Josef Lesák

* 1920  †︎ 2009

  • "Na Nerudově třídě došlo k výstřelu. Proti nim se rozvinul zase oddíl esenbáků se samopaly. Došlo k výstřelu. Do kotníku pravé nohy byl zasažen Pepík Řehounek, náš kolega, vysokoškolák a do smrti chodil o holi a kulhal."

  • "Já když jsem se potom později dostal jako nesvobodný člověk do tábora nucených prací a byl jsem poslán do kladenských dolů, a tam jsem s těmi Kladeňáky rozmlouval. Říkali: ‚Pepíku, my jsme vstoupili do KSČ v třicátým roce, to bylo v době, kdy mi doma brečely čtyři děti, měly hlad a já neměl korunu, abych jim koupil chleba nebo housku. A komunisté nám slibovali modré z nebe, tak jsme k nim vstoupili. Ale já říkám, vy jste tam pořád. Pepíku, ty když řekneš slovo proto komunistické straně, tak jsi nepřítel a půjdeš do basy, já když řeknu větu proti komunistické straně, tak jsem zrádce, poněvadž jsem jejím členem, a to už nebude jenom kriminál, to už bude špagát.‘"

  • "Po skončení výslechů na čtyřce jsem byl převezen do vězení na Karlově náměstí. Matka s dětmi byli odpoledne propuštěni domů. Jednoho dne, po pár týdnech, v noci, mi tam byla oznámena smrt nejmladšího dítěte. Povolená žádost o povolení účasti na pohřbu s asistencí. Dostal jsem papír a tužku, abych si tu žádost mohl napsat. Po odpykání trestu moje první cesta vedla k ošetřující lékařce toho dítěte, která mi sdělila, že dítě zemřelo na komplikovanou břišní kýlu, kterou si někde vykřičelo."

  • "Z Československé armády a z Československé policie jsou vyhazováni důstojníci, kteří nejsou členy komunistické strany, že jsou vylučováni i generálové i plukovníci, prostě ty nejvyšší hodnosti, zbavováni funkcí, degradováni, a museli opustit armádu a museli opustit policii. A najednou jsme viděli, že už nestačily dvě ozbrojené složky, jako bylo zvykem v demokratických státech – armáda a policie. Byla zřizována vedle policie ještě Státní bezpečnost, a to byli jenom komunisté, a byly zřizovány ještě Lidové milice, a to byli zase jenom komunisté, a byly vyzbrojovány v těch kritických dnech února nejen zbraněmi, ale i ostrými náboji."

  • "Ovšem my jsme čekali, že nás přijdou osvobodit Američané, armáda generála Pattona, ta osvobodila Mariánky, osvobodila Plzeň, stála pár kilometrů od Rokycan, čili pro ně to byla hodina, hodina a půl do Prahy. A oni nesměli."

  • "A moje tehdy mladá poměrně ještě babička šla se mnou se poklonit mrtvému panu prezidentovi vystavenému na Pražském hradě. Přišli jsme ráno jednoho dne a odcházeli jsme druhý den ráno, čili stáli jsme celou noc a celý den, nestáli, pomalu se šinuli, to bylo jako smyčky hada dlouhého, nekonečného po celém tom Hradčanském náměstí a to se pomalu sunulo, aby mohli potom lidé projít kolem toho vystaveného, mrtvého prezidenta. To byl první hluboký zážitek."

  • "To pod tou zemí jsme opravdu byli kamarádi a oni mi to řekli předem. ‚Nahoře si dělej co chceš, ale tady když budeš zavalenej, tak my tě vykopeme vlastníma rukama, a když budeme zavaleni my, tak aniž by ti to někdo řek, tak ty budeš vyhrabávat nás.‘"

  • "‚Ale my od vás něco potřebujeme. Maličkost. Já tady mám auto, tak si teď hned do něj spolu sedneme a pojedeme na hlavní Vinohradskou třídu a do Radiopaláce a vy tam do rádia, oni si to natočí, vysvětlíte občanům, jak Krajina, Zenkl, Drtina, Stránský a Ripka připravovali puč proti Komunistické straně Československa. A to je všechno, to bude jedna dvě věty a pojedete rovnou domů, já vás odvezu rovnou do bytu.' Ale já jsem se na něj zadíval a říkal: ‚Ale já tohle nemůžu udělat.‘"

  • "My jsme totiž toho 5. května, když vypukla Pražská revoluce, tak jsem se zúčastnil budování barikád v Praze, poněvadž jsme nechtěli umožnit ústup německým oddílům, které obsadily, například na Hanspaulce byla celá škola obsazena silným oddílem nacistické armády. A ti se nám v těch květnových dnech vzdali, díky Vladimíru Krajinovi."

  • "Pak se konal sjezd, nejdřív pražského kraje, a ten byl ve Smetanově síni Obecního domu. Tam jsem byl zvolen krajským předsedou mládeže národních socialistů."

  • "Když jsme se začali rozvíjet po celé šíři Hradčanského náměstí, proti nám vyběhl silný oddíl pohotovostního pluku SNB. Ten se rozvinul proti nám ve dvou řadách. A s namířenými a, jak jsme se dozvěděli, ostře nabitými samopaly. Stály proti sobě řada těch vysokoškoláků, proti nim řada těch esenbáků. Vystoupil z té řady ozbrojenců jejich velitel a začal hulákat: ‚Nařizuji vám, abyste se okamžitě rozešli, jsem zmocněn použít všech prostředků, abych vás rozehnal, nedopusťte to, abych je musel použít.‘"

  • "Bylo to trošku podivné přivítání, ale šli jsme na pracoviště, byl jsem přidělen ke dvěma havířům jako tzv. odbíhač, to znamená, odtlačoval jsem plný vůz a přitlačil jsem jim prázdný vůz, aby mohli znovu nakládat."

  • "To byl slavný 28. říjen, na rozích stáli lidé a prodávali trikolórky, červeno-modro-bílé, ty jsme si připínali. A byla to demonstrace, jakou jsem už nikdy předtím a nikdy potom neprožil – tichá. Neozval se jediný výkřik, neozvalo se jediné heslo, přitom Příkopy, Národní třída, Václavské náměstí a tady ty ulice boční, ty byly plné pochodujícími, mlčícími davy lidí."

  • "Vypukla totální válka. S tím souvisel německý Totaleinsatz, a byli jsme posíláni, i kantoři, na všelijaké, různé práce. V roce 1944 to vyvrcholilo, když jsem byl zařazen do organizace Totd, a to do Pardubic, abych tam odklízel trosky po pravidelně bombardované rafinerii nafty, kde se měnila nafta na letecký benzin, který válečné Německo, už teď na ústupu, strašně potřebovalo. Tam jsem zažil i zabití několika svých kamarádů, svých přátel, ovšem jména za ty roky už vyprchala."

  • "Já jsem uspořádal první poválečný studentský majáles, neumíte si představit, co to v tom roce 1946 znamenalo. Prahou pochodovali študáci, vysokoškoláci a středoškoláci v maskách, všelijaké reje. Praha zpívala, jásala s námi. ‚Červenobílí, to se nám líbí.‘ Atd. Prostě to vzbudilo ohlas."

  • "Předtucha byla hrozná, jeli jsme přes Kolín, Poděbrady, říkali jsme si, není to ‚Sojuz‘? Nebylo nám nikomu do smíchu."

  • "A toho 20. února já jsem odesílal ze zasedání svého krajského výboru mládeže národně socialistické v Praze telegram prezidentovi Benešovi na Pražský hrad tohoto znění, teď cituji: ‚Pane prezidente, žádáme Vás, abyste nedovolil, aby Vám někdo diktoval, koho máte pověřit funkcí ministrů. Máme k Vám důvěru, že využijete svého práva jmenovat ministry v duchu a liteře platné ústavy. Očekáváme, že se zasadíte o nápravu v bezpráví páchaného ve sboru Státní bezpečnosti.‘ Podepsán za Státní jednotu mladých Josef Lesák."

  • "No byli jsme připraveni, měli jsme pušku, měli jsme ruční granáty asi dva a měli jsme ten můj ruční revolver, čili hodili bychom granáty a asi bychom utekli. My jsme nebyli žádní pohádkoví hrdinové. Naštěstí pršelo."

  • "Poprvé v životě jsem viděl mého tátu plakat, když jsme se 29. září 1938 dověděli, že tato konference čtyř představitelů evropských velmocí rozhodla o tom, že máme odevzdat Německé říši Adolfa Hitlera celé československé pohraničí. Zpočátku to byly Čechy, Morava a Slezsko, pak k tomu přišlo, po další dohodě a smlouvě, i celé jižní Slovensko a byla to třetina celého území republiky asi se 4 000 000 obyvatel. Ovšem když se tohle stalo, tak 152 000 a skoro 700 lidí, Čechů, uprchlo s malinkým majetečkem z pohraničních oblastí předávaných Německé říši a hledali útulek v Čechách. Já jsem tehdy brečel s tátou. Ano, to byla tragédie. Já jsem tuhle republiku miloval."

  • "Za 14 dní přišlo další pozvání. Tentokrát přímo k řediteli StB. No tak jsem tam vstoupil, on mi znovu podává ruku, tak jsem ji přijal. Říká: ‚Posaďte se, omluvte důstojníka našeho. A víte, co by to bylo, kdybyste býval kývl? To byl pro něj postup jako hrom. My vás potřebujeme.‘"

  • Celé nahrávky
  • 1

    U Havlíčkova Brodu, 28.08.2008

    (audio)
    délka: 03:46:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nelituji ani dne, ani hodiny, přesto, jak vám budu vyprávět, to nebyl lehký život

633-portrait_former.jpg (historic)
Josef Lesák
zdroj: AA; J. Lesák 28. 8. 2008

Josef Lesák se narodil roku 1920 v Červených Janovicích u Kutné Hory, 1930 se rodina přestěhovala do Prahy. Otec Josefa Lesáka Antonín založil Československou stranu národních socialistů v Červených Janovicích a v politické činnosti pokračoval i v Praze. Josef Lesák byl již od mládí veden k vlastenectví a navštěvoval Sokol. 1. 9. 1939 začal učit na základních školách češtinu a němčinu, za války byl nasazen do Todtovy organizace v Pardubicích a poté v Praze-Ruzyni. Květen roku 1945 strávil na barikádách na Hanspaulce. V roce 1946 zastával vysoké funkce v organizacích národně socialistické mládeže, pořádal 1. poválečný majáles v Praze. Ve volbách 1946 se stal členem poslanecké sněmovny. V osudných dnech února 1948 zaslal telegram prezidentu E. Benešovi a koncem února vedl studenty na Pražský hrad. Následně byl akčním výborem nově ustavené Československé strany socialistické vyloučen z poslaneckého klubu ČSNS a vyhozen ze studií na Vysoké škole politické a sociální. Následovaly represe pro něho i jeho rodinu, nepodařený pokus o emigraci a další policejní šikana a zatčení. Byl poslán do Zemské donucovací pracovny v Pardubicích a 8. června 1949 zařazen do tábora nucených prací v Kladně na dole Zápotocký. Na dole pracoval i později. V 70. letech se účastnil setkání zbylých představitelů Československé strany národně socialistické, roku 1988 ilegálně založili Klub Milady Horákové. V roce 1990 se stal po druhé v životě poslancem. Zemřel 28. července 2009.