Stanislav Pitaš

* 1957  

  • “V roce 1984 na Vánoce jsme byli všichni sami, já, Jarda Janeček a Slávek Doubek, který tam potom se mnou bydlel. Neměli jsme ženský, byli jsme smutní, tak že si uděláme Silvestra ve třech u mě doma. Z drátů jsme si svařili vánoční stromeček, na to jsme naskládali různý kraviny. A upekli jsme husu, kterou - řezbář LIbor Krejcar mě udělal krásnej vododní kohoutek jako pánský přirození. To jsme nainstalovali na tu husu upečenou. Z Rudýho práva jsme vystřihli taková ta hesla, ty slinty, splníme pětiletku za dva roky. A fotku Husáka a Brežněva jsme přidělali na krk té upečené husy. A pak jsme udělali ještě jednu a místo dřevěnýho penisu jsme tam dali dámský kalhotky. Přidělali jsme na ni i různé komunistické medaile. A vyfotili jsme to s tím, že z toho uděláme korespondenční lístky a budeme je posílat normálním lidem. Na jedné jediné fotce byl vidět palce, jinak nebylo poznat, kde to bylo focené a kdo u toho byl. Jenže ten můj kamarád Jarda Janeček zároveň pěstoval na Rozkoši marihuanu se Standou Maršíkem. O tom já jsem nevěděl. To se někde provalilo a v dubnu 1985 policajti tomu Jardovi udělali domovní prohlídku. Přijeli s tím čoklem na ty drogy, pes tam lítal jak šílenej po baráku, policajti, hledačka a našli čtyři tyto fotky, udělané jako korespoňdáky. Okamžitě je přestaly zajímat drogy, protože to byla politická věc. Klekli na něj a on mohl odmítnout vypovídat. Ale on se - to nezvládl - a řekl kde se to fotilo, při jaké příležitosti, čí to byl nápad… A jakmile řekl, že u toho byl Pitaš, chartista…”

  • “Tři roky zpátky, můj kamarád má stavební firmu a poprosil mě, jestli bych mu nešel dělat na bagr, že potřebuje píchnout. Říkám, proč ne, tak jdu. A jedu tím bagrem po Broumově a tam z kanálu kouká chlap, do půl těla. Říkám si, ten je mi nějakej povědomej. Zastavím, jdu blíž, a ten chlap zrovna vylezl z kanálu a když byl ode mě asi čtyři metry, říkám: ,Kapitán Adámek?’ On se zastavil v těch špinavejch montérkách. Teď na něj řvali v tý díře ty Cikáni. A on na mě chvíli koukal a nepoznal mě. Říká: ,A vy jste kdo?’ Já říkám: ,Disident Pitaš.’ A von prostě, jako aby…: ,To je doba, co?’ A já říkám: ,Dobrá, ne? Jak to, že pracujete? Už máte být v důchodu.’ On říká: ,Ty kurvy mě neuznaly nějaký roky.’ Že musí ještě dělat. Myslel jsem si, že bych mu řekl, pojďte jdeme na pivo. Mě by zajímalo, co vás vedlo k tomu, že jste byl tak plnej nenávisti, že prostě ani ten pohřeb mámy z toho kriminálu nedopadl, chvílema to bylo všechno na hovno… Ale pak si říkám, ty vole, já budu chodit s estébákem, platit mu pivo? Tohleto mě stačilo, když jsem ho viděl, jak ho peskují a šikanují ti Cikáni. Nechal jsem ho bejt.”

  • “Já říkám takhle: že disidenta ze mě udělal Kojzar, ten novinář bolševickej. My jsme chodili do hospody Rádio. Čtu tam noviny. Teď nevím přesně, jestli to byl ten článek Tučná výslužka z Holandska, kdy [Václav] Havel dostal cenu Erasma Rotterdamského, kterou za něj přebíral Honza Tříska, protože Havel se bál si pro tu cenu jet, aby ho nezbavili občanství. Nebo to byl ten článek Zaprodanci [Ztroskotanci a samozvanci, pozn. red.], ještě hůř, myslím, že taky od Kojzara. Prostě jsem tam četl o té ceně. Ale zároveň jsem taky poslouchal Hlas Ameriky a tam se o Havlovi mluvilo úplně jinak, než psal Kojzar. A protože jsem člověk zvídavý, všechno chci vidět a slyšet na vlastní uši… Před hospodou bylo opřené nějaké kolo, tak jsem to kolo vzal a jel jsem na kole na Hrádeček. Měl jsem štěstí, že jsem projel, že mě ti policajti nesebrali. Druhé štěstí bylo, že Havlovi byli doma. A třetí, že mě přijali. Stál jsem tam jako mánička, řekl jsem, že jsem ten a ten, měl jsem ty noviny pod paží, řekl jsem, že by mě zajímalo… žev tom mám zmatek a rád bych se v tom orientoval.”

  • „Cejtil jsem, že by to špatně dopadlo, kdybych tam zůstal. Víceméně poslední kapka byla to, že my jsme tam chodili do jedné hospody Kotva, která ještě funguje, a v té první místnosti seděli estébáci a my jsme vždycky chodili kolem nich do té druhé místnosti, takže o nás měli dokonalý přehled. No a já jsem tam byl na toaletě a ten jeden estébák tam přišel taky, a protože byl pátek, tak se mě ptal, co budeme dělat, a já jsem mu řekl, že jedeme do Polska pomoct Solidaritě tisknout plakáty. On se tomu smál, protože si myslel, že si dělám legraci. No ale my jsme v sobotu ráno skutečně vyjeli z Trutnova do Wroclawi, tam jsme spali v nějaké škole a tiskly se letáky a plakáty a roznášelo se to po městě. A oni nám s sebou dali spoustu věcí, třeba placky a letáky s nápisem Solidarnošč. No a v pondělí jsme šli na pivo a tenhle estébák se mě ptá: ‚Tak jak bylo v Polsku?‘ A já říkám: ‚Jo, dobrý, a dal jsem mu jednu tu placku.‘ Tak to byl tenkrát z toho hodně vytočenej.“

  • „Do Prahy se jezdilo na demonstrace na Den lidských práv 10. prosince anebo na Palachův týden. No a my jsme tam měli jet, tak jsme se sešli v České Skalici, že odtamtud z jednoho baráku pojedeme. A tam mě přepadli, ti estébáci, a já jsem si lehl na zem a oni mě násilím dotlačili do auta a ten jeden estébák se hodil marod, že prý jsem ho napadl, a tak mi napařili napadení veřejného činitele, i když jsem měl dva svědky, kteří dosvědčili, že to tak nebylo.“

  • „Takže já jsem tam vyhlásil hladovku, v té době běžela po celé Evropě takzvaná řetězová hladovka za politické vězně, bylo to docela dobře zorganizované, člověk jen vyplnil, odkdy dokdy bude tu hladovku držet, já už si nepamatuji, kam se to posílalo, a byla to osmačtyřicetihodinová hladovka. Já jsem to měl třeba dvacátého a dvacátého prvního a pak mi přišel papír, na kterém bylo napsáno, že po mně tu hladovku drží třeba někdo v Rakousku anebo v Česku. Takže když mě tady v Náchodě sebrali, tak zrovna probíhala ta hladovka, odmítl jsem podepsat protokol a prohlásil, že zahajuju hladovku z důvodu křivého obvinění a že s nimi odmítám spolupracovat. Tak mě odvezli do Hradce Králové do vazby, kde mě mohli držet jen osmačtyřicet hodin, a pak mě pustili a venku už čekali další dva estébáci a sebrali mě znova a odvedli k výslechu, domovní prohlídce a pak už měli vypracované obvinění a šel jsem.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šonov, 22.03.2015

    (audio)
    délka: 01:16:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Šonov, 04.12.2018

    (audio)
    délka: 47:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Hradec Králové, 21.09.2019

    (audio)
    délka: 03:41:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Šonov, 13.07.2020

    (audio)
    délka: 02:48:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nechtěl jsem disentu dělat ostudu

Dobové foto
Dobové foto
zdroj: archiv pamětníka

Stanislav Pitaš, známý též pod přezdívkou Guma, se narodil 12. prosince roku 1957 v obci Kocbeře ve východních Čechách. Vyučil se v oboru silniční práce a většinu života se živil jako dělník. Sblížil se s disentem a undergroundovou komunitou, podepsal Chartu 77. Jeho přátelské styky s rodinou Havlových a komunitou v Nové Vísce u Chomutova mu vynesly trvalý zájem Státní bezpečnosti. V roce 1982 proto přesídlil do pohraniční obce Šonov, aby zmizel z hledáčku StB, to se mu však nepodařilo. V letech 1985 až 1989 byl třikrát vězněn - za snižování vážnosti prezidenta, za napadení veřejného činitele a za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. V průběhu posledního uvěznění mu zemřela matka. Po sametové revoluci a propuštění na amnestii se stal členem prověrkové komise při rušení věznice v Žacléři a také prověrkové komise u policie. Ve svém bydlišti v Šonově u Broumova řadu let pořádal nejrůznější koncerty a kulturní aktivity. V roce 2006 se stal místostarostou obce.