Čas poplyne, ale jeho čin čisté lásky bude navždy povzbuzením

Příběhy

Studentský průkaz Jana Palacha

Před 50 lety, 16. ledna 1969, se upálil na Václavském náměstí student Jan Palach, aby probudil českou společnost upadající do letargie po srpnové okupaci. Sbírka Paměť národa obsahuje několik unikátních vzpomínek na Jana Palacha.

Ve čtvrtek 16. ledna 1969 byl Jan Palach asi čtvrt hodiny po svém činu, ve 14.45 hodin, přivezen sanitkou na Kliniku plastické chirurgie v nedaleké Legerově ulici. V pokoji orientovaném do dvora v posledním patře kliniky strávil těžce popálený student poslední tři dny svého života.

Jednou ze zdravotních sester Oddělení pro léčbu popálenin, které o něj pečovaly, byla Liana Hanusová, která na setkání s ním vzpomínala pro Paměť národa:

Jan Palach jako světýlko v bažinách

Zpráva o smrti Jana Palacha 19. ledna 1969 hluboce zasáhla sochaře Olbrama Zoubka, který se rozhodl sejmout jeho posmrtnou masku, aby jeho poselství uchoval.

“Jan Palach byl světýlko v bažinách. Když zemřel, tak jsem běhal po bytě a přemýšlel, jak budu žít dál. Zdálo se mi, že tak jako postaru se žít nedá. A napadlo mě, jak bych mohl ten čin ještě znásobit. Že umím něco, co umí málokdo, a to snímat z lidských tváří masky. A že bych mohl tuto svoji znalost použít pro Jana Palacha,” vzpomínal Olbram Zoubek pro Paměť národa.

Díky pomoci kamaráda, lékaře Vladimíra Matějíčka, se dostal do budovy soudního lékařství na Albertově. “Jan Palach ležel stranou na chodbě, přikrytý vlajkou a obklopený květinami. Měl klidný výraz, skoro do úsměvu, i když celá jeho tvář byla jeden puchýř,“ uvedl Olbram Zoubek, který mu sňal masku pro jistotu dvakrát.

Z jedné udělal ještě ten večer odlitek a odnesl ho na Václavské náměstí studentům, kteří drželi u sv. Václava hladovku. Zde se setkal s Janem Zajícem, který se upálil na Václavském náměstí symbolicky 25. února 1969. I jemu Olbram Zoubek sňal posmrtnou masku a vytvořil náhrobek.

Olbram Zoubek s posmrtnou maskou

“Druhou formu masky Jana Palacha vyrobil profesionál na UMPRUM a udělal z ní pět odlitků - jeden si přála paní Palachová, jednu sokolové ve Všetatech, další Jiří Kolář, ještě nějaká rodina a jednu jsem si nechal já, měl jsem ji u sebe v ateliéru až do Palachova týdne v lednu 1989. To přišli, zabavili ji a mě předvedli k výslechu,” uvedl Olbram Zoubek.

Mnoho výslechů Státní bezpečnosti musel absolvovat i v roce 1969. “U Jana Palacha se ještě báli, bylo to posvátný, tak si tolik netroufali. Ale potom kolem náhrobku Jana Zajíce na mě křičeli, už to bylo o stupeň tvrdší,” popsal sochař s tím, že v případě Jana Palacha mu pomohlo i to, že byl jeho vzdálený příbuzný.

“V době smrti Jana Palacha jsem to nevěděl, až potom jsem se dozvěděl, že jsem jeho druhý bratranec. Můj tatínek a Palachova maminka byli bratranec a sestřenice. Pak jsme se s tetičkou sblížili,” uvedl Olbram Zoubek.

Libuši Palachovou proto doprovázel po normalizačních úřadech, které jí přikázaly odstranit jeho náhrobek z hrobu na Olšanských hřbitovech.

Náhrobní deska Olbrama Zoubka na Olšanských hřbitovech

“1. června 1969 jsme desku na hrob osadili. Vytvořil jsem měděnou plochou desku s mělkým reliéfem těla, ve kterém stála voda, byli tam ptáci, padalo tam listí. Myslím, že se to povedlo. Už 18. června za mnou přiběhla tetička, že dostala doporučený dopis z magistrátu, že musí ten náhrobek odstranit, a co s tím má dělat.”

Společně se marně snažili rozhodnutí o odstranění náhrobku zvrátit, nebo alespoň odsunout. Marně. Prosili v kanceláři prezidenta Svobody, na magistrátu, na správě hřbitovů.

“Tam jsme se porafali, ten pán byl hulvát, tetičku donutil k slzám a mě k řevu. Pak náhrobek v noci ukradli a před Vánocemi roztavili v Závodech umělecké kovovýroby v Libni. Šéf slévárny poslal všechny domů, celý blok obstoupily policejní hlídky a ráno tam bylo 4,5 metráku bronzu v cihličkách. Slyšel jsem pak, že u toho snědli ošatku rohlíků, pletenec buřtů, vypili basu piva,” uvedl Olbram Zoubek.

Z Olšan muselo nakonec zmizet i Palachovo tělo – jeho hrob stále přitahoval pozornost, která nebyla normalizační vládní garnituře po chuti.

“Asi za čtyři roky z tetičky vynutili souhlas, aby byl vykopanej, zpopelněnej a převezenej do Všetat, ona podlehla. V novinách stálo, že se tak stalo na přání rodiny, ale to je nesmysl, bylo to na vynucený souhlas rodiny.”

Hladovka na podporu požadavků Jana Palacha pod Muzeem
Olbram Zoubek jednu z posmrtných masek přinesl mladým lidem, kteří pod muzeem drželi hladovku na podporu požadavků Jana Palacha. Ty uvedl v dopise, který měl ve své aktovce v několika vyhotoveních.

 

Dopis psaný Janem Palachem nalezený v jeho aktovce na místě činu.
Dopis Jana Palacha, který zanechal v aktovce na místě svého činu.

Dilema faráře Jakuba S. Trojana

„Čin Jana Palacha nese v sobě i velké poselství naděje. Chtěl vyburcovat naše svědomí, chtěl protestovat proti naší malověrnosti a onomu stavu, který se nebezpečně blíží lhostejnosti,“ pronesl evangelický farář Jakub S. Trojan nad otevřeným hrobem Jana Palacha na Olšanských hřbitovech.

O přípravě na pohřeb, který se konal šest dní po jeho smrti, v sobotu 25. ledna 1969, vzpomínal Jakub S. Trojan pro Paměť národa:

„Samozřejmě to byl problém, co kázat. Především si ujasnit, zda šlo o sebevraždu, či o sebeobětování. Budu pohřbívat sebevraha, nebo toho, kdo položil život tím, že se obětoval pro druhé,“ popsal dilema duchovního Jakub S. Trojan, který dospěl k názoru, že se jednalo o čin čisté lásky k druhým.

O evangelický obřad požádala faráře Trojana maminka Jana Palacha, která pravidelně navštěvovala jeho bohoslužby v kostele v Libiši nedaleko Všetat, kde Palachovi žili.

„Čas poplyne a paměť může vyhasínat. Ale jsem přesvědčen, že čin jeho čisté lásky bude už navždy povzbuzením lidem unaveným slabým bude výzvou k naději. On bude naším lepším já, zdrojem nové odvahy stát na poznané pravdě a nikdy nepřestat bojovat o takové vztahy mezi lidmi, v nichž by takových obětí nebylo více třeba,“ uvedl Jakub S. Trojan ve svém kázání.

Jakub S. Trojan na Olšanských hřbitovech 25. 1. 1969 na rakví Jana Palacha

 

Důkazem toho, že čin Jana Palacha měl takovou povahu, je podle faráře Trojana probuzení veřejnosti o dvacet let později během Palachova týdne, kdy i po zákazu vzpomínkové akce ke 20. výročí upálení Jana Palacha 15. ledna 1989 přicházeli v následujících dnech na Václavské náměstí lidé, aby uctili jeho památku, navzdory policejnímu násilí. A právě tyto demonstrace předznamenaly pád komunistického režimu v Československu.

Letmé setkání

Farář Trojan se s Janem Palachem setkal letmo jen jednou,  protože Jan Palach nepatřil k pravidelným návštěvníkům kostela. Svou maminku doprovodil na vánoční bohoslužbu necelý měsíc před svým činem a faráře Trojana zaujal svým zájmem o dění kolem sebe:

„Měl hluboce soustředěnou tvář, jeho pohled byl vnímavý. Při vycházení z kostela mi položil otázku, proč se ty církve se tak rychle přizpůsobují nové situaci, že ho to trápí a  znepokojuje, a že by církve měly dělat víc. Na což jsem mu odpověděl, že má pravdu, ale neměli jsme čas na delší rozhovor. Ale v té krátké chvíli, kdy padlo několik vět, mě zaujala právě Janova starost o to, jak se chováme.“

K dalšímu setkání došlo v předvečer sebeupálení Jana Palacha: "15. ledna jsem pohřbíval jsem jeho kostomlatského strýce. Kostel byl plný a on byl jako příbuzný přítomen. Četl jsem text z Ježíšova kázání na hoře: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou. A 16. ledna se to stalo,“ vzpomínal Jakub S. Trojan, kterého o rok a půl později Státní bezpečnost obvinila, že Jana Palacha na čin připravil.

Maminka Jana Palacha Libuše Palachová v doprovodu staršího syna Jiřího a jeho ženy na pohřbu před Karolinem, za nimi farář Jakub S. Trojan.

 

Farář Trojan doprovázel Libuši Palachovou během pietního průvodu před pohřbem na Olšanech. Průvod vyšel z Karolina, kde byla vystavena rakev s ostatky Jana Palacha,  pokračoval přes Ovocný trh Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí a zastavil se před budovou Filozofické fakulty na náměstí Krasnoarmějců, které studenti  20. ledna 1969 neoficiálně přejmenovali na náměstí Jana Palacha.

„Celý ten průvod byl mimořádný. Kolem sebe jsem viděl hluboce soustředěné tváře všech lidí, které ukazovali hlubokou zasaženost tím činem,” uvedl Jakub S. Trojan.

 

Markéta Bernatt-Reszczyńská