Za portrét Stalina ve školním záchodě vězení. Proces s nezletilými studenty

/ /
Rekonstrukce monstrprocesu "Stříteský a spol." v budově soudu na Pankráci v roce 2015 v rámci festivalu Mene Tekel.
Rekonstrukce monstrprocesu "Stříteský a spol." v budově soudu na Pankráci v roce 2015 v rámci festivalu Mene Tekel. Foto: Mene Tekel

V říjnu roku 1950 proběhl v Litomyšli proces známý jako Stříteský a spol. Státní soud tehdy poslal do vězení 24 osob na celkem 220,5 let. Většinu odsouzených tvořili středoškolští studenti, devět z nich ještě nezletilých.

Dnes je těžko uvěřitelné, co bylo popudem k rozpoutání monstrprocesu: zbytky roztrhaného portrétu Stalina v záchodě, které objevil školník litomyšlského gymnázia. Jeho ředitel, respektive zatímní správce, Stanislav Obdržálek událost okamžitě nahlásil Obecnímu národnímu výboru, Krajskému národnímu výboru i místní stanici SNB.

Vyšetřování začalo v červnu 1949 prohlídkou soukromých věcí studentů gymnázia, během níž vyšetřovatelé objevili u studenta Miloslava Kohouta leták „Kolegové a kolegyně“, v němž vyzýval k aktivitě vůči Československému svazu mládeže, a následně pokračovaly výslechy.

Obraz Stalina přitom roztrhali dva studenti nedaleké průmyslové školy, kteří se v budově gymnázia účastnili schůze plachtařského kroužku. Řada gymnazistů ovšem smýšlela protikomunisticky, o čemž měly bezpečnostní orgány přehled, jak vyplývá z archivních materiálů.

Vyšetřování a výslechy

Na základě výslechů StB „identifikovala“ tři organizované a vzájemně spolupracující skupiny vyvíjející „protistátní činnost“. Ve skutečnosti se jednalo o skupinky spolužáků (převážně z gymnázia, ale i dalších škol) a přátel mimo studijní kruhy.

Karel Metyš s přítelem Janem Peclem. Foto: Paměť národa
Karel Metyš s přítelem Janem Peclem. Foto: Paměť národa

Jedna z nich se jen scházela v místní restauraci a vedla hovory o tom, jaké by to bylo, ukončit komunistický režim. Další skupina kolem studenta Karla Metyše vylepila na pěti místech po městě letáky „Občané republiky Československé“ informující o možnosti svobodných voleb, které by proběhly pod patronací OSN.

Třetí skupinka se snažila spojit síly studentů proti politizaci Junáka a vlivu svazáků na jejich aktivity – usilovala o konec působení direktivně jmenovaného vedení Československého svazu mládeže a volby nového předsednictva. Miroslav Kohout, jeden ze zakladatelů této skupinky, vzpomíná:

„Ono to dneska vypadá legračně, ale my jsme neuvažovali o státních otázkách, ale hlavně o tom, že komunistická strana se snaží ovládnout mládež. A jako ovládnutí mládeže nám, skautům, přišlo směrodatný už to, že nám začali vydávat legitimace, kde byla hlavička Československého svazu mládeže – a Junák tomu byl jako podřízen.“

Ideologická převýchova

Někteří později obžalovaní byli vyslýcháni hned a posléze se vrátili do školy a pokračovali ve studiu, jiní až o několik měsíců později. Na výzvu zatímního správce Obdržálka mezitím nastoupili na gymnázium dva noví učitelé občanské nauky, aby zajistili řádnou ideologickou výchovu studentů.

Miroslav Matějka v mládí. Foto: Paměť národa
Miroslav Matějka v mládí. Foto: Paměť národa

Byli jimi předseda místního Okresního národního výboru Jaroslav Lochman, původním povoláním obuvník, a první místopředseda Okresního národního výboru Josef Hrnčál, dříve kopytář. K hromadnému zatčení došlo až v září 1950. Výslechy probíhaly různě – někomu vyšetřovatelé naháněli strach tím, že ho dali na celu se zbitými z výslechů tak, že se nemohli postavit na nohy.

Na další specifický průběh výslechu vzpomíná tehdy osmnáctiletý Miroslav Matějka: „Ten výslech končil takovým zajímavým tahem těch estébáků, kdy jsem musel v přítomnosti takového mladého estébáka, který byl jejich šéfem, říkat vestoje tatínkovi do očí – který seděl na židli – tu svou trestnou činnost. U toho byl ten estébák, který mi vždycky napověděl, co mám říkat. A říkal – mluvil o sazbách pro dospělé: ‚Tak za to je sazba od do..., za to je sazba doživotí...‘ Celkem toho bylo tak za sto let, co tam všechno navykládal. Když to skončilo, tak říkal: ‚A to všechno mu dělnická třída odpouští. A vy jste kulak, třídní nepřítel... Tak jsme velkorysí.‘“

Vykonstruování skupiny usilující o rozvrat republiky

Prokurátoři u soudu tyto skupinky představili jako organizované zločinecké skupiny. Skupina Miloslava Kohouta byla označena za ilegální organizaci ATA vyvíjející protistátní činnost a usilující o napojení jak na mormony, kteří měli v Litomyšli pod zdáním náboženské činnosti vyvíjet aktivity proti státu, tak na tzv. budislavské Jánošíky. Tato skupina devatenácti lidí (mezi nimiž bylo také několik nezletilých) byla odsouzena jen dva dny před procesem Stříteský a spol. stejným soudem k vysokým trestům.

Miloslav Kohout. Foto: Paměť národa
Miloslav Kohout. Foto: Paměť národa

Nejenže většina odsouzených studentů poznala „budislavské Jánošíky“ až ve vězení, ale dokonce i někteří členové této údajně teroristické skupiny se setkali poprvé až u soudu. Stejně tak napojení na mormony bylo zcela vyfabulované – ve skutečnosti jediné spojení Litomyšle a mormonů představují dvě veřejné přednášky, které se zde konaly v roce 1948, vazby mezi souzenými a mormony nebyly žádné.

Kromě toho do procesu byl začleněn například i invalidní kostelník Jaroslav Vomočil, jehož přečin měl spočívat v tom, že nenahlásil úmysl kaplana Waltera Marka emigrovat. Napojení na studentské skupiny z jeho strany nebylo žádné, dokonce ani obžaloba žádnou spojitost nevykonstruovala, přesto byl do procesu zahrnut.

Tyto absurdní aspekty nebránily prokurátorům označit činy souzených za aktivity organizovaných skupin, zastřešených jednotným vedením a majících za cíl zničit lidově demokratické zřízení, a požadovat na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky vysoké tresty.

Zbraně a rektor Stříteský

Po válce zůstalo na Litomyšlsku po Němcích nemalé množství odložených zbraní a mnoho chlapců je mělo doma jako suvenýr. Po začátku vyšetřování bylo jasné, že by nález zbraní při domovní prohlídce znamenal vážnou přitěžující okolnost, přestože je nikdo z vyšetřovaných neměl v plánu k žádné akci použít.

Matka studenta Miloslava Kohouta proto navštívila Františka Ambrože Stříteského, rektora piaristické koleje, a požádala jej, aby studenty přesvědčil, aby se zbraní zbavili. Stříteský nakonec souhlasil, a když jednomu z nich, Václavu Novotnému, vzkázal, ať zbraně zlikviduje, má-li nějaké, student jej i se zbraní navštívil a sdělil mu, že ji odveze s sebou do Prahy, kam mezitím nastoupil na Filozofickou fakultu.

Rektor to považoval za příliš riskantní, a tak nechal Novotného zbraň uschovat ve věži kostela a následně ji hodil do odpadní stoky. Když Novotného zatkli, objevila se na koleji jeho sestřenice s jeho aktovkou, v níž byla další zbraň. Stříteský chtěl opět pomoci, aktovku převzal, uschoval a měl v plánu i tuto zbraň zlikvidovat. Než tak stihl učinit, StB při prohlídce zbraň objevila – zřejmě již měla své informátory mezi studenty či obyvateli koleje.

Na základě těchto dvou nahodilých skutků StB vytvořila ze Stříteského hlavu organizované skupiny připravující ozbrojený rozvrat republiky.

Junák a církev – dvě mouchy jednou ranou

Režim spatřoval ve skautských organizacích nebezpečí, neboť nevychovávaly děti a mládež v duchu komunistické ideologie. Devatenáct osob z dvaceti čtyř odsouzených v procesu „Stříteský a spol.“ bylo – aktivními či bývalými – členy Junáka. Proces tak nesloužil pouze jako výstraha studentům – mladé inteligenci, ale představoval i boj se skautským hnutím. Paradoxem tedy bylo, že správce školy Obdržálek, který v celém procesu sehrál velmi aktivní roli, byl oblastním náčelníkem Junáka.

Pamětní deska Františku Stříteskému na piaristické koleji v Litomyšli byla odhalena v červnu 2006. Foto: Festival Mene Tekel
Pamětní deska Františku Stříteskému na piaristické koleji v Litomyšli byla odhalena v červnu 2006. Foto: Festival Mene Tekel

Rektor Stříteský, který působil též jako učitel náboženství na gymnáziu a oblastní duchovní rádce místního Junáka, se vyšetřovatelům a prokurátorům do plánu politického procesu více než hodil. Mohli tak vykonstruovat organizovanou skupinu vedenou duchovním plnícím rozkazy z Vatikánu.

Poté, co Konference českých a slovenských biskupů na začátku března 1948 odmítla výzvu Národní fronty k zaujmutí kladného stanoviska k novému politicko-společenskému zřízení, snažili se komunisté vliv církve potlačit diskreditací. K ní sloužily právě procesy s duchovními, což byl i případ rektora Stříteského.

Státní bezpečnost se ho snažila usvědčit z vraždy studenta Lubomíra Krátkého, který byl konfidentem StB. Stříteský měl být hlavním organizátorem vraždy, čtyři katoličtí duchovní spolupachatelé. Historik Martin Boštík ve své studii o procesu se „Stříteským a spol.“ uvádí, že se StB podařilo přinutit k doznání z vraždy Krátkého šedesát osob. Vyšetřovatelé se řídili vzorem sovětského generálního prokurátora Andreje Vyšinského, že k odsouzení je dostačující přiznání. Stříteský se nepřiznal, a nakonec obžalobě z vraždy unikl, přestože z jednoho z kněží vyšetřovatelé vytloukli tvrzení, že Stříteský za vraždou stál.

Pověste je!

Během monstrprocesu „Stříteský a spol.“ byli všichni obžalovaní shledáni vinnými, čtrnáct z nich bylo odsouzeno za zločin velezrady, sedm za provinění velezrady. Tresty byly ve výši od šesti měsíců do 25 let. Souzen nebyl pouze student Jindřich Vích, který během vyšetřování přistoupil na spolupráci. Nezletilí studenti nastoupili svůj trest v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku, dospělí v různých věznicích.

Souzení dostali přiděleny obhájce ex offo, s nimiž se však setkali jen na pár minut bezprostředně před začátkem procesu a jež jim pouze radili, ať vše přiznají a neodvolávají se. Stejně tak neměli možnost si přečíst předem žalobu. Proces, v němž zasedal nikoli okresní soud, nýbrž pražský Státní soud, se konal ve Smetanově domě v Litomyšli a byli na něj svezeni studenti z celého pardubického kraje, aby byli názorně poučeni odstrašujícím příkladem svých kolegů, a stejně tak místní dělníci.

Václav Jozefy. Foto: Post Bellum
Václav Jozefy. Foto: Post Bellum

Václav Jozefy, jeden ze souzených gymnaziálních studentů, přibližuje atmosféru soudu: „My jsme seděli v prvních třech řadách a za námi seděly soudružky z litomyšlských závodů, které, aby ukázaly, že k nám nepatří, měly kolem krku rudé šátky a křičely: ,Pověste je. Stáhněte z nich kůži.’“

Svůj postoj vůči obžalovaným se nezdráhaly dávat najevo i tak, že souzené během procesu bodaly deštníky do zad. V síni byly vystaveny údajně funkční zbraně, které se našly v držení studentů – většina z nich byla v době zabavení ve skutečnosti nefunkční, vyšetřovatelé je však doplnili chybějícími součástkami.

Během procesu lidová prokurátorka předčítala rezoluce vyzývající ke spravedlivému či co nejpřísnějšímu potrestání, jež soudu zaslaly školy a podniky zejména z Litomyšle. Jeden z odsuzujících dopisů přišel i z litomyšlského gymnázia – odmítli jej podepsat pouze dva studenti, Miroslav Jindra a Josef Holomek, bratr v procesu souzené Aleny Holomkové, a profesor latiny Karel Kadlický. Ten se jako jediný z učitelů vůči probíhajícímu procesu navíc veřejně kriticky vyjadřoval.

Všechny tři za to stihl trest: Jindra nebyl připuštěn k maturitě, Holomek sice odmaturoval a v přijímacím řízení se umístil mezi nejlepšími, na vysokou školu nakonec ale nesměl nastoupit, profesor Kadlický byl penzionován, jeho pedagogickou kariéru ukončil přímo při vyučování místní komunistický úředník.

Naděje v podobě Zdeňka Nejedlého

Někteří z rodičů se v zoufalství rozhodli obrátit na Zdeňka Nejedlého, tehdejšího ministra školství, věd a umění a litomyšlského rodáka, který se svým městem stále udržoval kontakty. V čele s farářem a hudebníkem Jaromírem Metyšem (otcem jednoho ze souzených studentů), který byl Nejedlého bývalým spolupracovníkem a jehož rodina dokonce Nejedlým během války uschovala u sebe doma pianino a kožichy, se vypravili za ministrem do Prahy se žádostí o pomoc.

Nejedlý patřil k vedoucím funkcionářům, dá se předpokládat, že do vývoje procesu mohl významně zasáhnout. Ministr, který byl přítelem zatímního správce gymnázia Obdržálka, je však se slovy „Reakce musí být zničena jako klubko zmijí!“ odmítl přijmout. V Litomyšli dodnes stojí jeho socha v nadživotní velikosti, jež zde byla vztyčena v roce 1978 u příležitosti oslav stého výročí jeho narození.

Soudruzi přestřelili

Po procesu se ukázalo, že jeho monstrózní rozměr soudruhům spíše uškodil, než posloužil. Funkcionáři začali od veřejnosti, včetně přesvědčených komunistů, dostávat dopisy kritizující neadekvátní výši trestů. Ačkoli litomyšlské orgány trvaly na stávajícím stavu, kraj se rozhodl podpořit snížení trestů prostřednictvím milostí. Nejdéle vězněn byl rektor Stříteský – ve vězení strávil deset let.

Socha komunistického ministra školství Zdeňka Nejedlého v Litomyšli před základní školou zůstává. Foto: Wikimedia Commons
Socha komunistického ministra školství Zdeňka Nejedlého v Litomyšli před základní školou zůstává. Foto: Wikimedia Commons

Z rozhodnutí zatímního správce gymnázia Obdržálka byli někteří ze studentů ještě před procesem vyloučeni z gymnázia, student Miroslav Matějka dokonce den před maturitou. Obdržálek také podal žádost na ministerstvo, aby studentům bylo po propuštění znemožněno studium na vysoké škole. Žádosti bylo vyhověno a studenti často skončili v dělnických profesích.

Režimu se navíc v atmosféře strachu 50. let podařilo dosáhnout narušení společenských vazeb odsouzených. Václav Jozefy (tehdy ještě Portman), který byl jako nejmladší účastník procesu zavřen v Ústavu pro mladistvé pouze šest měsíců, na atmosféru po propuštění vzpomíná:

„V těch chvílích moji spolužáci a řada našich známých raději přešli na druhý chodník, než by se se mnou setkali, aby se neprovalilo, že se mnou komunikují. Člověk si v té době připadal jako malomocný.“

Jeho nevlastní otec, Josef Portman, podle něj účast svého nevlastního syna v procesu chápal jako pohanu svého jména – před lety uskutečněnou adopci zrušil a Václava i jeho sestru vydědil. Šestnáctiletý chlapec si tak po návratu z vězení musel shánět nejen práci, ale i bydlení.

Rektor Stříteský po propuštění nastoupil jako pomocný dělník do zahradnictví Centrála v Litomyšli. Jeho tehdejší kolega Vladimír Dolejš, který se s ním spřátelil, vzpomíná, že před jeho příchodem ředitel zaměstnance varoval, že přichází „politickej“, a zakázal jim s ním navazovat kontakt.

Smutným paradoxem bylo, že mezi zaměstnanci zahradnictví, kteří příkazu uposlechli a rektora se z počátku stranili, byly i matky dvou studentů odsouzených v procesu, Kohouta a Pecha, jež byly v rámci vyšetřování také vyslýchány. A byla to právě paní Kohoutová, která se tenkrát s prosbou o pomoc na rektora Stříteského obrátila. „Strach mezi lidmi z těch 50. let stále dělal hodně“, uzavírá Dolejš.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na www.pametnaroda.cz. Děkujeme! Článek obsahuje také poznatky ze studie Martina Boštíka Monstrproces „Stříteský a spol.“