Vojáci britské armády dorazili do koncentračního tábora Bergen-Belsen 15. dubna 1945. Na místě našli asi šedesát tisíc zbědovaných vězňů a třináct tisíc mrtvých. V následujících týdnech zemřelo - navzdory obětavé pomoci - téměř patnáct tisíc již osvobozených lidí.
„Bergen-Belsen, to byl nejhorší lágr... Tam už se nepracovalo, ale ani nás nikdo nepřijal… Vyhodili nás z vlaku… Už nevím, jak dlouho jsme šli pěšky a jak jsme došli. Baráky byly plné, už se ani nedalo vejít, jak byly nacpané. Pole mrtvol, byly vevnitř i venku. Všude mrtvoly... Nebyla voda, nebylo nic… Byla tam strašná špína… Živí leželi mezi mrtvými…,“vzpomínala v rozhovoru pro Paměť národa Dora Steinová-Pešková (1921).
Do Bergen-Belsenu se dostala spolu se svou sestrou Brigitou a dalšími židovskými ženami na přelomu března a dubna 1945. Předtím byly v terezínském ghettu, následně je nacisté odvezli do Osvětimi-Birkenau (tam zahynuli jejich rodiče), posléze je poslali na práce do Hamburku, odtud byly deportovány v tzv. evakuačním pochodu...
Bergen-Belsen jistě nebyl „nejhorší lágr“ vůbec: v Osvětimi, v Treblince, v Sobiboru a na dalších místech zavraždili nacisté v rámci „konečného řešení židovské otázky“ za děsivých okolností statisíce mužů, žen a dětí, otřesné podmínky byly v Mauthausenu, v Dachau, v Sachsenhausenu.
Byl to však nejhorší lágr například pro mnohé z těch, jimž se – jako Doře Peškové – podařilo šťastnou shodou okolností přežít až do jara posledního válečného roku. Byl to lágr rozkladu, poslední stanice, v níž se pár chvil od porážky soustředila a vzepjala hrůza uplynulých let.
Bergen-Belsen (zemřela tam i Anne Franková nebo Josef Čapek) se také stal všeobecně známým symbolem: svět obletěly filmové záběry a fotografie pořízené krátce po osvobození, na nichž buldozer hrne mrtvá těla do masového hrobu. My už ty fotografie mrtvých, od té doby nesčíslněkrát publikované a šířené po internetu, používat nebudeme.
Pro válečné zajatce – a pro Židy
Táborový a vojenský komplex Bergen-Belsen se nacházel v Dolním Sasku (severní Německo, mezi Hamburkem a Hannoverem, nedaleko města Celle). Původně jej celý spravovala Wehrmacht: v místě byl obrovský výcvikový prostor, na počátku války vznikl v kasárnách na jeho okraji lágr pro belgické a francouzské válečné zajatce.
V roce 1941 zřídili Němci další lágr, do něhož v červenci dovezli první dva tisíce zajatců ze Sovětského svazu. Do podzimu jich přibylo 21 tisíc, žili v otřesných podmínkách, jen do dubna 1942 jich v důsledku hladu, zimy a epidemie zemřelo 14 tisíc. V blízkosti byly ještě další dva zajatecké lágry (Oerbke a Wietzrndorf), do roku 1945 zahynulo ve třech táborech asi 50 tisíc vojáků z řad Rudé armády.
V dubnu 1943 se část areálu Bergen-Belsen dostala pod velení SS, která vybudovala koncentrační tábor, v němž byli zpočátku drženi židovští rukojmí. Měli být vyměněni za Němce internované v cizině, případně předáni do zahraničí za peníze či „materiální náhradu“ (ve většině případů se tyto záměry neuskutečnily).
Od března 1944 se do Bergen-Belsenu dostávali muži z jiných lágrů, kteří už nemohli pracovat, v srpnu byl zřízen také ženský úsek. Vězňové byli soustavně přiváženi (z Osvětimi, z jiných lágrů, z Polska po varšavském povstání, ze Slovenska) a posléze deportováni dál. Podmínky v Bergen-Belsenu se zhoršovaly, úmrtnost narůstala.
Pořád se mluvilo o jídle
Diplomat a ekonom Karol Natan Steiner, s nímž jsme natáčeli rozhovor v Izraeli, se narodil v září 1933 v Bratislavě. Jeho otec a mladší sestra Alicka zahynuli v Osvětimi, Karola s matkou (a s dalšími ženami s dětmi) deportovali z tábora v Seredi do Bergen Belsenu v říjnu 1944. Byli ubytováni v dřevěných barácích a Karol vzpomíná, že ho při životě držela matka, která mu dávala svůj chléb:
„Kdyby o mě nepečovala, nemohl bych to přežít… V táboře se tehdy nepracovalo: buď jsme stáli apel nebo jsme celý den jen seděli a čekali na jídlo… Snídaně, to byla černá voda, něco jako čaj nebo káva, a jeden malý černý chléb s kouskem margarínu nebo marmelády. K obědu jsme dostávali tzv. polévku. Voda s řepou, byla dobrá jen proto, že byla teplá... Ženy vždy mluvily o tom, co by vařily, kdyby mohly. Pořád se mluvilo o jídle… Ale udělali jsme si tam také s dalšími kluky hadrový míč a hráli jsme venku fotbal.“
V Bergen-Belsenu nebyly plynové komory, jen krematorium pro ty, kteří zemřeli v důsledku týrání, nemocí, podvýživy, zimy. „Objevily se vši a Němci se báli tyfu, tak nás jednoho dne sebrali a odvedli do koupele. My jsme už tehdy věděli, jak lhali lidem v Osvětimi, říkali jim, že jdou do sprch, ale ve skutečnosti to byla plynová komora. Řekli nám: Teď se svléknete a půjdete do sprch, pak dostanete oblečení a vrátíte se zpátky. Matky se bály – a všichni se dívali nahoru: pustí plyn nebo poteče voda?“ – říká Karol Natan Steiner.
V zimě 1944-45 dostal příkaz, aby pomáhal s odnášením mrtvých těl. Bylo mu tehdy jedenáct let: „Zima byla krutá, ale ještě jsme museli stát apely. Lidé umírali víc a víc a pohřební komando nestačilo odvážet mrtvé. Můj kamarád Miki Reichenthal a já jsme byli docela silní, a tak jsme dostali za úkol vláčet vychrtlá mrtvá ženská těla z bloků. Nejdřív nás to bolelo, ale zvykli jsme si. Začali jsme být apatičtí.“
V prosinci 1944 se stal novým velitelem tábora SS-Hauptsturmführer Josef Kramer. Jestliže jsme napsali, že v Bergen-Belsenu se na konci války soustředila hrůza nacismu, pak jeho dosavadní kariéra byla pro Bergen-Belsen příznačná: strážce v KL Dachau, výše postavený dozorce v Mauthausenu a Sachsenhausenu, pobočník velitele Auschwitzu Rudolfa Hösse, velitel KL Natzweiler-Strufhof, velitel Auschwitz II-Birkenau.
Tehdy také Němci začali s postupnou „evakuací“ táborů, k nimž se blížila fronta – zvláště Židé měli být likvidováni do poslední chvíle. V červenci 1944 bylo v Bergen Belsenu něco přes sedm tisíc vězňů, do prosince 1944 se jejich počet zvýšil na patnáct tisíc, do dubna 1945 na šedesát – osmdesát tisíc (přesný počet není zcela jasný, Bergen-Belsen ve stejné době některé transporty opustily).
Přeplnění tábora vedlo k ještě horšímu hladu a rozmachu nemocí, především tyfu, ale také tuberkulózy a úplavice. Smrt a vyčerpání se rozšířily natolik, že už nebylo možné odvážet těla – lidé často zůstali tam, kde vydechli naposledy.
Mrtví v Belsenu byli jiní...
Alžběta Sommerová-Lefkovitsová z Prešova (1904-1994) byla po dlouhém pronásledování a skrývání na Slovensku deportována spolu se dvěma dětmi v listopadu 1944 do Ravensbrücku, kde zemřel její starší syn Pavel. V březnu 1945 šla s mladším Ivanem (1937) v pochodu smrti do Bergen Belsenu. Ve své knize „I vy jste v tomhle pekle?“ (Tridáda, Praha, 2019) vzpomíná:
„Z Ravesbrücku jsme byli zvyklí na mrtvé, na zastřelené nebo na ty, pro něž ostnatý drát (nabitý elektřinou – pozn. ad.) představoval vykoupení. Mrtvoly, které jsme spatřili po příjezdu do Belsenu, byly jiné. Nebyla to vychrtlá těla vězňů, nýbrž pouhé kostry, zbavené svých ubohých cárů. Kolik utrpení, hladu a muk tomu předcházelo?“
Alžbětin syn Ivan Lefkovits přežil, stal se imunologem. V rozhovoru pro Paměť národa popisuje, jak to v Bergen-Belsenu na jaře 1945 vypadalo: „Šli jsme podél baráků, a už to tam bylo v takovém rozkladu, že mrtvé neodklízeli, nebo možná odklízeli, ale ne dost rychle... Kolem cesty a opřené o baráky byly mrtvoly. V pozadí jsme viděli – a ani nevím, jestli jsem já to viděl, ale rozhodně pár minut poté, když jsme vešli do baráku, tak se o tom mluvilo -, že za všemi baráky jsou haldy mrtvol…“
V dospělosti se Ivan Lefkovits do Bergen-Belsenu vrátil a snažil se zistit, kde stál dřevěný dům, v němž byl spolu s matkou: „Existovalo jedno identifikační místo… V poměrné blízkosti, rozhodně na dohled, možná padesát metrů, bylo něco, čemu se v němčině říká Feuerlöschbecken, to je taková obrovská betonová nádrž, ne s kolmými stěnami, ale jako obrácená pyramida se snižujícími se boky... Ta byla naplněná vodou. A nevím, jestli to tak bylo hned na začátku nebo až později, ale rozhodně ke konci se tam už nacházely, řekněme plavaly, mrtvoly. A z těch mrtvol… byly nahé nebo v rozedraných šatech... z těch vycházely výkaly. Takže později, když jsme měli nedostatek vody, ta voda byla nepoužitelná, nebyla pitná.“
Ivan Lefkovits, stejně jako všichni ostatní pamětníci bergen-belsenského zániku, líčí, že na sklonku války zůstaly desítky tisíc lidí nejen bez vody, ale také bez jídla: „Po určité době někteří lidé zjistili, že lágr už není chráněný… Přelezli ostnaté dráty a odněkud přinesli brambory… Jenomže maminka a já jsme byli tak slabí, že jsme nemohli jít bojovat o brambory... A tak jsme zůstali o hladu. Nebyla voda, nebylo nic, jediné, co jsme mohli jíst a z čeho jsme mohli vycucat nějakou tekutinu, byly šlupky z těch brambor.“
Osvobození
Alžběta Lefkovitsová napsala, že snad už několik dní před 15. dubnem 1945 se z tábora vytratila většina dozorců, příslušníci SS zůstávali pouze na strážních věžích, nakonec zmizeli i oni. Odpoledne 15. dubna 1945 přijel do tábora jeep s první hlídkou britských důstojníků. Další den se nedělo nic. 17. dubna přišlo „to pravé osvobození“ – britská jednotka a s ní i pomoc. Ivan tehdy nedokázal stát ani chodit, „jenom se vlekl po všech čtyřech. Nohy a břicho měl nateklé a poznamenané otoky z hladu. Ve svých osmi letech vážil devět kilogramů.“
Pro britské vojáky představoval příchod do Bergen-Belsenu nejotřesnější zážitek v životě, což vyplývá z dochovaných dobových záznamů, včetně líčení válečného zpravodaje BBC. Přivezli cisterny s vodou a začali rozdávat jídlo. Pozdější lékařka Jarmila Weinbergerová z Prahy (1923) se jako židovská dívka dostala do Bergen-Belsenu dlouhou cestou z Osvětimi a Christianstadtu:
„Ze začátku došlo k takovému nedorozumění. Ti vojáci byli úplně v šoku, když to všechno viděli. Chtěli nám co nejrychleji pomoct, tak nám rychle dali sladké kondenzované mléko a uvařili guláš nebo gulášovou polévku. Pro mnohé vězně s vyhladovělými žaludky to byla smrt... Já už jsem v té době naštěstí nejedla, jen pila. Ještě nám rozdali takové svačinové konzervy, kde byly asi tři sušenky a takový hnědý prášek. Tak jsme to zkoušely vařit, nevěděli jsme, co to je. Byla to instantní káva. Pila jsem jen tu kávu, tím jsem se víceméně také zachránila.“
Vojáci a posléze dobrovolníci vynaložili obrovské úsilí, aby přeživším pomohli a poskytli jim lékařskou péči. Přesto ještě v dubnu zemřelo v Bergen-Belsenu devět tisíc lidí (a celkově po osvobození téměř čtrnáct tisíc). Zvláště na tyfus zemřeli mnozí z těch, kteří při pochodech smrti s vypětím všech sil dovlekli do tábora své blízké – nebo ti, kteří blízkým do poslední chvíle pomáhali. Dita Polachová-Krausová (1929) tak ztratila matku, která si šla na pár dní lehnout do táborové nemocnice, původně jen proto, aby jako zdravá získala potvrzení o bezinfekčnosti:
„Já jsem ji tam šla navštívit, ale ona nebyla vůbec veselá, ležela v posteli a stěžovala si na bolení břicha. Měla oteklé břicho. Já jsem si z toho moc nedělala, ten večer jsme ještě šly s /kamarádkou k britským vojákům/, tam jsme poslouchali hudbu, bylo tam pohoštění. Druhý den jsem zase šla navštívit maminku. Přijdu do toho pokoje, kde leželo několik žen, ale její postel byla prázdná. A na postelí raneček svázaných maminčiných šatů. Já křičím: ‚Kde je maminka?‘ Nikdo mi neodpovídá. Až jedna nemocná Slovenka říká: ‚Tvoja mamička zomrela.‘ Já chytla balíček a utíkám, utíkám zpátky do toho pokoje, vrazím do pokoje a říkám /kamarádce/ Mausi: ‚Maminka umřela.‘ - ‚Ale co povídáš, vždyť tam šla předevčírem. To není možný.‘ Ale bylo to tak.“
Zhruba 5000, zhruba 3000, zhruba 7000
Britové přivedli do tábora příslušníky SS a německé státní zaměstnance z okolí a donutili je, aby pohřbívali mrtvé do hromadných hrobů. Lidská síla však na pohřbívání nestačila. Alžběta Sommerová-Lefkovitsová napsala:
„Když byl první hrob plný (vešlo se do něj přesně 5000 mrtvol), konala se mše a hrob byl zasypán. Pak vznikl hrob číslo 2 a po něm číslo 3 a britské velení dospělo k názoru, že vše sice ´probíhá správně´, ale příliš pomalu. Potlačení epidemie tyfu mělo přednost před pietními úvahami. Britské velení se muselo uchýlit k něčemu, co zní dnes (…) neuvěřitelně: byly nasazeny buldozery, nikoli k hloubení hrobů, nýbrž k přesunu mrtvol do nich. Zvláštní okolnosti vzniku těchto hrobů lze vytušit ze slůvka ´about´. Čas kvapil, už nebylo možné těla počítat. About 5000, about 3000, about 7000 – tak to šlo dál a dál. Zhruba 5000, zhruba 3000, zhruba 7000. Kdo to může všechno vyčíslit? Anglický kaplan kráčel od hrobu k hrobu – od mše ke mši.“
Nakonec Britové tábor spálili. Velitele Josefa Kramera odsoudil v listopadu 1945 spolu s dalšími deseti lidmi britský válečný soud k trestu smrti, rozsudek byl záhy vykonán. Mnozí lidé však potrestání unikli – podle údajů bergen-belsenského památníku byla mnohá řízení zastavena a zhruba dvě stě příslušníků SS se před soud vůbec nedostalo.