Nejhorší lágr. Uplynulo pětasedmdesát let od osvobození Bergen-Belsenu

/ /
Radost osvobozených vězeňkyň v Bergen-Belsenu.
Radost osvobozených vězeňkyň v Bergen-Belsenu.
zdroj: Wikimedia Commons/Imperial War Museums

Vojáci britské armády dorazili do koncentračního tábora Bergen-Belsen 15. dubna 1945. Na místě našli asi šedesát tisíc zbědovaných vězňů a třináct tisíc mrtvých. V následujících týdnech zemřelo - navzdory obětavé pomoci - téměř patnáct tisíc již osvobozených lidí.

„Bergen-Belsen, to byl nejhorší lágr... Tam už se nepracovalo, ale ani nás nikdo nepřijal… Vyhodili nás z vlaku… Už nevím, jak dlouho jsme šli pěšky a jak jsme došli. Baráky byly plné, už se ani nedalo vejít, jak byly nacpané. Pole mrtvol, byly vevnitř i venku. Všude mrtvoly... Nebyla voda, nebylo nic… Byla tam strašná špína… Živí leželi mezi mrtvými…,“vzpomínala v rozhovoru pro Paměť národa Dora Steinová-Pešková (1921).

Dora Steinová-Pešková před trasportem do Terezína. Foto: Paměť národa
Dora Steinová-Pešková před trasportem do Terezína. Foto: Paměť národa

Do Bergen-Belsenu se dostala spolu se svou sestrou Brigitou a dalšími židovskými ženami na přelomu března a dubna 1945. Předtím byly v terezínském ghettu, následně je nacisté odvezli do Osvětimi-Birkenau (tam zahynuli jejich rodiče), posléze je poslali na práce do Hamburku, odtud byly deportovány v tzv. evakuačním pochodu...

Bergen-Belsen jistě nebyl „nejhorší lágr“ vůbec: v Osvětimi, v Treblince, v Sobiboru a na dalších místech zavraždili nacisté v rámci „konečného řešení židovské otázky“ za děsivých okolností statisíce mužů, žen a dětí, otřesné podmínky byly v Mauthausenu, v Dachau, v Sachsenhausenu.

Byl to však nejhorší lágr například pro mnohé z těch, jimž se – jako Doře Peškové – podařilo šťastnou shodou okolností přežít až do jara posledního válečného roku. Byl to lágr rozkladu, poslední stanice, v níž se pár chvil od porážky soustředila a vzepjala hrůza uplynulých let.

Bergen-Belsen (zemřela tam i Anne Franková nebo Josef Čapek) se také stal všeobecně známým symbolem: svět obletěly filmové záběry a fotografie pořízené krátce po osvobození, na nichž buldozer hrne mrtvá těla do masového hrobu. My už ty fotografie mrtvých, od té doby nesčíslněkrát publikované a šířené po internetu, používat nebudeme.

Pro válečné zajatce – a pro Židy

Táborový a vojenský komplex Bergen-Belsen se nacházel v Dolním Sasku (severní Německo, mezi Hamburkem a Hannoverem, nedaleko města Celle). Původně jej celý spravovala Wehrmacht: v místě byl obrovský výcvikový prostor, na počátku války vznikl v kasárnách na jeho okraji lágr pro belgické a francouzské válečné zajatce.

Příchod britské armády do Bergen-Belsenu. Foto: Wikimedia Commons/Imperial War Museums
Příchod britské armády do Bergen-Belsenu. Foto: Wikimedia Commons/Imperial War Museums

V roce 1941 zřídili Němci další lágr, do něhož v červenci dovezli první dva tisíce zajatců ze Sovětského svazu. Do podzimu jich přibylo 21 tisíc, žili v otřesných podmínkách, jen do dubna 1942 jich v důsledku hladu, zimy a epidemie zemřelo 14 tisíc. V blízkosti byly ještě další dva zajatecké lágry (Oerbke a Wietzrndorf), do roku 1945 zahynulo ve třech táborech asi 50 tisíc vojáků z řad Rudé armády.

V dubnu 1943 se část areálu Bergen-Belsen dostala pod velení SS, která vybudovala koncentrační tábor, v němž byli zpočátku drženi židovští rukojmí. Měli být vyměněni za Němce internované v cizině, případně předáni do zahraničí za peníze či „materiální náhradu“ (ve většině případů se tyto záměry neuskutečnily).

Od března 1944 se do Bergen-Belsenu dostávali muži z jiných lágrů, kteří už nemohli pracovat, v srpnu byl zřízen také ženský úsek. Vězňové byli soustavně přiváženi (z Osvětimi, z jiných lágrů, z Polska po varšavském povstání, ze Slovenska) a posléze deportováni dál. Podmínky v Bergen-Belsenu se zhoršovaly, úmrtnost narůstala. 

Pořád se mluvilo o jídle

Diplomat a ekonom Karol Natan Steiner, s nímž jsme natáčeli rozhovor v Izraeli, se narodil v září 1933 v Bratislavě. Jeho otec a mladší sestra Alicka zahynuli v Osvětimi, Karola s matkou (a s dalšími ženami s dětmi) deportovali z tábora v Seredi do Bergen Belsenu v říjnu 1944. Byli ubytováni v dřevěných barácích a Karol vzpomíná, že ho při životě držela matka, která mu dávala svůj chléb:

Polévka po osvobození. Foto: Wikimedia Commons/Imperial War Museums
Polévka po osvobození. Foto: Wikimedia Commons/Imperial War Museums

„Kdyby o mě nepečovala, nemohl bych to přežít… V táboře se tehdy nepracovalo: buď jsme stáli apel nebo jsme celý den jen seděli a čekali na jídlo… Snídaně, to byla černá voda, něco jako čaj nebo káva, a jeden malý černý chléb s kouskem margarínu nebo marmelády. K obědu jsme dostávali tzv. polévku. Voda s řepou, byla dobrá jen proto, že byla teplá... Ženy vždy mluvily o tom, co by vařily, kdyby mohly. Pořád se mluvilo o jídle… Ale udělali jsme si tam také s dalšími kluky hadrový míč a hráli jsme venku fotbal.“

V Bergen-Belsenu nebyly plynové komory, jen krematorium pro ty, kteří zemřeli v důsledku týrání, nemocí, podvýživy, zimy. „Objevily se vši a Němci se báli tyfu, tak nás jednoho dne sebrali a odvedli do koupele. My jsme už tehdy věděli, jak lhali lidem v Osvětimi, říkali jim, že jdou do sprch, ale ve skutečnosti to byla plynová komora. Řekli nám: Teď se svléknete a půjdete do sprch, pak dostanete oblečení a vrátíte se zpátky. Matky se bály – a všichni se dívali nahoru: pustí plyn nebo poteče voda?“ – říká Karol Natan Steiner.

V zimě 1944-45 dostal příkaz, aby pomáhal s odnášením mrtvých těl. Bylo mu tehdy jedenáct let: „Zima byla krutá, ale ještě jsme museli stát apely. Lidé umírali víc a víc a pohřební komando nestačilo odvážet mrtvé. Můj kamarád Miki Reichenthal a já jsme byli docela silní, a tak jsme dostali za úkol vláčet vychrtlá mrtvá ženská těla z bloků. Nejdřív nás to bolelo, ale zvykli jsme si. Začali jsme být apatičtí.“

Karol Natan Steiner. Foto: Post Bellum
Karol Natan Steiner. Foto: Post Bellum

V prosinci 1944 se stal novým velitelem tábora SS-Hauptsturmführer Josef Kramer. Jestliže jsme napsali, že v Bergen-Belsenu se na konci války soustředila hrůza nacismu, pak jeho dosavadní kariéra byla pro Bergen-Belsen příznačná: strážce v KL Dachau, výše postavený dozorce v Mauthausenu a Sachsenhausenu, pobočník velitele Auschwitzu Rudolfa Hösse, velitel KL Natzweiler-Strufhof, velitel Auschwitz II-Birkenau.

Tehdy také Němci začali s postupnou „evakuací“ táborů, k nimž se blížila fronta – zvláště Židé měli být likvidováni do poslední chvíle. V červenci 1944 bylo v Bergen Belsenu něco přes sedm tisíc vězňů, do prosince 1944 se jejich počet zvýšil na patnáct tisíc, do dubna 1945 na šedesát – osmdesát tisíc (přesný počet není zcela jasný, Bergen-Belsen ve stejné době některé transporty opustily).

Přeplnění tábora vedlo k ještě horšímu hladu a rozmachu nemocí, především tyfu, ale také tuberkulózy a úplavice. Smrt a vyčerpání se rozšířily natolik, že už nebylo možné odvážet těla – lidé často zůstali tam, kde vydechli naposledy.

Mrtví v Belsenu byli jiní...

Alžběta Sommerová-Lefkovitsová z Prešova (1904-1994) byla po dlouhém pronásledování a skrývání na Slovensku deportována spolu se dvěma dětmi v listopadu 1944 do Ravensbrücku, kde zemřel její starší syn Pavel. V březnu 1945 šla s mladším Ivanem (1937) v pochodu smrti do Bergen Belsenu. Ve své knize „I vy jste v tomhle pekle?“ (Tridáda, Praha, 2019) vzpomíná:

Péče o nemocné tyfem. Foto: Wikimedia Commons/Imperial War Museums
Péče o nemocné tyfem. Foto: Wikimedia Commons/Imperial War Museums

„Z Ravesbrücku jsme byli zvyklí na mrtvé, na zastřelené nebo na ty, pro něž ostnatý drát (nabitý elektřinou – pozn. ad.) představoval vykoupení. Mrtvoly, které jsme spatřili po příjezdu do Belsenu, byly jiné. Nebyla to vychrtlá těla vězňů, nýbrž pouhé kostry, zbavené svých ubohých cárů. Kolik utrpení, hladu a muk tomu předcházelo?“

Alžbětin syn Ivan Lefkovits přežil, stal se imunologem. V rozhovoru pro Paměť národa popisuje, jak to v Bergen-Belsenu na jaře 1945 vypadalo: „Šli jsme podél baráků, a už to tam bylo v takovém rozkladu, že mrtvé neodklízeli, nebo možná odklízeli, ale ne dost rychle... Kolem cesty a opřené o baráky byly mrtvoly. V pozadí jsme viděli – a ani nevím, jestli jsem já to viděl, ale rozhodně pár minut poté, když jsme vešli do baráku, tak se o tom mluvilo -, že za všemi baráky jsou haldy mrtvol…“

V dospělosti se Ivan Lefkovits do Bergen-Belsenu vrátil a snažil se zistit, kde stál dřevěný dům, v němž byl spolu s matkou: „Existovalo jedno identifikační místo… V poměrné blízkosti, rozhodně na dohled, možná padesát metrů, bylo něco, čemu se v němčině říká Feuerlöschbecken, to je taková obrovská betonová nádrž, ne s kolmými stěnami, ale jako obrácená pyramida se snižujícími se boky... Ta byla naplněná vodou. A nevím, jestli to tak bylo hned na začátku nebo až později, ale rozhodně ke konci se tam už nacházely, řekněme plavaly, mrtvoly. A z těch mrtvol… byly nahé nebo v rozedraných šatech... z těch vycházely výkaly. Takže později, když jsme měli nedostatek vody, ta voda byla nepoužitelná, nebyla pitná.“

Ivan Lefkovits, Alžběta Lefkovitsová, Pavel Lefkovits v roce 1938. Foto: Paměť národa
Ivan Lefkovits, Alžběta Lefkovitsová, Pavel Lefkovits v roce 1938. Foto: Paměť národa

Ivan Lefkovits, stejně jako všichni ostatní pamětníci bergen-belsenského zániku, líčí, že na sklonku války zůstaly desítky tisíc lidí nejen bez vody, ale také bez jídla: „Po určité době někteří lidé zjistili, že lágr už není chráněný… Přelezli ostnaté dráty a odněkud přinesli brambory… Jenomže maminka a já jsme byli tak slabí, že jsme nemohli jít bojovat o brambory... A tak jsme zůstali o hladu. Nebyla voda, nebylo nic, jediné, co jsme mohli jíst a z čeho jsme mohli vycucat nějakou tekutinu, byly šlupky z těch brambor.“

Osvobození

Alžběta Lefkovitsová napsala, že snad už několik dní před 15. dubnem 1945 se z tábora vytratila většina dozorců, příslušníci SS zůstávali pouze na strážních věžích, nakonec zmizeli i oni. Odpoledne 15. dubna 1945 přijel do tábora jeep s první hlídkou britských důstojníků. Další den se nedělo nic. 17. dubna přišlo „to pravé osvobození“ – britská jednotka a s ní i pomoc. Ivan tehdy nedokázal stát ani chodit, „jenom se vlekl po všech čtyřech. Nohy a břicho měl nateklé a poznamenané otoky z hladu. Ve svých osmi letech vážil devět kilogramů.“

Jarmila Weinbergerová v roce 2016. Foto: Post Bellum
Jarmila Weinbergerová v roce 2016. Foto: Post Bellum

Pro britské vojáky představoval příchod do Bergen-Belsenu nejotřesnější zážitek v životě, což vyplývá z dochovaných dobových záznamů, včetně líčení válečného zpravodaje BBC. Přivezli cisterny s vodou a začali rozdávat jídlo. Pozdější lékařka Jarmila Weinbergerová z Prahy (1923) se jako židovská dívka dostala do Bergen-Belsenu dlouhou cestou z Osvětimi a Christianstadtu:

„Ze začátku došlo k takovému nedorozumění. Ti vojáci byli úplně v šoku, když to všechno viděli. Chtěli nám co nejrychleji pomoct, tak nám rychle dali sladké kondenzované mléko a uvařili guláš nebo gulášovou polévku. Pro mnohé vězně s vyhladovělými žaludky to byla smrt... Já už jsem v té době naštěstí nejedla, jen pila. Ještě nám rozdali takové svačinové konzervy, kde byly asi tři sušenky a takový hnědý prášek. Tak jsme to zkoušely vařit, nevěděli jsme, co to je. Byla to instantní káva. Pila jsem jen tu kávu, tím jsem se víceméně také zachránila.“

Odvšivování vězeňkyň Bergen-Belsenu. Foto: Wikimedia Commons/Imperial War Museums
Odvšivování vězeňkyň Bergen-Belsenu. Foto: Wikimedia Commons/Imperial War Museums

Vojáci a posléze dobrovolníci vynaložili obrovské úsilí, aby přeživším pomohli a poskytli jim lékařskou péči. Přesto ještě v dubnu zemřelo v Bergen-Belsenu devět tisíc lidí (a celkově po osvobození téměř čtrnáct tisíc). Zvláště na tyfus zemřeli mnozí z těch, kteří při pochodech smrti s vypětím všech sil dovlekli do tábora své blízké – nebo ti, kteří blízkým do poslední chvíle pomáhali. Dita Polachová-Krausová (1929) tak ztratila matku, která si šla na pár dní lehnout do táborové nemocnice, původně jen proto, aby jako zdravá získala potvrzení o bezinfekčnosti:

„Já jsem ji tam šla navštívit, ale ona nebyla vůbec veselá, ležela v posteli a stěžovala si na bolení břicha. Měla oteklé břicho. Já jsem si z toho moc nedělala, ten večer jsme ještě šly s /kamarádkou k britským vojákům/, tam jsme poslouchali hudbu, bylo tam pohoštění. Druhý den jsem zase šla navštívit maminku. Přijdu do toho pokoje, kde leželo několik žen, ale její postel byla prázdná. A na postelí raneček svázaných maminčiných šatů. Já křičím: ‚Kde je maminka?‘ Nikdo mi neodpovídá. Až jedna nemocná Slovenka říká: ‚Tvoja mamička zomrela.‘ Já chytla balíček a utíkám, utíkám zpátky do toho pokoje, vrazím do pokoje a říkám /kamarádce/ Mausi: ‚Maminka umřela.‘ - ‚Ale co povídáš, vždyť tam šla předevčírem. To není možný.‘ Ale bylo to tak.“

Zhruba 5000, zhruba 3000, zhruba 7000

Britové přivedli do tábora příslušníky SS a německé státní zaměstnance z okolí a donutili je, aby pohřbívali mrtvé do hromadných hrobů. Lidská síla však na pohřbívání nestačila. Alžběta Sommerová-Lefkovitsová napsala:

Pálení koncentračního tábora. Foto: Wikimedia Commons/Imperial War Museums
Pálení koncentračního tábora. Foto: Wikimedia Commons/Imperial War Museums

„Když byl první hrob plný (vešlo se do něj přesně 5000 mrtvol), konala se mše a hrob byl zasypán. Pak vznikl hrob číslo 2 a po něm číslo 3 a britské velení dospělo k názoru, že vše sice ´probíhá správně´, ale příliš pomalu. Potlačení epidemie tyfu mělo přednost před pietními úvahami. Britské velení se muselo uchýlit k něčemu, co zní dnes (…) neuvěřitelně: byly nasazeny buldozery, nikoli k hloubení hrobů, nýbrž k přesunu mrtvol do nich. Zvláštní okolnosti vzniku těchto hrobů lze vytušit ze slůvka ´about´. Čas kvapil, už nebylo možné těla počítat. About 5000, about 3000, about 7000 – tak to šlo dál a dál. Zhruba 5000, zhruba 3000, zhruba 7000. Kdo to může všechno vyčíslit? Anglický kaplan kráčel od hrobu k hrobu – od mše ke mši.“

Nakonec Britové tábor spálili. Velitele Josefa Kramera odsoudil v listopadu 1945 spolu s dalšími deseti lidmi britský válečný soud k trestu smrti, rozsudek byl záhy vykonán. Mnozí lidé však potrestání unikli – podle údajů bergen-belsenského památníku byla mnohá řízení zastavena a zhruba dvě stě příslušníků SS se před soud vůbec nedostalo.

Vzpomínky na osvobození Bergen-Belsenu si můžete poslechnout v pořadu Příběhy 20. století na stránkách Českého rozhlasu Plus či v mobilní aplikaci Můj Rozhlas nebo v repríze na Radiožurnálu v sobotu 25. dubna od 21.05 hodin. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců.