro českou literaturu AV ČR, v.v.i.

Rozsudek státního soudu v Praze z 8. června t.r., potvrzený rozsudkem Nejvyššího soudu z 24. června t.r., jímž byli Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra odsouzeni pro zločiny velezrady a vyzvědačství k trestu smrti, byl vykonán.

Touto strohou zprávou na straně 3 informovalo 28. června 1950 Rudé právo o popravě, kterou nezastavily ani prosby významných světových osobností včetně Alberta Einsteina.

Prosím, abyste nevykonali trest smrti u Milady Horákové, Záviše Kalandry, Oldřicha Pecla a Jana Buchala. Byli oběťmi nacismu, vězni německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zasluhují žít, napsal Albert Einstein 14. 6. 1950 telegramu Klementu Gottwaldovi. Zdroj: Wikimedia Commons
Prosím, abyste nevykonali trest smrti u Milady Horákové, Záviše Kalandry, Oldřicha Pecla a Jana Buchala. Byli oběťmi nacismu, vězni německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zasluhují žít, napsal Albert Einstein 14. 6. 1950 telegramu Klementu Gottwaldovi. Zdroj: Wikimedia Commons

Ono ráno v pankrácké věznici popsala pro Paměť národa Marie Chalupová: „Osobně jsem ji neznala, ale všechny jsme o ní věděly, stejně jako kdy bude popravená. Ve čtyři ráno vypustili psy, cesty kolem baráku byly vysypané pískem, takže jsme slyšely kroky. Na cele nás bylo čtrnáct. Když ji vedli, všechny jsme si klekly a modlily se. Bylo to strašné. Jedna bachařka běžela po chodbě a křičela. Když jsme se jí později ptaly, proč tak křičela, řekla nám, že ta poprava byla strašná.“

Po hlasité nenávistné kampani komunistů, která provázela největší vykonstruovaný politický proces se skupinou Milady Horákové, následovalo mrazivé ticho, trvající v podstatě až do sametové revoluce.

„Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…“ Poslední slova Milady Horákové

Památku nespravedlivě popravených nepřipomínaly ani jejich hroby. Jejich těla byla po popravě oběšením na dvoře pankrácké věznice zpopelněna ve strašnickém krematoriu, na což vzpomínal František Suchý, jehož tatínek byl ředitelem krematoria.

„Přiváželi je v regulérních rakvích, s úmrtním listem, kde bylo všechno napsáno, smrt oběšením, všechno probíhalo regulérně, ale nesměl být pohřeb, příbuzní nesměli vědět, co se s nimi stalo, urny jim nesměly být vydány, měly být uloženy ve společném pohřebišti bez označení.“

V roce 1965 putovaly urny s popelem Jana Buchala a Oldřicha Pecla do tzv. společného pohřebiště na motolském hřbitově, zatímco další osud ostatků Milady Horákové a Záviše Kalandry zůstává i po 70 letech neznámý.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Tajná vzpomínka

Poslanec za Československou stranu národních socialistů po volbách v roce 1946 Josef Lesák vyprávěl, jak na své popravené kolegy začali od začátku 70. let společně a pravidelně vzpomínat JUDr. Prokop Drtina, prof. Jiří Doležal, JUDr. Vladimír Šolc, JUDr. Josef Nestával, odsouzený v procesu s Miladou Horákovou na doživotí, bývalý poslanec ČSNS František Přeučil, kazatel evangelické církve František Kopecký, Josef Podsedník, Oldřich Řezníček, sedlák Josef Ulrich, Ladislav Tykal a Jan Skácel.

Poslanec Josef Lesák s poslankyní Miladou Horákovou v roce 1947.
Poslanec Josef Lesák s poslankyní Miladou Horákovou v roce 1947.

Zpočátku se scházeli v bytě JUDr. Vladimíra Tvrze, nakonec každou druhou středu v měsíci v kavárně v hotelu Kriváň na náměstí I. P. Pavlova v Praze. Josef Lesák vzpomínal na to, že Klub Milady Horákové založili ilegálně v roce 1988.

Do jeho činnosti se po listopadové revoluci zapojila historička a spisovatelka Zora Dvořáková, která napsala první životopisnou knihu o Miladě Horákové. Psal se rok 1990 a přišel čas splatit druh obětem komunistických zločinů. Jejich symbolem byla právě Milada Horáková, jediná žena popravená v politických procesech. Kategorický příkaz napsat knihu o Miladě horákové dal historičce a spisovatelce Zoře Dvořákové Otakar Krouský z nakladatelství Melantrich.

Musíte napsat knihu o Miladě Horákové!

Zoru Dvořákovou pojilo s JUDr. Otakarem Krouským dlouholeté přátelství. Díky němu mohla publikovat v nakladatelství Melantrich v době normalizace odborné publikace, ačkoli celá její rodina byla v nemilosti komunistického režimu. Důstojný pán o 35 let starší jí v roce 1990 zatelefonoval a řekl jí: „O všem jsem přemýšlel a mám na Vás kategorický požadavek, který mi musíte splnit. Vy se musíte začít zabývat Miladou Horákovou. Musíte o ní napsat studie, musíte o ní vydat knížky.“

Vazební fotografie Milady Horákové. Popravena byla přesně 9 měsíců po zatčení 27. září 1949.
Vazební fotografie Milady Horákové. Popravena byla přesně 9 měsíců po zatčení 27. září 1949.

Zora Dvořáková se podle svých slov doslova vyděsila. Téma to pro ni bylo nezažité, rozrušující, bolestné a přistoupit na Krouského návrh nejprve odmítla. Poprvé po letech přátelství se pohádali. Po dvou týdnech jí však opět zavolal a pozval do kavárny Slavia. V kavárně seděl u okna s výhledem na Národní divadlo s elegantní drobnou paní. „Seznamte se, to je paní Věra Tůmová, sestra Milady Horákové,“ řekl a odešel, aby si samy povídaly. Tak se v životě Zory Dvořákové objevilo téma Milady Horákové. S Věrou Tůmovou k sobě našly velmi snadno cestu a spolupracovaly spolu na první životopisné knize o Miladě Horákové.

„My jsme se celá sedmdesátá a osmdesátá léta s doktorem Krouským pravidelně stýkali. Ovšem jednu věc mi nikdy neřekl. Teprve v devadesátém roce, po změně režimu, jsem se dozvěděla, že byl právním zástupcem nezletilé Jany Horákovou, dcery Milady Horákové.“

Jana Horáková žila po zatčení maminky v září 1949 u její sestry Věry Tůmové. Jejímu tatínkovi Bohuslavu Horákovi se podařilo uprchnout a emigrovat do Německa a poté do USA, kam ho v roce 1968 následovala. Právě Věra Tůmová, její muž a Jana mohli poprvé po devíti měsících pár hodin před popravou Miladu Horákovou navštívit. Šestnáctiletá Jana si zapsala vzpomínku na rozloučení s maminkou:

„Byla úplně klidná a vyrovnaná, zatímco my i strýc jsme jen brečeli. Po půlhodině Moučka návštěvu ukončil, zbylo jen zamávat, poslat vzdušný polibek a odejít. Strašné. Více už se nepamatuji, jen že jsem se ráno v době popravy probudila se strašně zvláštním pocitem tíže. Den byl krásný a slunný.“

Dozorci jim nedovolili se obejmout a také jim nepředali dopisy, které rodině Milada Horáková psala v posledních hodinách před popravou a o kterých své dceři řekla. Jana, provdaná Kánská, je dostala až v roce 1990, když se vrátila do Československa a předala jí je ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová. Až po 40 letech si tak mohla přečíst praktické rady, které jí maminka v dopisech mimo jiné dávala: aby si nezapomínala mýt krk a nenosila hluboké výstřihy.

Dluh obětem politických procesů

Zatímco dopisy vyšly knižně už v roce 1990, na knize o Miladě Horákové pracovala Zora Dvořáková několik let společně s Jiřím Doležalem. Vyšla v roce 2001 pod názvem O Miladě Horákové a Milada Horáková o sobě a její součástí jsou kromě dopisů i protokoly z výslechů.

Milada Horáková, rozená Králová (25. prosince 1901, Praha – 27. června 1950, Praha), byla právnička, politička – členka a poslankyně České strany národně sociální, bojovala za práva žen v Ženské národní radě, za což ji zatklo v roce 1940 gestapo. Nacistický prokurátor jí navrhl trest smrti, který soud nakonec změnil na 8 roků káznice. Komunisté jí zatkli 27. září 1949 a  odsoudili k smrti ve vykonstruovaném politické procesu jako jedinou ženu. Pro svou neústupnost při krutých výsleších a soudním procesu (31. 5. – 8. 6. 1950) se stala symbolem odporu proti komunistickému režimu. Dne 27. června 1950 byla na příkaz prezidenta Gottwalda oběšena na dvoře pankrácké věznice. Zdroj: Wikipedie

„Teprve poté jsem při rozsáhlých studiích archivů, především ministerstva vnitra, nečekaně objevila velikou naditou a zapečetěnou obálku, v níž bylo velké množství fotografií a dokumentů týkajících se Milady Horákové a jejího manžela. Nepochybně jde o materiály, které byly Státní bezpečností zapečetěny v den, kdy byla Milada Horáková zatčena,“ uvedla Zora Dvořáková, která materiály z nalezené obálky publikovala v další knize To byla Milada Horáková.

Zora Dvořáková v roce 2017 v Senátu ČR, kde přebírala Cenu za svobodu, demokracii a lidská práva. Foto: ČTK
Zora Dvořáková v roce 2017 v Senátu ČR, kde přebírala Cenu za svobodu, demokracii a lidská práva. Foto: ČTK

Po roce 1989 mohla Zora Dvořáková psát o mnoha dalších do té doby utajovaných tématech. Je autorkou první publikace o třetím odboji, která vyšla již v roce 1992. „To všechno bylo nesmírně nové a utajené,“ uvedla mimořádně plodná autorka, která napsala publikace o československých vojácích v sovětských gulazích v době druhé světové války, neúspěšném atentátu na Jana Masaryka, Petra Zenkla a Prokopa Drtinu či útěcích politiků po únoru 1948 a další.

Téma Milady Horákové se však Zoře Dvořákové stále vracelo. V knize Popravení, kam jste se poděli? popsala pátrání po ostatcích popravených politických vězňů, které nesměly být vydány příbuzným, což byl případ i urny s popelem Milady Horákové.

Historička se také rozhodla splatit dluh obětem dalších vykonstruovaných procesů, které následovaly bezprostředně po procesu s Miladou Horákovou. Bylo v nich odsouzeno 639 osob a uděleno 7 830 let žaláře, včetně několika trestů absolutních a doživotního vězení. V roce 2018 vyšla její kniha Děsivý červenec 1950 podtitulem Třicet šest kauz monstrprocesu „Milada Horáková a spol.“ v záznamech bezpečnosti a justice a očima obžalovaných a odsouzených.

Věnovala se ale také běžnému životu v době totality, v knize Všední den v kleci popisuje absurdní situace z každodenního života. „Ten režim nebyl jen krutý, ale i směšný,“ vysvětluje Zora Dvořáková, která je stále je aktivní v Klubu Dr. Milady Horákové, kde je vedoucí redaktorkou pravidelného čtvrtletníku Masarykův lid.