Pro Paměť národa Jan Blažek zaznamenává mimo jiné výpovědi pamětníků žijících v Německu. Knihu Odsunuté děti, oceněnou Zlatou stuhou, tvoří pět příběhů, které popisují odsun Němců z Československa. Nyní se publikace dočkala vydání ve dvou dalších jazycích.
Před prvním komiksovým příběhem v knížce popisujete moment z natáčení, kdy se pamětnice zeptala, proč Vás to jako Čecha vůbec zajímá. Proč bychom se tedy měli zabývat i pohnutými momenty našich dějin?
Všechno, co se v historii odehrálo, má nějakou výpovědní hodnotu. I z toho méně pozitivního se můžeme poučit. Pro mě bylo to zmíněné setkání s pamětnicí důkazem, že naše práce má smysl. Kromě historického záznamu nebo knih tím vzniká i dialog, a to nejen mezigenerační, ale také přeshraniční. Dialog pak pokračuje prostřednictvím knih vydaných v cizích jazycích, mimo jiné právě v němčině.
Dokáže komiksová forma lépe přitáhnout člověka k takovému tématu?
Určitě jsme nějakým způsobem hledali cestu k dětem, protože ty příběhy jsou dětské. Zároveň se mi na komiksu líbí, že jde o kolektivní dílo. Na knize spolupracoval scénárista Marek Toman, výtvarníci Jakub Bachorík, Magdalena Rutová, Stanislav Setinský, Františka Loubat a Jindřich Janíček. Svůj názor projevili historici, mluví do toho grafik, a samozřejmě našich pět vypravěčů. Spolupráce sama o sobě už byla součástí zmíněného dialogu.
Češi mnohdy v knize nejsou vyobrazeni ve zcela pozitivním světle...
Jde o smutnější období našich dějin. My jsme toho skutečně do vzpomínek pamětníků moc nepřidávali a je asi vcelku pochopitelné, že na Čechy nemají nejlepší vzpomínky. Zároveň se však mnoho z nich snažilo vypíchnout určité momenty, kdy se jim od Čechů dostalo pomoci, což nám přišlo také důležité. V každém příběhu je obsažen nějaký okamžik pomoci nebo spolupráce ze strany Čechů. Ať už jde o rebarborový koláč, který hladovějící dostane, nebo o příběh postoloprtského masakru, který je celý postaven na tom, že český soused německému klukovi zachránil život. Doufám, že si čtenáři těchto momentů všimnou a budou jim věnovat pozornost.
Propojenost českého a německého národa ukazuje třeba příběh vyprávěný Rosemarií Kraus, jejíž dědeček Franz byl synovcem Antonína Dvořáka. Jak moc jsme odsunem Němců pošlapali společné snažení našich předků, kteří česko-německou společnost mnohdy budovali bok po boku?
Během prvních rozhovorů jsem narazil na pána, který pronesl během rozhovoru zajímavou větu – Češi odsunem Němců odsunuli i kus sebe sama. Ať už jde o kulturu, hospodářství nebo jakýkoli jiný společenský potenciál. Jako Čecha střední generace mě ta věta přirozeně popudila, ale když jsem se pak zamyslel, dal jsem mu do velké míry za pravdu. Právě příběh prapraneteře Antonína Dvořáka to ilustruje moc pěkně.
Oba tituly koupíte v e-shopu Paměti národa
Na jaké úrovni jsou dnes vztahy obyčejných Čechů a Němců?
Jedná se o několikanásobně hlubší vztahy než jen o úzké téma, které kniha zpracovává. Téma odsunu je dnes možná dokonce už na okraji, přesto stále jde o takový „puchýř“ našeho kolektivního vědomí, který je pořád mnohem citlivější, než si myslíme. Když se však dnes bavím s Němci, málokdo odsun vůbec zmiňuje. U nás bylo to téma dlouhodobě úplně tabu, ale ani v Německu nebylo nijak zvlášť vyzdvihované. Bylo by možná dobré se tomu nějak postavit a otevřeně se o odsunu bavit na obou stranách, protože pokud se v tématu ještě skrývá potenciál konfliktu, můžeme se ho pomocí dialogu zbavit.
„Česká společnost před tématem odsunu přestává zavírat oči. Díky tomu lépe porozumíme jak svým sousedům, tak zemi, ve které žijeme.“
Vazby se mezi námi vytváří stále nové a otevírá se spoustu dalších témat. Když dnes natáčíme s Němci, můžeme točit o tom, jak u nás východní Němci utíkali přes hranice nebo jak byl ze západního Německa podporován československý disent a to jsou pořád všechno témata před rokem 1989.
Vracívají se odsunutí pamětníci a zapojují se do zdejších komunit?
Všichni naši respondenti si tuto otázku kladou a odpovídají na ní často rozdílným způsobem. Od paní Rosemarie, která se vrací s jistou bolestí v duši, ale stále často a ráda, až po někoho, kdo bydlí v Bavorsku sto kilometrů od hranice a nikdy necítil potřebu se do Česka vrátit. Zcela rozdílně si tito lidé hledají také cestu k českému jazyku. Někdo se ho třeba na stará kolena začne učit, ale pak jsou tu tací, kteří jazykem mluvili jako děti a od odsunu česky nepromluvili. Nedá se to generalizovat.
Může kniha představovat jakýsi další most v upevnění česko-německých vztahů?
Kniha je součástí trendu posledních několika let, který snad už bude tentokrát nezvratný. Česká společnost před tématem přestává zavírat oči, což určitě pomůže tomu, jak na Němce nahlížíme. Lépe díky tomu porozumíme i sobě samým a zemi, ve které žijeme. Pro mě osobně bylo třeba překvapivé si uvědomit, že pro odsunuté Němce naše země stále existuje, ale vnímají jí jinak než my. Podobné věci vnímáme trochu rozdílně, například všechny místní názvy, které oni znají ještě v němčině a které jsem se musel v průběhu rozhovorů naučit. Určitě mi to pomohlo chápat naši zemi v širším kontextu.
Odsunuté děti se nyní dočkaly vydání ve dvou cizích jazycích. Jak probíhala nedávná prezentace německého vydání Die vertriebenen Kinder?
Vydání do němčiny přeložené knihy předcházel náš rozhovor v jednom německojazyčném rádiu, kde jsme projevili zájem publikaci německy vydat. Poté se nám začali sami nakladatelé ozývat. Nyní jsou Odsunuté děti představovány v německých městech, nedávno jsme se například účastnili česko-německých kulturních dnů v Augsburgu. Za velký úspěch považuji, že kniha byla jako jedna z hlavních českých publikacích představena na Lipském knižním veletrhu, kde si získala příznivce i pochvalné recenze od přísných německých komiksových kritiků.
Bude následovat podobné představení ve Španělsku?
V tuto chvíli si nejsem jistý, ale knihu určitě uvedeme na některých komiksových festivalech. České centrum v Madridu se představení publikace také nějakým způsobem ujme. To, že Španěly Odsunuté děti zaujaly, má svůj osobitý příběh. Jednoho španělského překladatele, který žije v Čechách, kniha zaujala a nabídnul se, že ji přeloží a sežene nakladatele. Já španělsky neumím, ale scénárista Marek Toman zaznamenal zajímavé názory na naši práci. Ve Španělsku samozřejmě mají své bolavé události spojené s občanskou válkou ve 30. letech, druhou světovou válkou a poválečnou situací. Údajně si to v zemi své publikum také najde.
„Paní Rosemarie občas něco považuje za španělskou vesnici. Němci jí ale nerozumí, protože když něčemu nerozumí, říkají, že se jedná o českou vesnici.“
Mluvili jsme o Rosemarie Kraus, která hovoří německy. Pořád však v němčině používá některé fráze, které si přivezla z Čech. Například občas něco považuje za španělskou vesnici, ale Němci jí nerozumí, protože u nich říkají, že jde o českou vesnici. Španělský překlad jsem ještě neviděl, ale jsem moc zvědavý, jak se s tím překladatel popral.
Připravuje se také anglické vydání knihy?
Konkrétní kroky zatím podniknuty nebyly, ale předpokládám, že se to stane. Spíše ale čekáme na zájem nějakého anglického nakladatelství, než že bychom ho sami aktivně vyhledávali. Víme už o několika knihkupcích v Holandsku, kteří projevili zájem prodávat anglickou verzi. Myslím si, že když už je kniha do dvou cizích jazyků přeložena, byla by angličtina dalším logickým krokem.
Měli pamětníci možnost do knihy nahlédnout?
Pamětníci nejprve dostali českou verzi a nyní i německé vydání. Knihu dokázali v češtině přečíst ti starší Franz Gruss a Kurt Kempe, kteří ještě chodili do českých škol. Bohužel někteří z pamětníků už nejsou mezi námi. Pan Kempe zemřel týden před vydáním německého překladu, což nás moc mrzí.
Posunuli jsme se jako společnost? Poučili jsme se z minulých chyb?
Poučení asi není něco, co lze říct v dokonavém vidu. Poučovat se musíme pořád.