Blaničtí rytíři z Volyně. Bojovali na východní frontě, pak se volyňští Češi z historie vytratili

/ /
Zaplněné Staroměstské náměstí 17. května 1945, kdy se na něm konala slavnostní přehlídka 1. československého armádního sboru v SSSR. Foto: Zeny-bojujici.cz
Zaplněné Staroměstské náměstí 17. května 1945, kdy se na něm konala slavnostní přehlídka 1. československého armádního sboru v SSSR. Foto: Zeny-bojujici.cz

Devět dní po konci války pochodovali vojáci a vojačky 1. československého armádního sboru v SSSR Prahou za nadšeného jásotu. Na Staroměstském náměstí je z tribuny zdravil prezident Beneš, který se den předtím vrátil z exilu.

Ještě byl cítit zápach doutnajících budov a trosky ohořelé Staroměstské radnice zdobil slogan: “Ať žije maršál Stalin osvoboditel Prahy. Osvobozená Praha vítá presidenta Dr. Ed. Beneše. Lid je zdrojem veškeré moci – ať žijí národní výbory," který napovídal dohodnutý směr poválečného vývoje v Československu.

„Krásný květen byl. A jak nás vítali, když jsme pochodovali po Praze! Objímali nás. Líbali nás. Děkovali nám. A všude všechno kvetlo. Praha byla jak nevěsta. Taková pěkná, příjemná. Byla jsem šťastná, že jsem se konečně dostala do Prahy. Že jsem konečně doma," popsala Věra Biněvská pro Paměť národa atmosféru přehlídky ze 17. května 1945.

Výzdoba Staroměstské radnice při vojenské přehlídce 1. československého armádního sboru v SSSR, která se konala 17. května 1945. Foto: Paměť národa/Eva Slezáková
Výzdoba Staroměstské radnice při vojenské přehlídce 1. československého armádního sboru v SSSR, která se konala 17. května 1945. Foto: Paměť národa/Eva Slezáková

Do čs. zahraniční armády narukovala ve čtrnácti letech a byla jedním z nejmladších účastníků bojů na Dukle. Při této ostré bojové operaci pracovala jako radiotelegrafistka, její starší sestra Vanda, která narukovala už dřív, se stala jednou ze dvou žen-snajperek čs. sboru.

Pozapomenutí hrdinové

První československý armádní sbor bojoval na východní frontě po boku Rudé armády a komunistický režim tohoto faktu využíval jako důkaz československo-sovětského přátelství. Komunisté ovšem zamlčovali fakt, že základ sboru představoval tzv. Československý legion. Ten tvořili Čechoslováci, kteří po vzniku Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského státu uprchli do Polska, jehož východní polovinu napadl v září 1939 Sovětský svaz na základě paktu o spolupráci mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem. Sověti jako spojenci Hitlera československé vojáky převezli do internačních táborů. Stalin je propustil, až když Hitler napadl i Sovětský svaz a Čechoslováci se Sovětům hodili pro boj s německou armádou.

Slavnostní přehlídka v Praze 17. května 1945. Foto: Zeny-bojujici.cz
Slavnostní přehlídka v Praze 17. května 1945. Foto: Zeny-bojujici.cz

Stalin tedy povolil vznik československé jednotky na sovětském území a tu začal na Urale v Buzuluku formovat legionář a prvorepublikový plukovník Heliodor Píka spolu s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou. Po únoru 1948 se smělo v souvislosti s východní frontou hovořit jen o Svobodovi, generála Píku nechali komunisté popravit jako první oběť vykonstruovaných procesů v červnu 1949 a okamžitě po únoru 1948 se zbavili všech prvorepublikových důstojníků.

Z historie se také vytratil příběh volyňských Čechů, kteří v bojích na Dukle tvořili největší část z 16tisícového sboru a statečnost prokazovali po celou dobu války. Na západní Volyni, která byla okupována dvakrát – od září 1939 Sovětským svazem a od června 1941 nacistickým Německem, pomáhali všem perzekuovaným – Židům před nacistickou genocidou, sovětským vojákům před Němci, Polákům ohrožovaným ukrajinskými nacionalisty. Sami přitom čelili stalinskému teroru po obsazení polské části Volyně, kdy jim Sověti zabavili hospodářství a půdu a úspěšné hospodáře posílali jako kulaky do gulagů.

Do Prahy jich v květnu 1945 dorazilo v řadách příslušníků 1. československého armádního sboru v SSSR necelé čtyři tisíce, a když 17. května 1945 defilovali na Staroměstském náměstí na přehlídce před prezidentem Edvardem Benešem, drtivá většina z nich si přála v zemi svých předků zůstat. Vyjednávání jejich repatriace se Sovětským svazem trvalo přes rok. V nových domovech začali hospodařit na statcích po sudetských Němcích a po únoru 1948 je dostihl stalinismus, před kterým prchali. Navíc se jako nepohodlní svědci stalinských praktik a kolektivizace ocitli v hledáčku StB.

Připraveni na boj díky Blaníku

Hned na začátku německé okupace Volyně založili v červenci 1941 volyňští Češi ilegální odbojovou skupinu Blaník, která se připravovala zejména na vstup do československé zahraniční armády. Za rok a půl se jejím zakladatelům – učitelům Vladimíru Knopovi z Mirohoště a Josefu V. Rejzkovi z Moskovštiny a uprchlíkovi z protektorátu Jiřímu Lízálkovi – podařilo vybudovat síť podporovatelů po celé Volyni.

Počátkem roku 1943 měl Blaník své spojky ve 37 českých vesnicích díky vydávání ilegálního časopisu a letáků, které burcovaly k vlastenectví. Členové skupiny měli důležitý a nebezpečný úkol – shromažďovat zbraně a střelivo, o které měli zájem stoupenci Ukrajinské osvobozenecké armády, tzv. banderovci, kteří do českých vesnic chodili v noci pro jídlo.

Čeští hospodáři v Boratíně na Volyni. Foto: Paměť národa
Čeští hospodáři v Boratíně na Volyni. Foto: Paměť národa

„Ve dne vládli Němci a v noci banderovci,“ popsal vyhrocenou situaci na Volyni v době nacistické okupace Bedřich Opočenský z Boratína u Lucku, který se do aktivit Blaníku zapojil jako devatenáctiletý. V rámci příprav na vstup do československé armády členové Blaníky absolvovali také výcvik ve zbrani a řízení motorových vozidel – Bedřich se učil řídit na dvoře Václava Vlka, taxikáře v nedalekém Lucku. „Měl auto, ale nemohl jezdit, nebyl benzín. Nás bylo asi sedm hochů a on nás učil řídit u sebe na dvoře v autě na špalcích. Velel nám: nastartovat, přidat plyn, ubrat,“ popsal Bedřich Opočenský válečný „trenažér“.

Volyňští Češi V letech 1863-1869 přesídlilo 600 českých rodin z Rakouska-Uherska na území Volyňské gubernie Ruské říše. Carská vláda lákala české přistěhovalce řadou výhod, mezi nimiž bylo právo na koupi levné půdy a zakládání výrobních podniků, pětileté daňové prázdniny, zproštění vojenské služby, právo na národní školství, na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu. Češi se stali úspěšnými hospodáři, zakládali české vesnice a v nich pivovary, mlýny a konzervárny, pěstovali chmel, obilí, ovoce a další zemědělské plodiny. V roce 1921 připadla západní Volyň Polsku, východní část Sovětskému svazu. Západní Volyně byla připojena k SSSR po napadení Polska v září 1939. V roce 1944 vstoupilo 10 500 volyňských Čechů do 1. československého armádního sboru, který se podílel na osvobození Československa. Zdroj: Volyňáci.cz

Prostřednicvím Blaníku se volyňští Češi dozvěděli o zřízení vojenského velitelství v Rovně, které mělo na jaře roku 1944 shromáždit všechny dobrovolníky české národnosti z Rovenské a Lucké oblasti. V březnu se do Rovna z Lucku vydal Bedřich Opočenský s dalšími nadšenými mladíky: „Přijeli jsem náklaďákem, ve kterém jsme byli naskládaní jako slanečci, tolik nás bylo.“

Volyňští Češi představovali pro Svobodovu armádu ohromnou posilu, bez jejich odhodlání bojovat za svobodu vlasti svých předků by na území SSSR nemohl vzniknout tak velký československý vojenský útvar. Jeho zřízení oficiálně schválil generální štáb Rudé armády 10. dubna 1944.

Na jaře roku 1944 se k odvodu dostavilo 11 451 volyňských mužů a žen, z nichž bylo za schopné vojenské služby uznáno 10 615 osob, 266 žen nastoupilo přímo k útvarům, celkem tedy bylo zařazeno do sboru 10 881 volyňských Čechů. Kromě zapojení na východní frontě volyňští Češi poskytli potraviny pro stravování 1. československého armádního sboru a pomohli finančními sbírkami na pořízení tanků pro tankovou brigádu.

Výcvik pro muže i ženy

Jak uvádí Jaroslav Vaculík v publikaci Dějiny volyňských Čechů II., jejich obrovské vlastenecké nadšení popsal zakladatel ilegální skupiny Blaník J. V. Rejzek: „Konečně je zde dlouho očekávaná chvíle, kdy jsme se stali československými vojáky. ... Dokažme, že i v nás proudí ona husitská krev, že je i v nás duch ,božích bojovníků'. ... Chopme se proto zbraně, po které jsme dávno toužili, a buďme vždy mezi prvními proti německým otrokářům. ... Naše dobré dílo nám také přinese vděčnou odměnu: svobodnou, samostatnou Československou republiku!“

Volyňské ženy v armádě Dobrovolný vstup nejméně 266 volyňských žen do československých jednotek umožnil dekret prezidenta republiky z 15. března 1944 o zrovnoprávnění žen v armádě. První z nich byla manželka jednoho z organizátorů české ilegální protifašistické organizace Blaník Ludmila Lízálková. Od května 1944 byly ženy zařazeny ke štábní rotě, protiletadlovému oddílu, pomocné rotě a spojovacímu praporu, později i k dělostřelectvu. Třicet volyňských žen bylo odesláno do kurzu zdravotních sester do Kyjeva. Ke 3. brigádě bylo přiděleno asi 120 žen. Volyňské dobrovolnice musely prodělat základní výcvik jako muži, doplněný odbornými kurzy. Některé ženy dosáhly důstojnických hodností a byly vyznamenány československými i sovětskými řády a medailemi. Zdroj: Jaroslav Vaculík, Dějiny volyňských Čechů II.

Bedřich Opočenský byl u odvodu díky zkušenostem z „trenažéru“ zařazen do výcviku pro řidiče tanku. „Byl to intenzivní výcvik, až šestnáct hodin denně. Soboty, neděle, svátky – neexistovalo. Dennodenně. I v noci bývaly výcviky. My jsme jako armáda vycvičení byli!“

Velitel tanku Bedřich Opočenský na dobové fotografii. Foto: Paměť národa
Velitel tanku Bedřich Opočenský na dobové fotografii. Foto: Paměť národa

Výcvik trval od března do srpna, kdy dostal 1. československý sbor rozkaz přesunout se k Dukle na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Sbor složený ze dvou třetin z nováčků z řad volyňských Čechů měl přes Karpaty rychle proniknout na slovenské území. Tento plán ale ztroskotal. Němci odzbrojili dvě slovenské divize, které měly přejít na stranu povstalců.

„Generál Svoboda nám vpředvečer řekl, že nás na druhé straně očekávají slovenské divize. My jsme počítali s tím, že to bude defilový pochod, a ne válka a útok. Proto to taky tak dopadlo. Kdyby nám bývali řekli hned naostro, jak to tam vypadá, že je oblast obsazena Němci, kteří mají výhodné pozice,“ vyprávěl Bedřich Opočenský, který se Karpatsko-dukelské operace účastnil bez tanku jako pomocník 1. tankového praporu, protože Čechoslováky navíc sužoval nedostatek vojenské techniky.

Hned v prvních dnech sbor utrpěl obrovské ztráty a sovětský maršál Koněv neoprávněně odvolal velitele sboru Jana Kratochvíla jmenovaného exilovou vládou a pověřil velením generála Ludvíka Svobodu, který vedl 1. brigádu sboru.

Vojáci nakonec na Slovensko vstoupili až 6. října 1944. „Když jsme přebíhali poslední úsek, tam je taková velká louka, to nás tak ostřelovali minama, že nevím do dneška, jak jsme to přežili. To mezi nás padalo jako déšť. Některé nevybuchly. Možná díky tomu celá moje osádka přeběhla až do města Dukly, kde jsme se ukryli.“

Osvobození Ostravy

Za Duklou dostal Bedřich Opočenský svůj první tank T-34, s nímž se jako jeho velitel účastnil v půli ledna 1945 úspěšné tankové bitvy u polského Jasla. Utrpěl v ní lehčí zranění a s tankovou brigádou pod velením generála Vladimíra Janka se probíjel do Slezska. V Ostravě se stal hrdinou jejího osvobození, když 30. dubna 1945 zachránil posádku československého tanku, který vjel jako první přes Říšský most přes Ostravici. Tank č. 051 zasáhly tři pancéřové pěsti vypálené nacisty z protějšího domu, na jehož místě dnes stojí památník.

„Tank začal hořet, velitele to zabilo a ti ostatní vyskákali a utíkali po tom mostě zpátky. Když jsem viděl, co se děje, tak jsem do těch baráků naproti pálil jednu za druhou. Tím jsem snad pomohl natolik, že přeběhli až k nám. Hned se jich ujali místní a večer přijely sovětské tanky.“

Most Miloše Sýkory v Ostravě Most spojující Moravskou a Slezskou Ostravu byl po válce přejmenován na most Miloše Sýkory po mladém civilistovi, který přestřihl elektrické vedení k náložím umístěným na Říšském mostě, a přitom byl smrtelně zasažen německým kulometem. V místě, kde stály domy, ze kterých Němci pálili 30. dubna 1945 na most, je památník 1. československé samostatné tankové brigády, jehož součástí je tank č. 051.

Bedřich Opočenský vzpomínal na pohostinnost Ostravanů, kteří nosili vojákům cigarety, salámy, pití. Užili si jí ale jen krátce, hned další den pokračovali se Sověty na Fulnek. Tam vyměnil tank za slavnou Tatru 87, protože si ho velitel Vladimír Janko vybral jako čestnou stráž.

„Janko už si oblíkl uniformu, navěsil si metály,“ popsal následnou jízdu do Prahy, kterou 8. května přerušila u Golčova Jeníkova německá kolona. „Němců bylo padesát a nás pár. Janko vystoupil z auta a říká německy tomu majorovi, že už nemá cenu bojovat, že už Německo kapitulovalo. Ten Němec, že ne, že má svoje rozkazy.“

České vojáky duchapřítomně zachránili místní lidé, kteří dali do okna hostince rádio s německým vysílání. „Když uslyšel ‘kapitulieren‘, tak vykulil oči, sundal čepici, odepnul pásek a že přijímá. Dal povel a jeho vojáci naházeli na hromadu zbraně,“ popsal konec války Bedřich Opočenský.

Všechno se hrnulo do Prahy

Do Prahy dorazili 9. května, a Bedřich se ještě vydal bojovat na Nákladové nádraží Žižkov. Cestou se ale jeho automobil střetl se sovětským náklaďákem. „Probudil jsem se na nosítkách a říkám si: ‚To přeci ne! Já jsem bojoval celou válku, a najednou skončím na nosítkách!‘ Z těch nosítek jsem vyskočil, sestřičky okolo se chytaly za hlavu.“

Bedřich Opočenský vzpomínal, jak si je rozebrali místní, aby šli k nim domů. „Přišli jsme do těch jejich bytů, špinaví, roztrhaní, smradlaví. A oni nás vykoupali, dali nám oblečení, pivo měli,“ popsal chvíle po osvobození.

Ženy bojující v 1. československém armádním sboru v SSSR pochodují před prezidentem Benešem na Staroměstském náměstí 17. května 1945. Foto: Zeny-bojujici.cz
Ženy bojující v 1. československém armádním sboru v SSSR pochodují před prezidentem Benešem na Staroměstském náměstí 17. května 1945. Foto: Zeny-bojujici.cz

Válka ale pro jeho jednotku neskončila, po slavnostní přehlídce na Staroměstském náměstí 17. května 1945 museli odjet zpět na Ostravsko, kde bránili do konce roku české Slezsko proti polským nacionalistům.

Do Prahy v květnu 1945 dorazilo v řadách příslušníků 1. československého armádního sboru v SSSR na 3 900 volyňských Čechů, asi 2 300 volyňských vojáků zůstalo v nemocnicích na území SSSR a v Československu, 4 tisíce volyňských Čechů padly. Většina vojáků se rozhodla v Československu zůstat a čekat na příjezd svých rodinných příslušníků po vyjednání repatriační dohody se Sovětským svazem.

Dekret o poválečném vlastnictví půdy Josefa Holce. Foto: Paměť národa
Dekret o poválečném vlastnictví půdy Josefa Holce. Foto: Paměť národa

Československá vláda zahájila jednání hned v červnu 1945, podepsání dohody ale oddalovala neochota sovětské vlády proplatit volyňským Čechům jejich polnosti. Na Volyni patřili mezi významné hospodáře, chovali dobytek, pěstovali chmel a další plodiny. Svých hospodářství se vzdalo 10 502 rodin čítajících 34 010 osob, které se rozhodli odjet do Československa, aniž by měli záruku finančního vyrovnání.

Dohodu o právu opce a přesídlení občanů české a slovenské národnosti žijících na území Volyně v SSSR do Československa podepsali 10. července 1946 československý velvyslanec Jiří Horák a zástupce sovětské vlády Solomon Abramovič Lozovskij v Moskvě.

„Volyňští Češi se pokryli nesmrtelnou slávou a svým statečným postojem v těžkých dobách se ukázali býti důstojnými syny své staré vlasti a obnovili svými hrdinskými činy starou slávu českých dějin. Tito stateční synové českého národa projevili ještě během bojových akcí přání vrátiti se se svými rodinnými příslušníky do staré vlasti,“ stojí v úvodu reemigrační dohody z 10. července 1946.

Jako první odjížděly rodiny vojáků, druhou skupinu tvořili zemědělci a třetí živnostníci, dělníci a ostatní. První transport vyjel z Dubna 30. ledna 1947 a poslední 10. května 1947, repatriace tedy trvala pouhých 109 dnů. Po vstupu na československé území pozbyli Češi z Volyně sovětské státní občanství a stali se občany Československa.

Komunita boratínských Čechů na Litoměřicku

Většina volyňských Čechů našla nový domov v oblasti Sudet v domech po vyhnaných Němcích. Bedřich Opočenský se usadil na statku v Sedlci u Litoměřic. „Byla tam zámečnická dílna, tak jsem pokračoval v řemesle, než mě přišli znárodnit. Měl jsem dva zaměstnance a jednoho učedníka,“ vyprávěl Bedřich Opočenský, který poté pracoval v traktorové stanici v Mlékojedech, kde opravoval pásové traktory sovětské výroby. Po třech letech se stal údržbářským mistrem v textilní továrně v Křešicích.

Češi z Boratína usazení v Chotiněvsi a okolí v roce 1946 či 1947. Foto: Paměť národa
Češi z Boratína usazení v Chotiněvsi a okolí v roce 1946 či 1947. Foto: Paměť národa

V nedaleké Chotiněvsi našli nový domov i další volyňští Češi z Boratína. Bedřich se v tamním kostele seznámil se svou ženou, volyňskou Češkou Annou Albrechtovou. V dubnu 1949 je v kostele v Lovosicích oddal farář Jaroslav Opočenský, strýc Bedřicha.

V Chotiněvsi se usadil další z volyňských bojovníků z Boratína – Karel Šerák, který se v době osvobození proslavil jízdou v tanku 603 až na Pražský hrad. A o kus dál v Polepech začal hospodařit Václav Kuchynka, který pomáhal na Litoměřicku umístit vojáky ze své rodné obce Závidov. Oba – stejně jako ostatní volyňští Češi – museli svá nově vybudovaná hospodářství odevzdat státu. Kolektivizace je nakonec dostihla i v Československu.

Nový Český Malín V roce 1947 reemigrovalo do Československa 134 obyvatel Českého Malína, který nacisté 13. července 1943 vypálili a zavraždili 374 Čechů a 26 Poláků. Řada rodin se usadila u Šumperka v obci Frankštát, která v roce 1947 změnila svůj název na Nový Malín.

Volyňští Češi drželi při sobě i v nových domovech. Starousedlí Češi se totiž na ně dívali s nedůvěrou a považovali je za sympatizanty Sovětského svazu. Proti tomu se ohradil v rozhovoru pro Paměť národa Bedřich Opočenský:

„Je třeba vyvrátit názor, že my z východu jsme do republiky přitáhli komunismus. My jsme byli československá armáda a cvičili jsme podle prvorepublikových řádů A1-1. Vyšší hodnost se oslovovala pane. Do republiky jsme se po Dukle a ostatních bojích vrátili společně s panem prezidentem Benešem a s Janem Masarykem. Až po únorovém puči z toho udělali „Lidovou armádu“. Ať to nepřičítají nám. My jsme to z východu nepřinesli!“

V hledáčku StB

Státní orgány je naopak považovaly za možné nepřátele SSSR, protože měli zkušenost s drsnými stalinskými praktikami při kolektivizaci. Volyňští Češi se proto ocitli okamžitě po příjezdu pod dohledem Státní bezpečnosti, která se je snažila izolovat a sledovala, s kým se stýkají a co komu vyprávějí.

„Komunisté neměli zájem o volyňské Čechy, a zvláště ne o ty, kteří přicházeli ze sovětské části. Správně předpokládali, že nebudou chtít kolektivizaci zemědělství, protože tu už zažili v Sovětském svazu, s nímž měli obecně špatné zkušenosti,“ vysvětlila etnografka Helena Nosková, která dohled StB zažila ještě v osmdesátých letech při výzkumu Slováků z rumunského Sedmihradského Rudohoří, odkud byli po válce přesídleni do českého pohraničí.

„Komunisté se snažili aspoň část volyňských Čechů, kteří už tady rok či dva žili, vrátit do Sovětského svazu. To se jim ale naštěstí nepovedlo, protože by je de facto poslali rovnou do sovětských gulagů,“ popsala Helena Nosková, která v roce 1999 vydala publikaci Návrat volyňských Čechů. Naděje a skutečnost let 1945-54.

Kozákovi po válce na loďce u Karlova mostu v květnu 1945. Foto: Paměť národa
Kozákovi po válce na loďce u Karlova mostu v květnu 1945. Foto: Paměť národa

Řada volyňských Čechů ale skončila ve vězení i v Československu – za skutečnou protikomunistickou odbojovou činnost nebo na základě falešných udání. To byl případ pětičlenné rodiny Kozákových z Lipin u Lucka, která celá bojovala v 1. československém armádním sboru a po válce se usadila v mlýně po Němcích v Bohumilicích u Znojma.

„V roce 1952 nás zatkli. Otec měl bratra, nadporučíka ve Svobodově armádě, který odešel za hranice,“ vyprávěl Jaroslav Kozák, který v roce 1944 narukoval jako patnáctiletý. „Záminkou byl také dům v Brně, který si otec koupil, a hlavně spousta udání z obce, že otec neplní dodávky, že je špatným občanem atd. Řekl jim totiž pravdu, jak to vypadá v Sovětském svazu, proto byl špatný. Otce a mě zavřeli na čtyři a půl měsíce, Stázinku [sestru Anastázii Barteisovou] na měsíc. Ji po vyšetřování propustili, a nás drželi na Cejlu v Brně. To už jsem byl ženatý a měl jsem dvě malé děti. Nakonec pustili i nás pro nedostatek důkazů.“

Do vězení putovali i volyňští Češi, kteří bojovali na západní frontě, například letec RAF Valentin Novák.

Splátka dluhu volyňským Čechům

Příběh volyňských Čechů se v době komunistické vlády nesměl vyprávět. Komunisté nechtěli přitahovat zbytečnou pozornost k těm, kdo na vlastní kůži zažili důsledky předválečného spojeneckého paktu Sovětského svazu s nacistickým Německem. Kromě toho byli také nepohodlnými svědky stalinského teroru – nejdřív na východní Volyni a za války i na západní. Sovětská správa znamenala konec české samosprávy, tedy starostů vesnic, a připravila je o půdu a hospodářství. Kritiky kolektivizace a velké hospodáře posílali Sověti do gulagů.

Jejich hrdinský příběh jako by zapadl i po sametové revoluci. Volyňští Češi přitom prokázali obrovskou odvahu a píli při hospodaření na Volyni i v době války. Kromě bojového nasazení na západní, a především východní frontě zachránili na Volyni v době nacistické okupace 151 Židů z 58 rodin, pěti zachráncům byla udělena medaile Spravedlivý mezi národy, jedné rodině medaile Hidden Child, jak zmiňují Jaroslav Vaculík, Jiří Hofman a Václav Širc ve své publikaci Volyňští Češi v prvním a druhém odboji, z níž jsem čerpala při psaní tohoto článku.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Více na www.pametnaroda.cz. Paměť národa připomíná 75. výročí osvobození na webu http://1945.pametnaroda.cz.