Fančo, pojď domů, začíná třetí světová válka!

/ /
Skauti z oddílu v Háji ve Slezsku na letním táboře v roce 1968
Skauti z oddílu v Háji ve Slezsku na letním táboře v roce 1968
zdroj: Paměť národa, z archivu Jiřího Fiedlera - Javora

Jak vnímali srpnovou invazi pamětníci, kteří v roce 1968 byli ještě dětmi nebo teenagery? Jejich vzpomínky se navzájem liší mírou dramatičnosti i tím, nakolik událostem okolo sebe mohli porozumět. V jednom se ale shodují: 21. srpen 1968 jim změnil život.

„Byla jsem na chatě s babičkou a dědou. Babička šla ráno do vsi pro mlíko. Najednou přiběhla k chalupě, držela v rukou dvě plné síťovky a volala na dědu: ,Fančo, Fančo, pojď domů, začíná třetí světová válka!’ Cítila jsem se v bezpečí, protože děda sejmul ze zdi vzduchovku, připraven nás bránit,“ usmívá se Ivana Málková při vzpomínce na poslední prázdniny před svým nástupem do první třídy. Bylo 21. srpna 1968. 

Ivana Málková. Zdroj: Paměť národa
Ivana Málková. Zdroj: Paměť národa

Několik měsíců na to ji čekal první vážný rozhovor s rodiči, první „rodinná rada“, k níž ji přizvali jako sobě rovnou: „Sdělili mi, že v zaměstnání se jich budou ptát na jejich názor na stávající situaci. Budou muset vyjádřit svůj souhlas nebo nesouhlas. Vysvětlili mi, že řeknou pravdu, a že to pro mě může znamenat v dalším životě určitý handicap, může to ovlivnit, kudy se bude moje cesta ubírat dál.“

Strašně to dunělo

Invaze vojsk Varšavské smlouvy zasáhla už do životů pamětníků narozených po roce 1960 a pro některé z nich se stala vůbec první výraznou životní vzpomínkou. Své poslední léto před nástupem do školy tehdy prožíval i pozdější hudebník Miroslav Wanek: „Bydleli jsme v Teplicích v ulici, která se dodnes jmenuje Ruská, trochu cynicky, vzhledem k tomu, co se na ní odehrálo. Je to ta nechvalně proslulá E55. Seděl jsem v kuchyni u stolu a zkoušel jsem si psát nějaká písmenka. Najednou jsem si všiml, že celý barák se úplně otřásá. Babička okamžitě zhasla, což byl asi nějaký zvyk z války, a rozsvítila svíčky. Opravdu to strašně dunělo. Za okny projížděly tanky, jeden za druhým, několik hodin v kuse to jelo a jelo, nekonečný průvod tanků. Babička se posadila vedle okna a srdceryvně brečela.“

Dospělí se najednou chovali jinak

Šestiletým předškolákem byl téhož roku také pedagog Stanislav Zajíček, který si 21. srpen 1968 spojuje ještě s jedním neobyčejným zážitkem. On a jeho matka se totiž několik hodin před vstupem okupantů stěhovali z Kadaně do Brna, k matčinu novému partnerovi. Aby matka malému Stanislavovi stěhování zpříjemnila, pojala ho ve velkém stylu: „Objednala let Praha-Brno Iljušinem II- 18. Vzpomínám na to jako na velký zážitek. Dodnes mám před očima letušku, jak mi nabízí bonbón před startem. A na vlastní oči jsem viděl, co jsem znal z knížky Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona, kdy chlapec proměněný ve skřítka létá nad Švédskem na divoké huse.“ Jenže krátce poté, co přistáli, se v Brně objevily tanky, takže nově utvořená rodina vyrazila autem do Horního Studence na Českomoravské vysočině, kde žili matčini rodiče.

„Válečná“ atmosféra srpnových dnů roku 1968. Zdroj: Paměť národa, foto: Jiří Haleš
„Válečná“ atmosféra srpnových dnů roku 1968. Zdroj: Paměť národa, foto: Jiří Haleš

Šestiletý Stanislav vnímal události jako vzrušenou změť emocí: „Kolony vojsk, tváře vojáků. Dospělí se najednou chovají úplně jinak. Musíte čekat a nevíte proč. Rodiče říkají: Jsou tady vojáci, ale neboj, nic se nám nestane. To přežijeme.“ Chlapec necítil strach, spíš potřebu přiložit ruku k dílu a sám proti vojskům vystoupit: „Cítil jsem, že je to veliké neštěstí, že nás přepadli Rusáci, a chtěl jsem něco dělat. Ale samozřejmě jsem byl šestileté děcko, neměl jsem o tom realistickou představu. V té době už jsem uměl číst. Všude byly nápisy: ,Ignorujte kolaboranty’a ,Ať žije Dubček, Černík a Svoboda!’ Vyptával jsem se maminky, co to znamená ,ignorujte’ a kdo jsou ,kolaboranti’. Ale kdo je Dubček, Černík a Svoboda, to jsem už věděl.“ 

Těšili jsme se, že budeme házet polena na tanky

Zatímco šestileté děti se v dramatických okamžicích obracely pro vysvětlení i ochranu ke svým rodičům nebo prarodičům, o něco starší školáci už se s nastalou situací vypořádávali mnohdy po svém, podle svého naturelu. Část dětí pod vlivem dobové propagandy a neustálého strašení třetí světovou válkou prožívala silné obavy: „Byla jsem u tety Míly, byl to strašný randál, jak na nebi burácela letadla. A teta nás přišla hrozně brzo vzbudit a říkala, že nás okupovali Rusové. Rozplakala jsem se ve vizi války, o které nás ve škole učili. Plakala jsem, že tatínek půjde do války,“ vzpomíná Martina Špinková, která se chystala k nástupu do třetí třídy.

Martina Špinková, rozená Pilková, v roce 1967. Zdroj: Paměť národa, archiv pamětnice
Martina Špinková, rozená Pilková, v roce 1967. Zdroj: Paměť národa, archiv pamětnice

Děti manželů Dany a Jiřího Němcových, významných intelektuálů a posléze disidentů, trávily srpen 1968 u dědečka na vsi ve Studené. Všechny v té době prodělávaly plané neštovice. Zatímco matka Dana běžela 21. srpna ráno do polí poslouchat rádio, jedenáctiletá dcera Jana zůstala v chatičce s nejmladším bratrem ve strachu, že válka už začala. To její bratr, tehdy osmiletý Ondřej, se podle svých slov na válku „docela těšil“, protože mu, prý pod vlivem filmů, které jim pouštěli ve škole, připadala zábavná. „S bratrem jsme se těšili, že budeme házet polena na tanky,“ poznamenává. A když se rodina Němcových týden po okupaci vypravila do dočasné emigrace, všechny děti - k velkému zděšení své matky - se z okénka posměšně šklebily na okolo projíždějící obrněné transportéry.

Děti rodiny Němcových, 60. léta. Zdroj: Paměť národa, archiv Ondřeje Němce
Děti rodiny Němcových, 60. léta. Zdroj: Paměť národa, archiv Ondřeje Němce

Jedenáctiletý Stanislav Pitaš z Trutnova, pozdější disident, už v té době žil ve světě klukovských part a přítomnost sovětských vojáků představovala záminku k dobrodružství: „Pod Kocbeří si Rusáci rozbalili tábor a lesem natáhli tlustý černý kabel, do kterého jsme píchali špendlíky. Taky jsme za Rusáky jezdili a dostávali od nich placaté cigarety. Později jsem doma dostal od táty nandáno, abych tam nechodil.“

Třináctiletý Tomáš Křivánek, pozdější člen Jazzové sekce, se s agresivitou sovětských vojáků setkal přímo. Jeho matka v té době pracovala jako poštovní doručovatelka na pražské Hanspaulce a brala si syna s sebou na pochůzky, protože jí to připadalo bezpečnější, než nechávat ho o samotě doma. „Poštovní doručovatelé tenkrát nosili tmavou šedočernou uniformu s oranžovými výložkami, měli čepici a takovou obrovskou koženou brašnu,“ vzpomíná Tomáš.

„Jednou jsme takhle vyjeli na Hanspaulku, máma strkala dopisy do schránek a najednou tam zastavil ruský gazík, vrhli se na mámu, srazili nás na zem, z dvaceti centimetrů jsem viděl před očima samopal namířený na mě, a začali mámě rabovat tašku.“

Nakonec jí nic nevzali, jen na chodníku okolo zůstaly rozházené dopisy a papírové bankovky, protože toho dnes se roznášel důchod. Chlapec i jeho matka si až dodatečně uvědomili, že vojáci nepochybně považovali uniformovanou ženu za příslušnici ozbrojených složek.

Když na vás v šestnácti voják míří samopalem

Pro školáky byla okupace děsivým nebo dobrodružným zážitkem, vytržením z běžné prázdninové rutiny. Pro ty, které 21. srpen 1968 zastihl v teengerském věku, však už byl především životním rozcestím, okamžikem, který nějakým způsobem definoval jejich další směřování.

„Je veliký rozdíl, jestli je člověku v klíčových historických okamžicích, jako byl osmačtyřicátý nebo osmašedesátý, čtrnáct let, nebo sedmnáct, nebo dvacet,“ konstatuje Lubomír Martínek, který zažil invazi právě jako čtrnáctiletý - a dodnes ji vnímá jako klíčový zlom ve svém životě. „Ve čtrnácti se se mnou ještě nic podstatného nedělo, v patnácti už jsem dělal intifádu za Národním muzeem, házel kamenem a podobné taškařice. Hledal jsem svoji zlobivou partu a to byly pochopitelně máničky, takový pěšácký underground.“ Ostře vnímal, jak se během několika měsíců rychle změnily postoje některých učitelů nebo spolužáků: „Nikomu nezazlívám, když se zlomí pod skutečným tlakem. Ale viděl jsem, vlastně vidím dodneška, jak málo stačí na lidi zatlačit, co s nima může udělat jenom mírný pokles životní úrovně nebo poškození jejich sociálního statusu.“

Diskuse mladých lidí se sovětskými okupanty 21. srpna 1968 v pražských ulicích. Zdroj: Paměť národa, foto: Antonín Chloupek
Diskuse mladých lidí se sovětskými okupanty 21. srpna 1968 v pražských ulicích. Zdroj: Paměť národa, foto: Antonín Chloupek

Pozdějšímu písničkáři Janu Burianovi bylo v roce 1968 šestnáct let a podle svých slov toho roku zažil „všechno“: „První holky, první rande, mejdany, jdete z kina a najednou na vás míří voják samopalem. To jsme šli s děvčetem parkem a najednou na nás míří kluk, a že chce cigáro. Když na vás voják míří samopalem, to si dobře pamatujete.“ Do té doby nosil na klopě Leninův odznak, uznával ho podle svých slov stejně jako Franka Zappu. Okupace mu přinesla vystřízlivění spolu se zjištěním, že na komunistickém systému nejsou ani tak špatní „lumpové“, jako spíše fakt, že systém právě těmto „lumpům poskytuje příležitost“. 

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje společnost Post Bellum  především díky podpoře soukromých dárců. Budeme rádi, pokud se ji rozhodnete podpořit i Vy třeba drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na https://podporte.pametnaroda.cz. Za případnou podporu děkujeme!