„Sice mám tady v Bavorsku dva domy, ale doma se cítím v Česku,“ říká osmdesátiletá Rosemarie Kraus. Narodila se v Chlumci u Ústí nad Labem a její dědeček Franz Dvořák byl synovcem skladatele Antonína Dvořáka.
Když se v roce 1941 narodila, její rodné město se jmenovalo Kulm bei Aussig. V předvečer války pochodovali před chlumeckým kostelem nacisté a provolávali slávu vůdci, paní Rosemarie o tom ví pouze z vyprávění tatínka. Její rodina mezi příznivce Hitlera ale rozhodně nepatřila.
Muzikální rodina z Ústecka
Dědeček Franz Dvořák byl synovcem skladatele Antonína, útlé dětství strávil v českojazyčném prostředí a až po předčasné smrti svého českého otce se s německou matkou přestěhoval na Ústecko. Hudební tradice v rodině žila i nadále – Dvořákovi byli sice ševci, dědeček ale v Chlumci působil také jako kapelník, otec a strýc hráli ve volném čase na varhany.
Paní Rosemarie vzpomíná na své dětství v Chlumci s láskou – bylo to prý krásné městečko s rybníkem, kostelem a selskými dvory, které dnes nahradily výškové domy. Rodina pořádala hudební dýchánky a jejich stopy jsou v obci dodnes patrné, i když ne na první pohled. Paní Rosemarie objevila až v roce 2010 v někdejší hraběcí lóži chlumeckého kostela rukopisy hudebních partitur po svém dědečkovi. Schoval je tam nejspíš úmyslně, vzít si je s sebou do Německa v roce 1946 totiž nesměl.
Válka a její konec
Příbuzní paní Rosemarie za války většinou nebyli nijak politicky aktivní. Když strýc Franz dostal povolávací rozkaz, dal před známými najevo, že nechce jít bojovat, a asi jen proslulé příjmení ho uchránilo před vězením. Musel ale na „léčení“ do nervového sanatoria ve městě Bautzen a potom tak jako tak na frontu. Zemřel nedlouho poté ve slovinském Mariboru.
V roce 1943 narukoval i otec Josef, bojoval v Řecku a na konci války padl do amerického zajetí. Do Čech už se nevrátil, s rodinou se setkal až v roce 1947 v Bavorsku. Nepříjemné vzpomínky má paní Rosemarie na konec války, zejména na bombardování Chlumce, které přečkala v dětské postýlce ve sklepě. Vzpomíná na sovětského důstojníka, v jehož blízkosti se po příchodu Rudé armády všechny místní ženy zdržovaly, cítily se tak chráněny před poválečnou odplatou tzv. Revolučních gard. Důstojník se ubytoval u Dvořákových a malou Rosemarii vozil na svém koni.
Odsun a tábor ve Všebořicích
Hned v létě roku 1945 byl rodině Dvořákových jakožto Němcům vyvlastněn majetek. Děda Franz se jako syn Čecha mohl chystanému odsunu vyhnout a jeho čeští přátelé se ho pro to snažili přesvědčit. Nechtěl ale zůstat na stará kolena sám, proto se rozhodl zbytek rodiny následovat.
Dvořákovi museli Chlumec opustit 17. července 1946, a přestože směli mít jen 30 kg na osobu, balil děda do svého kufříku vedle důležitých dokumentů i památeční novinové výstřižky s články o svém strýci Antonínovi. „Museli jsme potom od tety pěšky dolů ke kostelu k nákladnímu autu, to se jde jen takovou zatáčkou, ‚Drehe‘ jsme jí říkali doma nářečím. A u kostela stálo otevřené nákladní auto, jaká dřív bývala, vzadu všechno otevřené,“ vzpomíná paní Rosemarie.
„Naši mě vyzdvihli nahoru, já měla u sebe ruksak a vtom z něj vykoukla moje panenka. Ostatní jsme museli nechat doma, všechny hračky. A já se dobře pamatuju, že naproti tomu místu stál selský dvůr mé pratety.“
„Tam dole stála spousta lidí, moji známí a vzdálení příbuzní, kteří ještě nebyli vysídleni, a všichni plakali. A jedna dobrá Češka, která už ten selský dvůr převzala, nám nahoru podala láhev mléka.“
Hodilo se, následující týdny totiž strávili o hladu v internačním táboře Všebořice (Schöbritz). „Babička pořád chodila kolem plotu a koukala, jestli někdo něco přes plot nehodí, ale nikdo nic házet nemohl, protože všechny sledovali. Bratranec říkal, že lidé jedli žížaly z košů, takový měli hlad,“ vypráví paní Rosemarie.
Ostraha tábora přitom internovaným bezostyšně zabavovala věci i ze skromného majetku, který si směli vzít, matce Antonii například snubní prsten. Uchránit se jí naopak podařilo dřevěného andílka, který visíval nad postýlkou malé Rosemarie a kterého dodnes má. Po pár týdnech rodinu odsunuli v dobytčích vagonech do sovětské zóny v Německu.
Cesta na Západ a studium u řádových sester z Čech
Sedmičlenná rodina strávila následující měsíce v jednom pokoji ve východoněmecké vesnici, dokud se matce nepodařilo vyjednat pro sebe a malou Rosemarii tzv. „Zuzugsbescheinigung“, tedy povolení vycestovat na Západ za účelem sjednocování rodin. Otec Josef totiž po propuštění z amerického zajetí žil v bavorské obci Schwürbitz, kam se za ním žena s dcerou směly v květnu 1947 přistěhovat.
Těžké podmínky za odsunu a bezprostředně po něm podle paní Rosemarie způsobily její trvalé poškození chodidel – přestože byla dcerou ševce, musela celý rok strávit v jedněch botách, v nichž její dětská chodidla nemohla správně růst. Prarodiče ale museli po ještě více než dva roky žít ve vznikající NDR, povolení vycestovat získali až v roce 1949.
Začátky v Bavorsku byly skromné, ale místní sedláci rodinu přijali vřele. Rosemarie vychodila základní školu, kde musela spolužákům trpělivě vysvětlovat, jak se vyslovuje její nezvyklé příjmení. Od devíti let hrála na housle a středoškolské vzdělání se specializací na hru na varhany absolvovala ve Wernecku u řádových sester sv. Kříže, které přišly po válce z kláštera v západočeském Chebu.
Po předčasné smrti své matky paní Rosemarie v dalším studiu nepokračovala, do roku 1965 se starala o dědečka a živila se jako daňová poradkyně. Plných šedesát let ale také působí v Bavorsku jako varhanice, hraje zejména o nedělích v kostelech.
Návštěvy Čech
V rodině paní Rosemarie se nadále udržovaly české tradice, někdejší krajané se setkávali a vzpomínali. Korespondenčně zůstávali ve styku i s lidmi z Čech, zejména s lidmi ze smíšených manželství. Svoji „starou vlast“ poprvé navštívila až v roce 1984, od té doby tak ale činí pravidelně.
V osmdesátých letech paní Rosemarie šířila petici za propuštění Václava Havla z vězení, kterou iniciovala organizace Internationale Gesellschaft für Menschenrechte. Angažovala se i v případě disidenta Pavla Wonky, posledního politického vězně komunistického režimu v Československu, který zemřel ve vězení. Dodnes se zachovala její korespondence s Pavlovou matkou, která byla také českou Němkou.
Paní Rosemarie stále ráda navštěvuje Česko a hrává při slavnostech na varhany. V dobách před epidemií se pravidelně účastnila tradiční poutě v rodném Chlumci (tzv. „Kulmer Fest“), kterou navštěvují i další bývalí němečtí obyvatelé včetně potomků hrabat von Westphalen.
Má jednoho syna a dvě dcery, z nichž jedna je sopranistkou a udržuje vztah k Čechám, sponzoruje domov pro děti se zdravotním postižením v Ústí nad Labem a opravy kostela v Chlumci. To paní Rosemarii těší, protože i ona sama se pořád cítí v Česku doma.
„Ačkoli v Chlumci mě to hodně hodně bolí. Já už ani nechodím nahoru k tomu domu, kde jsem kdysi bydlela, jinak bych musela brečet.“
„Projedu nanejvýš okolo autem nahoru ke starému nádraží, tam se zastavil čas. Jen už tam není napsáno Kulm, ale Chlumec.“
