Na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce v Příbrami stála socha Klementa Gottwalda, hlavního strůjce rudého převratu u nás a „prvního dělnického prezidenta“. Před půlnocí 23. srpna 1978 přišel k soše Ondřej Stavinoha a umístil pod ni trhavinu.
Dva kulisáci, signatáři Charty 77 Ivo Mludek z Opavy a Jan Král z Ostravy mají za sebou desítky možná stovky hodin výslechů kvůli vydávání samizdatu.
Stanislav Pitaš čelil šikaně StB celá 80. léta jen proto, že se rozhodl žít po svém navzdory režimu, který porušoval lidská práva.
Jiřina Čechová zaplatila v době normalizace za to, že žila v souladu se svými zásadami a svědomím.
Pronásledování a šikanování rodiny Šinoglovy trvalo až do roku 1989 a bylo dílem desítek lidí.
Bylo časné jaro roku 1973. Politická vězenkyně „husákovského“ komunistického režimu Anna Koutná seděla v kriminále v Opavě, doma měla dvě dcery a také muže, odsouzeného předtím ve stejném vykonstruovaném procesu ke kratšímu trestu.
Národní pouť na Velehrad u příležitosti 1100. výročí úmrtí svatého Metoděje se stala jednou z největších demonstrací proti komunistickému režimu.
Ve čtvrtek 29. června 1989 večer zazněl ve vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa text petice Několik vět s výběrem jmen prvních signatářů. Mezi komunisty nastal poplach, pod peticí se objevila i jména známých umělců.
Disident Pavel Wonka se stal 26. dubna 1988 poslední obětí komunistického režimu. Za dosud nevyjasněných okolností zemřel utýraný komunistickým aparátem v cele vazební věznice.
Nástup Gustáva Husáka do vedení KSČ 17. dubna 1969 znamenal začátek tzv. normalizace a trestání oponentů režimu.