Vrátit se, či zůstat? Příběhy Čechů, kteří byli 21. srpna 1968 v zahraničí

/ /
Tři kamarádi František Kroutil, Antonín Špergl a Petr Václavík v kempu Ilidža nedaleko Sarajeva v srpnu 1968. Domů se nevrátili dva z nich.Foto: Paměť národa
Tři kamarádi František Kroutil, Antonín Špergl a Petr Václavík v kempu Ilidža nedaleko Sarajeva v srpnu 1968. Domů se nevrátili dva z nich.Foto: Paměť národa

Díky uvolnění cestování v roce 1968 trávilo rekordní množství Čechoslováků dovolenou v zahraničí. Když se dozvěděli o invazi, řešili dilema: vrátit se do okupované vlasti, anebo žít svůj další život v neznámém, ale svobodném světě?

„Ráno jde zase jako obvykle Fanouš pro mlíko a buchty a cestu mu zkrápí mohutné přívaly šedého deště – počasí je skoro březnové a Toník mu dává přiléhavý název – okupační. A ani netuší, jak blízko je k holé pravdě. To, co nám přichází za chvílí říct Honza z Poličky a další jeho kamarádi, je tak děsivé a neuvěřitelné, že nejdříve krotíme jejich počáteční vzrušení a celkem klidně vyslechneme skoro šílená slova: Československo – naše drahá vlast je napadena vojsky Varšavské smlouvy“.

Tolik doslovný citát z cestovního deníku, který si psal tehdy třiadvacetiletý František Kroutil z Prahy. Pár dnů předtím, konkrétně 16. srpna pozdě večer, nasedl s kamarády v Praze do lehátkového vlaku mířícího do Bulharska k Černému moři. A právě 21. srpnem se běžná letní dovolená změnila v anabázi, která Františku Kroutilovi převrátila život vzhůru nohama.

Bezprostředně po okupaci Československa armádami pěti zemí Varšavské smlouvy emigrovalo podle historiků 100 až 150 tisíc československých občanů. Velká emigrační vlna začala už v prvních hodinách okupace. Lidé opouštěli Československo v obavách z dalšího vývoje a pohraničníci je nechávali odjet bez výjezdních doložek či dokonce i bez pasu. Odjet z Československa bylo možné do 8. října 1969, kdy normalizační vláda vydala nové nařízení a cestování na západ znovu zakázala. Benevolence pohraničníků skončila. V období mezi roky 1968 až 1989 i přesto emigrovalo čtvrt milionu až 300 tisíc lidí.

Ve středu 21. srpna se mladí Češi vydali do kempu v Nesebaru, kde pobývalo více krajanů. Lidé se snažili naladit československé vysílání. „Zprávy se poslouchají až do časného rána, vypětí nervové je maximální a nikdo si ani neuvědomuje, že by měl odejít zavřít [oči] alespoň na chvíli a pak se náhle probudit s vědomím, že minulý den byl jen zlým snem – a kéž by všechno tragické bylo jen lživým snem!“ stojí v závěru deníkového zápisu datovaného k 21. srpnu 1968.

V Jugoslávii nás krmili

František a jeho přátelé se hned následující den rozhodli odjet do Jugoslávie. I zde vládli komunisté, ale po roztržce jugoslávského prezidenta Tita se sovětským vůdce Stalinem v roce 1948 nezávisle na Sovětském svazu. Pražskému jaru a jeho představitelům opakovaně deklarovali podporu a s Čechoslováky ve dnech okupace i v dalších měsících solidarizovali. František Kroutil a jeho přátelé skončili v Sarajevu, kde pro československé uprchlíky otevřeli tábor v Ildží. Čas trávili poslechem zpráv, ale ke slovu přišla i kytara a písničky Semaforu.

František s budoucí ženou Jiřinou a rodiči, kteří přijeli v květnu 1969 do Švýcarska na návštěvu. Foto: Paměť národa
František s budoucí ženou Jiřinou a rodiči, kteří přijeli v květnu 1969 do Švýcarska na návštěvu. Foto: Paměť národa

„Bylo nás devět nebo jedenáct. Postavili jsme si stan a žili s pomocí Jugoslávců, kteří nás krmili a vařili nám. Večer jsme se tam starali o kulturní program,“ vyprávěl pro Paměť národa František Kroutil, do té doby profesí geodet, ale také vášnivý amatérský hudebník.

Jejich další kroky vedly do Vídně, kam se dostali přeplněným vlakem ze Záhřebu. Tady poprvé zakusili realitu běženců, kteří zůstali bez prostředků v cizím státě. Nelehká situace prověřila vztahy trojice kamarádů. Zatímco  Antonín Špergl se rozhodl pro návrat do Československa, František spolu s Petrem Václavíkem se rozhodli dál pokračovat v uprchlické anabázi a koncem září se vydali do Švýcarska.

To tehdy patřilo k zemím, které československým uprchlíkům vyšlo maximálně vstříc. František nezapomene na vřelé přijetí a své první ubytovatele – mladé manžele Arnolda a Elisabeth Van der Waerdenovy, ze kterých se stali jeho celoživotní přátelé, ale také na pocity osamělosti a stesk po domově. Naštěstí za ním mohla přijet přítelkyně Jiřina, která srpen roku 1968 trávila pro změnu u příbuzných v Kanadě.

V květnu 1969 se za Františkem vypravili i jeho rodiče. František už měl zaměstnání a za první úspory si pořídil maličkého ojetého volkswagena. Tím pak rodiče vozil po výletech v horách. Když nastal čas odjezdu, bylo jasné, že se loučí na dlouho: „Když otec viděl, že se nám vlastně dobře daří, tak už nechtěl mermomocí, abychom se vrátili.“

František Kroutil v roce 2019 při natáčení pro Paměť národa. Foto: Post Bellum
František Kroutil v roce 2019 při natáčení pro Paměť národa. Foto: Post Bellum

Do Františkova deníku ještě otec napsal vzkaz: „Buď vždy hrdým Čechem a nezapomínej na svou vlast, která bude opět krásná, až tam lidé najdou sami sebe.“

František si ve Švýcarsku v září roku 1969 vzal svou přítelkyni Jiřinu, usadili se v Schaffhausenu poblíž Curychu a oba měli štěstí, že se jim podařilo najít zaměstnání ve svých profesích. František pokračoval jako geodet a Jiřina pracovala jako zdravotní sestra. Oba se účastnili dění v krajanské komunitě a sledovali zprávy z domova. Čas od času za ním mohli přijet jeho rodiče – penzisté, sourozenci ale ne. Do své vlasti se vrátil natrvalo v roce 2006.

Dětství v Molochově

Zatímco František Kroutil vyrůstal v rodině, která s komunistickým režimem nesouzněla, Miroslav Šik pocházel z prostředí tehdejší nomenklatury. Jeho otcem byl Ota Šik (rodným jménem Otto Schick), legendární komunistický ekonom a jeden z hybatelů reformního dění konce šedesátých let. Za sebou měl zkušenost mladého komunistického odbojáře a vězně jednoho z nejtvrdších nacistických koncentračních táborů – Mauthausenu.

Miroslav Šik (vlevo) s otcem a bratrem Jiřím na 1. máje v Praze. Foto: Paměť národa
Miroslav Šik (vlevo) s otcem a bratrem Jiřím na 1. máje v Praze. Foto: Paměť národa

Přežil díky tomu, že byl nacisty veden jako „komunista“ a nikoliv jako „Žid“ a také díky výborné znalosti němčiny a pravidel korespondence – v táboře pracoval v kanceláři a čas od času mohl ze své pozice soudruhům – spoluvězňům pomoci. V 50. letech byl nadějným mladým soudruhem, který se „na pokyn strany“ stal ekonomem.

Miroslav se narodil dva dny po smrti Stalina 7. března roku 1953 a vyrůstal v „Molochově“ – známém bloku činžovních domů s luxusními byty, který dominuje Letenské pláni a kde v té době pobývali vysocí straničtí představitelé. Miroslav vzpomíná, jak byl svět komunistické nomenklatury hierarchizovaný:

„Podle toho, jak jste byl vysoko, měl jste určité výhody. Když se [otec] někdy v roce šedesát stal členem ústředního výboru, mohli jsme jezdit do Doks, kde byl krásný hotýlek u Máchova jezera. Když jste byl výš, jezdilo se na Hvozdy a potom byl už jenom Orlík. Můj kamarád Honza Koucký, syn tajemníka strany, jezdil na Orlík. Když se jelo do NDR a vystoupilo se z autobusu, každý dostal obálku. V ní bylo peněz podle toho, jak byl kdo vysoko. Do bytu vám vozili jídlo podle toho, kdo jste byl. Vysoce postavený soudruh si mohl na večer objednat chlebíčky a džus. Pak byla ještě jiná zásilková služba, to procházelo přes Pražský hrad. Když jsem přišel ke Kouckým, na stole bylo hroznové víno a mandarinky, což normální lidi vůbec neměli,“ popsal Miroslav Šik s tím, že jeho otec, který pocházel z velmi chudých poměrů, tyto rozdíly citlivě vnímal, a pravděpodobně i proto přemýšlel o tom, jak stávající systém reformovat.

Zatímco jeho otec stoupal po nomenklaturním žebříčku a v roce 1961 se stal ředitelem Ekonomického ústavu Československé akademie věd a rok na to členem předsednictva ÚV KSČ, Miroslav patřil mezi problematické žáky a zajímali ho více Beatles a rocková hudba než politika a školní výuka. Od kázeňských trestů ho zachraňovalo postavení jeho otce. Ten v roce 1968 vyšplhal na kariérní vrchol, když se stal prvním místopředsedou tehdejší vlády a oblíbeným propagátorem ekonomických reforem, „třetí cesty“, která do rigidního socialistického plánování vnese tržní i participativní prvky.

Otec měl paranoiu, že ho chtějí Sověti zlikvidovat

Zatímco patnáctiletý Miroslav si užíval svobodné atmosféry Pražského jara, jeho otec prý tušil, že to celé nedopadne dobře. „Otec to vzdal už v dubnu šedesát osm, když si odvezl do Rakouska svoje manuskripty a peníze,“ uvedl Miroslav s vysvětlením, že ho k takovému jednání vedla ostražitost vypěstovaná lety strávenými v nacistickém koncentráku.

Ota Šik patřil mezi významné osobnosti Pražského jara. Jím navržená ekonomická reforma se setkala s odporem konzervativních představitelů KSČ, kteří se obávali, že půjde o návrat kapitalismu. Foto: Paměť národa
Ota Šik patřil mezi významné osobnosti Pražského jara. Jím navržená ekonomická reforma se setkala s odporem konzervativních představitelů KSČ, kteří se obávali, že půjde o návrat kapitalismu. Foto: Paměť národa

Letní dovolenou roku 1968 trávila rodina Šikových v Jugoslávii. Miroslav vypráví: „V noci dvacátého prvního nás vzbudila kontrarozvědka a vrtulníkem jsme letěli na Titův ostrov. Tam jsme se dozvěděli, že je okupace a že jsme hosty jugoslávské vlády. Tito nás pozval k opulentní švédské tabuli, všude byl veliký luxus, exotická zvířata. Měl maršálskou uniformu, bílou se zlatými doplňky, a vypadal impozantně. Celou dobu kouřil havany,“ popsal Miroslav pobyt na soukromém ostrově u všemocného jugoslávského prezidenta.

Západoněmecké noviny Kurier z 21. srpna 1968.
Západoněmecké noviny Kurier z 21. srpna 1968.

Ota Šik prohlásil, že do Československa se rodina už nevrátí. Stal se tak nejvýše postaveným československým komunistou, který se rozhodl hned po okupaci emigrovat. Po krátkém pobytu v zapůjčené vládní vile v Jugoslávii se Šikovi dostali do Švýcarska. Několik měsíců zde žili inkognito. „Otec měl paranoiu, že ho chtějí Sověti zlikvidovat. Tak nás schoval do kopců do Alp a odjel. Žili jsme tam u jednoho sedláka.“ Nakonec se rodina na podzim usadila v Basileji, kde Ota Šik sehnal práci na univerzitě a přes Červený kříž sehnali byt.

Ve Švýcarsku se mu na začátku nelíbilo. „Vůbec tu nebyla rozjetá mládežnická emancipace, která už tehdy naplno zasáhla Prahu. Všichni tam byli hrozně slušní, žádné diskotéky, koncerty musely končit v deset. Doma s rodiči jsem být nechtěl. Máma pořád brečela a otec už se chystal na další kariéru a mluvil jen o sobě. S českými emigranty to také nešlo. Neprošel jsem utečeneckým lágrem. A táta byl Šik. Ti, kteří šli do Švýcarska, byli jednak proti komunismu, ale i proti reformním změnám, jejichž tváří můj otec byl. Ty děti emigrantů byly proti mně naočkovaný, nechtěly se se mnou bavit,“ líčil Miroslav s tím, že ho tato situace vedla k tomu, že začal od rodičů utíkat zpátky do Československa.

Odtáhl si od rodičů i češtiny

Jeho diplomatický pas stále platil a přejet hranice nepředstavovalo žádný problém. Poslední z útěků Miroslava Šika do Československa se odehrál v létě roku 1969. „Když se rodiče dozvěděli, že jsem zase utekl, požádali tajnou službu a mě pak odvezli dva špioni násilím do Vídně. Na ulici v Praze mě čapli do nějaké volhy a řekli: ‚Chlapečku, chovej se slušně.‘ No a vezli mě přes celou Moravu až do Vídně.“

Nakonec Miroslav Šik ve Švýcarsku odmaturoval a rozhodl se po maturitě pro studium architektury na Spolkové vysoké technické škole v Curychu. Chtěl se vzdálit rodičům, kteří podle něj žili dál ve zlaté kleci, izolovaní od reality. Přestal číst v češtině, zajímala ho západní literatura. „Začal jsem se odcizovat svému původu, hledal jsem svoje kořeny v židovství. Ale zjistil jsem, že vlastně žádný Žid nejsem.“

Miroslav Šik při natáčení rozhovoru pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum
Miroslav Šik při natáčení rozhovoru pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum

Později se identifikoval s levicovými proudy. „Během sedmdesátých let jsem se přeměnil z intelektuála-hippíka na postmoderního relativistu-pankáče. Na začátku osmdesátých let jsem se podílel na anarchistickém hnutí kolem Autonomes Jugend, byl jsem šéfredaktorem jejich časopisu Stiletto. Bojovali jsme za emancipaci žen, legalizaci marihuany a chodili jsme rušit marxistická jednání studentských spolků. Kritizovat společnost mi pomohlo víc se do té společnosti integrovat.“ Miroslav vzpomínal, jak se jednou na Štědrý den spolu s dalšími anarchisty ocitl ve vězení, jak mu hrozilo vyhoštění ze země. „Až pak se ze mě stal pracující slušný pán,“ vysvětlil.

Roli exulantů těžce snášeli i jeho rodiče, do původní vlasti se už ale nevrátili. „Maminka krátce po sametové revoluci pronesla: Já se nemám kam vrátit, já jsem tady doma.“ Ota Šik, který byl již na sklonku roku 1989 pozván do Prahy Václavem Havlem, aby se zúčastnil ekonomických diskusí, zde po několika krátkých pobytech rovněž dospěl k závěru, že jeho domovem zůstane Švýcarsko.

Domov je tam, kde si to protrpíte

Miroslav Šik se uplatnil v architektuře. Po promoci pracoval tři roky jako asistent v Institutu historie a teorie architektury při své alma mater a poté působil na stejném místě až do začátku devadesátých let jako asistent známého švýcarského architekta Fabia Reinharta. Sametový listopad roku 1989 ho zastihl na přednáškovém turné po Skandinávii a hned na začátku prosince se do své vlasti vypravil. Krátce působil na Fakultě architektury ČVUT, ale sám s nadsázkou říká, že do Prahy počátkem 90. let jezdil hlavně „řádit“. Zjistil, že s lidmi, se kterými se znal před emigrací, si už nerozumí. Chybělo mu prožití normalizačních let a neznal důležité mezilidské vazby a předrevoluční příběhy.

Dodnes je rozkročen mezi své rodiště a Švýcarsko – zemi, která mu umožnila vystudovat a profesně se realizovat. „Je otázka, kde zemřít. Doufejme, že mě to nedonutí se zase nějak rozhodnout, kde už zůstanu navždycky. Váš domov je tam, kde si to protrpíte. Ale já si vždycky jen sednu na tu druhou židli,“ bilancuje svůj osud Miroslav Šik.

Cesta tam a zase zpátky

Pro návrat domů po srpnové okupaci se rozhodl tehdy třiadvacetiletý výtvarník a muzikant Jaroslav Jeroným Neduha, který se o invazi dozvěděl v londýnském metru.

Britský deník The Times z 21. srpna 1968.
Britský deník The Times z 21. srpna 1968.

„Jeli jsme dopoledne 21. srpna tube – rourou od známých do City. Naproti nám seděl gentleman, noviny rozevřené. A já koukám a povídám kamarádům: ‚Vidíte taky to, co já? Russian troops occupated Czechoslovakia? Tanky… Letadla… Zbledli jsme. Pán složil noviny a zadíval se na nás. Pak nám ty noviny podal, s omluvným úsměvem. Nadzvedl klobouk a vystoupil. Jeli jsme k ambasádě a všechno bylo jinak.“

Do Londýna se vypravil v době Pražského jara stopem. Seznámil s dalším Čechem Tomášem Florianem a vystupovali na londýnských ulicích v duu, občas něco namaloval. Docela se jim dařilo. Mohl se díky tomu vzdělávat v National Gallery, Tate Gallery a Britském muzeu, viděl premiéru Kubrickovy Vesmírné odysey 2001, procházel obchody s hudbou a nakupoval desky. Dokonce uvažoval, že v Londýně zůstane a přihlásil se ke studiu grafické školy. Přijímačky na základě Villonových básní a návrhu filmového plakátu složil. Nultý ročník měl začít 5. října. Plány ale změnil začátek okupace Československa. Jeho dívka ho prosila, aby se okamžitě vrátil do Prahy.

Jaroslav Jeroným Neduha a jako pouliční muzikant na podzim roku1968 se zpěvačkou Markétou Procházkovou. Foto: Paměť národa
Jaroslav Jeroným Neduha a jako pouliční muzikant na podzim roku1968 se zpěvačkou Markétou Procházkovou. Foto: Paměť národa

„Vlekl jsem asi čtyři kufry plné elpíček, dějiny umění od Élia Feureho v češtině, skvosty hudební a literární, které jsem potom v dobách zlých rozprodával.“  S onou dívkou se ale brzy rozešel a v listopadu téhož roku se Jaroslavu Neduhovi spolu se zpěvačkou Markétou Procházkovou povedlo vycestovat do Dánska. Hráli v Newsvet na gymnáziu a v Kodani po klubech. Ale i tentokrát se vrátili. Markéta měla doma nemocného otce a Jaroslav Neduha tam nechtěl zůstat sám.

Hranice zůstávaly otevřené i v roce 1969 a Jaroslav vyrazil na jaře s Tomášem Floriánem hrát do zemí Beneluxu. Vrátili se, protože nevěděli, že v říjnu 1969 bude s cestováním zase konec. Komunistická vláda vydala nové nařízení a cestování na západ znovu zakázala. Začala normalizace, která pro hudebníky přinesla nový systém přehrávek, kterým prošli jen ti ideologicky „bezproblémoví“. Jaroslav Jeroným Neduha se tak musel rozloučit s dráhou profesionálního muzikanta a hledat běžné zaměstnání. Kamarád mu dohodil práci snů – stal se správcem tenisových kurtů na pražském Hagiboru.

Po Extempore Asanace

Součástí areálu byla klubovna, která po večerech posloužila jako zkušebna. V té se zrodila kapela Extempore, legendární ansámbl tuzemské amatérské (jak se později začalo říkat alternativní) scény, tedy kapel, které zaštítěny statusem „lidových hudebníků“ organizovaných v rámci tehdy ještě legální Jazzové sekce Svazu hudebníků mohly tu a tam veřejně vystupovat.

A zatímco tuzemská profesionální rocková scéna se musela v první polovině 70. let až na pár výjimek vejít do škatulky čistě instrumentálního a tedy neškodného jazzrocku, kapely jako Extempore se nadále držely rockového fundamentu a hlavně českých textů, které pramálo souzněly s dobovými doktrínami.

Jaroslav Neduha ve folk-rockové skupině Extempore v Malostranské besedě. Foto: Paměť národa
Jaroslav Neduha ve folk-rockové skupině Extempore v Malostranské besedě. Foto: Paměť národa

Snad i právě proto si členové stále populárnější kapely (míněno v dobových intencích, to znamená, že o profesionálním statutu nebo oficiálních nahrávkách nemohla být u podobných „průšvihářů“ řeč), vysloužili brzy intenzivní zájem příslušníků StB. Neskončili sice ve vězení jako Plastic People a další „vlasatci“, nakonec ale takřka všichni členové nejslavnější sestavy kapely ze 70. let skončili v emigraci.

Neduha po čase kapelnické žezlo předal saxofonistovi Mikoláši Chadimovi, Extempore opustil a stáhl se do ústraní, tak jako řada podobných „nepřátel režimu“ se načas uklidil na venkov. Nekonečné a opakované výslechy ale neustaly, výhružky se stupňovaly. Když estébáci jednou spekulovali o možném vykonstruovaném obvinění z pohlavního zneužívání.

Jaroslav v ten moment pochopil, že jde do tuhého, a policistům slíbil, že se vystěhuje. Stal jednou z obětí akce Asanace, kterou se režim snažil zbavit svých nejvytrvalejších odpůrců tím, že je neustálou šikanou přinutil zažádat si o vystěhování ze země. A příslušné úřady v takových případech žadatelům rády vyhověly.

Když v roce 1983 odjížděl s těhotnou manželkou do Vídně, vidina návratu byla v nedohlednu. Málokdo si tehdy dokázal představit, že za šest let železná opona padne a Československo bude zase svobodné. Jaroslav Neduha hned zkraje devadesátých let v Čechách Extempore obnovil a příležitostně s kapelou vystupuje dodnes.

Jaroslav Jeroným Neduha v roce 2015. Foto Lukáš Žentel
Jaroslav Jeroným Neduha v roce 2015. Foto Lukáš Žentel

Když dnes bilancuje, zdali by mu nebylo líp, kdyby zůstal v Londýně hned po invazi, říká: „Kdybych tu výtvarnou školu, na kterou mě tenkrát přijali, vystudoval, tak bych byl podprůměrnej anglickej ilustrátor. Komu se podaří ve světě prosadit jako třeba Petru Sísovi? Asi bych se měl dobře, ale nepotkal bych lidi tady, se kterýma jsem tady něco vytvořil, a snad to mělo nějakou hodnotu. Tlak totalitní společnosti byl velmi inspirativní. Nutilo nás to kličkovat a dařilo se.“

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete zachování vzpomínek na minulost za důležité, můžete vstoupit do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak podpořit na https://podporte.pametnaroda.cz.