Otakar Rambousek

* 1923  †︎ 2010

  • „Situace byla taková, že jsme celou dobu na nikoho nepadli. Patro po patru jsme se dostávali dolů. V takových čtvrt na pět půl páté, bych to asi šacoval, jsme se dostali až do haly. Mezitím se esesáci, jestli měli nebo neměli raněné nebo mrtvé, sebrali, měli někde postavený autobus nebo co a odjeli. V celém rozhlase dole, po skončení, ležel jediný mrtvý na lavici v přízemí u ladírny. Náš státní policista, kompletně v plášti a s helmou. To byla jediná oběť uvnitř, kterou jsem viděl. Civilní zaměstnanci byli někde zalezlí, protože barák znali. Ale že by tam byl nějaký boj muže proti muži, to neexistovalo. Protože oni samozřejmě a pochopitelně ti staří fotři Němci a ti esesáci, kterých tam bylo pár... tak se nijak nehnali do nějakého opravdového střetu, do nějaké střílečky... Když dnes je na těch pamětních deskách hezkých pár lidí, ale to všecko bylo z ulice. Lidé, kteří přicházeli na pomoc rozhlasu a postříleli je. Když jsme skončili uvnitř, ležel tam jediný mrtvý.“

  • „Zjistit, co je pravda, a toho se držet, neochvějně a bez ohledu, ať je to, jak chce. Dovoleno je uhýbat jakýmkoliv způsobem, ale aby to bylo fair play, to si musí každý srovnat se svým vlastním svědomím, do jaké míry bude kolaborovat, nebo vůbec ne. Pak musí samozřejmě stát pořád na svém a hájit tu pravdu, dnes je úplně jasné, že komunismus není ta pravá cesta.“

  • „Když jsem pak musel jít ve tmě terénem, kde šlo o zlomeninu. Klopýtat napříč brambořištěm nebo kde byla řepa, nebo dokonce obilí, které bylo metrové. Tak prodírat se, člověk byl mokrý až po stehna od rosy. Směrem do Německa na tom nezáleželo, ale když se šlo dovnitř, tak člověk musel vypadat, jako když před půl hodinou vyšel z domova. Brzo ráno, v pět hodin, když šel na první vlak. Na jakýkoliv, dostat se pryč z Chebu, ať to jelo nahoru na Karlovy Vary, nebo na Plzeň. První vlak, který jel, tak do něho skočit a říct: ‚Já jsem přišel na poslední chvíli, dejte mi jízdenku.‘ Já jsem si kupoval jízdenku od průvodčího, když to dopadlo takhle. Množství věcí na přenos je limitované, když jdete terénem několik kilometrů. To také nebyl náš účel, abychom nosili věci, šlo speciálně o poštu. Konečná spojka sebrala veškerou poštu, vzkazy a zprávy.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    ?, 15.07.2014

    (audio)
    délka: 01:51:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mít jasno a neochvějně a bez kompromisů na tom trvat

Rambousek Otakar 1949 - 1964
Rambousek Otakar 1949 - 1964
zdroj: Bezděková O. 2010. Odchod za úsvitu. Statečný kurýr a pěšák komunistického odboje Otakar Rambousek odešel na věčnost. Paměť a dějiny 2010/02. 66-68, ÚSTR, Praha

Otakar Rambousek se narodil 21. ledna 1923 v Praze. Otec, vysloužilec z československých legií, sokolský činovník a soukromý živnostník, pracoval jako klempíř a instalatér. Pamětník po měšťanské škole odmítl pokračovat v dalších studiích. Chtěl jít do učení a pracovat s otcem. Místo toho byl po vyučení v roce 1941 poslán na práci do Berlína. V roce 1944 se vrátil do Prahy s padělanou propustkou. Podplacením lékaře získal potvrzení o srdeční vadě a po peripetiích na pracovním úřadu dostal skvělé zaměstnání - zařadili ho jako zámečníka do Filmových ateliérů Barrandov. Otakar Rambousek se zapojil do Pražského povstání. Zúčastnil se boje o budovu Československého rozhlasu a do 11. května dělal spojku u vojenského velitelství Bartoš v Bartolomějské ulici. Poté až do roku 1948 pracoval u Zpravodajského filmu. Z přesvědčení o zločinnosti komunistického režimu a nevyhnutelnosti třetí světové války, ve které chtěl bojovat na straně demokratického Západu za svobodnou budoucnost své vlasti proti Sovětskému svazu, emigroval do americké zóny v Německu a začal přecházet hranici se zpravodajskými úkoly CIC. Při poslední, čtrnácté cestě jej zradil jeden ze spolupracovníků a pamětníka zatkla Státní bezpečnost. Od soudu odešel s trestem doživotního žaláře. Byl vězněn v Leopoldově, na Mírově, ve Valdicích a propuštění se dočkal v roce 1964. V roce 1968 spoluzakládal klub bývalých politických vězňů, Klub 231). Po okupaci republiky spolu s manželkou emigrovali přes Itálii do USA. V exilu začal psát. V knize Jenom ne strach vypráví dramatický příběh odbojové skupiny bratří Mašínů. Dále napsal autobiografický román Paměti lichoběžníka a mnoho povídek. Otakar Rambousek zemřel 3. června 2010 v Praze.