Jana Hlavsová

* 1957  

  • „V roce devatenáct set devadesát tři, nebo devadesát čtyři vyšly v Mladém světě nejméně tři stránky, na kterých byly vyfocení StBáci. U každého z nich bylo jméno, datum narození a bydliště. Mejla si tam vyhledal svých šest StBáků. Zjistil, že v těch seznamech je napsaný Švec i ten druhý, který se jmenoval se Špringer. V Horních Počernicích byly takové StBácké paneláky. Vzal si tedy kamaráda Tomáše Schillu jako svědka a řekl: Já se ho musím zeptat, proč to udělal, nebo co mi k tomu řekne. Chci se soudit. Jeli tam, zazvonili a on seběhnul dolů. Před domem se ho Mejla ptal: Jak je to možné? Jak se tohle mohlo stát? Jste tam podepsaný, je to škrtnuté. Mejla vyprávěl, že mu odpověděl: Ano všechno, co jsme dělali, jsme dělali na příkaz vyššího vedení. Ostatně, s vaším spisem si každý mohl dělat, co chtěl. Mejla mu na to řekl: Tak já se budu soudit a vy tam budete předvolán, jako svědek. On na to odpověděl, že je zavázán mlčením, a že nikde svědčit nebude.“

  • „Bylo mi řečeno, že se musí zazpívat Svatováclavský chorál. Napojili jsme se na Radima Palouše, rozdal se text Svatováclavského chorálu a pak jsme se sešli na smluveném místě a procházeli jsme skrz jednotlivé domy. Šel tam Václav Havel s Dubčekem a celá skupina. Vybavuje se mi, že tam byl tenkrát i Čepek. Šli jsme i s Tomášem Schillou a zpěvačkou Půlnoci. Nevím, jestli už v té době byla Němcová [pauza]… možná Němcová, Pohanková. Ty jsem si tam přizvala, a že to zapíváme z balkónu. Z jiné strany se také přidala dávná přítelkyně Marie Kaplanová, která měla stejné vnuknutí. Stáli jsme na balkóně a bylo to snové. Chorál se zazpíval a byl cítit ten klid.“

  • „Jednou jsem tátu potkala na Pavláku. Jela jsem na praxi daleko, až někam na Spořilov. Bylo na něj nasazených asi pět lidí a oni se chytli mě [pauza]… To bylo tak strašně nepříjemné. Vůbec mě nenapadlo, že bych mu mohla přebrat nějakou jeho sledovačku. Šla jsem a jeden chlap byl vždycky kus za mnou. Pronásledoval mě až skoro k jeslím, do kterých jsem vešla. Celou dobu praxe tam stál a pořád se díval dovnitř. Občas jsem vyšla ven a on tam pořád byl. Potom to začínalo být hustší a hustší a nakonec se táta vystěhoval. Bylo to pro něj neúnosné. Máma řekla, že s ním nepůjde, že ten čas, kdy by tam s ním zůstala, už je pryč [pauza]… tak odjel bez ní.“

  • „Dnes už nevím, jestli to bylo v roce sedmdesát dva nebo sedmdesát tři. Každopádně máma nám řekla, že jdeme na koncert a já jsem si vzala tesilové šaty a blůzu. Oblíkla jsem se prostě jako na koncert. Najednou jsme uviděli ten velký dav mániček a Martin nám řekl: Pojďte, pojďte. Budete sedět v první řadě. My jsme samozřejmě vůbec netušili, co bude. Máničky na nás normálně plivaly a říkaly nám: Co tady děláte, pionýři? Nějací lidé se mi také smáli kvůli tomu mému oblečení. Pak tam vlezl nějaký kluk oknem a sednul si mi na klín. Ve chvíli, kdy tam někdo jiný začal něco kontrolovat, tak zase utekl. Když jsem však zaslechla první tóny, tak jsem byla úplně ztracená.“

  • „Jednou jsem byla jedinkrát v hospodě, kde říkali, že je underground. To je pro mě slovo, který nesnáším - nikdy jsem se za žádnej underground nepovažovala. Ale tohle možná androš byl, bylo to v hospodě Na Čurandě na Praze 4, kde to bylo fakt drsný a záchody končily až na ulici. Byli tam takoví drsní týpci, jeden z nich mě urazil, já jsem mu dala facku a byla tam z toho šílená rvačka. Protože Mejla byl křehká bytost, vzal to za něj Magor, kterej toho chlapa vynesl v zubech ven. Tam už jsem pak nikdy v životě nešla.“

  • „To mi bylo sedmnáct a sestře Pavle šestnáct, když jsme vezly do Polska mikrofilmy a plnou tašku dalších materiálů. Máma ty mikrofilmy vtlačila do takového pečiva ve tvaru hvězdiček. Dostaly jsme doložku a jely jsme vlakem do Polska, abychom to předaly přátelům studentům. A moje sestra v tom vlaku řekla, že si dá s nějakým Andrzejem vodku. ,Nejsi plnoletá, nemůžeš si dát vodku!‘ - ,Ne, dám si,‘ řekla sestra. A protože byla mladá, byla velmi brzy omámená. No a na hranicích přišla pohraniční stráž, koukli na Pavlu a řekli: ,Půjdete s námi, vezměte si všechny věci s sebou.‘ Pak ona tvrdila, že má hlad, a chtěla jíst ty hvězdičky, brala si věci a tahala tu tašku s těmi dokumenty a já ji viděla přes sklo toho kupé, jak se najednou otočila a šla zpátky. ,Pavlo, jak jsi to dokázala, že tě pustil zpátky?‘“

  • „Za pár dní (po příjezdu sov. vojsk) přijel trabant, v něm naše přítelkyně lékařka a vedle ní náš táta. ,Zabalte se, odjíždíme!‘ Tak jsme koukali, sestra Markéta se zaradovala, že jedeme k moři, a vzala si s sebou plavky, my ostatní jsme si s sebou nevzali nic. Když v trabantu vepředu seděli dva dospělí, tak máma a sedm dětí se samozřejmě muselo vejít dozadu. My jsme byli ďubkovaní, jak jsme měli ty neštovice, a máma nám kladla na srdce, že kdyby nás zastavilo nějaké obrněné auto, že se hlavně nesmíme šklebit. A já jsem tak úzkostně držela moji sestru, až plazila jazyk, a máma se zlobila, že jsme se šklebili. Tam jsme teda zůstali tři měsíce, nejdřív u přátel na slepičí farmě, oni měli taky osm nebo devět dětí, byli moc hodní, měli malý domek a jednu místnost nám vyhradili. Pak jsme odjeli do Vídně, tam měl táta mít nějaký tříměsíční pobyt s přednáškami. Jenže tátovi hrozně záleželo na tom, aby tady v Československu vyšly ještě nějaké knihy, aby se mladí lidé u nás něco dozvěděli, a tak jsme se vrátili zpátky, ačkoliv jsme měli ve Švýcarsku díky přátelům připravený dům, auto, popřípadě i řidiče.“

  • „Oni za námi přijeli po zatčení Mejly a těch ostatních. My jsme to věděli hned, protože těch aut s estébáky bylo víc, myslím, že byli z Prahy-západ. Přijeli na tu hájovnu a snad tam i někoho dalšího ještě zatkli. To, že jsou ve vazbě, jsme se zas dozvěděli od někoho známého, tak jsme hned sháněli advokáta. Byl to advokát, který hájil i mého tátu, a později vyšlo najevo, že byl na něj nasazen StB, což bylo dost smutný.“

  • „Po revoluci nám telefonovali a chtěli, abychom tu skladbu Bič boží autorizovali. To je absurdní!“

  • „Pavla studovala na gymnáziu, Markéta taky, na gymnáziu Na Zatlance, a skamarádila se tam s jedním učitelem angličtiny, s Paulem Wilsonem, ten později zpíval s Plastiky. Problém s maturitou měla Pavla. Měla skvělýho ředitele, kterej volal mámě, že chtějí Pavlu sebrat, aby určitě nespala doma. Tak ona v přestrojení spala u přátel, pak šla do školy, odmaturovala a pak už na ni čekali, aby ji sebrali, ale ona už měla odmaturováno.“

  • „Mejla tenkrát se rozhodoval, jestli dát (nařčení ze spolupráce s StB) k soudu, a vyšlo najevo, že je zde spousta starých lidí s křivdami z padesátých let, kteří umírají, a on je nechtěl předbíhat a řekl, že počká, až dozraje doba. Jemu hrozně záleželo na tom, aby ho lidi měli rádi, a to nařčení ho nesmírně deptalo. Zášť k Petrovi Cibulkovi však nikdy určitě necítil, on to přece nedělal proto, že by byl zlej. Mohla za to ta jejich hra, která stála za tragédiemi lidí a celých rodin.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.07.2011

    (audio)
    délka: 02:37:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha 7, 10.12.2020

    (audio)
    délka: 01:46:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 11.12.2020

    (audio)
    délka: 02:06:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odpustit je možné i bez toho, aby se viník za způsobenou křivdu omluvil

Jana Hlavsová (Němcová)
Jana Hlavsová (Němcová)
zdroj: Post Bellum

Jana Hlavsová se narodila 13. dubna 1957 v Praze jako druhá dcera manželů Němcových. O dva roky později se rodina přestěhovala z Košíř na Vinohrady, kde se ona i její sourozenci stali svědky rostoucí komunity katolických intelektuálů, kteří k nim domů docházeli. Díky takzvaným setkáním čtvrtečníků se Jana mohla už v dětství seznámit třeba s Jiřím Hejdou, nebo Tomášem Halíkem. Po invazi v srpnu roku 1968 odjela rodina na několik měsíců do rakouského exilu, ze kterého se však na popud Jiřího brzy vrátila. Na počátku 70. let se pak Němcovi přestěhovali do většího bytu v Ječné ulici, který se posléze stal centrem českého undergroundového setkávání, ale i vydatného zájmu StB. Jana se zde seznámila se zpěvákem kapely The Plastic People of the Universe Mejlou Hlavsou, za kterého se v roce 1975 vdala. Po vykonstruovaném procesu s kapelou, který se odehrál o rok později, byla svému manželovi hlavní oporou během jeho půlročního pobytu ve vazbě. Současně se však také stala občasným svědkem rodícího se prohlášení Charty 77. To hned v lednu signovala, ovšem podpis nebyl kvůli nedokončenému studiu zveřejněn. V následujících letech se její život téměř neustále pojil s perzekucí a pozorností StB. Přátelé byli v rámci takzvané akce Asanace postupně nuceni emigrovat a i přes to, že takový osud potkal v roce 1983 i jejího otce, byli Hlavsovi pevně přesvědčeni zůstat v Československu. Janě se i přes tyto komplikace podařilo dokončit zdravotní školu s maturitou. Během svého života pracovala mimo jiné s postiženými dětmi, po revoluci pak dlouho jako sestra v nemocnici. S Mejlou, který zemřel v roce 2001, má syna Štěpána a dceru Magdalénu.