Irma Trksáková

* 1917

  • „Jela jsem na kole domů a přijdu domů a vidím, že před naším domem stojí auto. To byla výjimka, nikdo tehdy neměl auto. A já jsem si přitom vůbec nic nemyslela. Kdybych to byla tušila, tak bych odjela, určitě bych se někde schovala na čas. No, já přijdu domů a u nás jsou dva gestapáci. Můj otec byl velký houbař a tenkrát rostly ty václavky, halamasch se tomu říká německy, a k večeři byly ty houby. A oni ještě řekli, že můžu jíst. Chuť jsem neměla žádnou, ale tak jsem to rvala do sebe, abych neukázala, že mám strach nebo nějakou obavu, tak jsem hrála klidnou a tak.“

  • „Tenor (téma) našich letáků byl – proč jste dostali práci? Protože chystá válku. To ještě válka nebyla! Chce podmanit všecky národy, vybít odpůrce. Takže v tom smyslu. A my jsme tiskli německy, ne česky! To zní jednoduše, ale my už jsme měli potom spojení do továren, odkud si dělníci chodili pro letáky, rozdávali je v těch továrnách a tak dále.“

  • „Od děcka až po stařenku všecky tam byly nahé. A to by ještě bylo ušlo, ale ti obyčejní, řadoví vojáci SS v uniformě s puškou mezi námi chodili, než tu sprchu pustili, a smáli se. My jsme nevěděly, kam dát ruce, jestli sem nebo sem, co máš ukrýt, co máš schovat, a oni se chechtali. Dokonce některých se dotkli, některých mladých, a tak… To bylo tak hrozně ponižující! Dneska je nahost samozřejmá, dneska se ukazujou ženy i muži nazí, nic to není, ale tenkrát my jsme byli docela jinak vychovaní. Prostě nebylo to pravidlem, aby v rodině chodil někdo nahý a ukazoval se. Takže to bylo hrozné ponížení, když se na tebe dívají mladí muži a ještě se vysmívají. Ne těm mladým, které byly hezké, ale těm babkám, které měly už břicho nebo jim visely prsa. Smáli se tomu, jak jsme vypadaly. To bylo snad horší, než kdyby nás uhodil.“

  • „To se nedá vůbec popsat, dávali jim jed orálně, dávali jim injekce do srdce, nechali je zmrznout, vyhladovět, mlátili je, prostě zabíjeli je, že jim dlouho žily – starý, nemocný ženy.“

  • „Když skončila válka, oni věděli, kdo to je, a mnoho našich soudruhů tenkrát se hlásilo k tajné policii. A Honza Maršálek, to je taky známé jméno, ten nepracoval s námi, on odešel do Československa. Co tam dělal, nevím. A Maršálek byl taky u tajné policie a oni se dozvěděli, že toho našeho zrádce převzali Angličané. A žádali, aby Peter Lunge jako vysoký funkcionář u policie to zařídil, aby ho vydali. A Angličané ho nevydali a používali ho dále pro tentýž úkol a on zůstal v té jejich CIA nebo jak se to jmenuje, a oni ho nevydali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vídeň, 01.05.2009

    (audio)
    délka: 03:28:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Udělám všechno pro to, aby lidé nebyli pronásledováni kvůli původu nebo přesvědčení

Irma Trsáková, natáčení
Irma Trsáková, natáčení
zdroj: V. Janík

  Irma Trksáková se narodila 2. října 1917 ve Vídni. Její rodiče byli Slováci, přestěhovali se do Rakouska za prací. Po maturitě v roce 1936 vystudovala roční pedagogickou školu v Praze a učila na české škole ve Vídni. Ještě než vypukla válka, zapojila se Irma Trksáková do odboje, a to jak individuálně jako špionka, tak se skupinou levicově orientovaných vídeňských Čechoslováků, kteří tiskli protiválečné a protihitlerovské letáky a prováděli sabotáže. V roce 1941 byla skupina prozrazena a Irmu Trksákovou zatklo gestapo. Rok byla vyšetřována na samotce, pak ji deportovali do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Po válce dostala umístěnku do Karlových Varů jako učitelka, ale našla si práci jako sekretářka kulturního atašé na československém velvyslanectví ve Vídni, kdy úřad řídil František Bořek-Dohalský. Pracovala tam do roku 1950. Rodiče Irmy Trksákové se odstěhovali k druhé dceři do Ostravy, Irma zůstala ve Vídni. V roce 1951 se jí narodil syn, po nešťastném vztahu ho vychovávala sama a po celý život zůstala neprovdaná. Nejdéle zaměstnaná byla ve firmě Siemens, kde se věnovala nákupům zdravotnické techniky. V roce 1977 odešla do důchodu a začala se naplno věnovat osvětové činnosti, aby mladé generaci předala svou životní zkušenost. Byla členkou komunistické strany KPÖ, ale pro nesouhlas s konkrétními akcemi strany z ní vystoupila.