Emilie Závodská

„Ještě se trochu vrátím a požádám paní Závodskou, jestli by mi řekla něco o Blaníku, jejím působení v organizaci Blaník.“ „Tak ten Blaník, to bylo tak, že jsme měli na půdě takovou jako, hlídali jsme na tý půdě a střídali jsme se, děvčata vesměs tam byly, ty kluci měli ty zbraně, že jo, a když jsme prostě uslyšely, že jede, oni většinou jezdili v takovejch kolonách, něco vykrádat nebo tak pro někoho, bály jsme se jich strašně, no, tak jako dávaly jsme znamení těm klukům.“

„Jestli byste mi tedy řekla, jak ty kurzy probíhaly, zhruba, jak to vypadalo.“ „No musím říct, že tam byly dvě starší takový zdravotní sestry, ale ty byly strašně hodný. Všechno nám to, to víte, my jsme rusky neuměly, takže co jsme pochopily, jenom takhle, tak jako nám to vysvětlovaly i jako v praxi. Do nemocnice nás pustily, ale to víte, byly jsme dřeva ještě, neuměly jsme nic, za ty čtyry měsíce, co se můžete naučit, no. Potom jsme dělaly jako pohovory, jako už zkoušku, říkali, když to neumíte říct rusky, tak to řekněte česky. A my jsme to třeba neuměly ani česky, ale stejně všechny jsme to udělaly na ,atlično‘, že jo, na jedničku, takže jako bylo to dobrý, no.“

„Co se týče těch banderovců, jestli byste něco zmínila.“ „No tak ty banderovci, ty nám dávali teda, zabili tam předsedu našeho a spávali jsme na půdě, dvě třeba rodiny nebo tři. Navečer si... kdo měl dobrou, dobrou závoru, třeba u nás spaly tři rodiny. Měli jsme závoru na chlívě, nad chlívem jsme spali, jo, takže se tam udělala ta závora, aby jako prostě když přijdou, tak ať si tam dole vemou, co chtěj, ale aby nás nechali na pokoji, no, a hodně zapalovali takhle stohy a tohlensto, no, a toho předsedu nám zabili tam, mlíkárny vykrádali.“ „Jak došlo k tomu zabití předsedy a jak se jmenoval?“ „Brozík, Brozík se jmenoval, ale jak, no, napadli, von snad řek’, aby děti šly, aby šly se schovat děcka a on zůstal v bytě, prostě tak nějak k tomu asi došlo.“

„Nyní k těm útvarům, kam jste se dostala Vy?“ „No, já jsem se dostala do třetího zdravotního praporu, třetí zdravotní prapor. Ještě s jednou, ještě s jednou z naší vesnice, a ta byla se mnou taky tam. Takže jsme byly dvě, tak nám nebylo smutno.“ „Jak se jmenovala, nebo jmenuje?“ „Milča, taky Emílie, byla Červinková.“