V sobotu 3. září roku 1988 poprvé po devatenácti letech a třech měsících na veřejnosti promluvil spisovatel a disident Václav Havel. Stalo se tak na folkovém festivalu s názvem Písní za mír v Lipnici nad Sázavou.
Pokud dnes chce hudbymilovný fanoušek vyrazit na festival pod širým nebem, od jara do podzimu má možnost vybrat si každý víkend z desítek akcí všech myslitelných druhů a žánrů. O něčem takovém si lidé před rokem 1989 mohli jenom nechat zdát. Situace se samozřejmě v průběhu let měnila, zvláště ke konci 80. let se poměry trochu uvolnily. Ale do té doby platilo, že takřka žádný z festivalů, o jejichž pořádání se i přes podmínky totalitního státu různí aktivní lidé v snažili, nepřežil víc než dva tři ročníky.
Podobný osud měl nakonec i festival s názvem Písní za mír, pořádaný v amfiteátru pod ruinami hradu v Lipnici nad Sázavou. Od roku 1984 se na něj sjíždělo několik tisíc fanoušků folku a dalších spřízněných žánrů. Spíš než svým oficiálním názvem vešel ve známost jako Folková Lipnice.
Na pátém ročníku konaném 3. září roku 1988 konferenciér a hudební publicista Jan Rejžek vyplňoval pauzy mezi kapelami rozhovory s různými hosty, kteří seděli v publiku. K překvapení mnohých na pódium pozval i Václava Havla – pro tehdejší komunisty nepřítele číslo jedna.
Stát se něco podobného před deseti lety, celý festival by nejspíš skončil okamžitým ukončením dohlížejícími „příslušníky“ a příjezdem pohotovostního pluku veřejné bezpečnosti. Tentokrát zbytek přehlídky proběhl podle plánu, ale následky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Písní za mír, to není hloupý název, je třeba vzít to doslova
Zásadní postavou lipnického festivalu tehdy byla dramaturgyně Jarmila Poláková (* 1956). V osmdesátých letech zakotvila v posázavském městečku Ledeč nad Sázavou, kam absolventku techniky přilákala práce v podniku KOVOFINIŠ a také přidělený služební byt. Jarmila Poláková vypráví:
„Tehdy sem přišla spousta mladých lidí, kteří na vysoké škole chodili do všech těch klubů, kde zažili folkové písničkáře jako Mertu nebo Hutku. A následkem toho pak v Ledči založili filmový klub, díky němuž se promítaly filmy, které tehdy jinak nebyly v distribuci.“
S návštěvností takových akcích na malém městě to nebyla žádná sláva, v publiku nejednou převládali přespolní. Aby si svazácký klub na sebe „vydělal“, zrodil se nápad na pořádání většího folkového festivalu. Poté, co se komunistům podařilo na konci 70. let rozprášit sdružení Šafrán, se o slovo hlásila nová generace folkových písničkářů, jako byli Karel Plíhal, Pavel Dobeš či Jaromír Nohavica. Podobně jako jejich předchůdci Merta, Hutka či Třešňák nabízel každý z nich autentickou autorskou tvorbu zcela odlišnou od tehdejší bezduché normalizační pop music. To s sebou samozřejmě neslo střety se všudypřítomnými dohlížiteli. Právě lipnický festival se od roku 1984 stal jedním z míst, kde tito zpěváci tvořili pilíře programu. Neobešlo se to ale bez komplikací.
Takový festival musela zaštítit některá z organizací tehdejší Národní fronty a program podléhal složitému schvalování. Na vše dohlížel Odbor kultury Okresního národního výboru v Havlíčkově Brodě. Úředníci měli zdánlivě absolutní moc, rozhodovali, který z umělců na festivalu smí, či nesmí vystoupit, které písně mohou, či nemohou zaznít. A když na prvním ročníku zahrál „problémový“ Jaromír Nohavica, na kádrové oddělení podniku KOVOFINIŠ se dostavili příslušníci Státní bezpečnosti a po Jarmile Polákové chtěli vysvětlení.
Festival se však dařilo udržet – nejspíš i díky tomu, že si do názvu vetkl heslo Písní za mír. Na toto téma pro Paměť národa zavzpomínal hudební publicista a tehdy také životní partner Jarmily Polákové Vladimír Hanzel (* 1951). „Když jsem své budoucí ženě ten název zkritizoval, řekla mi: ,Jestli vám ten název připadá hloupý, festival se bude jmenovat jinak.‘ A já odvětil: ,On zas tak hloupý není. Naopak! Je to potřeba vzít doslova. V polovině festivalu bude mírová píseň.‘ Na dalším ročníku jsem z kazety pustil Give Peace A Chance od Lennona, lidi se přidali a zpívali s ním, to bylo dobré. Rok nato jsem pustil Sun City, píseň proti apartheidu v Jihoafrické republice.“ Na jiném ročníku z magnetofonu k velké radosti publika zazněla například píseň Náměšť od Jaroslava Hutky, písničkáře, který tehdy byl v holandském exilu a jehož jméno mělo být z kulturní mapy totálně vymazáno.
V sobotu 3. září roku 1988 vládlo na Vysočině chladné a pošmourné počasí, diváky to však neodradilo a do amfiteátru pod známým lipnickým hradem zamířili v hojném počtu. Nechyběli mezi nimi trampové s klobouky a „usárnami“ stejně tak jako vlasaté máničky v džínových bundách. Shodou různých okolností se v publiku ocitl i tehdy patnáctiletý autor tohoto článku.
Pestrý byl i program – vedle dominujícího folku v nejrůznějších podobách se posluchačům servíroval třeba jazz v podání Jiřího Stivína i rockové skupiny. Jednou z prvních kapel programu byli mladíci ve „stejnokrojích“ v podobě červených trenýrek a bílých triček, měli výborné texty o chandře maloměstského života. Měli exoticky znějící název Mňága a Žďorp a své posmutnělé písně s úspěchem hrají dodnes.
Hlavní pozornost se ale soustředila na písničkáře a jejich „protestsongy“, kdy lačné publikum aplaudovalo každému protirežimnímu šťouchanci. V Lipnici tehdy zazněly Kecy Vladimíra Merty nebo Nech mi nehovoria slovenského zpěváka Ivana Hoffmana – písně, které o rok a tři měsíce později burcovaly plná náměstí v Praze a Bratislavě.
Nebudu-li mít jiné disidentské povinnosti, přijedu
Festival od roku 1987 uváděl hudební publicista Jan Rejžek, novinář, pro kterého nikdy nebylo problémem strhat ve svých recenzích plytká díla prorežimních popových koryfejů. Podle svých slov chtěl pauzy během přestaveb pódia využít pro rozhovory s hosty, kteří na Lipnici byli v publiku. Sám navrhl tehdy již poměrně známou režisérku Helenu Třeštíkovou, dalším byl výtvarník a činovník komunisty tehdy již zlikvidované Jazzové sekce Joska Skalník. A mezi návštěvníky byl spatřen i Václav Havel.
Jak se na festival dostal? Jarmila Poláková vzpomíná, jak se v roce 1988 s Vladimírem Hanzelem vraceli z Německé demokratické republiky z koncertu Bruce Springsteena a rozhodli se zastavit na Havlově chalupě na Hrádečku. „Zazvonili jsme a řekli, že organizujeme Folkovou Lipnici a bylo by fajn, kdyby na festival přijel. Václav Havel tenkrát souhlasil a řekl: ,Nebudu-li mít jiné disidentské povinnosti, přijedu.‘“
Jarmila Poláková a Jan Rejžek se shodli na tom, že by Havel měl vystoupit na pódiu, ale při vědomí rizik s tím spojených svůj nápad probírali s některými z účinkujících. Jan Burian (* 1952) vypráví:
„Radili se se Skoumalem, se mnou a tuším ještě s někým. A jestli teda toho Havla mají pozvat, protože to byl docela revoluční čin. My jsme byli tenkrát tak nadšený, že jsme všichni říkali, že určitě.“
Bylo tedy rozhodnuto. Jan Rejžek tehdy prý Jarmile Polákové řekl: „Dobře, ale bude to strašnej průser!“
Když z pódia zaznělo, že na scénu přijde spisovatel Václav Havel, začal dlouhý, bouřlivý aplaus. Během výstoupení, které netrvalo víc než dvě minuty, Havel ocenil atmosféru „spiklenecké pospolitosti“, kterou zde vnímal, a na moderátorův dotaz, po jak dlouhé době takto vystupuje na veřejnosti odpověděl, že to naposledy bylo před 19 lety a třemi měsíci v ostravské Nové huti Klementa Gottwalda. Opět následoval mohutný potlesk. Celý záznam interwiew je dostupný na YouTube ostatně jako celá řada dalších výstoupení z lipnického festivalu
„Když slezl z pódia, lidi za ním chodili a nechávali si podepisovat občanské průkazy, peníze nebo vstupenky,“ vzpomíná Jarmila Poláková na okamžiky bezprostředně po Havlově vystoupení. Ale také popisuje paniku, která zachvátila přítomného havlíčkobrodského příslušníka StB Viktora Půčalu. „On se mi tam úplně zhroutil. Snažila jsem se mu vysvětlit, že přece nic tak hrozného nezaznělo. ,To je ale přece jedno! Prostě tu vystoupil Václav Havel!‘ A vyprávěl mi o tom, že je jen vyučený strojvůdce a že u toho měl zůstat... Že ho teď ho bude čekat šílený průšvih.“
Festival mezitím běžel dál svým tempem, jeho pomyslným vrcholem se stal noční výstup harmonikáře Františka Horáčka, který si říkal Jim Čert, a na Lipnici svým způsobem vystoupil z hlubin undergroundové ilegality. Většina publika se pak vydala domů, autobusy svážely návštěvníky na vlak do Havlíčkova Brodu. Nádražní halu zaplnili dřímající vlasatci, které budili a perlustrovali příslušníci VB a chovali se u toho náležitě neurvale. Prostě běžný kolorit normalizačního Československa.
Škoda kaňky na akci jinak dozajista smysluplné
V pondělí 5. září vyšel o festivalu článek v Rudém právu, stěžejní hlásné troubě režimu. Autor Zdenko Pavelka tu chválil, tu kritizoval výstoupení jednotlivých umělců a na závěr neopomněl přidat doušku:
„(...) /konferenciér/ přivedl jednoho z českých disidentů, který se svěřil s nadějí, jež v něm lipnický festival vyvolává. Den předtím, také nejspíš docela náhodou, pomlouval náš život stejný muž v českém vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky.“
Celou záležitost hodnotil jako cílenou provokaci a článek uzavírá větou „Škoda kaňky na akci jinak dozajista smysluplné.“
Oproti době před deseti a více lety ovšem podobná slova ztrácela na razanci a údernosti. Jarmila Poláková dodnes má korespondenci s redakcí Rudého Práva, kde se domáhala uvedení některých tvrzení z článku na pravou míru. Neuspěla, ale aspoň si nenechala celou záležitost líbit. A o tom, že režim už neměl takovou sílu jako dřív, vypovídá i fakt, že na jaře následujícího roku organizátoři festivalu Rockfest pořádaného pod hlavičkou ústředního výboru SSM nazvali jednu ze scén Škoda kaňky právě podle Pavelkova článku.
To nebude dobrý
Podstatně tvrdší byly dopady lipnického festivalu přímo v místě konání. Přehlídku oficiálně zaštiťoval tehdy nově zřízený svazácký klub Osma v Havlíčkově Brodě, který vedl Jan Hammer (* 1957). Sám měl folkovou hudbu moc rád, a tak v Lipnici nemohl chybět. U inkriminovaného výstoupení Václava Havla ale nebyl – zrovna cosi řešil s řidiči autobusů, kteří pendlovali mezi areálem a nádražím.
„Najednou ke mně přiběhl Charlie Koutný z Kejvavých koní, který se mnou pracoval v klubu mládeže, a vykřikl: ‚Ty vole, na pódiu vystoupil Václav Havel!‘ Nepřišlo mi na tom zprvu nic zarážejícího. Když jsem ale pak kolem Havla uviděl chumel lidí, kterým se podepisoval, věděl jsem, že to, co bude následovat, nebude dobrý,“ vyprávěl Jan Hammer pro Paměť národa.
Hned druhý den po festivalu ho časně ráno předvolali na služebnu okresního oddělení Státní bezpečnosti v Havlíčkově Brodě. Po nátlaku vyšetřovatelů se psychicky zhroutil. Prožitý stres se stal spouštěčem duševního onemocnění a skončil v psychiatrické léčebně.
„Celé si to odskákal Honza. Je mi to líto, že to takhle odnesl. Ten tlak estébáků... Sama bych něco takového hodila za hlavu, ale já jsem v té době byla lehkomyslná. Honza takovou povahu ale neměl a já z toho mám dodneška výčitky,“ vypráví Jarmila Poláková.
Klub Osma přišel o personál, brodští soudruzi vyhotovili seznam umělců, kteří v okrese nesmějí vystoupit. Najdeme na něm většinu účinkujících z „průšvihového“ festivalu i konferenciéra Rejžka a dramaturgyni Polákovou. V následujícím roce lipnickým amfiteátrem už písně za mír nezněly.
