Kamila Moučková

* 1928  

  • „První předvolání do Bartolomějský, to jsem měla srdce v kalhotách, to přiznávám, protože jsem před tím s policajty vlastně nepřišla do styku, kromě HSTD, to byl Hlavní správa tiskového dozoru ÚV KSČ. Říkali jsme jim háestéďáci, že se vracím – ti přišli vždycky těsně před znělkou v sedm hodin, s kulatým razítkem HSTD, prošel všechny zprávy, něco vyházel, vyškrtal, opravil, ani slovo navíc jsme nesměli říct. Že se ještě vracím – to bylo nádherné na tom jaře šedesát osm, když přestal chodit háestéďák, nebo když mi třeba zavolal šéfredaktor, že mi přijde Pavel Kohout na besedu do televizních novin, uvolňovalo se to, ten půlrok, to jaro bylo naprosto neskutečné! Takže k Bartolomějské. Měla jsem stažený zadek a volala jsem Věňkovi Šilhánovi, kamarádovi, co mám dělat a on: ‚Vůbec s se s nimi nebav. Zaprvé to odposlouchávají samozřejmě, mají tam odposlouchávací zařízení, můžou cokoliv budeš říkat překroutit. Nebav se s nimi, mlč, a když nebude zbytí, řekni ano nebo ne.‘ Potom jsem dostávala další a další pozvání do Bartolomějské, to jsem nějak ignorovala, a tak přišli do bytu, zazvonili a já že nikam nejdu a oni: ,Máme vás odvléct? To není problém!‘ Takže jsem do Bartolomějské začala chodit. Ze začátku byli rádoby slušní, jeden byl vždycky slušný jakoby, a snažili se mě dostat přes toho tatínka, že ten tatínek je kovaný komunista, že mu to přece nemůžu udělat. A já: ‚Můžu! Já jsem sama za sebe, dospělá a nemám k tomu co dodat!‘“

  • „Večer jsem šla na horní město, domů, k tomu dědečkovi, a cestou jsem potkala takový průvod, pochod, ve kterém byli Němci, kteří odcházeli doprovázení Rusy. Byli to úplně mladý kluci, asi jako já, a jeden Němec říkal: ‚Wasser…‘ Já vlítla do toho našeho domečku, přinesla jsem sklenici vody a běžela jsem podél toho zástupu Němců a dávám tomu klukovi tu vodu a on si ji vzal. Lidi stáli kolem na chodnících a házeli dlažební kostky na ty Němce, jakmile jsem mu podala tu vodu, tak jsem dostala taky jednu do hlavy. V duchu jsem si říkala: Proč? Vždyť nesu jenom člověku vodu na napití. Že je to nepřítel? Zvláštní zážitek…“

  • „Bezprostředně nato jsem vešla do studia a začala vysílat. Nejdřív toho bylo hrozně málo. Nebyly to žádné televizní noviny, zpravodajství nebo tak, byla to služba obyvatelstvu – kde se co děje, kde se střílí, kudy jezdí sovětské tanky a transportéry. Základní můj pocit byl, že jsem se klepala vzteky, úplně jsem vibrovala, co si to ty hajzlové dovolili. Samozřejmě, že jsme měli všichni strach, báli jsme se, co bude, situace byla velice nelehká už dlouho, ale že by překročili vojensky hranice, to jsme nikdo nedomysleli. Už toho bylo víc, začali chodit reportéři, redaktoři a zpráv z ulic Prahy stále přibývalo i ze vzdálenějších míst, takže už to nebylo jenom centrum. Všecko, co přinášeli, jsem četla a hned vysílala, nevím kdy a jak, jak jsem byla zabraná, Jirka Průcha, kameraman, zakvedlal kamerou a já jsem na té kameře uviděla, že za mnou stojí dva sovětští vojáčci a míří mi samopaly na záda. Jak jsem měla vztek, tak mě to vůbec nijak neodradilo, neměla jsem strach. To nebyla nějaká otázka statečnosti, já se omlouvám, že to slovo řeknu, ale jinak to nejde říct. Prostě já jsem byla nesmírně nasraná, klepala jsem se vzteky a takhle to šlo pořád dál a vím, že z režie mi říkali: ‚Kamilo, máš za sebou dva sovětský vojáky se zbraněmi, předpokládáme, že se nebude nic dít, ale nehýbej se ze studia, protože pak už tě tam nevrátíme, hlídají vchod!‘ Tak jsem seděla a nehnula se, akorát jednou jsem vstala a šla do režie v rámci toho uzavřeného studia, k telefonu. Byl to Jirka Pelikán, ředitel, že musím skončit s vysíláním a já: ‚Drží tě pod krkem?‘ A on že ano. A já: ‚Tak já na to kašlu, vysílám dál až do úplného vypnutí!‘ Už dneska přesně nevím, kolik bylo hodin, asi půl desáté, když vypnuli Cukrák. Pořád jsem seděla v tom studiu otřesená, začali měli rýpat do žeber těmi samopaly, a tak jsem se zvedla a odcházela jsem a oni bezprostředně za mnou. Venku na mě čekali nějací tři důstojníci a něco chtěli, ale mně se podařilo nějak jim zdrhnout. Průchodem do Jungmannky jsem jim utekla.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Hroznová, Praha 1, 20.10.2016

    (audio)
    délka: 01:25:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 5

    Praha, 11.03.2019

    (audio)
    délka: 30:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 6

    Hroznová, Praha 1, 28.11.2016

    (audio)
    délka: 01:33:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zajímejte se o to, co se na téhle krásné planetě děje

Clipboard01.jpg (historic)
Kamila Moučková
zdroj: Eye Direct, Post Bellum, album pamětnice

Kamila Moučková, rozená Nová, přišla na svět 8. dubna 1928 v Jihlavě. Rodiče se věnovali politické činnosti v komunistické straně a až do školního věku ji vychovávali matčini rodiče. V roce 1934 se přestěhovala s rodiči do Prahy a později do Olomouce a Ostravy, kde otec pracoval ve stranickém tisku. V roce 1939 otec emigroval do Anglie, kde působil jako hlasatel BBC. V roce 1940 se s matkou vrátily do Jihlavy k prarodičům a následně Němci kvůli otci zavřeli matku a malá Kamila byla u výslechu. Matka v roce 1942 skončila v koncentračním táboře v Ravensbrücku. V roce 1945 se rodina odstěhovala do Ostravy, kde otec získal místo krajského tajemníka KSČ. Vzápětí se rodina rozpadla rozvodem rodičů. V roce 1946 se pamětnice pokusila o studium herectví na pražské konzervatoři, následovalo krátké angažmá v teplickém divadle a v Horáckém divadle v Jihlavě. V roce 1947 uzavřela manželství s hereckým kolegou a rok nato se jim narodila dcera. V roce 1949 se po rozvodu vdala za medika Josefa Moučku. V témže roce byl zatčen a uvězněn její otec. V roce 1951 se narodila druhá dcera Bára. V roce 1952 nastoupila do Československého rozhlasu jako programová hlasatelka. V roce 1956 se narodil syn Ondřej a začala spolupráce s nově vznikajícím zpravodajstvím v Československé televizi. V roce 1959 se rozpadlo manželství s MUDr. Moučkou. Celá 60. léta upevňovala svoji profesní pozici a stala se velmi známou osobností. V prvních hodinách okupace v srpnu 1968 vysílala ze studia s okupanty za zády až do vypnutí vysílačů. Zúčastnila se ilegálního vysílání z hloubětínské Tesly. V lednu 1969 podporovala studentské protesty v souvislosti s upálením Jana Palacha a na jaře téhož roku dostala hodinovou výpověď z televize, bylo jí ukončeno členství v KSČ. Aktivně podporovala šíření dokumentu 10 bodů a v roce 1970, po výměně vedení státu a strany, se ocitla bez práce a možnosti ji získat. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77 a podílela se na jejím šíření. Až do roku 1989 pracovala na nejnižších pracovních pozicích jako kantýnská, prodavačka, podomácku vyráběla igelitové pytlíky. Po roce 1989 byla rehabilitována a pracovala na různých profesních pozicích v České televizi, v rádiu Svobodná Evropa, byla zvolena do zastupitelstva městské části Praha 1, absolvovala stovky besed, obdržela řadu vyznamenání. Je autorkou a spoluautorkou čtyř knih. Je v důchodu, žije v Praze.