Stanislav Pitaš

* 1957  

  • „Takže já jsem tam vyhlásil hladovku, v té době běžela po celé Evropě takzvaná řetězová hladovka za politické vězně, bylo to docela dobře zorganizované, člověk jen vyplnil, odkdy dokdy bude tu hladovku držet, já už si nepamatuji, kam se to posílalo, a byla to osmačtyřicetihodinová hladovka. Já jsem to měl třeba dvacátého a dvacátého prvního a pak mi přišel papír, na kterém bylo napsáno, že po mně tu hladovku drží třeba někdo v Rakousku anebo v Česku. Takže když mě tady v Náchodě sebrali, tak zrovna probíhala ta hladovka, odmítl jsem podepsat protokol a prohlásil, že zahajuju hladovku z důvodu křivého obvinění a že s nimi odmítám spolupracovat. Tak mě odvezli do Hradce Králové do vazby, kde mě mohli držet jen osmačtyřicet hodin, a pak mě pustili a venku už čekali další dva estébáci a sebrali mě znova a odvedli k výslechu, domovní prohlídce a pak už měli vypracované obvinění a šel jsem.“

  • „Cejtil jsem, že by to špatně dopadlo, kdybych tam zůstal. Víceméně poslední kapka byla to, že my jsme tam chodili do jedné hospody Kotva, která ještě funguje, a v té první místnosti seděli estébáci a my jsme vždycky chodili kolem nich do té druhé místnosti, takže o nás měli dokonalý přehled. No a já jsem tam byl na toaletě a ten jeden estébák tam přišel taky, a protože byl pátek, tak se mě ptal, co budeme dělat, a já jsem mu řekl, že jedeme do Polska pomoct Solidaritě tisknout plakáty. On se tomu smál, protože si myslel, že si dělám legraci. No ale my jsme v sobotu ráno skutečně vyjeli z Trutnova do Wroclawi, tam jsme spali v nějaké škole a tiskly se letáky a plakáty a roznášelo se to po městě. A oni nám s sebou dali spoustu věcí, třeba placky a letáky s nápisem Solidarnošč. No a v pondělí jsme šli na pivo a tenhle estébák se mě ptá: ‚Tak jak bylo v Polsku?‘ A já říkám: ‚Jo, dobrý, a dal jsem mu jednu tu placku.‘ Tak to byl tenkrát z toho hodně vytočenej.“

  • „Do Prahy se jezdilo na demonstrace na Den lidských práv 10. prosince anebo na Palachův týden. No a my jsme tam měli jet, tak jsme se sešli v České Skalici, že odtamtud z jednoho baráku pojedeme. A tam mě přepadli, ti estébáci, a já jsem si lehl na zem a oni mě násilím dotlačili do auta a ten jeden estébák se hodil marod, že prý jsem ho napadl, a tak mi napařili napadení veřejného činitele, i když jsem měl dva svědky, kteří dosvědčili, že to tak nebylo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šonov, 22.03.2015

    (audio)
    délka: 01:16:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Šonov, 04.12.2018

    (audio)
    délka: 47:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Šonov, 13.07.2020

    (audio)
    délka: 02:48:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hlavní je najít místo, kam patříte

Dobové foto
Dobové foto
zdroj: archiv pamětníka

Stanislav Pitaš, známý též pod přezdívkou Guma, se narodil roku 1957 v obci Kocbeře ve východních Čechách. Vyučil se v oboru silniční práce a většinu života se živil jako dělník. Sblížil se s disentem a undergroundovou komunitou, podepsal Chartu 77. Jeho přátelské styky s rodinou Havlových a komunitou v Nové Vísce u Chomutova mu vynesly trvalý zájem Státní bezpečnosti. V letech 1985 až 1989 byl třikrát vězněn - za snižování vážnosti prezidenta, za napadení veřejného činitele a za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. V průběhu posledního uvěznění mu zemřela matka. Po sametové revoluci a propuštění na amnestii se stal členem prověrkové komise při rušení věznice v Žacléři a také prověrkové komise u policie. Ve svém bydlišti v Šonově u Broumova řadu let pořádal nejrůznější koncerty a kulturní aktivity. V roce 2006 se stal místostarostou obce.