Pochody smrti. To nejhorší přišlo na konci války

/ /
Pochod smrti, kresba Naftali Fürst.

Vysílení, hlad, zima a svévolné vraždění. Během „evakuačních” transportů přišlo o život zhruba čtvrt milionu vězňů, kteří v posledním roce války přežívali v nacistických koncentračních táborech.

V červnu roku 1944 vydal Říšský velitel SS Heinrich Himmler směrnici o evakuaci a likvidaci koncentračních táborů před postupující frontou. Vycházela z již dříve přijaté politiky spálené země (tzv. nařízení „ARLZ”), podle níž na územích, z nichž se nacisté byli nuceni stáhnout, neměly být nepříteli ponechány pokud možno žádné využitelné zdroje – žádný proviant, suroviny, průmyslová zařízení. A ovšem ani zajatci, potenciálně využitelní jako pracovní síla nebo vojáci.

Trasy hlavních pochodů smrti na mapě Muzea holocaustu ve Washingtonu. Zdroj: Holocaust Encyklopedia
Trasy hlavních pochodů smrti na mapě Muzea holocaustu ve Washingtonu. Zdroj: Holocaust Encyklopedia

Kromě toho tu byl zřejmý záměr zamést stopy po masovém vyhlazování, ke kterému v táborech docházelo. Podle směrnice měli z táborů zmizet nejdřív vězňové, pak dokumentace, a nakonec i vražedná zařízení samotná.

Velitelé táborů měli za každou cenu zabránit tomu, aby se vězňové – hlavní svědci nacistických zvěrstev – dočkali v táborech osvobození. Vězni, které již nebylo možné „odtransportovat” (nemocní na táborových marodkách nebo staří lidé neschopní pochodu), měli být zastřeleni a tábory zapáleny či vyhozeny do povětří.

Evakuace neznamenala záchranu

V závislosti na posunech fronty tak byly tábory postupně „evakuovány” – řečeno nacistickým eufemismem, který tak jako v jiných případech i zde zastíral pravou podstatu věci. Nešlo totiž pochopitelně o žádnou záchranu, ale naopak o cílevědomé pokračování genocidní politiky.

Vězni tábory opouštěli jen proto, aby mohli být dál vražděni. Z pohledu nacistických pohlavárů šlo o těžko rešitelný problém: jak mnohatisícový dav zároveň vraždit a zároveň s ním utíkat z dosahu nepřátelského vojska?

Pochody smrti z Osvětimi na mapě Muzea holocaustu ve Washingtonu. Zdroj: Holocaust Encyklopedia
Pochody smrti z Osvětimi na mapě Muzea holocaustu ve Washingtonu. Zdroj: Holocaust Encyklopedia

První fáze likvidace táborů začala už v létě 1944, kdy se před postupující Rudou armádou evakuovaly tábory v západní části Sovětského svazu a ve východním Polsku. Jedním z prvních byl polský Majdanek –  vězni se odsud přesouvali na západ: do Osvětimi, Gross Rosenu, Ravensbrucku, Mauthausenu a dalších koncentračních táborů.

V druhé fázi, započaté likvidací Osvětimi v lednu 1945 pak postupně došlo i na tyto tábory, takže mnozí vězni absolvovali více než jednu evakuaci. Během necelých čtyř posledních měsíců války prošlo útrapami pochodů a transportů smrti více než 700 tisíc lidí – většinou Židů.

Šlapete, máte zavřené oči a spíte

Obrovský komplex osvětimských koncentračních a vyhlazovacích táborů se na likvidaci připravoval už od konce roku 1944. Nacisté odsud odvezli několik desítek tisíc lidí na práci do Říše, likvidovali kartotéky se jmény obětí, demontovali plynové komory a krematoria, povraždili vězně, kteří vražedná zařízení obsluhovali.

Mezi 18. a 21. lednem pak brány tábora opustilo 66 tisíc vězňů. Nastoupili strastiplný pochod do Vladislavi, odkud je vlaky rozvážely do Gross−Rosenu, Buchenwaldu,Dachau či Mauthausenu. V táboře zbylo už jen zhruba 7600 vězňů, kteří pochodu nebyli schopni.

Pavel Werner s rodiči a sestrou v roce 1942 před transportem do Terezína. Válku přežil pouze Pavel. Foto: Paměť národa
Pavel Werner s rodiči a sestrou v roce 1942 před transportem do Terezína. Válku přežil pouze Pavel. Foto: Paměť národa

Na cestu z Osvětimi se tehdy vydal i čerstvě třináctiletý Pavel Werner. Chlapec z židovské rodiny z Pardubic přežil Osvětim jako jeden z devětaosmdesáti tzv. „Birkenau Boys”, jimž se tu na přání táborového lékaře Mengeleho dostávalo zvláštního zacházení. Když dozorci prováděli selekci lidí do pochodů, Birkenau Boys byli určeni, aby v táboře zůstali.

„My jsme začali křičet, že ne, že jsme silní, že můžeme pochodovat. Protože jsme měli zkušenost, že jakmile vás vyřaděj mezi slabé, tak to je konec,” líčil Pavel Werner, jak si nakonec vydobyl místo v pochodu.

„Nikdo nevěděl, co se stane s těmi vězni, co tam zůstali. Předpokládalo se, že je Němci zlikvidujou. Jenomže oni to nestačili, takže ti, co zůstali a nešli na ten pochod, byli během deseti dnů osvobození Rudou armádou. A my jsme vlastně museli ještě procházet ty nejhorší úseky.”

Cílem Pavlova transportu byl koncentrační tábor Mauthausen na území Rakouska. Pěšky pravděpodobně musel ujít víc než 70 km mezi Osvětimí a nádražím ve Vladislavi: „Byli jsme hlídaní ze stran a vzadu šli esesáci. Kdo zůstal stát nebo sednul do sněhu nebo prostě už nemohl, tak ho zastřelili. Stříleli do hlavy z pušek. Ty mrtvoly musela ta kolona odklidit z cesty. Házeli je na stranu do sněhu.”

„Tu první noc jsme celou šlapali, nedali nám vůbec odpočinek – tak jsme to neviděli. Ale pak ráno, když se rozednilo, tak jsme viděli spousty těch mrtvol s rozsekanýma hlavama ležet na kraji silnice. Což tedy nás motivovalo k tomu, že jsme si říkali: ‚Musíš vydržet.‘"

O hladu a žízni, zmrzlí, špatně oblečení, nevyspalí a k smrti vyčerpaní pochodovali denně mnohakilometrové úseky. S ostatními chlapci si ale ze všech sil pomáhali: „V noci jsme se drželi tři pod rukou a ten prostřední mohl odpočívat, spát. A pak jsme se střídali. Ono to funguje. Šlapete, a vůbec nevíte, že šlapete. Máte zavřené oči a spíte.“

Pavel Werner. Foto: Lukáš Žentel
Pavel Werner. Foto: Lukáš Žentel

Pavel Werner dorazil s pochodem smrti do Mauthausenu, následně prošel ještě tábory v Melku a Gunskirchenu, kde se nakonec dočkal osvobození.

Evakuačních pochodů a transportů bylo nepočítaně. Často se pochody rozdělily do více větví, které směřovaly do stejného cíle jinou cestou. Různé větve se slévaly, měnily trasu v závislosti na pohybech fronty nebo na tom, jak plné byly tábory, do kterých směřovaly. S blížícím se koncem války se evakuace komplikovaly.

Táborů pod nacistickou správou ubývalo, takže vězni byli hnáni z pochodu na pochod, z místa na místo často chaoticky a bez zjevné logiky. I proto je obtížné přesně rekonstruovat jednotlivé pochody – nehledě na to, že autentické písemné dokumenty byly buď zničeny, anebo vůbec neexistovaly. Dozorci už na konci války v podstatě nepodléhali žádným rozkazům a transporty závisely na jejich libovůli.

Jako byste prošli branou do pekla

Vzpomínky těch, kdo pochody prošli, se ale navzájem podobají. „Před polednem jsme dostali chleba, kus margarínu a ještě kousek salámu. Mně se navíc podařilo sebrat z ordinace nějaké léky,” vyprávěl slovenský Žid Naftali (dříve Juraj) Fürst o 19. lednu 1945, kdy vyrazil na pochod smrti z osvětimského vedlejšího tábora Budy.

Naftali Fürst se starším bratrem Petrem před válkou. Spolu prožili pochod smrti. Foto: Paměť národa
Naftali Fürst se starším bratrem Petrem před válkou. Spolu prožili pochod smrti. Foto: Paměť národa

„Šli jsme směr Osvětim, zase jsme viděli tu bránu a za ní jsme se dostali na hlavní cestu. Tam jsme pochopili, že už před námi pochodovaly tisíce lidí. Na obou stranách cesty v příkopech leželi mrtví, ranění, plačící a křičící lidé. Bylo to, jako byste prošli branou do pekla, ten obraz se nedá popsat. Krev, pláč, mrtvoly. Na to nejsou slova.”

Juraj, kterému bylo v době transportu z Osvětimi do Buchenwaldu dvanáct let a prošel ho spolu se starším bratrem, vzpomínal na pětadvacetistupňové mrazy, naprosté zoufalství i nezlomnou vůli k životu. „Museli jsme ukázat, jak moc chceme žít. Udělat v takové situaci další krok, nezůstat vzadu, na to bylo třeba mnoho síly.”

Naftali Fürst na slavné fotce po osvobození v táboře Buchenwald. Foto: Paměť národa
Naftali Fürst na slavné fotce po osvobození v táboře Buchenwald. Foto: Paměť národa

Každý projev lidskosti mohl znamenat světlo v tunelu – jako když mu třetího dne jakási žena dala chleba s husí pečínkou. „Hned jsem si to rozdělil s bratrem a snědli jsme to. Byli i lidé, kteří viděli, jak strašně trpíme, a měli to srdce nám pomoct. Ne všichni byli proti nám – to bylo světýlko, potkat normálního člověka. Bylo to pro nás velmi důležité a vzácné.”

Po třech dnech dorazil pochod na nádraží, kde zmožené, mokré, hladové a vysílené vězně naložili do otevřených vagónů plných sněhu. Vlak v noci vyrazil a promrzlí lidé byli vystaveni chladu a větru. Juraj otevřel léky, které odnesl z tábora. Cucali je s bratrem, dokud byly sladké. Když zhořkly, vyplivli je. Bylo to poslední jídlo, které jim zůstalo. Příštího dne, 23. ledna 1945, dorazil transport do Buchenwaldu, kde se Juraj dočkal 11. dubna 1945 osvobození americkou armádou.

Tohle už nebyli lidé

Mnoho pochodů a transportů smrti se koncem války pohybovalo na území protektorátu, který stále zůstával v rukou nacistů – a pro svědky z řad civilistů byl pohled na zástupy zbídačených vězňů táhnoucí kolem jejich domovů často šokující.

Sovětský voják s jedním z terezínských vězňů po osvobození. Foto: Karel Šanda
Sovětský voják s jedním z terezínských vězňů po osvobození. Foto: Karel Šanda

„Bylo to něco tak hrůzného, že na to nikdy nezapomenu,” vyprávěla Hana Šebková, která v rodném Tanvaldu sledovala průvod směřující údajně do nedalekého tábora v Rýnovicích.

„Vězňové vezli káry – dvoukoláky, jinak se drželi jeden druhého zavěšení za lokte, byli ve dřevácích, v pruhovaných hadrech, už nemohli, viseli jeden na druhým, a když už někomu nohy nesloužily, tak ho rozhoupali a hodili na tu káru. My jsme byly v prvním patře v okně, tak jsme viděly, že na té káře se ještě hýbali. Bylo to strašné.“

A nejen pro civilisty, kteří měli to štěstí, že nacistické koncentrační tábory nepoznali, byl pohled na trmácející se lidské trosky zdrcující. Na příchod evakuačních transportů s hrůzou vzpomínali i mnozí Židé věznění v ghettu Terezín. Tam totiž během dubna a května 1945 postupně dorazilo asi 15 tisíc zubožených vězňů. Šlo o přeživší z pochodů smrti z „evakuovaných” KT Flossenbürg a Buchenwald a z jejich pobočných táborů.

„My z ghetta jsme ještě byli lidmi, ale tohle už lidé nebyli. Byli tak vyhladovělí, že jedli trávu,“ popsala příchod vězňů Helena Brázdová, která jako dítě ze smíšeného židovsko-německého manželství strávila v Terezíně dva a půl roku.

„Přicházeli zbídačený, strašně zbídačený lidi. Řev. Psi štěkali. Kravál. A vedle mě stála paní a přistoupil k ní pán a říkal jí: ‚Ty mě nepoznáváš?‘ A ona koukala – protože on byl kost a kůže. Ty lidi nebyli k poznání. To byli polozvířata.”

Řada vězňů, kteří přežili samotný pochod, zemřela v Terezíně na následky naprostého vyčerpání nebo na skvrnitý tyfus, který se v Terezíně rozšířil právě po příchodu těchto vězňů a kvůli němuž byla už po osvobození na celé ghetto uvalena karanténa.

Ty pampelišky jsme sežrali

Do Terezína nakonec dorazil i pochod smrti z KT Schwarzheide, pobočného tábora Sachsenhausenu, kam bylo v létě 1944 přepraveno na tisíc českých Židů z Osvětimi. Mezi mladými Čechy, kteří ve Schwarzheide měli pro nacistickou armádu vyrábět pohonné hmoty v továrně BRABAG, byl i Miloš Dobrý.

Miloš Dobrý před válkou. Foto: Paměť národa
Miloš Dobrý před válkou. Foto: Paměť národa

Dne 19. dubna 1945 pro něho začala poslední fáze strastiplného válečného putování po koncentračních táborech. Anabáze Terezín-Osvětim-Schwarzheide se měla uzavřít znovu v Terezíně. K závěrečnému pochodu spolu s ním nastoupilo téměř 600 vězňů, nepřežilo jich zhruba 100.

„Hnali nás po silnici v pětistupech a my jsme za ten den ušli padesát kilometrů. Obklopeni esesáky, kterých bylo stejně jako nás. Kdo nemohl a zůstával pozadu, tak ty stříleli a my jsme je museli zahrabávat. A takových zastavení na tý cestě bylo asi deset.”

Pochod překročil hranice bývalého Československa 23. dubna, o den později vězňové přenocovali ve sklárně v Horní Chřibské, kde za blíže neurčených okolností zemřelo 14 lidí. Následujícího dne došli do Varnsdorfu – v textilní továrně Haebler strávili více než týden, během něhož si hlad a vyčerpání vyžádaly dalších 14 obětí, jeden židovský vězeň byl pro výstrahu popraven. Z okna textilky prý viděli fotbalové hřiště:

Památník osmi vězňů KT Schwarzheide, které na pochodu smrti u Krásné Lípy zastřelili členové SS. Foto: Paměť národa
Památník osmi vězňů KT Schwarzheide, které na pochodu smrti u Krásné Lípy zastřelili členové SS. Foto: Paměť národa

 „To bylo plný pampelišek, bylo úplně žlutý. A někdo řekl: ,To se dá jíst, Francouzi z toho dělají salát.‘ Požádali jsme ty esesáky, aby nás pustili na sluníčko. Oni nám to dovolili. Tak nás těch dvě stě padesát lidí na to hřiště vylezlo a my jsme ty pampelišky sežrali. Květy, listy, kořínky, všecko. A když už byly pampelišky pryč, tak u plotu byly kopřivy, tak jsme zkoušeli jíst kopřivy. To se nedalo. Zaprvé to pálilo a zadruhé to bylo tvrdý. Tak jsme potom někde sehnali hrnce a vodu a uvařili jsme ty kopřivy v takovým velkým hrnci a jedli jsme ty kopřivy z té vody. To už nepálilo.“

Po hladovém týdnu v textilce vězně rozdělili do dvou skupin. 220 nežidovských vězňů pokračovalo pěšky do Skalice u České Lípy, kde je 9. května 1945 osvobodili sovětští vojáci. Židovskou skupinu dozorci nahnali do otevřených vagonů, v nichž se vozilo uhlí. Takto na závěrečnou cestu – během níž vlak častěji stál, než jel – vzpomínal další z českých Židů Luděk Eliáš:

Luděk Eliáš v roce 1946. Foto: Paměť národa
Luděk Eliáš v roce 1946. Foto: Paměť národa

„Na každém rohu těch vagonů bylo vždycky sedátko pro esesmana se samopalem a zase dva dny a dvě noci jsme byli vezeni kamsi. Tam teda pršelo, takže spousta kluků, kteří nevydrželi stát a lehli si na tu mokrou a výkaly pokálenou podlahu, to nepřežilo. Mnoho jsme jich v České Lípě vyhazovali z vlaku, poněvadž jsme na nich nechtěli stát. A dojeli jsme v noci ze 7. na 8. května do Litoměřic, tam nás vyházeli, seřadili, šli jsme přes Ohři, která tvořila protektorátní hranici, a najednou jsme zjistili, že jdeme bez dozoru. Bez esesmanů.”

Na hranicích mezi Sudety a protektorátem dozorci vězně konečně opustili, do protektorátu si 8. května už netroufali a prostě zmizeli. Pochod pokračoval směrem na Terezín.

„Proti nám jde četník, ruce nahoře. ,Vítám vás ve svobodné Československé republice.‘ My na něj koukali jako na zjevení. Nám to nedošlo. My jsme pořád čekali, že to je nějaká zrada. Říkali jsme si: ,Oni jsou tady někde schovaní a začnou střílet,‘“ popsal neuvěřitelné chvíle znovunabytí svobody Miloš Dobrý.

Trpělo tři čtvrtě milionu lidí

Pochody a transporty smrti přinesly nezměrné utrpení tři čtvrtě milionu lidí. Mnoho z nich trpělo na území současné České republiky. V lednu 1945 přes naše území přejížděly transporty z Osvětimi do táborů v Rakousku a Německu, jarní pochody pak přicházely ze severu, západu a jihozápadu.

Polesný  Robert Steun, který objevil hrob dvanácti židovských žen z pochodu smrti. Foto: Paměť národa
Polesný Robert Steun, který objevil hrob dvanácti židovských žen z pochodu smrti. Foto: Paměť národa

Podle Jiřího Padevěta, který se tématu dlouhodobě věnuje, nalezneme nejvíc připomínek tehdejšího násilí v Karlovarském, Ústeckém a Plzeňském kraji. Často jde o místa masových hrobů, které byly po válce exhumovány. K asistenci na exhumování obětí přitom obnovené československé orgány nezřídka nutily místní Němce.

O jedné takové exhumaci vyprávěl Paměti národa Eduard Steun, rodák z vysídlených a zaniklých Litrbach ve Slavkovském lese. Jeho otec, polesný v Litrbaších, objevil krátce po válce při obhlídce revíru masový hrob. „Na takovém místě, jmenuje se to tam, myslím, Hasentanz, jako Zaječí tanec, na kraji lesa najednou objevili ze země čnící špičky bot. Na několika místech. Tak to rozhrnuli a byly tam mrtvoly.”

Eduardův otec nález nahlásil na SNB a následné vyšetřování odhalilo, že se jedná o mrtvoly dvanácti žen z pochodu smrti z koncentračního tábora Svatava vedle Sokolova. „Museli je exhumovat. Tak tam nahnali ty Němce z Litrbach a ti to museli ručně vyzvedávat, bez nářadí a nesměli mít ani rukavice. Příšerný smrad prý to byl. A oni jako z trestu to museli tímhle způsobem dělat.“

Pochodovali jsme jako stroje

Ostraha pochodů se nerekrutovala jen z příslušníků SS a původních táborových dozorců – ti v různých fázích pochodů často hlídáním vězňů pověřovali i členy německé domobrany (tzv. Volkssturmu), vysloužilé vojáky Wehrmachtu či naopak mladistvé příslušníky Hitlerjugend.

„Není tedy stoprocentní pravdou, že místní Němci [...] neměli s pochody nic společného,” tvrdí Jiří Padevět v publikaci Pochody a transporty smrti a dodává: „Jako v případě každého zločinu, i zde by se měl hledat zcela konkrétní viník, ač je to právě u pochodů smrti prakticky nemožné.”

Tibor Ehrenfeld v roce 2017. Foto: Paměť národa
Tibor Ehrenfeld v roce 2017. Foto: Paměť národa

Najít viníky a odčinit křivdy bylo nemožné tehdy – a tím spíše dnes. Co zbývá, je uchovávání historické paměti. Těžce zkoušení vězňové koncentračních táborů pochody smrti obvykle považovali za ještě kritičtější období než cokoliv předtím.

Tibor Ehrenfeld, slovenský Žid z Rožňavy, který prožil několikatýdenní pochod smrti do Mauthausenu, odpověděl na otázku, co cítil během pochodu – že už nic.

„Už jsme nebyli vůbec jako lidi. Jen jsme pochodovali jako stroje, polomrtví, úplně oproštění od emocí. Nevím, odkud jsem měl tu sílu přežít. Někdy jsem měl i takové myšlenky, že si sednu na zem, aby to ukončili. Ale nesedl jsem. Vždycky jsem měl ještě tu sílu.”

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Redaktoři Paměti národa se rozhodli v době nouzového stavu pomáhat pamětníkům. Založili Centrum pomoci Paměti národa, které zprostředkuje pomoc i dalších dobrovolníků. Jak tato služba probíhá, najdete na stránce https://pomoc.pametnaroda.cz/.  Děkujeme za případnou podporu!