„Nikdy mě nic tak nešokovalo jako pohled na to místo,” napsal generál Dwight Eisenhower poté, co američtí vojáci vstoupili 11. dubna 1945 do koncentračního tábora Buchenwald.
Buchenwald česky znamená Bukový les. Tohle kdysi poetické místo na kopci Ettersberg v sousedství idylického městečka Výmaru bývalo cílem častých procházek spisovatele Johanna Wolfganga Goetha. Ten prý rád sedával na vrcholu kopce pod rozložitým dubem a díval se do krajiny.
Oblíbený cíl výletníků a místo vhodné pro klidné rozjímání se však v roce 1937 proměnilo v peklo na zemi, když zde nacisté založili jeden z koncentračních táborů. Do konce války jím prošlo 238 380 vězňů, mezi nimi spisovatel Elie Wiesel, malíř Josef Čapek, novinář Ferdinand Peroutka, italská princezna Mafalda Marie Savojská a statisíce obyčejných lidí: Židé, Romové, homosexuálové, kriminálníci, političtí vězni, váleční zajatci a další vězni mnoha národností, z nichž na 56 tisíc v Buchenwaldu zahynulo.
„Náš vlak přijel do Buchenwaldu 23. ledna 1945. Hned po vystoupení z vlaku nás začali místní vězni uklidňovat, ať se nebojíme, že tohle není Auschwitz,” vzpomíná Naftali Fürst, který přišel do tábora jako třináctiletý. Na koncentračním táboře Buchenwald je asi nejděsivější, že sami vězni jej někdy vnímali jako „menší zlo” ve srovnání s Osvětimí.
V Buchenwaldu sice nebyly plynové komory, místní strážci ale nebyli neméně kreativní při vymýšlení nových metod, jak způsobovat lidem utrpení. Prvních pět let táboru velel sadistický Karl-Otto Koch, jehož manželka, dozorkyně Ilse Kochová, si nechávala z lidské kůže vyrábět stínítka lamp. Táborový lékař Waldemar Hoven prováděl pokusy na lidech podobně jako Mengele v Osvětimi.
Kam člověk mohl utéct?
Likvidace vězňů v Buchenwaldu se odehrávala pod heslem “vyhlazení prací”: museli pracovat v kamenolomu, ve výmarským zbrojovkách a v podzemní továrně Dora. Při výrobě raket V-1 a V-2 tam údajně zahynulo víc lidí než při jejich použití v boji.
„Zajímavé je, že v továrně na zbraně zaměstnávali opravdu jen Čechy, a to přesto, že Němci museli tušit, že právě oni se budou snažit výrobu sabotovat,” říká Miroslav Knol, který byl uvězněn i s rodiči, když vyšlo najevo, že jeho bratr se přidal k britskému královskému letectvu. Na nelidské podmínky práce ve zbrojovce vzpomíná Erika Juklová: „Nejhorší byly každodenní pochody z ubikace do práce a večer zase zpět. Krvácely mi nohy, jak jsem je měla omrzlé. Neměli jsme kabáty nebo svetry, to neexistovalo, jen deky, přehozené přes ramena.”
Někteří vězňové také vzpomínají na to, že při těžké práci nebo pochodech stále museli zpívat, což bylo obzvláště vysilující.
Jan Dušek byl uvězněn za účast v odbojové organizaci. V táboře se dostal do takzvaného Hundkommanda, skupiny vězňů, na nichž si dozorci cvičili své psy. „Všude na těle mám stopy po kousancích,” říká a vzpomíná na děsivou příhodu, kdy opilí důstojníci pustili zuřivou dogu na mladou židovskou dívku:
„Pokousala ji hodně, ale nebyla to rychlá smrt. Vyskočil jsem z okna a pustil jsem tam dva nejhorší psy, o které jsme se starali. Tak jsem její trápení ukončil. Ještě dnes si říkám, jestli náhodou nejsem vrah. Omlouvám si to tím, že jsem ukončil velké utrpení.”
Mnoho vězňů se podle Jana Duška pokusilo o útěk: „Byly tam ovšem dráty nabité elektřinou a také bylo dost lidí zastřelených z věží. Nebyl to ani tak útěk, spíše se chtěli zbavit života. Psychicky to nesnesli. Ale kam člověk mohl utéct?” Uprostřed Německa a ve vězeňském mundúru ani uprchlý vězeň neměl šanci přežít.
Nevěstinec jako nástroj převýchovy
Ke krutostem Buchenwaldu patřily bizarnosti jako například táborová zoo, přístupná i veřejnosti. Velitel Karel Koch prý v ní někdy pro zábavu nechával zápasit vězně s medvědy v zoo v duchu gladiátorských her.
Další podivností byl nevěstinec pro vězně, zřízený v roce 1943. Některé ženy se tam hlásily dobrovolně za příslib lepších přídělů stravy, jindy byly přivezeny vězenkyně z ženského tábora Ravensbrück.
„Řekli jim, že když tam půjdou, že je za rok pustí domů. Ale samozřejmě, že je nepustili,” konstatuje Miloslav Moulis, uvězněný v Buchenwaldu za aktivity ve studentském hnutí.
Za přístup do nevěstince vězňové platili penězi nebo poukázkami: „Pamatuji si, že když bylo po apelu, esesák řekl: ,Vězňové, kteří máte vstupenku do bordelu, nástup, ale imlaufschlit, ale rychle!’ A oni, dva nebo tři, za velikého smíchu ostatních šli do toho bordelu.”
Zařízení bylo podle něj součástí nacistického plánu potírání homosexuality, ale využívali ho hlavně kriminální vězňové a kápové. Političtí i mnozí další vězni se zneužívání žen odmítali účastnit.
Právě v táborovém nevěstinci si zachránil život tehdy třináctiletý Naftali Fürst, když onemocněl a k táboru se blížila fronta: „Druhý den nás odvedli do jiného baráku, to byl ten Lagerbordell. Když jsem vešel dovnitř, vedle mě stály dvě krásné ženy, blondýny, oblečené v civilu. Byla tam větší místnost, koberce, lampy, vypadalo to tam jako v normálním domě. Ty ženy si mě tam velmi oblíbily. Viděly malé děcko a postaraly se o mě. Dostal jsem najíst, pyžamo i čokoládu.”
Mávali jsme letadlům
Stejně jako jiné koncentrační tábory, také Buchenwald měl svou hierarchii vězňů. „Ti esesáci to sami nemohli zvládnout, a proto vybírali vězně, kteří pracovali v kuchyni, v lazaretu, ve skladu a podobně. A teď záleželo na tom, co to bylo za lidi,” popisuje Miloslav Moulis.
„Původně to byli kriminální vězňové, což byli stejní lumpové jako ti esesáci. Ale postupně se podařilo politickým vězňům zmocnit se těchto funkcí a potom mohli pomáhat kamarádům. Když přišel například starý nemocný chlap, zařadili ho na pracoviště, kde se spravovalo oblečení. Vězňům, kteří měli jít třeba zpátky do Osvětimi, se měnila židovská jména za árijská, aby mohli v Buchenwaldu zůstat.”
Právě z těchto aktivit se postupně rodilo i táborové podzemní hnutí. Některé skupiny nacisté odhalili a popravili – například ilegální skupinu v továrně Dora. Jiné přetrvaly, a nakonec se výrazně podílely na osvobození tábora.
O tom, že fronta se blíží, vězňové věděli už od léta 1944, kdy Spojenci zesílili bombardování nacistických měst a zejména továren. Jedním z cílů byly i zbrojovky, kde pracovali vězňové z Buchenwaldu.
„Mávali jsme letadlům, a když to přišlo, tak to bylo strašné. Bylo přes tři tisíce mrtvol, sám jsem se do té haldy dostal a byl jsem těžce zraněn. Ještě mám na hlavě velikou jizvu,” vzpomíná Jan Dušek.
Tisíce vězňů přitom zahynulo, přeživší ovšem v bombardování spatřovali naději. „Nám vůbec nevadilo, když byly ty nálety. Sice nás vyhnali z dílen, ale my jsme si sedli na tu největší bombu, nám už nic nevadilo, byli jsme už otupělí, už jsme se nic nebáli,” vzpomíná Erika Juklová.
Na transportu nás stříleli jako králíky
Na začátku jara roku 1945 se v táboře stupňovalo napětí a chaos. Začátkem dubna se přestaly rozdělovat příděly jídla. Odbojovým skupinám se už dříve během bombardování podařilo sebrat a ukrýt zbraně zahynuvších dozorců, vězňové sestrojili i vysílačku, kterou se pokoušeli navázat kontakt se spojeneckými armádami.
Němci se snažili „evakuovat” vězně jinam a tisíce jich vyhnali na pochody smrti. „Na transportu smrti jsme spásali i trávu. Ráno tam nebyl kousek trávy, všechno se snědlo. Hlad byl hlad, i šneky jsme jedli. Na transportu nás stříleli jako králíky. Jenom člověk zakopl, padl a nemohl se zvednout, tak byl zastřelen. To bylo mrtvol,” popisuje situaci Jan Dušek.
Erika Juklová vzpomíná, jak je během nočního transportu opustily jejich věznitelky: „Chodili jsme v noci pěšky a najednou jsme viděli velkou louku. Ty esesačky nám řekly, že tady si sedneme. Tak jsme tam usnuli, to bylo vpodvečer. Ráno jsme se probudili a esesačky byly pryč. Už se blížila fronta, tak se lekly a odešly. Zkrátka nás tam nechaly...“
Mezi vězni, kteří v táboře zůstali, narůstala odvaha ke vzpouře. Někteří z nich odmítli vydat se na pochod smrti: „Ve špitále jsme odhlasovali nebo se rozhodli, už si nepamatuji ten detail, že se nenecháme evakuovat, že nemůžeme odejít od těch ležících chudáků. Jen jeden se do transportu přihlásil. Asi doufal, že přitom uteče. Jinak všichni prohlásili, že nikam nejdou,” vzpomíná Robert Bardfeld.
Akceschopní vězni se sdružovali do útočných skupin a zmocňovali se dříve ukrytých zbraní. Do tohoto apokalyptického zmatku vstoupil do brány Buchenwaldu 11. dubna odpoledne první americký voják, důstojník Fred Keffer, kterého vězňové nadšeně přivítali.
Nezavírat oči
Utrpení ale ještě nebyl úplný konec. Bývalí vězňové vzpomínají, že stovky chronicky vyhladovělých lidí zemřely poté, co příliš hltavě jedli polévku, kterou jim Američané uvařili.
„Američané přivezli tři veliké kádě polévky. Lidé po ní umírali, organismus to jídlo nevydržel. Sám jsem přežil jen díky tomu, že jsem si pro polévku chodil po jednotlivých lžících, a ne tak často. Jiní se na ni vrhli a ládovali se…” vzpomíná Jan Dušek.
„Bylo to dobré jídlo, ale mastné. Všichni z toho měli hrozný průjem. Muselo se to jíst pomalu, protože jsme byli příliš zesláblí,” dodává Miroslav Knol.
V nadcházejících dnech Američané obyvatelům Výmaru nařídili nezvyklou věc: asi osm tisíc obyvatel si muselo jít Buchenwald povinně prohlédnout. Mnozí z nich – řemeslníci, řidiči, pekaři – na dodávkách zboží koncentračnímu táboru vydělávali, ale současně před jeho existencí zavírali oči. Museli procházet kolem tisíců vyhublých mrtvých těl a připustit existenci hrůzných činů, na nichž se sami podíleli, byť jen svou nečinností a mlčením.