Poprava členů odbojové skupiny bratří Mašínů

/ /
Ohledací list popisující stav těla Václava Švédy po popravě. Zdroj ÚSTR/Wikipedie
Ohledací list popisující stav těla Václava Švédy po popravě. Zdroj ÚSTR/Wikipedie

Dne 2. května 1955 byli na Pankráci popraveni tři členové odbojové skupiny bratří Mašínů: Václav Švéda (34 let), Zbyněk Janata (23 let) a Ctibor Novák (52 let), strýc bratrů Mašínů.

„Tátovi strhli vaz na trhacím stroji. Nepověsili ho. Prostě uvázali naviják, lano a strhli mu vaz,“ řekl Paměti národa jeho syn Radslav Švéda. Urnu s jeho popelem zničili a rozprášili neznámo kde. „Máma později pátrala, ale nikdo jí nic neřekl. Vzali jsme trochu hlíny z hromadného hrobu z Ďáblic, kterou jsme dali k našemu rodinnému hrobu.“

Radslavovi Švédovi byly čtyři roky, když jeho matku, děda a dva strýce zatkla 25. listopadu 1953 Státní bezpečnost poté, co se otec Václav Švéda neúspěšně pokusil o útěk na Západ přes východní Německo se skupinou bratří Mašínů. 

Setkali se v Lošanech

Václav Švéda se s bratry Mašínovy seznámil v Lošanech na Kolínsku, kde hospodařil na statku se svou ženou Ludmilou, rozenou Kasperidesovou. Tu v roce 1940 adoptovala rodina Josefa Mašína staršího, kteří vlastnili statek v Lošanech. Po svatbě v roce 1946 převzali Švédovi správu nad hospodářstvím, ve stejném roce se Václav Švéda při odhalování pomníku Josefa Mašína st. v Lošanech seznámil s jeho syny Ctiradem a Josefem.

Svatební fotografie Václava a Ludmily Švédových z roku 1946.
Svatební fotografie Václava a Ludmily Švédových z roku 1946.

Zapojil se do jejich skupiny a osobně se účastnil vypalování stohů v okolí Pivína u Prostějova, odkud pocházel, přepadení vozu převážejícího mzdy zaměstnanců Kovolis Hedvikov, kde byl při potyčce zabit účetní Josef Rošický, a podílel se na krádeži trhavin v dole u Kutné Hory. 

Následoval pokus celé skupiny o útěk na Západ přes východní Německo. Pod Berlínem u městečka Waldow utržil Václav Švéda v přesřelce s policií ránu do levé ruky a rychle ztrácel krev. Z bezprostředního nebezpečí ještě raněného odtáhli, ale Václav Švéda už nebyl dalšího pochodu schopen. Po předání československým úřadům se konal v lednu 1955 monstrproces se zatčenými příslušníky rodiny Švédových a dalšími čtrnácti lidmi. 

Tři lidé po něm skončili na popravišti – Václav Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák. Ludmilu Švédovou za údajné maření pátrání po manželovi a napomáhání jeho trestné činnosti poslali na osmnáct let do vězení. Šestašedesátiletého dědečka pamětníka Františka Švédu odsoudili k patnácti letům vězení a strýce Zdeňka a Vratislava Švédovy za napojení na odbojovou skupinu k dvaceti letům kriminálu. 

Matné vzpomínky

Radslav Švéda vypráví, že mohl otce necelý měsíc před popravou mohli s babičkou a sestrou Ludmilou (její příběh si můžete přečíst zde) navštívit ve vězení. „Bylo tam jemné pletivo a mříže, že se tím nedalo nic prostrčit. Na tátu mám jen matné vzpomínky.“

Sourozenci Radslav a Ludmila Švédovi v roce 1955, kdy byl popraven jejich otec.
Sourozenci Radslav a Ludmila Švédovi v roce 1955, kdy byl popraven jejich otec.

O čtyřletého Radslava a jeho o tři roky starší sestru Ludmilu se pak starala již jedenašedesátiletá babička Hedvika Švédová. Přes pokročilý věk chodila pracovat na pole v JZD a musela zvládat také výchovu dětí, starost o domácnost a občasné výpady lidí ovlivněných komunistickou propagandou. „Hrozilo, že nás dají do dětského domova. Na babičku jsme byli fixovaní,“ dodává Radslav Švéda.

Ludmila Švédová prošla věznicemi v Pardubicích, Bratislavě a Želiezovcích, kde málem zemřela na silnou úplavici. Malému Radslavovi uvěznili celou rodinu, a součástí jeho dětství se tak staly pravidelné návštěvy věznic. 

„Bylo to stresující, když máte šest let a jedete nacpaným rychlíkem, že stojíte na jedné noze, ještě nevyspalí. Jedete na hodinovou návštěvu někde v Leopoldově a pak jedete zpět. Prostě to trochu poznamená psychiku člověka,“ vzpomíná Radslav Švéda, který si s maminkou pravidelně dopisoval, ale navštívit ji mohl jen jednou za čtvrt roku.

Ludmila Švédová po návratu z vězení.
Ludmila Švédová po návratu z vězení.

„Při návštěvách maminka projevovala velké emoce. Člověk když je malý, tak se trochu odcizí. Jedete tam, že tam jet musíte, ale že bych se na to extra těšil, to říct nemůžu,“ dodává pamětník.

První se na amnestii v roce 1960 z vězení vrátil děda František, který kvůli špatné finanční situaci rodiny i přes svůj pokročilý věk třiasedmdesát let pracoval jako zedník. V roce 1963 se domů vrátila maminka.

„Ani jsme nevěděli, že přijede. Objevila se ve dveřích a byla doma. Bylo to neočekávané a bezprostřední a pak jsme si vykládali až do noci,“ vzpomíná její syn a dodává, že dlouhý pobyt ve vězení se matce nesmazatelně vryl do tváře a podepsal se na jejím zdravotním stavu.

Desetileté odloučení a dvě třetiny dosavadního života narušil pamětníkův vztah k mámě a jen obtížně pak k sobě hledali cestu.

Ludmila a Radslav Švédovi s babičkou Hedvikou a dědečkem Františkem, který se vrátil z vězení v roce 1960.
Ludmila a Radslav Švédovi s babičkou Hedvikou a dědečkem Františkem, který se vrátil z vězení v roce 1960.

Dopis na rozloučenou

Až po po pádu komunistického režimu se dostal do rukou rodiny dopis rozloučenou, který jim Václav Švéda napsal:

„Milovaná moje maminko, drahé moje děti. 29. 1. 1955 jsem byl odsouzen Nejvyšším st. soudem k trestu smrti. Milá maminko, milé děti, myslím na Vás neustále. Myslím na Lidunku, na tatínka, na bratry. Miluji Vás všechny víc než svůj život. Maminko, buď silná, statečná žena. Přimkni se ještě víc k dětem. Ony Tobě dají to nejlepší. V dětech je život. Děkuji Ti za vše. Jsem hrdý a šťastný, že Tys mojí maminkou, jsem hrdý a šťastný, že mám takového šlechetného tatínka, věrné bratry. Jsem hrdý a šťastný, že jsem měl ženu, která mě milovala celou duší, celým svým srdcem. Byla mně vším. Byla krásná, nádherná žena a taková též matka. Zbožňuji Lidunku, zbožňuji Tebe, moje maminko, zbožňuji drahého mně tatínka. Věřím, že se všichni vrátí ve zdraví k Tobě, k dětem, ke svým rodinám.

Prosím, odpusťte mně, že jsem Vám tady v životě ublížil. Lituji toho. Měl jsem Vás všechny rád více, než bývá u jiných rodin. Neuměl jsem být jinší, než jsem byl. Věřte mně, prosím, že jsem Vám chtěl dát vždy nejvíc lásky, štěstí, to nejkrásnější. Měl jsem Vás rád, ctil a vážil si Vás. Chtěl jsem být člověkem takovým, jako je můj tatínek — člověkem dobrým, spravedlivým, čestným a šlechetným!

Lidunko a Radoušku, sladké moje děti, mějte se spolu rády, mějte rády stařenku. Nezapomeňte nikdy na Vaši krásnou maminku, na drahého stařečka, na strýce Vraťu a Zděnka. Zbožňujte maminku tak, jako já jsem zbožňoval moji maminku, mojeho tatínka. Dejte Vaší mně tak drahé mamince více štěstí a klidu, než já jsem dával svým rodičům, a budete vždy šťastnými. Věřil jsem a věřím ve Vás. Věřím, že budete lidmi tak krásnými jako Vaše maminka, stařenka, stařeček, strýc Vraťa a Zděnek. Objímám a líbám Vás. Budu na Vás na všechny myslit až do konce a budu Vám přát to nejlepší. Až dorostete, chtějte, aby Vám maminka vyprávěla vše — celý můj a její život. Maminko, pozdravuji a líbám Tebe. Líbám tatínka, Lidunku, Vraťu, Zděnka. Přeji jim vroucně, ať se ve zdraví vrátí. Prosím za ně Boha. Pozdravuji tetičku Hladíkovou, rodiče v Kolíně, Jarku a Jarču. Pozdravuji všechny. S Bohem, maminko, s Bohem, milé děti, tatínku, bratři.“