Annelies Hennig

* 1939  

  • "Ne, nesměli jsme (mluvit v NDR o odsunu). Můj otec jednou něco vyprávěl a byl potom poučen, že žádní vyhnaní Němci nejsou, vyhnanci že jsou Palestinci. Němce nikdy nikdo nevyhnal, ani z Polska, ani z Československa."

  • "Už jsem vyprávěla, že muži a ženy byli odděleni. Ráno byl apel, děti musely dopředu, matky dozadu, muži na druhou stranu, ty každý den svolávali a odcházeli pak ve velké pracovní skupině. Mému nejstaršímu bratrovi bylo devět, ten pak proklouzával ven a odcházel za naší tetou, k bratrovi otce. Podle všeho věděl, kde bydleli, a tak večer vždycky přinášel trochu jídla. Ovšem my měli pořád hlad. Dostávali jsme čaj nebo hnědý vývar k pití. A byla tam taková latrína, tam to vždycky tak smrdělo. Bylo to prostě spartánské, tak to holt bylo."

  • "Žádné cennosti. Pamatuji se, že otec měl takové malé stojací hodiny, ty mu chtěli na nákladovém nádraží také odebrat a on snažně prosil, a tak mu ty hodiny nechali. Ještě dlouho jsme je měli ve Výmaru, než se rozpadly. Maminka měla v jednom z košů prádlo, svoji výbavu, a tu si samozřejmě chránila. Jinak žádné hračky. Moje sestra měla jednoho plyšového medvídka, toho si také chránila, i když se už rozpadal, vypadávaly z něj piliny. A co ještě maminka vzala s sebou, byl látkový pytlík se solí. Tu potom mohla směňovat, protože jídlo bez soli nikomu nechutnalo. Ona věděla, proč ji bere s sebou."

  • "U našeho domu tekl potok, ten tam ještě je, s cestičkou, dalo se přes něj přejít po malém mostu nahoru k ulici, kde jezdila tramvaj. V tom potoku jsme si nesměli hrát. Ale moje babička se 14. května 1945 rozhodla dobrovolně odejít ze světa. Ten potok ústil do takového jezírka. V noci docházelo k přestřelkám, to vím od rodičů, a ona se utopila. Jako dítě jsem tam jednou proklouzla a podívala se na to místo, vzadu za domem, člověk tam musel jít kus pěšky. Teď tam stojí takové zábavní centrum a ten potok tam ještě je, případně i to jezírko."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Weidenberg, Německo, 29.05.2019

    (audio)
    délka: 01:12:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V NDR jsme o odsunu Němců z Československa nesměli mluvit

Dobová fotografie před rokem 1989
Dobová fotografie před rokem 1989
zdroj: Pamětník

Annelies Hennig, rozená Weigelt, se narodila 2. října 1939 v Jablonci, nejranější dětství strávila v Liberci. Matka Hedwig pocházela ze sklářské rodiny z Jablonecka, otec Richard pracoval u dráhy. Po konci války vládl v Liberci chaos a násilí, babička Anna spáchala 14. května 1945 sebevraždu. Nedlouho nato musel dům opustit i zbytek rodiny, internování byli v Liberci ve sběrném táboře, bývalém sportovním areálu. Po několika týdnech byli v noci převezeni v otevřených nákladních vagonech do Žitavy (Zittau), otec měl původně v Čechách zůstat, ale poté, co se matka nervově zhroutila, směla rodina zůstat pohromadě. Otec si po zotavení z tyfu našel práci u dráhy ve Výmaru, kam se rodina přestěhovala. Nervový stav matky se nelepšil, děti proto musely čtyřikrát či dokonce pětkrát pobývat v dětských domovech a v klášterech u jeptišek. Prarodiče a sourozenci rodičů žili v západoněmeckém Bayreuthu, Annelies je zpočátku navštěvovala, ještě v roce 1955 byla na pohřbu dědečka, zůstat na Západě se neodvážila. Po základní škole šla do učení do jenských optických závodů Carl Zeiss, v osmnácti letech se vdala za „politicky nespolehlivého“ artistu a varietního umělce Gerolfa Henniga. Vystupovali i v cizině, směli ovšem pouze do té socialistické. Jedna z jejich tří dcer se provdala za polského občana a vystěhovala se s ním do Západního Berlína. Paní Annelies se v NDR s žádnými sudetskými Němci nestýkala a ani s vlastními dětmi o odsunu své rodiny z Československa nemluvila, v NDR bylo téma odsunu Němců tabu. V létě roku 1989 manželé Hennigovi po letech marných žádostí dostali povolení vycestovat na Západ. Po vystoupení v Norimberku se po určitých peripetiích rozhodli v SRN zůstat a usadili se v bavorském městě Pegnitz. Na Západ se mezitím s manželem a dítětem vydala i nejmladší dcera Katrin, ta se společně se stovkami svých spoluobčanů rozhodla utéct přes Prahu, kde strávila nějaký čas v budově západoněmecké ambasády.