Dohoda o poválečném přesídlení volyňských Čechů do Československa

/ /
Jeden z transportů volyňských Čechů v roce 1947 do Československa.
Jeden z transportů volyňských Čechů v roce 1947 do Československa.

Podepsání československo-sovětské reemigrační dohody otevřelo volyňským Čechům cestu do vlasti svých předků.

Dohodu o právu opce a přesídlení občanů české a slovenské národnosti žijících na území Volyně v SSSR do Československa podepsali československý velvyslanec Jiří Horák a zástupce sovětské vlády Solomon Abramovič Lozovskij v Moskvě po jednáních, která trvala přes jeden rok.

V letech 1863-1869 přesídlilo 600 českých rodin z Rakouska-Uherska na území Volyňské gubernie Ruské říše. Carská vláda lákala české přistěhovalce řadou výhod, mezi nimiž bylo právo na koupi levné půdy a zakládání výrobních podniků, pětileté daňové prázdniny, zproštění vojenské služby, právo na národní školství, na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu. Češi se stali úspěšnými hospodáři, zakládali české vesnice a v nich pivovary, mlýny a konzervárny, pěstovali chmel, obilí, ovoce a další zemědělské plodiny. V roce 1921 připadla západní Volyň Polsku, východní část Sovětskému svazu. Západní  Volyně byla připojena k SSSR po napadení Polska v září 1939. V roce 1944 vstoupilo 12 000 volyňských Čechů do 1. československého armádního sboru, který se podílel na osvobození Československa.

O repatriaci volyňských Čechů začala československá vláda usilovat již červnu 1945 na základě přání volyňských Čechů, kteří bojovali v řadách 1. československého armádního sboru na východní frontě. Ze 40 tisíc volyňských Čechů se jich do 1. československého armádního sboru v SSSR přihlásilo 12 000, mezi nimi i 600 žen a dívek. Často narukovaly celé rodiny, jako například rodina Anastázie Barteisové.

„Maminka a já jsme vařily v kuchyni, tatínek byl na pekárně, brácha pomáhal důstojníkovi, a to byl ještě o dva roky mladší než já," popsala Anastázie Barteisová, které bylo v době narukování 17 let.

Do 1. československého sboru narukovala i čtyřiadvacetiletá Marie Chudá z České Moldavy v dubenské oblasti: „Měli jsme Němců už dost. Vypálili na Volyni dědiny, například Český Malín, kde bylo asi dvě stě domů. Lidi nahnali do kostelů, do stodol, polili benzínem a zapálili, ti chudáci tam uhořeli za živa,“ připomněla masakr volyňských Čechů nacisty 13. července 1943.

„Prodělaly jsme stejný výcvik jako chlapi. Měly jsme střelbu, učily jsme se házet granáty, střílely jsme z protitankových pušek. Sestřelily jsme tolik letadel!“ vzpomínala Marie Chudá.

Kromě zapojení na východní frontě volyňští Češi poskytli potraviny pro stravování 1. československého armádního sboru a pomohli finančními sbírkami na pořízení tanků pro tankovou brigádu tohoto sboru vedeného Ludvíkem Svobodou.

Václav Kuchynka z malé vesničky Český Závidov s dalšími volyňskými Čechy v 1. čs. armádním sboru.
Václav Kuchynka z malé vesničky Český Závidov s dalšími volyňskými Čechy v 1. čs. armádním sboru.

„Volyňští Češi se pokryli nesmrtelnou slávou a svým statečným postojem v těžkých dobách se ukázali býti důstojnými syny své staré vlasti a obnovili svými hrdinskými činy starou slávu českých dějin. Tito stateční synové českého národa projevili ještě během bojových akcí přání vrátiti se se svými rodinnými příslušníky do staré vlasti,“ stojí v úvodu reemigrační dohody z 10. července 1946.

Poválečný slib volyňským Čechům

V květnu 1945 dorazilo do Prahy v řadách příslušníků 1. československého armádního sboru v SSSR na 3 900 volyňských Čechů, asi 2 300 volyňských vojáků zůstalo v nemocnicích na území SSSR a v Československu, 4 tisíce volyňských Čechů padlo. Většina přeživších vojáků se rozhodla v Československu zůstat a čekat na příjezd svých rodinných příslušníků.

Sourozenci Kozákovi Anastázie, Jaroslav a Emílie po osvobození v letní Praze před odjezdem do Žatce
Sourozenci Kozákovi Anastázie, Jaroslav a Emílie po osvobození v letní Praze před odjezdem do Žatce

„Nějaký čas jsme byli v Praze. Pak dali všechny volyňské Čechy na Žatecko a ještě chvíli jsme sloužili,“ vzpomínal bratr Anastázie Barteisové Jaroslav Kozák na dobu před demobilizací, kdy byli volyňští Češi soustředěni tzv. vojenské skupině Žatec.

Čekání na reemigrační dohodu prodlužovala neochota sovětské vlády proplatit volyňským Čechům jejich polnosti. Na Volyni patřili mezi významné hospodáře, chovali dobytek, pěstovali chmel a další plodiny. Svých hospodářství se vzdalo 10 502 rodin čítající 34 010 osob, které se rozhodli odjet do Československa, aniž by měli záruku finančního vyrovnání.

Jako první odjížděly rodiny vojáků, druhou skupinu tvořili zemědělci a třetí živnostníci, dělníci a ostatní. První transport vyjel z Dubna 30. ledna 1947 a poslední 10. května 1947, repatriace tedy trvala pouhých 109 dnů. Po vstupu na československé území pozbyli Češi z Volyně sovětské státní občanství a stali se občany Československa.

Většina volyňských Čechů našla nový domov v oblasti Sudet v domech po vyhnaných Němcích.

Kolektivizaci neutekli

Jiřímu Zahradníkovi bylo devět let, když jeho rodina přijela v roce 1947 do do Československa z české vesnice Novostavce, která se před válkou nacházela v rovenské oblasti v polské části Volyně. Po napadení Polska Sovětským svazem byla v září 1939 obsazena Sověty. 

Statek rodiny Jiřího Zahradníka v Novostavcích na Volyni
Statek rodiny Jiřího Zahradníka v Novostavcích na Volyni

„Fronta přes nás přecházela dvakrát. Nejdřív Němci postupovali na Rusy. Netrvalo ani rok a půl a zase se vraceli. Moji rodiče a prarodiče byli všichni zemědělci a Němci všechno brali, a když šli Rusové, tak se to opakovalo. Brali i obilí a vše, na co přišli, takže ti lidé, co tam bydleli, trpěli dva až tři roky vyloženě bídou a hlady.“

Situace se nezlepšila ani po válce. „Když Rusové vyhnali Němce, tak nás zabrali pod své politické zřízení a nastolili kolchozy. To znamená, všechno těm lidem vzali, tak jako to bylo tady, všechno se muselo dát do kolchozu… Tam byla bezvýchodná situace.“

Otec i strýcové Jiřího Zahradníka se účastnili osvobozovacích bojů v řadách 1. československého armádního sboru a po konci války zůstali v Československu, kam díky reemigrační dohodě dorazily i jejich rodiny. Usadili se v Libině na Šumpersku, kde získali statek po vyhnaných Němcích.

V  roce 1948 dohnalo ale Zahradníkovy to, před čím odešli z Volyně:

„Odjeli jsme před kolchozama sem a tady to začalo nanovo.“

Jejich statek byl zkolektivizován a rodiče museli vstoupit do JZD i se svými stroji a dobytkem. „Rázem jsem se stal synem kulaka a měl jsem problémy dostat se na školu. Když jsem vychodil měšťanku, tak jsem nemohl jít na žádnou jinou školu než na zemědělku.“

Pod dohledem StB

Podobný osud měla většina volyňských Čechů. Kromě kolektivizace je čekal ve vysněné vlasti svých předků také život pod dohledem Státní bezpečnosti, která kontrolovala, co vyprávějí o svých zkušenostech se sovětským komunismem.

Průkaz reemigranta (matky Rostislava Kubišty) z Volyně
Průkaz reemigranta (matky Rostislava Kubišty) z Volyně

„Komunisté neměli zájem o volyňské Čechy, a zvláště ne o ty, kteří přicházeli ze sovětské části. Správně předpokládali, že nebudou chtít kolektivizaci zemědělství, protože tu už zažili v Sovětském svazu, s nímž měli obecně špatné zkušenosti,“ vysvětlila etnografka Helena Nosková, která dohled StB zažila ještě v osmdesátých letech při výzkumu Slováků z rumunského Sedmihradského Rudohoří, odkud byli po válce přesídleni do českého pohraničí.

„Navštěvovala jsem na Tachovsku rumunské Slováky a dozvěděla se od nich, že poblíž žijí i volyňští Češi. Vypravila jsem se za nimi, protože jejich reemigrace mě taky zajímala. Cestou jsem si všimla, že za mnou jede nějaké auto, nikdo z něj ale nevystoupil a vůz pokračoval dál.“

Volyňští Češi etnografku pozvali domů a vyprávěli jí o svém poválečném návratu do Čech. Asi po půl hodině přišli do domu muži z auta, které ji sledovalo: „Ptali se, co tam dělám. Řekla jsem, že jsem etnografka a dělám výzkum. Chtěli vidět papír, který jsem jim ukázala, načež začali řešit, že tohle nejsou Slováci, na které mám povolení, ale volyňští Češi.“

Helena Nosková se proto mohla volyňskými Čechy vědecky zabývat až po listopadu 1989. V roce 1999 vydala publikaci Návrat volyňských Čechů. Naděje a skutečnost let 1945-54.

„Komunisté se snažili aspoň část volyňských Čechů, kteří už tady rok či dva žili, vrátit do Sovětského svazu. To se jim ale naštěstí nepovedlo, protože by je de facto poslali rovnou do sovětských gulagů,“ popsala Helena Nosková přístup komunistického režimu k volyňským Čechům.

Fotografie (5)