Jana Hlavsová

„Po revoluci nám telefonovali a chtěli, abychom tu skladbu Bič boží autorizovali. To je absurdní!“

„Pavla studovala na gymnáziu, Markéta taky, na gymnáziu Na Zatlance, a skamarádila se tam s jedním učitelem angličtiny, s Paulem Wilsonem, ten později zpíval s Plastiky. Problém s maturitou měla Pavla. Měla skvělýho ředitele, kterej volal mámě, že chtějí Pavlu sebrat, aby určitě nespala doma. Tak ona v přestrojení spala u přátel, pak šla do školy, odmaturovala a pak už na ni čekali, aby ji sebrali, ale ona už měla odmaturováno.“

„Mejla tenkrát se rozhodoval, jestli dát (nařčení ze spolupráce s StB) k soudu, a vyšlo najevo, že je zde spousta starých lidí s křivdami z padesátých let, kteří umírají, a on je nechtěl předbíhat a řekl, že počká, až dozraje doba. Jemu hrozně záleželo na tom, aby ho lidi měli rádi, a to nařčení ho nesmírně deptalo. Zášť k Petrovi Cibulkovi však nikdy určitě necítil, on to přece nedělal proto, že by byl zlej. Mohla za to ta jejich hra, která stála za tragédiemi lidí a celých rodin.“

„Jednou jsem byla jedinkrát v hospodě, kde říkali, že je underground. To je pro mě slovo, který nesnáším - nikdy jsem se za žádnej underground nepovažovala. Ale tohle možná androš byl, bylo to v hospodě Na Čurandě na Praze 4, kde to bylo fakt drsný a záchody končily až na ulici. Byli tam takoví drsní týpci, jeden z nich mě urazil, já jsem mu dala facku a byla tam z toho šílená rvačka. Protože Mejla byl křehká bytost, vzal to za něj Magor, kterej toho chlapa vynesl v zubech ven. Tam už jsem pak nikdy v životě nešla.“

„To mi bylo sedmnáct a sestře Pavle šestnáct, když jsme vezly do Polska mikrofilmy a plnou tašku dalších materiálů. Máma ty mikrofilmy vtlačila do takového pečiva ve tvaru hvězdiček. Dostaly jsme doložku a jely jsme vlakem do Polska, abychom to předaly přátelům studentům. A moje sestra v tom vlaku řekla, že si dá s nějakým Andrzejem vodku. ,Nejsi plnoletá, nemůžeš si dát vodku!‘ - ,Ne, dám si,‘ řekla sestra. A protože byla mladá, byla velmi brzy omámená. No a na hranicích přišla pohraniční stráž, koukli na Pavlu a řekli: ,Půjdete s námi, vezměte si všechny věci s sebou.‘ Pak ona tvrdila, že má hlad, a chtěla jíst ty hvězdičky, brala si věci a tahala tu tašku s těmi dokumenty a já ji viděla přes sklo toho kupé, jak se najednou otočila a šla zpátky. ,Pavlo, jak jsi to dokázala, že tě pustil zpátky?‘“

„Za pár dní (po příjezdu sov. vojsk) přijel trabant, v něm naše přítelkyně lékařka a vedle ní náš táta. ,Zabalte se, odjíždíme!‘ Tak jsme koukali, sestra Markéta se zaradovala, že jedeme k moři, a vzala si s sebou plavky, my ostatní jsme si s sebou nevzali nic. Když v trabantu vepředu seděli dva dospělí, tak máma a sedm dětí se samozřejmě muselo vejít dozadu. My jsme byli ďubkovaní, jak jsme měli ty neštovice, a máma nám kladla na srdce, že kdyby nás zastavilo nějaké obrněné auto, že se hlavně nesmíme šklebit. A já jsem tak úzkostně držela moji sestru, až plazila jazyk, a máma se zlobila, že jsme se šklebili. Tam jsme teda zůstali tři měsíce, nejdřív u přátel na slepičí farmě, oni měli taky osm nebo devět dětí, byli moc hodní, měli malý domek a jednu místnost nám vyhradili. Pak jsme odjeli do Vídně, tam měl táta mít nějaký tříměsíční pobyt s přednáškami. Jenže tátovi hrozně záleželo na tom, aby tady v Československu vyšly ještě nějaké knihy, aby se mladí lidé u nás něco dozvěděli, a tak jsme se vrátili zpátky, ačkoliv jsme měli ve Švýcarsku díky přátelům připravený dům, auto, popřípadě i řidiče.“