Za svého otce jsem se strašně styděla, svěřila se Kamila Moučková

/ /
Za svého otce jsem se strašně styděla, svěřila se Kamila Moučková

Rok 1968 změnil Kamile Moučkové profesní i osobní život. Lidsky se rozešla se svým otcem, komunistou Vilémem Novým a přišla o práci televizní hlasatelky. O nejdramatičtějších momentech svého života vyprávěla Paměti národa.

„To nebyla nějaká otázka statečnosti. Jenom jsem se klepala vzteky,“ popsala Kamila Moučková klíčový moment ve svém životě, kdy 21. srpna 1968 pokračovala v televizním vysílání navzdory tomu, že sovětští vojáci na ni mířili samopalem.

„Kamilo, máš za sebou dva sovětský vojáky se zbraněmi. Předpokládáme, že se nebude nic dít, ale nehýbej se ze studia, protože pak už by tě tam nepustili, hlídají vchod!” upozornili jí z režie. A tak zůstala sedět v uzavřeném studiu a pokračovala ve zpravodajství, dokud okupanti nevypnuli televizní vysílač Cukrák. Teprve potom vysílání ukončila. „Pořád jsem seděla ve studiu, otřesená. Až mi začali rýpat do žeber těmi samopaly, tak jsem se zvedla, odcházela jsem a oni bezprostředně za mnou,” popisuje dramatickou situaci.

Kamile Moučkové bylo v té době čtyřicet let, a právě odstartovala nová etapa jejího života, v níž se rozešla s vládnoucím režimem i s rolí televizní celebrity a postupně se zapojila do práce v disentu.

Skutečný domov měla u babičky

Se svým otcem, zapáleným komunistou Vilémem Novým, se však rozešla ještě o pár měsíců dříve, v květnu 1968, kdy mu přišla gratulovat k narozeninám. Osočil ji z dubčekovství, poprvé v životě od něj dostala facku. „Řekl mi, ať už za ním nikdy nechodím. Deset let jsme se neviděli a dlouho jsme se jeden druhému až dramaticky vyhýbali,” konstatuje.

Tento muž, který Kamile k osmnáctým narozeninám nadělil stranickou knížku, aniž se jí zeptal na její názor, mnohokrát v životě prokázal, že politická kariéra pro něj znamená víc než vlastní rodina.

Čtyřletá Kamila s otcem Vilémem Novým v roce 1932. Foto: Paměť národa
Čtyřletá Kamila s otcem Vilémem Novým v roce 1932. Foto: Paměť národa

V době, kdy malá Kamila přišla na svět, v roce 1928, se věnoval zakládání buněk KSČ na Vysočině a matka ho doprovázela na schůzích a táborech lidu. Dcera do šesti let vyrůstala v Jihlavě u prarodičů, ke kterým měla v dětství bližší vztah než k vlastním rodičům. „Babičce jsem říkala taky Kulička. Byla to úplně obyčejná ženská, plná lásky a něhy, vychovala pět dětí, a mně byla, jako malé princezně, plně odevzdaná. Jestli je ve mně něco dobrého, nebo v životě bylo, tak je to její zásluhou,“ vypráví Kamila Moučková. I potom, když malá Kamila nastoupila v Praze do školy, se po prvním pololetí vrátila zpět k babičce a dědovi, a střídání domovů ještě nějakou dobu pokračovalo.

Po vzoru svojí maminky i Kamila k otci vzhlížela s obdivem: „Asi i proto, že mi byl tak vzácný. Už tenkrát jsem si uvědomovala, že je velmi chytrý, vzdělaný, stýkal se spoustou lidí, s ostravskou intelektuální společností a s lidmi z uměleckých kruhů, jako byli herci Václav Vydra, Rudolf Deyl nebo Miloš Nedbal. Mám dokonce fotku z té doby s Klementem Gottwaldem, sedím mu na kolenou,“ vypráví.

Po příchodu Němců na jaře 1939 musel otec jako vysoký komunistický funkcionář zmizet. Emigroval přes Polsko do Anglie. Rodina zůstala v protektorátu; Kamilina mladší sestra Věra právě onemocněla spálou a vycestovat s ní bylo nemožné. Otec pracoval ve vysílání BBC do Československa. Zřejmě osobní ješitnost ho přivedla k tomu, že dramaticky ohrozil svou rodinu:

„Všichni jeho kolegové měli pseudonym, ale on jediný vysílal pod svým vlastním jménem, Vilém Nový. Proto maminku Němci tak rychle našli a potom taky zavřeli. Ji, apolitického člověka!“

Věznili ji nejdříve v Jihlavě, poté v Brně, kde zřejmě o vlásek unikla popravě. V roce 1942 byla poslána do koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde zůstala až do konce války, zatímco dvanáctiletá Kamila musela chodit na gestapo k výslechům.

Rodinné drama na konci války

V prvních týdnech po válce jela Kamila do Prahy přivítat maminku vracející se z Ravensbrücku. „Na příjezd se čekalo před Lékařským domem. Z autobusů vystoupily takové kostřičky, maminku jsem vůbec nepoznala, jak byla hubená. Vážila asi 32 kilo, byla ostříhaná dohola. Nemohla jsem to pochopit. Na našem vztahu se podepsala ta léta odloučení i léta dětství od narození prožitého u babičky. Maminka byla pro mě spíš jako vzdálená příbuzná než moje vlastní máma,“ vzpomíná Kamila Moučková na rozpačité shledání.

S babičkou Kuličkou a maminkou před válkou. Foto: Paměť národa
S babičkou Kuličkou a maminkou před válkou. Foto: Paměť národa

Jenže rodinné drama tím teprve začínalo. Otec si totiž z Anglie přivezl novou ženu a s manželkou, která kvůli němu téměř zahynula v koncentračním táboře, se rozvedl. „Maminku to málem zabilo. Ne ten koncentrák, ale ten rozvod. S tátou se dohodli, že Věra bude s maminkou a já s tátou v Ostravě. Odmítla jsem to. Nová žena Lenka na mě žárlila a táta byl asi rád, že to takto dopadlo.”

Z rozpadlé rodiny Kamila utíkala do světa divadla. Na konzervatoř ji sice nepřijali, zato se stala členkou souboru Horáckého divadla v Jihlavě. „Hvězdou divadla v té době byl mladý herec Miloš Willig, já jsem se zamilovala a začali jsme spolu chodit. V roce 1947, to mi bylo devatenáct let, jsme se vzali a za rok se narodila první dcera Kateřina,” říká Kamila Moučková.  V roce 1948 s manželem a dcerou přesídlila do Prahy.

Proč ho vlastní lidé zavřeli?

Záhy poté se její mladé manželství rozpadlo: „Stalo se, že do té naší party se vloudil jistý medik a já jsem se po roce manželství s Milošem rozvedla a v listopadu 1949 jsem si vzala toho medika, ještě ne hotového doktora Moučku.“

Ve filmu Zvony z rákosu v roce 1949. Foto: Paměť národa
Ve filmu Zvony z rákosu v roce 1949. Foto: Paměť národa

Její svatbu však poznamenal dramatický moment v životě jejího otce, který byl v té době poslancem a šéfredaktorem Rudého práva. Jenže v den svatby otec i jeho druhá žena nevysvětlitelně zmizeli.  Nikdo o nich nic nevěděl a kdo věděl, mlčel. Kamila se postupně smířila s myšlenkou, že otec emigroval, i když to nedávalo smysl. Byl přece zaníceným členem strany na vysokém postu.

Rozluštění přišlo až po roce, kdy ji vyhledala otcova manželka. Ukázalo se, že Vilém Nový skončil ve vězení. Komunistická revoluce začala požírat své vlastní děti. „Tátova žena asi nějakým způsobem zavázaná, že o tom nesměla mluvit. Opakovala stále jen, že je otec zavřený, že se k němu nesmí, a že jediný, kdo za ním může, je ona. Říkala jsem si: Vždyť on je chytrý chlap, nemohl udělat nic špatného, tak proč ho ti vlastní lidé zavřeli a za co? Bylo to pro mě tehdy naprosto nepochopitelné a nedokázala jsem si to vůbec dát dohromady. Otec byl zavřený pět let.“

Jeho propuštění v roce 1954 provázely nejasnosti a rozpaky: „Nikdy se k tomu, co se stalo, nevracel. Byl evidentně vázán mlčením, na moje ostýchavé a opatrné otázky nereagoval, vždycky hovor odvedl někam na vedlejší kolej,” vzpomíná Kamila Moučková.

Zvláštní bylo, že poměrně brzy se mohl vrátit k politické kariéře, znovu se stal poslancem a rektorem Vysoké školy politické ÚV KSČ. Až po mnoha desetiletích dcera odhalila okolnosti otcova propuštění. Od scenáristy filmu Hořící keř Štěpána Hulíka se dozvěděla, že ve vězení se zavázal ke spolupráci s KGB. A tato jeho spolupráce ještě o patnáct let později měla sehrát temnou úlohu v československé historii…

Na vlnách rozhlasového zpravodajství

Kamile Moučkové se mezitím narodila druhá dcera, ale role manželky a matky jí nestačila. „Strašně jsem se nudila: Já jsem aktivní člověk, mě prostě neuspokojovalo vařit kašičky, dávat holčičky spinkat a chodit s nimi na procházky. Když holky odpoledne usnuly, poslouchala jsem rozhlas, a jednou jsem zaslechla, že se vyhlašuje konkurz na hlasatele. Nevím, co mě to popadlo, ale přihlásila jsem se. Bylo nás asi ke dvěma stům, uspěli jsme tři.“

V Československé rozhlase v roce 1952. Foto: Paměť národa
V Československé rozhlase v roce 1952. Foto: Paměť národa

Při přijímání do rozhlasu začátkem padesátých let se jí nikdo na vězněného otce nevyptával. Systém kádrování ještě nepracoval spolehlivě a naplno. „To proběhlo nějak úplně bez problémů. Jenom se ptali, jestli jsem členkou KSČ, musela jsem tu rudou knížku vytáhnout ze šuplete. Ale kolem otce se v době mého nástupu do rozhlasu naprosto nic nedělo. Jako kdyby spadl do studně.“

Ze začátečnice, programové hlasatelky, se postupně vypracovala na ostřílenou hlasatelku rozhlasového zpravodajství. Něco to stálo. Zdravá ctižádostivost ji nutila být dobrá, takže na sobě pracovala. Politickou povahu své práce si příliš neuvědomovala.

„Služba tehdejšímu režimu v rozhlase a televizi patří k té negativní stránce mého života. Na svou chabou obranu musím říct, že já jsem nějak politicky vůbec nepřemýšlela. Starala jsem se o tu profesní linii, aby to, co říkám, bylo srozumitelné, sdělitelné, aby to byl dobrý profesionální výkon spíš než o politickou linii. Se svojí tehdejší rolí se těžko vyrovnávám dodnes.“

Práce ji bavila a nebrala jako zátěž ani náročný trojsměnný provoz. Těžkosti přinesl až odchod do té doby spolehlivé chůvy Mařenky. Na několik let se tím spustil kolotoč střídání hlídacích slečen, tet a babiček, doba nepříjemná, ve věčném poklusu, starostech, kontrolách „hlídaček“ a kličkování mezi povinnostmi k rozhlasu a k rodině a domácnosti.

Po narození třetího dítěte, syna Ondřeje, začala spolupracovat také s nově vznikajícím televizním zpravodajstvím. Z rozhlasu ji ale nechtěli hned pustit, takže pracovala souběžně na dvou místech. Doma čekaly místo dvou teď už tři děti, s manželem se potkávali jen ve dveřích a problém s paní na hlídání stále nebyl uspokojivě vyřešen. Po obrovském se na konci roku se zhroutila vyčerpáním.

Kariéra versus rodina

Rozhlas nakonec přijal výpověď, a tak mohla na začátku roku 1957 nastoupit do televize jako do jediného a hlavního zaměstnání. Díky tomu šlo realizovat šťastné setkání s profesí, která pro ni byla jako šitá na míru. Stala se první televizní hlasatelkou zpravodajství v Evropě a v krátké době jednou z nejpopulárnějších tváří tehdejšího Československa.

Jako televizní moderátorka v roce 1965. Foto: Paměť národa
Jako televizní moderátorka v roce 1965. Foto: Paměť národa

Suverénní profesionálka elegantního zjevu, vzor mladé emancipované ženy, vždy dokonale připravené, vždy v obraze. Stále na sobě tvrdě pracovala. „Dělala jsem tu práci moc ráda i s různými výhradami a těžkostmi, jako například s cenzurou. To vždycky těsně před vysíláním přišel úředník z ÚV KSČ s velkým beranem, takzvaný háestéďák (HSTD, Hlavní správa tiskového dozoru – pozn. ed.), probral zprávy, některý vyhodil, proškrtal text a dal tam velký kulatý razítko. Nesměli jsme nic říct, ani slovo navíc, kromě toho, co schválil.“

Snažila se ze všech sil, aby sladila práci a rodinu. Přes velké pracovní vytížení fungovala jako většina tehdejších zaměstnaných žen s dětmi, role matky se nikdy nevzdávala. S manželem se střídali u dětí i v zajišťování domácnosti, ale kvůli nočním směnám a službám, a tedy pozdním příchodům se stále míjeli. Kritická situace se vyřešila a ustálila až s příchodem mladé chůvy. O děti se starala skvěle, bohužel časem se stejně postarala i o manžela. Následoval těžký a bolestný rozvod a rozpad rodiny. Kamila zůstala s třemi malými dětmi a slibně započatou kariérou sama.

Euforie roku 1968

Byla to Kamila Moučková, kdo divákům z televizní obrazovky ohlásil Gagarinův první let do kosmu, atentát na Kennedyho, stejně tak jako československé úspěchy na světové výstavě v Montrealu. Její soukromý život se uklidnil a stabilizoval příchodem životního partnera, herce Jiřího Zahajského, který ji podporoval v těch nejtěžších životních situacích následujících 31 let. V době před pražským jarem už byla Kamila zdatná profesionálka na nejvyšší úrovni, kterou uznávala a oceňovala odborná část veřejnosti a milovala ta laická.

„Na jaře skončila cenzura úplně. Přestal chodit úředník HSTD, takže to bylo už jen na nás a na směnařích. Najednou mi někdo říká: ‚Přijde ti na rozhovor Pavel Kohout!‘ Děly se věci neuvěřitelné. Už si dneska na všechno nevzpomínám, ale toho půl roku to byla obrovská euforie! Spousty akcí, sjezd spisovatelů, besedy, pořád se něco dělo. Každé odpoledne jsme dávali dohromady zprávy, texty k zahraničním šotům, probírali, rovnali, radili jsme se, směnař dával poslední korekce před vysíláním, na kterém jsme se už domlouvali jenom my dva s kolegou Richardem Honzovičem, já jsem si ještě text upravovala a přepisovala takzvaně do pusy. Vysílalo se v 19 hodin a pak ještě na konci vysílání. Noviny, které normálně trvaly dvacet minut, se protahovaly až na čtyřicet až padesát minut a po celou dobu jsme byli na obrazovce, a když ne na obrazovce, tak jsme četli komentář pod obraz nějakého zahraničního šotu. Navzájem jsme si poskytovali různé podpůrné služby. Když jsem měla volno, tak jsem nakopla auto a jela jsem mu do televize pomoci. Padali jsme s Richardem doslova na hubu, ale byli jsme strašně šťastní. Nádherné jaro! To byla radost, dělat to zpravodajství.“

Ze studia ji vyvedli s namířenými samopaly

Právě v té době ale také došlo k její roztržce s otcem, který nadšení z obrodného procesu ani v nejmenším nesdílel.

Mezi lidmi, kteří sledovali mezinárodní dění, sílily obavy, jak bude na politické uvolňování v Československu reagovat Sovětský svaz. „Samozřejmě jsme si všichni uvědomovali to nebezpečí a měli jsme strach. Chodilo se na ÚV KSČ na všelijaké porady a konzultace. Jsem si jistá, že Dubček o chystané okupaci nevěděl. V televizi jsme vnímali to ohrožení, ale nikdo z nás se nedomníval, že by si Sověti opravdu dovolili překročit hranice cizího státu, pro nás pro všechny to byl naprostý šok,“ popisuje Kamila Moučková.

Ona sama s partnerem Jiřím Zahajským se pár hodin před invazí vrátili z dovolené v jižních Čechách. V půl čtvrté ráno zazvonil telefon: „Byl to Jirka Dienstbier s Věrou Šťovíčkovou, která plakala: ‚Obsazují nás Rusové! Vstávej! Už přistávají na Ruzyni, přes hranice se valí tanky a transportéry, prostě armáda.‘ Zděšená jsem vylítla, vzbudila jsem rodinu, popadla jsem Ondřeje a odvezla ho k jeho tátovi.“ Cestou se stavila na benzinové pumpě před budovou ÚV KSČ, měla to z domu za rohem. Všimla si shluku lidí nedaleko, na rohu. Stála tam nějaká auta, chlapi v červených baretech. Šla blíž a na dlažbě viděla prvního mrtvého. Byl to ještě kluk. Otřesená odjela do televize, kde s kolegy okamžitě zahájili vysílání.

„Nebyly to žádné noviny, zpravodajství nebo tak, byla to spíš služba obyvatelstvu – kde se co děje, kde se střílí, kudy jezdí tanky… Zpráv z ulic Prahy bylo stále více, přicházeli reportéři, redaktoři a všecko, co přinášeli, jsem četla a hned vysílala,” vzpomíná na průběh onoho dne. Ve studiu zůstala až do půl desáté večer, kdy ji vyvedli již zmínění vojáci se samopaly.

Styděla jsem se za otce

V nadcházejících dnech se Kamila Moučková účastnila ilegálního televizního vysílání z hloubětínské Tesly. Po návratu československého vedení z Moskvy bylo i toto zakázáno. 

„Vysílání se obnovilo v prvních zářijových dnech. Chtěla jsem hned dát výpověď, ale šéfredaktor Viktor Růžička mě prosil, ať neblbnu, že by za mě přišel určitě nějaký hajzl a bylo by to ještě horší. ‚Kdo mi zaručí, že se nestane hajzl nakonec i ze mě po tom všem?!‘ hádala jsem se s ním. Ještě nějaký čas jsem vysílala, ale byli jsme neustále odvoláváni a zase jsme se do vysílání vraceli, do toho já jsem pořád dávala tu výpověď. Bylo to pro mě utrpení,” vzpomíná.

Ve filmu Hořící keř jejího otce ztvárnil Martin Huba. Foto: ČSFD
Ve filmu Hořící keř jejího otce ztvárnil Martin Huba. Foto: ČSFD

Zpráva o upálení Jana Palacha ji zastihla v nově zřízeném dabingovém studiu, kam byla z obrazovky „uklizena“. Velmi jí otřásla. Každý večer pak nosila čerstvé zprávy z dálnopisu ke koni na Václavák mezi protestující studenty. Spolu s Karlem Kynclem, Jiřím Hochmanem a Luďkem Pachmanem jezdili po fakultách a snažili se vypátrat a přesvědčit údajné pokračovatele Janova činu, aby od něj upustili.

Kamilin otec Vilém Nový právě v té době vystoupil se šokujícím a lživým prohlášením: tvrdil, že Jan Palach se nechtěl skutečně upálit, nýbrž pouze polít chemikálí způsobující „studený oheň”. Ostatní členové skupiny však – podle jeho tvrzení – přimíchali do hořlaviny příliš malé množství této látky, proto utrpěl smrtelné popáleniny. Šlo prý o „komplot kontrarevolučních sil”.

„To jsem se poprvé za svého otce styděla, co k tomu mám říct víc?” konstatuje Kamila Moučková.  „Tenkrát jsem nevěděla, co mi mnohem později sdělili autoři filmu Hořící keř, a sice že měl být popravený a že na zásah sovětské KGB byl zavázaný a propuštěný později na svobodu. Musel dělat, co mu řekli. Nedovedu si představit, že ten otec, který byl velice vzdělaný a chytrý člověk, by dobrovolně takový nesmysl mohl vypustit z pusy. No, styděla jsem se strašně.„

Televizní celebrita myje schody

Zatímco její otec zůstával ve vysokých funkcích a díky svým tvrzením i v centru pozornosti, Kamila ustoupila do pozadí. Začala pracovat jako kantýnská v hereckém klubu Komorního divadla. Pak ovšem herecký klub převzaly Restaurace a jídelny, takže své místo musela opustit. Začala dělat uklízečku, ale když v západoněmeckém Sternu vyšla její fotografie s titulkem „První dáma Československé televize myje schody”, zakázali jí dokonce uklízet v kancelářích. Potom deset let lepila pytlíky pro Výrobní družstvo invalidů.

S hercem Jiřím Zahajským prožila těžké chvíle v době normalizace. Foto: Paměť národa
S hercem Jiřím Zahajským prožila těžké chvíle v době normalizace. Foto: Paměť národa

V roce 1977 jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. Roztočil se kolotoč výslechů a zadržení v Ruzyni a v Bartolomějské. „Měla jsem srdce v kalhotách, to se přiznám. Před tím jsem s policajty nepřišla kromě háestéďáka prakticky do styku. Snažili se mě dostat přes toho tatínka, kovaného komunistu, že prý mu to přece nemůžu udělat. A já: ‚Můžu! Já jsem sama za sebe.‘“

Přesto se nadále podílela na distribuci Charty a později na žádost Václava Havla vybírala v uměleckých kruzích peníze na podporu žen, jejichž muži byli vězněni. „Jsem pyšná na to, že můžu říct, že to byl desítky let můj dobrý kamarád a vzácný přítel. Že to byl jeden z nejlepších mužských, který prošel mým životem,” napsala o Václavu Havlovi v jednom ze svých fejetonů.

Nové začátky, nové konce

V roce 1989, už v důchodovém věku, mohla začít pracovat alespoň jako prodavačka. Blížil se ale další životní zlom, který jí přinesl nové pracovní i osobní změny: v listopadu a prosinci 1989 pomáhala v Občanském fóru, později byla mimosoudně rehabilitovaná, následoval i částečný návrat do televize, kandidovala a posléze pracovala v zastupitelstvu Prahy 1.

S Václavem Havlem ji pojilo přátelství. Foto: Paměť národa
S Václavem Havlem ji pojilo přátelství. Foto: Paměť národa

V roce 1993 ji opustil dlouholetý životní partner Jiří Zahajský. Těžce se s tím vyrovnávala, osobní tragédii řešila prací. Ve věku, kdy její vrstevníci odcházejí na odpočinek, Kamila rozjížděla svůj vlastní nápad, televizní pořad pro seniory. V roce 1995 přišla z Mnichova do Prahy Svobodná Evropa, kde pracovala následujících dvanáct let jako úspěšná „zprávařka“, četla komentáře, věnovala se i režii.

Vloni vyprávěla Kamila Moučková svůj příběh i žákům ZŠ Kladská v Praze pro Příběhy našich sousedů. Rozhovor s žáky zakončila svým oblíbeným citátem od Vlasty Třešňáka, který promlouvá k Václavu Havlovi: „Kdysi jsi mi dal gramodesku Little Criminals a teď se mi po dlouhejch letech vrátila. Je dost obehraná. Malé kriminálníky máme opět zpátky, dospěli, že? Ale do prdele, kde je ta láska, Václave, kde je ta love?“

Ještě na jaře byla organizace Post Bellum s paní Kamilou Moučkovou v pravidelném kontaktu, neboť Centrum pomoci Paměti národa jí zajišťovalo obědy, s koordinátorkou pomoci se tehdy smála divokým kombinacím v denních nabídkách restaurací. Zemřela 24. listopadu 2020 ve věku 92 let.

Vzpomínky Kamily Moučkové natočila v roce 2016 Ivana Čepková pro sbírku Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky finanční podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Snadný způsob, jak přispět, je poslat trvalou dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru DMS TRV PAMET 30 nebo DMS TRV PAMET 60 nebo DMS TRV PAMET 90. Cena DMS je 30, 60 nebo 90 Kč, svoji trvalou podporu můžete kdykoliv dle svého uvážení bezplatně odvolat zasláním SMS ve tvaru STOP PAMET na 87 777.