Rudá armáda osvobodila před 75 lety v koncentračním táboře nedaleko Berlína asi 3 500 žen a 300 mužů. Nacisté vězeňkyně a vězně před příchodem Sovětů evakuovali.
Největší nacistický lágr pro ženy má v české historii zvláštní místo. Vedle odvážných odbojářek nebo příbuzných předválečných politiků jím prošly i ženy z vypálených Lidic.
„Ženy z Lidic byly na stejném bloku jako já. Seděly celý den u dlouhého stolu a věnovaly se ručním pracím, pletly ponožky nebo něco jiného pro vojáky. Ptaly se mě, zda vím, co se stalo. Netušily, co se stalo s jejich muži a dětmi, protože je odvezli předtím,“ vyprávěla pro Paměť národa Ruth Mittelmannová s tím, že to věděla, ale neřekla jim to.
„Myslela jsem si, že jim nemusím ještě přitěžovat. A ještě něco jsem nedělala – nikdy jsem nemluvila v jejich blízkosti německy. Myslela jsem si, že tu řeč musí nenávidět. Takže jsem si dávala pozor, a když byly poblíž, nemluvila jsem německy, ale slovensky.“
Devatenáctiletá židovská dívka z dobře situované bratislavské rodiny přijela do tábora v listopadu 1944. Přátelství skupiny žen z nacisty vypálených Lidic pro ni mělo osudový význam.
V okamžiku Ruthina příjezdu byly lidické ženy v táboře už více než dva roky a za celou tu dobu nedostaly jisté zprávy o svých rodinách. Nevěděly, že jejich muže nacisté postříleli bezprostředně po přepadení Lidic a naprostou většinu jejich dětí zplynovali ve zvláštních plynových náklaďácích ve vyhlazovacím táboře Chełmno. Jejich spoluvězeňkyně jim zdrcující pravdu neřekly, naopak před ní ženy z Lidic cíleně a organizovaně chránily.
Přesto se čas od času něco “proslechlo”. Podle vyprávění Miloslavy Jirasové, jedné z lidických žen, se lidická Marie Šroubková dozvěděla od jedné vězeňkyně, že lidičtí muži ani děti nežijí. Ostatní ženy tomu nevěřily, Marií Šroubkovou ale zpráva hluboce otřásla. „Ona přišla na blok a povídá: ,Ták...‘ A šla do těch drátů nabitých elektřinou,“ vzpomínala Miloslava Jirasová.
„Ženské ji zastavily a přišly pro mě, že ji lepší znám. Tak jsem s ní spala. A ona mi pořád říkala: ,Pan Jiras je taky zastřelenej, všicí mužský jsou zastřelený a děti jsou taky zastřelený. A pořád tuhleto říkala. A já jsem jí to vymlouvala. Štubová [vedoucí světnice] ji nechtěla dát do nemocnice, protože věděla, že tam dlouho nebude – tam v koncentráku v nemocničním bloku – ale musela. A ona si sundala ponožku a škrtila se tou ponožkou.“
Umíraly tu i děti
Od svého zprovoznění v roce 1939 sloužil koncentrační tábor Ravensbrück k internaci žen – hlavně tzv. “politických”. Nacisté sem deportovali odpůrkyně nacismu: sociální demokratky, komunistky, ženy činné v odboji nebo v kultuře, příbuzné předválečných politiků. Mnohdy šlo o ženy vzdělané a emancipované. V Ravensbrücku po několikaletém věznění zemřela i česká spisovatelka a novinářka demokratického ražení Milena Jesenská.
Ačkoli je Ravensbrück znám jako výhradně ženský tábor, jeho součástí byl i mužský tábor, kterým prošli čeští odbojáři a muži ve významných funkcích jako například předválečný ředitel Čedoku Josef Slezák. Na podzim roku 1944 v něm nacisté uvěznili slovenské partyzány, kteří se účastnili Slovenského národního povstání.
Vězeňkyně v lágru pracovaly pro továrnu Siemens, montovaly součástky zbraní a munice, šily uniformy a kabáty pro SS i mundúry pro samotné vězně. Přestože Ravensbrück patřil mezi “pracovní tábory”, od roku 1941 tu zároveň platil režim “zvláštního zacházení” umožňující záměrnou likvidaci a popravy zadržovaných žen.
Nacisté je tu vraždili střelbou do týlu či je usmrcovali fenolovými injekcemi, svou daň si vybralo i hladovění, vyčerpání a celkově nelidské podmínky lágru.
V únoru 1945 – tedy v době, kdy třeba osvětimská vražedná zařízení již nefungovala – vyrostla v Ravensbrücku ještě i plynová komora. Z celkového počtu zhruba 120 000 žen, které táborem prošly, se konce války dočkala jen asi třetina z nich. A umíraly tu i děti, které někdy s matkami přijížděly. Množství chlapců a děvčat sem bylo deportováno z likvidovaného “cikánského tábora” v Osvětimi, další přijeli po potlačení varšavského povstání v roce 1944. Řada dětí se také v lágru narodila.
Přítomnost dětí na ženy emočně silně působila, protože mnohé z nich byly od vlastních potomků násilně odtrženy. To byl i případ velké části ze 182 žen z vypálených Lidic, které nacisté deportovali v červnu 1942.
Zachráněna lidickými ženami
Jak uvedla Ruth Mittelmannová, kterou si ženy z Lidic oblíbily a pozvaly ji ke svému stolu, lidické ženy měly v táboře zvláštní postavení, byly jakýmsi způsobem privilegované:
„Jednoho krásného dne mi vzkázaly [...], že mě lidické ženy zvou, abych se připojila k jejich stolu. To byla velká čest, protože ony tam byly, řekněme, aristokracie.” Ruth pozvání bez váhání přijala a od té doby stolovala s lidickými ženami.
„Jídlo vždy nosily v takových velkých nádobách a každý dostal do misky svou porci. Jednoho dne ta, která rozdělovala jídlo, nabrala i velkou kost s masem. Štubová, která zodpovídala za místnost, byla zlá. Vidím to jako dnes: držela tu kost s masem a rozhlížela se kolem, komu ji dá. Chtěla lidické ženy potrestat, a dala to mně. Já jsem byla nikdo. Oči všech se na mě přilepily, samozřejmě bych to nedokázala sníst, říkala jsem si, že takhle to nepůjde. ‚Víte co?‘ řekla jsem. ‚Každý si vezme trošku.‘ Každý si vzal kousek masa z té kosti, měly jsme všechny, ne moc. Ale takto to bylo v pořádku.“
Ruth tento skutek zachránil před transportem na konci ledna 1945, kdy se měly všechny Židovky přesunout do jiného bloku. Nikdo nevěděl, kam transporty směřovaly, ale dalo se tušit, že znamenají krok blíž ke smrti.
„Ten samý den se na mě obrátila paní Maštalířová, představená lidických žen, vysoká žena, z níž přímo vyzařovala autorita,” vyprávěla Ruth Mittelmannová.
„Řekla mi, že mám být připravená. Jakmile začnou odvádět židovské ženy z našeho bloku, že mě schovají. [...] Byla jsem pod nějakými dekami, vzaly mi můj trojúhelník a daly mi český trojúhelník. Už jsem nebyla Židovka, byla jsem Češka. Jen jedna to věděla, ta štubová, ona mě poznala a stále hrozila, že mě udá, ale ony jí řekly: ‚Když ji udáš, tak nevíš, co tě čeká.‘ Takže ona se neopovážila.“
Své židovské přítelkyně, které transportem odjely, už Ruth Mittelmannová nikdy neviděla. Ona sama i díky lidickým ženám přežila, z tábora odjela až v pozdějším transportu a 11. dubna 1945 se v táboře Salzwedel dočkala osvobození americkými vojáky. Na oslavení znovunabyté svobody jí už ale tehdy zbývalo příliš málo sil:
„Najednou jsem se cítila velice unavená. Nebezpečí pominulo, byla jsem živá, a to mi stačilo. Mozek, který tak dlouho musel fungovat přesčas, stáhl roletu. Seděla jsem v koutě a nic nedělala. Vzala jsem si pár tabulek čokolády a nějaký chleba, jídla bylo všude tolik, že jsme nevěděly, co s ním. Hlad jsem už neměla. Nic jsem nechtěla a neměla jsem žádné přání. Den, na který jsem tak dlouho čekala a o kterém jsem tak dlouho snila, mě zastihl lhostejnou, bez jakýchkoli pocitů a hlasitých projevů radosti.“
Jednou z žen vězněných v Ravensbrücku kvůli působení v odboji byla Irma Trksáková, dcera slovenských rodičů narozená ve Vídni roku 1917. V době anšlusu Rakouska učila ve Vídni na české obecné škole a jako československá vlastenka se okamžitě – ještě před vypuknutím války – zapojila do odboje.
S dalšími příslušníky vídeňské československé menšiny prováděla sabotáže, šířila protinacistické letáky, nechala se naverbovat na cenzurní úřad, kde kryla pisatele nebezpečných dopisů a působila jako špionka. V září 1941 byli Čechoslováci vyzrazeni, 28 mladých mužů bylo popraveno v Mauthausenu, 12 mladých žen uvězněno. Irma strávila rok na samotce, teprve poté ji deportovali do Ravensbrücku.
„Dneska je nahota samozřejmá, dneska se ukazujou ženy i muži nazí, nic to není, ale tenkrát – my jsme byli docela jinak vychovaní,” uvedla ke svému příjezdu do lágru v říjnu 1942, kdy se nejprve musela podrobit ponižující přijímací proceduře.
„Od děcka až po stařenku všecky tam byly nahé. A to by ještě bylo ušlo, ale ti obyčejní, řadoví vojáci SS v uniformě s puškou mezi námi chodili, než tu sprchu pustili, a smáli se. My jsme nevěděly, kam dát ruce, jestli sem nebo sem, co máš ukrýt, co máš schovat, a oni se chechtali. […] Smáli se tomu, jak jsme vypadaly. To bylo snad horší, než kdyby nás uhodili.“
Kultura jako životodárná vzpruha
Irma dostala číslo 14177 a červený trojúhelník, kterým nacisté označovali politické vězně. Spolu s ostatními vídeňskými Čechoslovačkami se ocitla na “politickém” bloku, kde tzv. “blokovou” dělala rakouská sociální demokratka Rosa Jochmann. Sešlo se tu mnoho intelektuálek různých národností včetně mnoha prominentních Češek:
„Studentky medicíny, herečky, Nina Jirsíková. Velmi známé Češky – například [dcera poválečného] ministra školství Zdenka Nejedlá-Nedvědová přišla z Osvětimi,” popsala Irma Trksáková prostředí, v němž pod vedením tanečnice Niny Jirsíkové vznikl na poměry lágru ojedinělý počin: český pěvecký sbor.
Irma zpívat uměla a stala se součástí sboru, který vystupoval s písněmi Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka nebo Voskovce a Wericha, obvykle před malým obecenstvem z řad vězněných žen. Kultura byla v lágru zakázaná, jednalo se tedy o značně riskantní činnost.
Tajné představení, kterým ženy oslavily 1. máj roku 1944, pak bylo zcela výjimečnou událostí. Konalo se na “českém” bloku č. 8, kde mimo jiné žily pohromadě i lidické ženy. Štuba (“světnice”) praskala ve švech, pozvání totiž dostaly všechny Češky z lágru. Národně vlastenecký étos představení je zjevný: toho dne v koncentračním táboře zazněla sborová recitace Máchova Máje a zpívala se i variace na českou hymnu.
Podobné kulturní aktivity představovaly vzácnou a životodárnou vzpruhu. Kromě zpěvu a recitace se v táboře provozoval i tanec, psala se poezie, Nina Jirsíková kreslila oblíbené karikatury mimo jiné i pro ilegální táborový “Ravensbrücký módní žurnálek”, v němž karikatury zubožených vězeňkyň v pózách modelek doprovázely ironické komentáře. A hrálo se tu i divadlo, například “mezinárodní” maňáskové divadlo pro děti, na němž se vedle Češek podílely i Němky a Polky.
Odboj v táborové samosprávě
Zpěv nebyl jedinou “ilegální” činností, které se Irma v táboře dopustila. Zkušená odbojářka, špionka a konspirátorka se i zde postupně zapojila do odboje. V lágrech existovala samospráva z řad vězňů, v Ravensbrüku byly obdobami “kápů” z mužských táborů tzv. “bloková” (vedoucí bloku) a “štubová” (vedoucí světnice).
Funkce zpočátku zastávaly hlavně kriminální vězeňkyně, které svých pozic často zneužívaly a k ostatním se chovaly krutě, proto se politické vězeňkyně přes počáteční odpor později snažily do těchto funkcí dostávat. Svých privilegií pak často využívaly k pomoci druhým, nebo i k odbojovým aktivitám – byť to samozřejmě představovalo velké riziko.
Irmě se nejdřív podařilo prosadit se na pozici Arbeitsanweiserin (“pracovní instruktorky”) v tzv. Siemenslágru – v sekci tábora, kde žily ženy pracující pro tuto firmu. Kreslila tu diagramy pracovních výkonů, přičemž podle svých slov slabším přidávala, a pilným, které nastavovaly příliš vysokou laťku, naopak ubírala.
Později se na vlastní žádost stala v Siemenslágru štubovou, zajišťovala vězňům servis, chodila pro balíčky a snažila se pomáhat mimo jiné opět i kulturní činností: „Zpívaly jsme bojové písně, dělaly jsme si srandu z našich dozorkyň, z těch esesmanů, parodovaly jsme je, prostě dávaly jsme si luft, jak říkají Němci.”
Irmina shovívavost k ostatním vězeňkyním nakonec vedení tábora neunikla – zřejmě i díky udání některé z žen. „Vězni byli taky jenom lidi. A měli své dobré i špatné zvyky. Stalo se, že jedna vězeňkyně ukradla druhý chleba, všecko, co se stane venku, se stalo i tam. Nebyli to samí andělé,” zamýšlela se Irma, které udání přineslo přeřazení ze Siemenslágru do “vyhlazovací” části tábora – nedalekého Uckermarku.
Právě tady od konce roku 1944 probíhalo hromadné vraždění ravensbrückých žen a tady také ještě v únoru 1945 začala fungovat nově postavená plynová komora. Irma, která i zde vykonávala funkci “štubové”, tu byla svědkem krutého zabíjení těch, které už nemohly těžce pracovat:
„To se nedá vůbec popsat, dávali jim jed orálně, dávali jim injekce do srdce, nechali je zmrznout, vyhladovět, mlátili je, prostě zabíjeli je, že jim dlouho žily – staré, nemocné ženy.“
Po nějaké době se Irmě podařilo dostat z tohoto otřesného prostředí zpátky do hlavního tábora. Tam přežila do dubna 1945, kdy byl tábor evakuován před blížící se frontou a Irma se spolu s ostatními vydala na pochod smrti. Z něj ovšem hned první den utekla a po měsíci útrap se jí podařilo dostat do Vídně.
Dům své rodiny našla vybombardovaný, s rodiči, kteří později odešli do Československa, se ale shledala. Irma zůstala v Rakousku, pracovala na československém velvyslanectví a paradoxně znovu i u firmy Siemens. Po odchodu do důchodu v roce 1977 se naplno věnovala vyprávění své životní zkušenosti.
560 polských dětí a 500 polských “králíčků”
Jako ženský koncentrační tábor měl Ravensbrück svá specifika. Kromě přítomnosti dětí to byla i přítomnost těhotných žen a nutnost nějak řešit jejich porody. Stejně jako v případě dětí, také počty těhotných výrazně narostly kvůli deportacím polských civilistek po varšavském povstání, které Němci krutě potlačili během dvou měsíců od jeho vypuknutí v srpnu 1944.
„Když dobyli Varšavu, tak ty, co byly těhotné, přivezli do Ravensbrücku,” uvedla Libuše Nachtmannová, která v lágru žila od roku 1941 až do konce války.
„Udělali tam porodní oddělení a ty Polky tam rodily. Většinou ty děti zemřely, nepřežily, protože ty ženy neměly mlíko. Někdo snad přežil – asi málo. Já jsem v té době dělala v nemocnici, tak vím, že ráno vždycky bylo do těch rakví na spálení plno miminek. Pět šest, každý den něco.”
Podle dochovaných záznamů se v porodním bloku č. 7 od září 1944 do dubna 1945 narodilo 560 dětí, konce války se dočkalo údajně zhruba 100 z nich.
Libuše Nachtmannová v rozhovoru pro Paměť národa vzpomínala také na další nechvalně známou ravensbrückou praxi – lékařské pokusy, které nacisté v tomto koncentračním táboře na vězeňkyních prováděli.
„Zkoušeli na nich zranění vojáka na frontě – který má při tom zranění znečištěnou uniformu, v té ráně střepiny. […] Tak jim to uměle udělali, nohy jim nařízli na stehnách i na lýtkách a nacpali jim tam to svinstvo, sešili a teď je léčili. [...] Dělali to přesně vědecky, polovina se léčí postaru a ta druhá polovina tím novým lékem. No tak ty, co byly léčené tím novým lékem, tak přežily. A ty, co byly léčené postaru, to nepřežily.”
Záznamy hovoří přinejmenším o 86 ženách, na nichž se nová farmaka testovala, podle Libuše Nachtmannové bylo “králíčků”, jak se těmto ženám v táboře říkalo, 500 a šlo o polské dívky označené čísly 8000-8500. Libuši se jejich čísla vryla do paměti i proto, že ona sama nosila číslo 8519 a s dalšími Češkami se obávaly, že příště přijde řada na ně. „My jsme si říkaly, že to je útok na slovanské mládí.”
Také Libuše Nachtmannová se do Ravensbrücku dostala kvůli působení v odboji. Narodila se v roce 1919 v Roudnici nad Labem, rodiče v ní pěstovali vlastenecké cítění, chodila do skauta i do Sokola. Z tohoto prostředí za okupace nebylo do odboje daleko, takže už v roce 1939 byla přizvána do odbojové skupiny Obrana národa. Jako žena kryla činnost mužů (pár byl často méně nápadný než samotný muž), zajišťovala přesuny vysílaček a radiotelegrafistů, doprovázela odbojáře na útěku z protektorátu.
V říjnu 1941 ale v rámci už druhého rozprášení Obrany národa došlo i na ni: byla zatčena, vyslýchána gestapem, a nakonec bez soudu deportována do Ravensbrücku. Tam pracovala v továrně – šila slaměné boty pro wehrmacht, důstojnické uniformy vystýlala kožichy nejspíš ukradenými Židům, podle jejích vzpomínek byly často zakrvácené. Přišívala umrlčí lebky na čepice jednotek SS.
Pochod smrti směřoval k moři
S blížícím se koncem války vražedné běsnění nacistů nepolevovalo – spíš naopak. V březnu 1945 v ravensbrücké plynové komoře zemřelo 130 dětí a těhotných žen, a ještě na konci dubna vedení tábora doufalo, že se mu podaří vězně zlikvidovat dřív, než je osvobodí Rudá armáda. Dne 27. dubna proto vyšel z tábora pochod smrti. Asi 24 500 žen hnali stráže SS i ženské táborové dozorkyně ve skupinách na severozápad do lágru ve Schwerinu.
Existuje podezření, že skutečným cílem bylo až Baltské moře. Nacisté zřejmě plánovali vězeňkyně v Lübecké zátoce nalodit a lodě i s ženami na širém moři potopit. Tak jak se to v málo známé kapitole z konce války stalo vězňům z koncentračního tábora Neuengamme. Těch bylo skutečně více než 7000 naloženo na čtyři parníky, kde byli několik dní drženi bez jídla a vody, než na ně 3. května 1945 zaútočili piloti RAF – v domnění, že se zde snaží uprchnout vysoce postavení příslušníci SS.
Tragédii, kdy na vězně bojující o život ve vodách Baltu stříleli jak Britové, tak nacisté, přežilo jen asi 450 vězňů. Byl mezi nimi i režisér a hudebník Emil František Burian a dalších 33 českých vězňů. Zda nacisté skutečně plánovali lodě sami potopit, není dodnes zcela jasné, velitel hamburského gestapa ale tento záměr později před soudem potvrdil.
Libuše Nachtmannová se s několika ravensbrückými přítelkyněmi na pochod smrti důmyslně připravila ještě před opuštěním lágru. Pomohla jí skutečnost, že ke konci války už se v táboře nedostávalo pruhovaných látek na vězeňské mundúry, a část vězeňkyň proto chodila v civilu označeném velkými bílými kříži vpředu i vzadu.
„Ty naše děvčata, co pracovaly v tom Effektenkammeru [skladu osobních věcí vězňů], nám dodaly šaty bez těch křížů. My jsme si je udělaly zubní pastou,” popsala Libuše Nachtmannová.
„A když jsme pak byly na pochodu smrti, když už utíkali i ti Němci a dobytek a všecko a už se tam i motaly mezi námi tanky, tak jsme si řekly: ‚Tak, a teď utečeme!‘ Tak jsme ty šaty s tou zubní pastou, co jsme měly na sobě, vydrbaly. A byly jsme v civilu! A ztratily jsme se mezi totálně nasazenými.”
Libuši a jejím přítelkyním se tak podařilo z pochodu smrti uprchnout. Následně vyhledaly americké vojáky, ti je ale nemohli přijmout, protože Ravensbrück spadal do sovětské vlivové zóny. Sověti jí pak kvůli tyfu nařídili karanténu, takže domů se Libuše Nachtmannová vrátila až v červnu 1945.
S muži ze Sachsenhausenu tábořily v lese
V ravensbrückém pochodu smrti šlo také mnoho lidických žen, i některým z nich se podařilo utéct. Pět lidických žen (Marie a Anna Kohlíčková, Anna a Miloslava Hroníková a Marie Zelenková) například využilo zmatku při procházení frontou, která je zastihla nedaleko Ravensbrücku, a obrátilo se na cestu k domovu. Nebezpečnou krajinou urazily 450 km až do Nového Boru, kde jim 22. května poskytli pomoc českoslovenští vojáci. Jiné lidické ženy se z pochodu ztratily neznámo kam, další dorazily až do blízkosti Schwerinu.
Tam je dozorci v obavách z Rudé armády konečně opustili. Také civilní německé obyvatelstvo utíkalo, domy byly opuštěné a krajem se toulala zdivočelá domácí zvířata. Ženy došly do městečka Crivitzu, kde se náhodou setkaly s několika stovkami českých vězňů propuštěných z koncentračního tábora Sachsenhausen. Byl mezi nimi i budoucí komunistický prezident Antonín Zápotocký, který se do Sachsenhausenu dostal za nezdařený pokus o emigraci do SSSR. Společně vybudovali stanový tábor v lese, kde bydleli do konce války.
„Všichni jsme vzali nějaký dříví, kde co bylo, udělali jsme hranici. A zapálili jsme to a zpívali jsme a byli jsme rádi, že jsme vysvobození,” vzpomínala lidická žena Miloslava Jirasová. “Oni si tam i pekli. [Zápotocký] nám přinesl placky. A ptal se po své manželce. Tak my jsme mu řekly, že je živá a zdravá, ale že zůstala v koncentráku.”
Následně Antonín Zápotocký lidickým ženám vyjednal návrat do Kladna. Jeho manželka Marie Zápotocká byla mezi zhruba 3500 vězni osvobozenými přímo v Ravensbrücku 30. dubna 1945.
