Totalitní režim byl nejen krutý, ale i hloupý a směšný

Stáhnout obrázek
Zora Dvořáková, rozená Růžičková, se narodila 15. prosince 1934 v Kladně, kde působil její otec, sekretář organizace YMCA. Poté, co v roce 1948 Kladno ovládli komunisté, se situace rodiny velmi zkomplikovala. Úplný závěr Zořina gymnaziálního studia tím byl poznamenán: dvě hodiny před maturitou jí straničtí funkcionáři oznámili, že její rodinu vystěhují z bytu. Po maturitě složila zkoušky na filozofickou fakultu, ale z kádrových důvodů nebyla přijata. Ke studiu ji nakonec přijali až na čtvrtý pokus: mezitím pracovala jako učitelka. Po úspěšném dokončení studia našla zaměstnání v památkové péči Středočeského kraje, kde pracovala na přípravě mnoha expozic, mimo jiné Čapkova památníku ve Strži. Počátkem 60. let se vdala za bývalého politického vězně Vladimíra Dvořáka, odsouzeného za to, že pomohl do emigrace Petru Zenklovi. Její manžel se v roce 1968 podílel na založení klubu K 231. Začátkem normalizace byli oba vyhozeni ze zaměstnání. Rozhodli se však, že to tak nenechají: Zora se se svým zaměstnavatelem soudila a spor vyhrála. I díky tomu, že oficiálně neměla nálepku politicky nedůvěryhodné osoby, mohla během normalizace publikovat (především v nakladatelství Melantrich). Po revoluci se stala přední badatelkou o Miladě Horákové, k čemuž přispělo setkání s jejími příbuznými. Je činná v Konfederaci politických vězňů, v Klubu Milady Horákové či Společnosti Edvarda Beneše. Na svém kontě má přes 20 publikací, především historických monografií či uměnovědných studií.