Emilie Závodská

* 1925  

  • „Takovej sraz, jo, všechny mladý kluci, a hlídali jakoby tu vesnici, no ale to víte, tak nechtěli se taky do nějakejch těch bojů pustit, akorát snad když napadli tu mlíkárnu, tak snad ňáký výstřely vyšly, ale nikdo se nechtěl nějak do takovejch šarvátek dostat.“ „O tom přepadení té mlékárny víte něco bližšího?“ „Ne, ne, ne, ne.“

  • „Ještě se trochu vrátím a požádám paní Závodskou, jestli by mi řekla něco o Blaníku, jejím působení v organizaci Blaník.“ „Tak ten Blaník, to bylo tak, že jsme měli na půdě takovou jako, hlídali jsme na tý půdě a střídali jsme se, děvčata vesměs tam byly, ty kluci měli ty zbraně, že jo, a když jsme prostě uslyšely, že jede, oni většinou jezdili v takovejch kolonách, něco vykrádat nebo tak pro někoho, bály jsme se jich strašně, no, tak jako dávaly jsme znamení těm klukům.“

  • „Jestli byste mi tedy řekla, jak ty kurzy probíhaly, zhruba, jak to vypadalo.“ „No musím říct, že tam byly dvě starší takový zdravotní sestry, ale ty byly strašně hodný. Všechno nám to, to víte, my jsme rusky neuměly, takže co jsme pochopily, jenom takhle, tak jako nám to vysvětlovaly i jako v praxi. Do nemocnice nás pustily, ale to víte, byly jsme dřeva ještě, neuměly jsme nic, za ty čtyry měsíce, co se můžete naučit, no. Potom jsme dělaly jako pohovory, jako už zkoušku, říkali, když to neumíte říct rusky, tak to řekněte česky. A my jsme to třeba neuměly ani česky, ale stejně všechny jsme to udělaly na ,atlično‘, že jo, na jedničku, takže jako bylo to dobrý, no.“

  • „Co se týče těch banderovců, jestli byste něco zmínila.“ „No tak ty banderovci, ty nám dávali teda, zabili tam předsedu našeho a spávali jsme na půdě, dvě třeba rodiny nebo tři. Navečer si... kdo měl dobrou, dobrou závoru, třeba u nás spaly tři rodiny. Měli jsme závoru na chlívě, nad chlívem jsme spali, jo, takže se tam udělala ta závora, aby jako prostě když přijdou, tak ať si tam dole vemou, co chtěj, ale aby nás nechali na pokoji, no, a hodně zapalovali takhle stohy a tohlensto, no, a toho předsedu nám zabili tam, mlíkárny vykrádali.“ „Jak došlo k tomu zabití předsedy a jak se jmenoval?“ „Brozík, Brozík se jmenoval, ale jak, no, napadli, von snad řek’, aby děti šly, aby šly se schovat děcka a on zůstal v bytě, prostě tak nějak k tomu asi došlo.“

  • „Nyní k těm útvarům, kam jste se dostala Vy?“ „No, já jsem se dostala do třetího zdravotního praporu, třetí zdravotní prapor. Ještě s jednou, ještě s jednou z naší vesnice, a ta byla se mnou taky tam. Takže jsme byly dvě, tak nám nebylo smutno.“ „Jak se jmenovala, nebo jmenuje?“ „Milča, taky Emílie, byla Červinková.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Teplice, 08.01.2008

    (audio)
    délka: 58:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Modlím se za všechny, aby byli zdraví a spokojení Aby se vnoučata dobře učila a abych s nimi ještě pár let mohla být

Závodská - Kudrnová_1945.jpg (historic)
Emilie Závodská
zdroj: foto: Lukáš Krákora

Emílie Závodská se narodila 2. 1. 1925 v Hulči České na Volyni v Polsku. Vyrůstala v rodině zemědělce Josefa Kudrny, měla dvě sestry. Její dětství bylo hezké, i když musela se sestrami pomáhat na hospodářství. V září roku 1939 okupovali rodnou vesnici nejdříve Rusové, potom Němci a po nich přišli opět Rusové. V létě roku 1941 přes jejich vesnici znovu projížděli Němci při invazi do Sovětského svazu. Než vstoupila Emílie Závodská do 1. čs. armádního sboru, působila v ilegální organizaci Blaník. Pomáhala hlídat vesnici před banderovci, kteří kradli, na co přišli. („Spávali jsme na půdě, i několik rodin pohromadě. Dole jsme to nechali banderovcům, aby si vzali, co chtěli, a nechali nás na pokoji.“) V roce 1944 vstoupila spolu s otcem do 1. čs. armádního sboru a absolvovala zdravotnický kurz v Kyjevě. Tam strávila čtyři měsíce školením v nemocnici, které úspěšně ukončila zkouškou. Po zkouškách se vrátila domů. V lednu roku 1945 byla na Slovensku přidělena ke 3. zdravotnímu praporu a do konce války působila v armádě jako zdravotnice. V nemocnici se také v roce 1945 seznámila se svým manželem, který zde byl jako pacient. Po válce se na Volyň již nevrátila a zůstala v Čechách, kam se také přistěhovali rodiče a obě vdané sestry. Většinu svého aktivního života pracovala jako domovnice v Domě pionýrů v Teplicích. Se svým manželem Jakubem Závodským, který zemřel v roce 1993, má dvě děti.