Čas poplyne, ale jeho čin čisté lásky bude navždy povzbuzením

/ /
Studentský průkaz Jana Palacha. Zdroj: Paměť národa
Studentský průkaz Jana Palacha. Zdroj: Paměť národa

V neděli 19. ledna 1969 zemřel student Jan Palach, tři dny poté, co se upálil na Václavském náměstí, aby probudil českou společnost upadající do letargie po srpnové okupaci.

Liana Hanusová byla jednou ze zdravotních sester, které pečovaly o Jana Palacha na oddělení pro léčbu popálenin Kliniky plastické chirurgie v Legerově ulici, kam byl ve čtvrtek 16. ledna 1969 ve 14.45 hodin převezen sanitkou.

V tzv. šokovém pokoji orientovaném do dvora v posledním patře kliniky strávil těžce popálený student poslední tři dny svého života. Podle Liany Hanusové bolestmi netrpěl, ačkoli zdravá měl jen chodidla.

Budova bývalé kliniky v Legerově ulici 61 v současnosti. Zdroj: Paměť národa
Budova bývalé kliniky v Legerově ulici 61 v současnosti. Zdroj: Paměť národa

„Měl po celém těle popáleniny třetího a čtvrtého stupně, které zasahují nervová centra tak hluboko, že nebolí. Ale s ošetřováním to bylo tenkrát špatné, protože popáleniny mokvají a tenkrát jsme neměly žádné pomůcky. Takže jsme pod něj vždycky srolovali čisté prostěradlo, to chvíli vydrželo a zase bylo úplně mokré,“ popsala s tím, že Janu Palachovi nemohli pomoci.

Měl radost, že jeho čin měl velký ohlas

„On věděl, že je to špatné, že se neuzdraví. Nemělo cenu mu říkat, že to bude trvat dlouho, ale že bude chodit, jako jsme to říkali jiným. Byl natolik inteligentní, že věděl, že je to nemožné. Nemohl se ani pohnout,“ vyprávěla a dodala, že ho potěšilo, když mu řekla, že jeho čin má mezi veřejností velký ohlas.

Liana Hanusová (vpravo) na oddělení pro léčbu popálenin. Zdroj: Paměť národa
Liana Hanusová (vpravo) na oddělení pro léčbu popálenin. Zdroj: Paměť národa

„Kdyby se popálil, a ještě to nemělo úspěch, to by mi připadalo hodně smutné. A úspěch to fakt mělo. Ozývaly se všechny rádiové stanice. Z toho měl radost,“ vzpomínala Liana Hanusová.

Když Jan Palach 19. ledna 1969 zemřel, odváželi ho potají, protože klinika byla v obležení lidí. Liana Hanusová přijala jeho smrt s úlevou, ačkoli jeho čin považovala za zbytečně zmařený mladý život. „On ale chtěl něco dokázat, to bylo v něm a nedalo se to ničím ovlivnit. On to chtěl udělat, tak to udělal.“

Jan Palach jako světýlko v bažinách

Zpráva o smrti Jana Palacha 19. ledna 1969 hluboce zasáhla sochaře Olbrama Zoubka, který se rozhodl sejmout jeho posmrtnou masku, aby jeho poselství uchoval.

“Jan Palach byl světýlko v bažinách. Když zemřel, tak jsem běhal po bytě a přemýšlel, jak budu žít dál. Zdálo se mi, že tak jako postaru se žít nedá. A napadlo mě, jak bych mohl ten čin ještě znásobit. Že umím něco, co umí málokdo, a to snímat z lidských tváří masky. A že bych mohl tuto svoji znalost použít pro Jana Palacha.”

Posmrtná maska pod Národním muzeem, kde drželi mladí lidé hladovku na podporu požadavků Jana Palacha. Zdroj: Paměť národa
Posmrtná maska pod Národním muzeem, kde drželi mladí lidé hladovku na podporu požadavků Jana Palacha. Zdroj: Paměť národa

Díky pomoci kamaráda, lékaře Vladimíra Matějíčka, se dostal do budovy soudního lékařství na Albertově. „Jan Palach ležel stranou na chodbě, přikrytý vlajkou a obklopený květinami. Měl klidný výraz, skoro do úsměvu, i když celá jeho tvář byla jeden puchýř,“ uvedl Olbram Zoubek, který mu sňal masku pro jistotu dvakrát.

Z jedné udělal ještě ten večer odlitek a odnesl ho na Václavské náměstí studentům, kteří drželi u sv. Václava hladovku. Zde se setkal s Janem Zajícem, který se upálil na Václavském náměstí symbolicky 25. února 1969. I jemu Olbram Zoubek sňal posmrtnou masku a vytvořil náhrobek.

„Druhou formu masky Jana Palacha vyrobil profesionál na UMPRUM a udělal z ní pět odlitků – jeden si přála paní Palachová, jednu sokolové ve Všetatech, další Jiří Kolář, ještě nějaká rodina a jednu jsem si nechal já, měl jsem ji u sebe v ateliéru až do Palachova týdne v lednu 1989. To přišli, zabavili ji a mě předvedli k výslechu,” uvedl Olbram Zoubek.

Olbram Zoubek s posmrtnou maskou. Zdroj: Paměť národa
Olbram Zoubek s posmrtnou maskou. Zdroj: Paměť národa

Mnoho výslechů Státní bezpečnosti musel absolvovat i v roce 1969. „U Jana Palacha se ještě báli, bylo to posvátný, tak si tolik netroufali. Ale potom kolem náhrobku Jana Zajíce na mě křičeli, už to bylo o stupeň tvrdší,” popsal sochař s tím, že v případě Jana Palacha mu pomohlo i to, že byl jeho vzdálený příbuzný.

„V době smrti Jana Palacha jsem to nevěděl, až potom jsem se dozvěděl, že jsem jeho druhý bratranec. Můj tatínek a Palachova maminka byli bratranec a sestřenice. Pak jsme se s tetičkou sblížili,” uvedl Olbram Zoubek.

Libuši Palachovou proto doprovázel po normalizačních úřadech, které jí přikázaly odstranit jeho náhrobek z hrobu na Olšanských hřbitovech.

Ukradený hrob

“Prvního června 1969 jsme desku na hrob osadili. Vytvořil jsem měděnou plochou desku s mělkým reliéfem těla, ve kterém stála voda, byli tam ptáci, padalo tam listí. Myslím, že se to povedlo. Už 18. června za mnou přiběhla tetička, že dostala doporučený dopis z magistrátu, že musí ten náhrobek odstranit, a co s tím má dělat.”

Společně se marně snažili rozhodnutí o odstranění náhrobku zvrátit, nebo alespoň odsunout. Marně. Prosili v kanceláři prezidenta Svobody, na magistrátu, na správě hřbitovů.

Náhrobní deska Olbrama Zoubka na Olšanských hřbitovech. Foto: Tomáš Krist
Náhrobní deska Olbrama Zoubka na Olšanských hřbitovech. Foto: Tomáš Krist

„Tam jsme se porafali, ten pán byl hulvát, tetičku donutil k slzám a mě k řevu. Pak náhrobek v noci ukradli a před Vánocemi roztavili v Závodech umělecké kovovýroby v Libni. Šéf slévárny poslal všechny domů, celý blok obstoupily policejní hlídky a ráno tam bylo 4,5 metráku bronzu v cihličkách. Slyšel jsem pak, že u toho snědli ošatku rohlíků, pletenec buřtů, vypili basu piva,” uvedl Olbram Zoubek.

Z Olšan muselo nakonec zmizet i Palachovo tělo – jeho hrob stále přitahoval pozornost, která nebyla normalizační vládní garnituře po chuti.

„Asi za čtyři roky z tetičky vynutili souhlas, aby byl vykopanej, zpopelněnej a převezenej do Všetat, ona podlehla. V novinách stálo, že se tak stalo na přání rodiny, ale to je nesmysl, bylo to na vynucený souhlas rodiny.”

Dilema faráře Trojana

„Čin Jana Palacha nese v sobě i velké poselství naděje. Chtěl vyburcovat naše svědomí, chtěl protestovat proti naší malověrnosti a onomu stavu, který se nebezpečně blíží lhostejnosti,“ pronesl evangelický farář Jakub S. Trojan nad otevřeným hrobem Jana Palacha na Olšanských hřbitovech.

Jakub S. Trojan na Olšanských hřbitovech 25. 1. 1969 na rakví Jana Palacha. Zdroj: Paměť národa
Jakub S. Trojan na Olšanských hřbitovech 25. 1. 1969 na rakví Jana Palacha. Zdroj: Paměť národa

O evangelický obřad požádala faráře Trojana maminka Jana Palacha, která pravidelně navštěvovala jeho bohoslužby v kostele v Libiši nedaleko Všetat, kde Palachovi žili. Jakub S. Trojan popsal dilema, které měl při přípravě kázání na pohřbu:

„Samozřejmě to byl problém, co kázat. Především si ujasnit, zda šlo o sebevraždu, či o sebeobětování. Budu pohřbívat sebevraha, nebo toho, kdo položil život tím, že se obětoval pro druhé.“

Pohřeb se se konal šest dní po jeho smrti, v sobotu 25. ledna 1969, na Olšanských hřbitovech, a Jakub S. Trojan vyjádřil nad rakví Jana Palacha své přesvědčení, že se jednalo o čin čisté lásky k druhým:

„Čas poplyne a paměť může vyhasínat. Ale jsem přesvědčen, že čin jeho čisté lásky bude už navždy povzbuzením lidem unaveným slabým bude výzvou k naději. On bude naším lepším já, zdrojem nové odvahy stát na poznané pravdě a nikdy nepřestat bojovat o takové vztahy mezi lidmi, v nichž by takových obětí nebylo více třeba.“

Důkazem toho, že čin Jana Palacha měl takovou povahu, je podle faráře Trojana probuzení veřejnosti o dvacet let později během Palachova týdne, kdy i po zákazu vzpomínkové akce ke 20. výročí upálení Jana Palacha 15. ledna 1989 přicházeli v následujících dnech na Václavské náměstí lidé, aby uctili jeho památku, navzdory policejnímu násilí. A právě tyto demonstrace předznamenaly pád komunistického režimu v Československu.

Letmé setkání

Farář Trojan se s Janem Palachem setkal letmo jen jednou,  protože Jan Palach nepatřil k pravidelným návštěvníkům kostela. Svou maminku doprovodil na vánoční bohoslužbu necelý měsíc před svým činem a faráře Trojana zaujal svým zájmem o dění kolem sebe:

„Měl hluboce soustředěnou tvář, jeho pohled byl vnímavý. Při vycházení z kostela mi položil otázku, proč se ty církve se tak rychle přizpůsobují nové situaci, že ho to trápí a znepokojuje, a že by církve měly dělat víc. Na což jsem mu odpověděl, že má pravdu, ale neměli jsme čas na delší rozhovor. Ale v té krátké chvíli, kdy padlo několik vět, mě zaujala právě Janova starost o to, jak se chováme.“

K dalšímu setkání došlo v předvečer sebeupálení Jana Palacha: "15. ledna jsem pohřbíval jsem jeho kostomlatského strýce. Kostel byl plný a on byl jako příbuzný přítomen. Četl jsem text z Ježíšova kázání na hoře: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou. A 16. ledna se to stalo,“ vzpomínal Jakub S. Trojan, kterého o rok a půl později Státní bezpečnost obvinila, že Jana Palacha na čin připravil.

Maminka Jana Palacha Libuše Palachová v doprovodu staršího syna Jiřího a jeho ženy na pohřbu před Karolinem, za nimi farář Jakub S. Trojan. Zdroj: Paměť národa
Maminka Jana Palacha Libuše Palachová v doprovodu staršího syna Jiřího a jeho ženy na pohřbu před Karolinem, za nimi farář Jakub S. Trojan. Zdroj: Paměť národa

Jakub S. Trojan doprovázel Libuši Palachovou během pietního průvodu před pohřbem na Olšanech. Průvod vyšel z Karolina, kde byla vystavena rakev s ostatky Jana Palacha,  pokračoval přes Ovocný trh Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí a zastavil se před budovou Filozofické fakulty na náměstí Krasnoarmějců, které studenti  20. ledna 1969 neoficiálně přejmenovali na náměstí Jana Palacha.

„Celý ten průvod byl mimořádný. Kolem sebe jsem viděl hluboce soustředěné tváře všech lidí, které ukazovali hlubokou zasaženost tím činem,” popsal farář Trojan.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!
Fotografie (4)