Narodili se v předválečném Československu, ale většinu života prožili jako občané Německa. Jejich příběhy inspirovaly tvůrce knihy Odsunuté děti. Magazín Paměti národa přináší pětici medailonů pamětníků, kteří se stávají "komiksovými hrdiny".
Když skončila druhá světová válka, byli malými dětmi. Nyní jsou v pokročilém věku a žijí v Německu. Kde se dnes cítí doma? Jak vzpomínají na válku a poválečná léta – měli kam chodit do škol, co jíst, s čím si hrát? Měli se čeho bát? Co si zabalili, když museli opustit domov, s čím se naopak museli rozloučit? S čím se setkali ve sběrných a pracovních táborech, dobytčích vagonech a nakonec ve válkou poničeném Německu? Jak dlouho trvalo, než se směli znovu podívat na místa svého dětství a jaký to byl pocit? A co jim pomáhalo se se ztrátou domova vyrovnat? Seznamte se s příběhy odsunutých dětí.
Ostravák Franz a jeho putování poválečnou Evropou
Franz Gruss se narodil roku 1931 v Ostravě. S tragickými zážitky z dětství se vyrovnává pomocí kritických a racionálních úvah. Sám sobě i ostatním vždy připomíná zodpovědnost Německa za druhou světovou válku. „Je v prvé řadě třeba se zabývat tím, co bylo spácháno ve jménu vlastního národa,“ říká a má přitom na mysli zejména holocaust.
„Vím, že všemu zlu, které se přihodilo mně a mým rodičům, předcházely zločiny, které se udály ve jménu našeho národa.“
Vyhnán či odsunut byl vlastně dvakrát, nejprve z Československa a potom shodou okolností z Polska. V červnu 1945 absolvoval vyčerpávající dvodenní pochod z Ostravy přes Opavu a Krnov. „Nejprve jsme tam stáli nastoupeni po stovkách. Následovala tělesná prohlídka a při ní nám zabavili ještě to poslední, co každý u sebe měl. Mým rodičům svatební prsteny, dokumenty, všechno. Neměli jsme nic, absolutně nic. A potom nám řekli: ‚Půjdete támhle a budete v Německu, tam patříte!‘” Když ale Franz a jeho rodiče hranici překročili, v Německu ke svému překvapení nebyli. Na převzetí země se tam již připravovala polská vojenská správa, posun německo-polské hranice směrem na západ zanedlouho poté mezinárodně schválila postupimská konference.
Franz strávil na nově nabytém polském území rok a půl. Protože uměl česky, brzy ovládl i polštinu a působil jako tlumočník mezi odcházejícími Němci a nově příchozími polskými osídlenci. Jedním z posledních transportů polských Němců následně zamířil do sovětské okupační zóny Německa, pozdější Německé demokratické republiky. Ani tam jeho pouť neskončila – vidina svobodnějších poměrů a lepších životních podmínek ho přiměla emigrovat do západního Německa. Jedné noci roku 1950 se odhodlal k riskantnímu kroku, který vyšel. Těsně před hranicemi naskočil na projíždějící nákladní vlak.
Rosemarie z rodiny skladatele Antonína Dvořáka
„Mám sice tady v Bavorsku dva domy, ale doma se cítím v Česku. Moje děti vždycky říkají, že je tam ze mě úplně jiný člověk,“ vypráví Rosemarie Kraus. Narodila se roku 1941 v Chlumci u Ústí nad Labem, její dědeček Franz Dvořák byl synovcem slavného Antonína. Ačkoli od svého otce, skladatelova bratra, slýchal doma češtinu, rodným jazykem jeho matky byla němčina. Protože posledně jmenovaný jazyk nakonec v rodině Dvořákových z Ústecka převládl, byly z hlediska válečných i poválečných zákonů Němci.
Vzpomínkám paní Rosemarie na poválečné měsíce vévodí hračky. Panenka, která při odsunu vykukovala z jejího batohu. Andělíček, kterého ji zabavila ostraha internačního tábora ve Všebořicích, ale maminka ho pro Rosemarii vyprosila zpátky, a tak může dodnes viset nad její postelí. A také hudba. Dědeček byl v Chlumci kapelníkem, muzikantem byl i její otec, sama paní Rosemarie hraje na varhany. V posledních letech i v českých kostelech.
Se ztrátou domova se vyrovnává otevřenou náručí ke všemu českému. V osmdesátých letech se podílela i na podpoře československého disentu, posílala dopisy politickým vězňům a balíčky jejich rodinným příslušníkům. V Německu šířila petici za propuštění Václava Havla z vězení a angažovala se v případě Pavla Wonky, poledního politického vězně, který v československém nápravném zařízení zemřel.
Kurt a Postoloprty
Kurt Kempe, rodák z Postoloprt, se s traumatickými zážitky ze svého dětství dodnes úplně nevyrovnal. I během rozhovoru s českými dokumetaristy se přiznal, že se mu bude v noci kvůli probuzeným vzpomínkám špatně spát. Nechvalně známému poválečnému postoloprtskému masakru unikl jen díky pomoci svého českého souseda, přislušníka Revolučních gard. Ten tehdy třináctiletého Kurta odvedl od mužů v postoloprtských kasárnách ke skupině dětí. „A dneska vím, že mi tím zachránil život,“ říká pan Kempe. „Protože všichni postolorptští muži byli ještě téhož dne postříleni.“
To ale tehdy Kurt ještě nevěděl. V Čechách strávil několik dalších měsíců na nucených pracích v zemědělství. Odsunut byl roku 1946, brzy poté se v Německu zúčastnil prvního setkání postoloprtských rodáků, na němž se zjistilo, kolik někdejších občanů města schází. Co se po válce ve městě stalo, si Kurt skládal celý život střípek po střípku. Umanutě bojoval proti zapomínání, vyptával se pamětníků na německé i české straně. Dnes je sám jedním z posledních.
„Když se mě dneska zeptáte, jestli bych chtěl žít v Postoloprtech, tak nechtěl,“ říká. Mrzí ho, že budova tamních kasáren byla stržena, místo aby sloužila jako pietní místo. Je sice rád, že na tragedii upomíná na hřbitově nápis: „Všem nevinným obětem postoloprtských událostí“, ale ten text se mu úplně nezdá. „Co si tak představíte pod pojmem událost?“ ptá se sugestivně.
Annelies a jedno velké tabu
Annelies Hennig se narodila roku 1938 a vyrůstala v Liberci. Z války si nepamatuje nic, z pozdější doby hlavně sebevraždu babičky, která se s poválečnou realitou nedokázala srovnat. A také hlad v libereckém sběrném táboře, cestu dobytčákem a chudobu poválečného Německa, zejména jeho východní části, která se na dlouhá desetiletí stala jejím domovem.
Tento příběh se od všech ostatních liší tím, že se odehrává v komunistické NDR, kde byla ideologie nadřazena svobodě slova. V zemi, kde byla řada temat tabu, mezi nimi i problematika poválečného vysídlování. „O odsunu se v NDR vůbec nemluvilo. Téma odsunu tam neexistovalo, mlčeli jsme o tom jako hrob. Bylo to zkrátka zakázané,“ vzpomíná paní Annelies. „Táta o tom jednou něco vyprávěl a pak ho poučili, že žádní vyhnaní Němci neexistují, vyhnanci že jsou jen Palestinci. Že Němce nikdy nikdo nevyhnal, ani z Polska, ani z Československa.“
Příběh paní Annelies je tak i příběhem rozděleného Německa. Ten se uzavřel roku 1989, mimo jiné i v Praze. Na západoněmecké ambasádě tehdy na podzim stanovaly tisíce východních Němců, kteří se domáhali možnosti vycestovat na vysněný Západ. Slábnoucí vlády v Československu a východním Německu si s nimi nevěděly rady, a tak jim nakonec cestu povolily. Zanedlouho se komunistické režimy zhroutily a Německo i Evropa se opět sjednotily. Svým způsobem k tomu i východoněmečtí uprchlíci v Praze, mezi nimi i Katrin, dcera liberecké rodačky Annelies.
Železná opona a zbořený šumavský kostel
Poslední příběh se odehrává na pozadí šumavských hvozdů. Jeho protagonisté, Emil Baierl a Friedrich Reithmeier se narodili v německých vesnicích poblíž Nýrska, v zaniklé farnosti Červené Dřevo - Rothenbaum. A zároveň poblíž hranice, kterou po staletí střežili pohraničníci a překračovali pašeráci. Po konci války, stejně jako dlouhá řada šumavských Němců, na odsun nečekali. Sbalili, co šlo přenést či převézt, a spolu s matkami a sourozenci odešli po tajných lesních pěšinách na bavorskou stranu.
Přes železnou oponu pak mohli pozorovat, jak musí hraničnímu pásmu postupně ustupovat jejich rodné domy a vesnice. Vypálen a zbořen byl i poutní kostel v Červeném dřevě. Po roce 1989 a otevření hranic se někdejší němečtí rodáci vydali na místa zaniklých obcí. Ve spolupráci s místními Čechy vykopali základy zbořeného kostela a obnovili i zaniklý hřbitov svých předků. Stouhou po ztraceném světě svého dětství se zkrátka vyrovnali pomocí lopat a rýčů. Jejich příběh svědčí o tom, že bychom neměli minulost nechávat obrůstat mechem.