Ondřej Němec

* 1960  

  • „Měli jsme už nacvičené, že chceme něco říct. Takže vím, že třeba Pavla měla ve svém zápisníku napsané velkými písmeny něco, co jsme neříkali, ale oni si to mohli přečíst. Anebo fotku těch deseti stíhaných z VONSu [Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných], tu měla v peněžence. Člověk to ukázal a oni věděli, že na ně není zapomenuto a že se něco děje. Naštěstí to všechno dopadlo docela dobře, aspoň pro mé rodiče, protože sourozence nám nevzali. Samozřejmě, že tam přišly nějaké kontroly, sociální pracovnice a takové. Ale to byly celkem normální ženské z orgánu péče o dítě, které tam konstatovaly, že teda uvaříno máme. A překvapivě se ozvala spousta slušných lidí. Jednak nám hodně pomáhali přátelé, ale i třeba učitelky ze školy, které jsem si pamatoval jako docela nepříjemné osoby. Tak se nás normálně ptaly, jestli nepotřebujeme, že by nám přišly uvařit, jestli nepotřebujeme pomoc, což byl docela šok. Protože to byly [učitelky] z devítiletky, co nás všechny znaly. Protože postupně jsme na tu devítiletku chodili všichni. Ale tohle bylo překvapení. Tak jsme si říkali, že učitelky nám tu polezou domů. Ale s díky jsme to odmítli, všechno jsme to zvládli. Ale vlastně když si to tak dneska vezmu a představím svoje děti, jestli by byly schopné tohle v devatenácti nějak v pohodě ustát… Ale my jsme byli odmala vedení k tomu, že tohle se holt může přihodit a že jsou věci, které za to stojí.“

  • „Byl to úžasný zážitek najednou na pódiu slyšet mluvit Václava Havla. A přesně si pamatuju, když jsme vyšli ven před ten Činoherák a takhle jdeme nahoru tou Krakovskou, nebo Ve Smečkách to vlastně bylo. A já jsem šel vedle Petrušky [Šustrové], která taky byla v té Wrocławi, a říkal jsem jí: ‚Teda, Petruško, dovedla by sis to představit před čtrnácti dny ve Wrocławi, že tady budeme v Praze na pódiu v divadle poslouchat Vaška Havla?‘ A ona říkala: ‚Co, dovedl by sis to představit předevčírem?‘ A já jsem říkal: ‚No, to máš pravdu.‘ Vůbec, vůbec, vůbec jsme to netušili. A nezdá se mi důvěryhodné – ti lidi, co říkaj, že to věděli rok dva dopředu. Nevěděli jsme nic.“

  • „Já jsem udělal pár fotek té kaple, kde byla zavřená rakev. Potom šel průvod k tomu hrobu, to jsem se tak nějak proplétal mezi těmi lidmi, i jsem si dělal nějaké celky, ale samozřejmě jsem viděl, že ti fízlové jsou krok za mnou. To opravdu nebylo, že by mě jen tak jako pozorovali, ale opravdu chodili metr za mnou. Pak se mi to potvrdilo, když jsem byl potom v Bartolomějské, oni přesně věděli, kolik jsem vyfotil snímků, měli to spočítané. A samozřejmě je zajímalo, jak je to možné, že na ten 6×6 film jsem udělal 24 obrázků, protože věděli, že jsem film nevyměňoval… Pak jsem se dostal zezadu k tomu hrobu, tam jsem zase dělal fotky, a když zkrátka byl konec toho filmu a už pohřeb skončil, lidi se rozcházeli, bavili se na tom hřbitově přátelé mezi sebou, tak jsem trošku hystericky říkal tátovi, který šel zrovna kolem: ‚Tati, co mám dělat, choděj tady za mnou tihle dva, mám ten film, oni mi ho určitě seberou‘. A táta velmi klidně říkal: ‚No, tak to nějak uděláme, počkej tady.‘ Zrovna tam byla moje sestra Markéta, potom tam stál Nikolaj Stankovič, udělali jsme hlouček, asi tak ty čtyři lidi nebo pět. Odepnul jsem z toho foťáku (tu kazetu – pozn. ed.), byla poměrně veliká na ten 6×6 film, celý ten zadek jsem odepnul, a tak to šlo mezi námi dokola, až to spadlo do kapsy tomu Nikolaji Stankovičovi. Potom sebrali Markétu, sebrali mě, sebrali tátu. Ale ten Nikolaj se odtamtud nějak vytratil. Mám pocit, že snad ještě cestou z toho hřbitova tu kazetu předal Fanynce Sokolové, dceři profesora Patočky, u které já jsem si ho asi za dva dny vyzvedl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.01.2017

    (audio)
    délka: 01:24:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
  • 2

    Praha, 16.01.2017

    (audio)
    délka: 02:00:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
  • 3

    Praha, 09.02.2017

    (audio)
    délka: 01:58:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byli jsme odmala vedeni k tomu, že vězení rodičů se může přihodit a že jsou věci, které za to stojí

Ondřej Němec v roce 1978
Ondřej Němec v roce 1978
zdroj: Ondřej Němec

Ondřej Němec se narodil 27. února 1960 do rodiny Dany a Jiřího Němcových. V jejich bytě v Ječné ulici v Praze se scházeli disidenti, underground a další význačné osoby protikomunistické orientace. Ačkoliv Němcovi spolu se svými sedmi dětmi roku 1968 emigrovali do Rakouska, po několika měsících se vrátili do Československa, kde cítili své poslání. Všechny členy rodiny, včetně dětí, sledovala StB, probíhaly pravidelné výslechy. První výslech tehdy ještě nezletilého Ondřeje Němce se odehrál roku 1977 po pohřbu profesora Jana Patočky, poté se pravidelně opakovaly až do sametové revoluce. Po vzniku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných byli oba pamětníkovi rodiče uvězněni a sedm sourozenců (z nichž dva byli stále nezletilí) se o sebe muselo vzájemně postarat. Od svých dvanácti let se Ondřej věnoval fotografii, zdokumentoval některé ze zásadních disidentských postav a událostí. Pomáhal fotograficky doplňovat a šířit samizdaty, přestože ho z politických důvodů nikdy nepřijali ke studiu fotografie. Vyučil se litografem a od roku 1975 studoval učňovský obor připojený ke kartografické továrně, kde následně nastoupil do zaměstnání a působil až do roku 1985. Mezi lety 1986–1990 pracoval jako topič v podniku Metrostav, následně nastoupil jako fotoreportér v Lidových novinách. Odtud se po roce 2012 přesunul do Knihovny Václava Havla, kde dodnes pracuje v obrazovém archivu. Většina negativů jeho fotografií z dob undergroundu byla zničena při povodních roku 2002.