Jaroslav Hutka

* 1947  

  • „Tam byla taková velká skleněná zeď, veliký okno… To okno vedlo na první patro, který bylo hodně zasněžený a tam dolů bylo jasný, že padá nějaký schodiště. Ale bylo to pustý. A v jedný chvíli se tam najednou nahrnula hromada lidí. Já už nevím, s kým jsem to domlouval, že letím v ten den a v tu hodinu. Jestli to byl Hanzl nebo kdo z divadla Na Zábradlí, říkali, že mi zorganizujou na letišti demonstraci. To se mi zdálo na hlavu padlý – tak daleko od Prahy, a vůbec v bolševismu organizovat demonstraci... Takže ta demonstrace tam byla, dostali napřed falešný hlášky, že už jsem odletěl, naštěstí tomu nevěřili. Pak se přišlo na to, že by se ten dav moh‘ dostat po tom schodišti k tomu obrovskýmu oknu, který vedlo z toho mezinárodního prostoru. Tak se tam nakupila hromada lidí, tak se na mě smáli, slyšet nebylo nic, začali psát papírky a na ně vzkazy jako: ‚Ahoj Jardo, jak se máš‘. V tu dobu, co chceš říkat nebo jak, ale bylo to takový radostný. Já jsem byl pořád za železnou, nebo skleněnou oponou a oni byli tam. A jeden dojemnej moment, pro mě úplně symbolickej byl, když tam někdo napsal na papírek: ‚Jardo, zahraj‘. To se mi zdálo zvláštní, bylo to jako rybička z akvária. Rozbalil jsem kytaru, protože jsem těm lidem nacpanejm na tom sklu nemohl nezahrát. Pořád u toho byla ta holandská televize, to bylo na tom pěkné. Tak jsem zahrál tu píseň Náměšť. A teď jsem viděl, že ty lidi zpívaj‘ za tím sklem se mnou, ale nemohli mě slyšet. Pak jsem na chvíli přestal zpívat. A oni jak už zpívali davově, tak to tím sklem šlo. A já jsem slyšel, že jsou přesně u toho samýho slova, u tý samý sloky jako já - oni mi to odečetli od úst. Anebo v tý vypjatosti tam fungoval ještě jinej druh komunikace. Tak to bylo úžasný.“

  • „Předvolali si mě, někdo to nějak prásk‘ nebo co… Bohužel tu předvolanku mi někam zatoulal čas a ztratil jsem ji. Tam bylo: ‚Dostavte se na OO VB [Obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti] Olomouc ve věci mánička.‘ Tak jsem šel ve věci mánička. Tam si kolem mě sedlo takovejch šest strejců v uniformách, policajtů, a začali mě přemlouvat, ať neblbnu, že mi to nesluší. Já jsem byl velmi nepřístupnej a nemínil jsem s nima o tom diskutovat. A oni ti policajti pak řekli, tykali mi: ‚Tak dobře. Tak sis to určil sám. Když si to chtěl, tak teď to budeš mít prostě jináč. My jsme to s tebou mysleli dobře.‘ Takový ty kecy, co se věčně opakovaly u estébáků. Tam byl zvláštní zážitek, jsem si sedl k mladýmu policajtovi a vyplňovali jsme formulář. Tam byla taky kolonka: tetování. – ‚Nemám‘. - ‚Přezdívka‘. – ‚Nemám‘. A spoustu takovejch hledání asociálních [charakteristik]. Pak on velmi skepticky řekl: ‚A vzdělání‘. A teď jsem si říkal, že si ho užiju, protože ten můj obor se jmenoval Dekorativní techniky v architektuře plus propagační tvorba. Tak to tam datloval, dlouho, a když to dodatloval, tak mi začal vykat. Tak jsem šel domů, doma jsme se tomu zasmáli a olomoucký policajti už nikdy neotravovali. Ale v Praze to byl opravdu mazec.“

  • „Si myslím, že ten Palach tomu strašně pomoh‘. Že tu normalizaci tak o půl roku oddálil. Protože nejen že to byl šok pro všechny… Já to teda prožíval tak, že to úplně chápu, že bych měl následovat. Dnes už si to neumím představit. Ale v tu chvíli to byla tak logická reakce na tu absurdní situaci, že to vlastně bylo pochopitelný, ale bylo to otřesný. Lidma to otřáslo, komunisti se, myslím, vyděsili na nějakou chvíli. Já si myslim, že tak do toho léta [1969] ta svoboda zůstávala, včetně těch otevřenejch hranic a novejch novin a svobody vysílání v rádiu a v televizi. To si myslím až tak do léta zřejmě ještě fungovalo. Já jsem měl na jaře velký kšefty s Blue Effect, oni mě pozvali, abych jim dělal předskokana. To byla nová kapela a neměli na celej koncert. To bylo zajímavý, jezdit po velkejch amfiteátrech, kdy lidi přišli na bigbít a teď tam přišel vlasatej pitomec, kterej jim začal vysvětlovat, že maj‘ poslouchat vážný věci a přemejšlet o tý situaci okupace. Vždycky jsem to publikum nakonec dostal, protože ta atmosféra byla taková.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 16.05.2018

    (audio)
    délka: 51:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
  • 5

    Praha, 16.12.2015

    (audio)
    délka: 02:11:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
  • 6

    Praha, 08.10.2015

    (audio)
    délka: 02:00:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
  • 7

    Praha, 24.06.2015

    (audio)
    délka: 02:07:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
  • 8

    Praha , 21.09.2016

    (audio)
    délka: 02:04:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
  • 9

    byt Jaroslava Hutky - Praha 2, 28.03.2018

    (audio)
    délka: 01:08:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Písničkář je podezřelej všude a vždycky

1972_01.jpg (historic)
Jaroslav Hutka
zdroj: Archiv Post Bellum

Jaroslav Hutka se narodil 21. dubna 1947 v Olomouci do podnikatelské rodiny. Roku 1952 byli Hutkovi násilně přestěhováni do Bouzova v rámci přesunu kapitalistů mimo města. Odtud se o dva roky později museli vrátit zpět do Olomouce. Roku 1962 se Hutka přestěhoval do Prahy, kde nastoupil ke studiu Střední uměleckoprůmyslové školy, obor malba. Ve třetím ročníku školu ukončil bez absolutoria a roku 1966 se sestěhoval s Ladislavem Fajtem, s nímž začal skládat hudbu. Od roku 1967 vystupoval s vlastním repertoárem, nejprve spolu s Fajtem, posléze s Petrem Kalandrou. Roku 1968 se spolu s Kalandrou stali průkopníky hudebních vystoupení na Karlově mostě, ale záhy toto působení ukončili, aby se mohli zapojit do umělecké skupiny Pod plachtou 68. Po sovětské okupaci v roce 1968 se Hutka zaměřil na lidovou tvorbu, především ze sbírky Františka Sušila Moravské národní písně. Na počátku 70. let stál u zrodu seskupení Tyjátr písničkářů, roku 1972 se stal jedním ze zakladatelů spolku Šafrán, který až do poloviny desetiletí vystupoval bez většího zásahu Státní bezpečnosti. Po roce 1975 se o něj začal zajímat režim a od roku 1977 na něj tlačila StB, aby emigroval. V říjnu 1978 Jaroslav Hutka odjel se svou manželkou Danielou do emigrace v Nizozemsku. Po roce 1985 začal koncertovat po krajanských spolcích po celém světě a na konci roku 1988 se přestěhoval do Německa. Koncertoval při demonstracích Sametové revoluce v listopadu 1989 a poté se stal součástí předvolební prezidentské kampaně Václava Havla. I přes prohlášení o ukončení kariéry v roce 1997 začal v roce 2006 znovu skládat hudbu a dodnes koncertuje.