Franz Gruss

* 1931  

  • „Ale potom, když Rusové odjeli... Byl jsem zvědavý, otevřel domovní dveře a ve vedlejších dveřích stál německý soused, kterého jsem znal už od dřívějška. Dospělý člověk, samotář. Říkalo se o něm: ‚To je sociální demokrat, je to přítel Čechů.‘ Rusové byli pryč, já otevřel dveře a ve stejném okamžiku i můj soused, zvědavý, co se bude dít. A vtom ho trefí kulka z druhé strany ulice, on padne dva metry ode mě. Měl to být první Němec, kterého jsem viděl, jak ho Češi zastřelili. Ten první. A pak se stalo něco strašného. Mí rodiče už tam byli. A já vidím, jak ženou lidi ulicemi, jak je bijí, jak jdou Češi s páskami na pažích, dnes už vím, že to byly Revoluční gardy. A sbírají německé spoluobčany po bytech, ženou je po ulici seshora dolů a já vím, že tam dole byla kostelní zeď, u které je ti lidé ubili. Bylo hrozné se dívat, co s děje. A najednou zavolala moje maminka od okna: ‚Podívej, tamhle je Pepp!‘ Vedli tam mého strýce. Můj otec viděl strýce poprvé po čtyřech letech. Měl už poraněný obličej a musel vézt vlastní rakev na vozíku, aby ho tam dole zabili. A z domu vyskočila jedna Češka, pamatuju se ještě, že se jmenovala Husáková, plivla na něho, dala mu pohlavek, brýle mu spadly na zem. A musel s rýčem na ramenou jít dál, samou slabostí ale někde padnul. Už předtím ho museli pořádně zmlátit. A položili ho na tu bednu, kterou musel vláčet, a tam dole nakonec prý dostal ránu z milosti.“

  • „Každý prostě šel, šel, šel. Po cestě zůstávali v příkopech lidé, co se s nimi dělo, nevím. Vím jenom, že nás bylo čím dál méně. A potom v dobytčácích jsme si mysleli, že teď nás někam odvezou. Ne, příštího rána jsme museli ven, bylo to jen na noc, dále jsme šli, aniž jsme věděli kam, a potom se objevila mýtina, bylo to v lese. A na té velké louce jsme unaveně polehávali, ti, kteří došli až tam. Dnes odhaduji, že nás mohlo být tak šest set. A pak jsme se museli řadit po stovkách do řad po pěti, pět lidí krát dvacet. Prvních sto muselo nastoupit a odvedli je do lesa. Byli pryč a my jsme slyšeli detonace a tušili jsme, že to je poprava, že teď přijdeme o život. Sehnali dohromady další stovku, teď už pomocí holí a bití, protože to už měl člověk strach. Marš do lesa. Zase detonace, kvůli kterým jsme si mysleli, že nás zastřelí. Ale nebylo to tak. Ty detonace – prozradím to teď dopředu – to byly ještě miny. Odehrávaly se tam nějaké válečné události a byly tam ještě položeny nášlapné miny. A kvůli nim pochopitelně ten či onen přišel o život. To byly ty detonace. Ale nejprve jsme tam stáli nastoupeni po stovkách. A následovala tělesná prohlídka a při ní nám zabavili ještě to poslední, co každý u sebe měl. Mým rodičům svatební prsteny, dokumenty, všechno. Neměli jsme nic, absolutně nic. A potom nám řekli: ‚Půjdete támhle a budete v Německu, tam patříte!‘ Poslední slova, která jsem slyšel, byla: ‚Kdo bude poslední, schytá kulku do hlavy!‘“

  • „Byly to děsivé německé písničky, které jsme tehdy mívali na rtech a které do značné míry ještě dnes dokážu přednést. My jsme například… protože teď mluvím k Čechům, vzpomínám si na jednu českou písničku. Můžu vám ji zazpívat, jestli chcete. ‚Byl sobě židáček, měl v kapse šestáček, sednul si na tramvaj a dělal vaj, vaj, vaj. Přišel policajt, chytl ho u [za?] vlasy. Ty žide pajzlatý, ty patříš do basy. Basa se otvírá, žida zavírá, židovky plakají, že žida nemají.‘ Dneska se stydím něco takového zpívat, ale jako dítě to člověk… Vidíte, že existoval i český antisemitismus, jinak bychom se něco takového nenaučili. Já se to naučil na ulici, já se vůbec česky učil na ulici.“

  • „Je pro mě opravdu velice důležité to tu říct. Vychovával jsem své potomky v následujícím smyslu – říkal jsem jim, že je v prvé řadě důležité zpracovávat to, co se stalo ve jménu našeho národa. Co souvisí s holokaustem, to je naše záležitost a to je také v prvé řadě to, co vám předávám a co byste měli předat i vy svým dětem, aby se už nikdy nic takového neopakovalo. Já totiž vím, že všemu zlu, co se přihodilo mně a mým rodičům, předcházely zločiny, které byly spáchány ve jménu našeho národa.“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Praha, 20.04.2019

    (audio)
    délka: 01:57:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Každý se má v prvé řadě zabývat tím, co špatného se dělo ve jménu jeho národa

Fotografie Franze Grusse pořízená v roce 2019 během natáčení v Praze.
Fotografie Franze Grusse pořízená v roce 2019 během natáčení v Praze.
zdroj: Natáčení

Franz Gruss se narodil 1. ledna 1931 do německé rodiny s částečně polskými i českými kořeny v tehdejší Moravské Ostravě. Matka česky uměla, ale v rodině se mluvilo pouze německy, česky mluvil s babičkou a „na ulici“. Otec byl tiskař, matka provozovala v rozlehlém bytě krejčovský salon. Po německé okupaci Československa (pamětník sám používá tento termín) získala celá rodina občanství německé říše, Franz vstoupil do Deutsches Jungvolk (dorost Hitlerjugend), starší bratr narukoval a v roce 1943 padl na Krymu, otec v pokročilém věku do války nemusel. Franz má matnou vzpomínku na položidovského spolužáka a vyprávění o požáru ostravské synagogy. Po prvních bombových útocích na Ostravu odejel na internát do Frýdku-Místku, kde byl vystaven mj. militaristické indoktrinaci, v paměti má i antisemitské písně z dětství. Konec války strávil u tety v Lomu u Mostu, kde byl v okolí Duchcova svědkem lynče kanadského letce, ale v květnu také příjezdu sovětských vojáků, vraždy německého souseda ze strany Čechů i pochodu místních německých obyvatel (včetně strýce Josefa) ke kostelu, kde byli povražděni. S rodiči byl při návratu vlakem z Lomu do Ostravy v Přerově zatčen, otec uvězněn a týrán, Franz s matkou po odmítnutí českým strýcem a setkání s agresivními členy Revolučních gard (záchrana ze strany vzdáleně známého Žida) internován v táboře Mexiko a posílán na polní práce. Záhy byl spolu s rodiči prohlášen za práce neschopného a vyslán na pochod do Opavy a následujícího dne k hranicím. Po cestě viděl vyčerpané lidi padající do příkopů. Vyhnanci byli shromážděni na mýtině u lesa, přes explodující nášlapné miny následně hnáni za hranice, kde ale v té době již bylo Polsko. Tam žil rok a půl, pracoval u místních německých sedláků a tlumočil polským vojákům až do poslední fáze odsunu polských Němců, k němuž se celá rodina přidala. Odsunuti byli následně do NDR, Franz vystudoval obchodní školu v Lipsku, až potom, v roce 1951, emigroval do západního Německa (v noci načerno v nákladním vlaku). Dnes žije v okolí Heidelbergu, po odchodu do důchodu působí jako cestovní průvodce, zejména do Polska, ale i do ČR. Učí se polsky i česky. „Každý se má v prvé řadě zabývat tím, co špatného se dělo ve jménu jeho národa,“ říká a vozí turisty mimo jiné i do Osvětimi.