Ing. Vladimír Gerlich

* 1940  

  • „Byli jsme v Praze a se ženou jsme to prožívali jako úlevu, že je to konečně tady.“ – „Příjezd tanků byla úleva?“ – „V tom smyslu, že už člověk ví, jak na tom je. Myslím, že představa, že se to nestane, byla naivní a jen se čekalo kdy. Takže když tanky přijely, už se nemuselo řešit, kdy se to stane. Když se člověk podívá na mapu, byla to iluze. Ale pořád jsme doufali a čekali, jestli okupace bude – nebude. A když byla, člověk si oddechl. Už bylo jasné, co s tím.“

  • „Na to nerad vzpomínám, bylo to tak trapné, že jsem se ocitl v něčem, na co jsem neměl. Nejsem ten typ, který by uměl vést, raději bádám. Tohle jsem zahlédl například i v Černých baronech, že se tam ti kádrově dobří důstojníci ocitli v něčem, na co neměli.“ – „Byl jste na tom kádrově dobře, ale personálně jste na to neměl?“ – „Neměl. Například nějaký důstojník se zastřelil, protože byl dobrý ve své profesi, dali mu funkci, a on v tom byl zoufalý.“

  • „Když jsme spolu začali chodit a vypadalo to vážně, maminka říkala, že přišel dopis ve francouzštině od inženýra Thoma [otce manželky]. Psal francouzsky, protože věděl, že moje maminka francouzsky umí, němčina že by nezněla dobře a česky neumí dobře. Navrhoval mamince schůzku ohledně našeho vztahu. Sešel se s mou maminkou na Václaváku v hotelu Šroubek. Oba pak přišli s tím, že to není tak hrozné, a uzavřeli to za nás. Myslím ten česko-německý svazek. Dali nám svolení k manželství. Nedávali do toho ty česko-německé problémy. To se týkalo jejich generace. Každé manželství má už tak svých problémů dost.“

  • „Ti skláři byli neuvěřitelně nadaní lidé, ale žili v chudých poměrech. Takže její představa byla jasná – že když se odstraní chudoba, najednou bude všechno úžasné. Vystoupila i z katolické církve, a já mám tedy v rodném listě ‚bez vyznání‘. Takže se tedy ‚odpojila‘ od církve. Mělo to hodně náboženský rozměr. Touha po lepším životě a zároveň fakt, že kolem sebe měla lidi, kteří spolupracují, vzájemně si pomáhají, pokud je možnost, studují a dělají neuvěřitelné věci. Můj dědeček František Petrusek, jehož táta zemřel, musel jít vydělávat už ve čtvrté třídě. Mám jeho vysvědčení ze čtvrté třídy. Učil se ale dál jako samouk a v matematice se dostal na vysokoškolskou úroveň.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 08.03.2017

    (audio)
    délka: 37:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
  • 2

    Praha Eye Direct, 05.11.2018

    (audio)
    délka: 01:55:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk je chemická laboratoř. Svou nenávistí vytváří jedy pro okolí i pro sebe

Vladimír Gerlich
Vladimír Gerlich
zdroj: Pamětník

Vladimír Gerlich se narodil 22. prosince 1940 v Praze. Jeho otec Karel Gerlich pocházel z Heřmanic na Ostravsku, matka Jarmila Petrusková ze sklářského rodu z Krásna nad Bečvou. Vladimírův otec působil za války v komunistickém protinacistickém odboji. V únoru 1940 gestapo zatklo otce a v listopadu téhož roku i maminku. Osiřelého Vladimíra se ujala rodinná známá Anna Valigurová a starala se o něho do konce války. Otce nacisté popravili v lednu 1943, maminka se po válce vrátila z pracovního tábora Ravensbrück. Usadila se s Vladimírem v Krnově, kde měli zázemí příbuzných z otcovy strany. Maminka zůstala věrná komunistické straně do konce svého života a ovlivnila tím také svého syna. Ten vystudoval gymnázium v Krnově a poté se dostal do Prahy na ČVUT na obor jaderná fyzika. V letech 1961–1969 byl Vladimír členem KSČ, zároveň ale věřil v Boha. V roce 1963 se oženil se svou spolužačkou z krnovského gymnázia Janou Thomovou, katoličkou německé národnosti pronásledovanou StB. V 80. letech se Vladimír nechal pokřtít. Pracoval ve svém oboru ve Výzkumném ústavu matematických strojů v laboratoři pro rozbor poruch. Se svou ženou vychoval čtyři děti.