Před 30 lety byl zrušen krutý lágr Minkovice. Vězni v něm vyráběli bižuterii na vývoz

/ /
Jeden ze vzácných záběrů z minkovického lágru. Pořizování fotografií bylo považováno před rokem 1989 za špionáž.
Jeden ze vzácných záběrů z minkovického lágru. Pořizování fotografií bylo považováno před rokem 1989 za špionáž.
zdroj: Palach Press

Otrocká práce vězňů přinášela komunistickému režimu milióny v tvrdé měně. Podnik Preciosa zprivatizoval tehdejší ředitel Ludvík Karl. V roce 2015 mu prezident Zeman udělil státní vyznamenání. Vězni se odškodnění ani omluvy nedočkali.

Poslední komunistický lágr z padesátých let fungoval do 28. února 1990. Přezdívalo se mu Rudé peklo kvůli otřesným podmínkám srovnatelnými s koncentračními tábory či gulagem.

„Byly to galeje, jaké si člověk nedovede představit. Téměř tam nebyli vězni starší třiceti let. Starší by ten pracovní nápor nevydrželi,“ říká Miroslav Kočica, který v době normalizace strávil v Minkovicích pět let.

Do vězení ho přivedl neuskutečněný klukovský plán: s kamarádem chtěli ukrást práškovací letadlo a dostat se s ním na Západ. Místo v Rakousku ale skončil v severočeském kriminále, jehož podmínky přirovnává k nacistickým koncentračním táborům: „Komunisti to převzali od nich, bylo to úplně stejné, jako přes šablonu.“

Neplníš normu, nejíš

I když mezi veřejností převládá názor, že v 70. a 80. letech byly praktiky stalinistických lágrů dávno opuštěny a totalitní režim své odpůrce trestal „pouze“ šikanou v zaměstnání nebo vyhozením ze studia, není to tak docela pravda: v Minkovicích přetrvaly metody fyzického a psychického teroru v takřka nezměněné podobě až do konce roku 1989.

Tajný projekt KSČ Založení lágru proběhlo tajným rozkazem ministra vnitra Rudolfa Baráka z 1. března 1958 ke zřízení nápravně pracovního tábora Minkovice vedle sklárny znárodněné komunisty roku 1948. Tajný tábor u Liberce nebyl zakreslen na mapách, všichni dozorci a propouštění vězni museli podepsat mlčenlivost. Zveřejnění informací o podmínkách v táboře se rovnalo obvinění ze špionáže anebo poškozování státních zájmů s mnohaletým vězením. Zdroj: www.kriminal-minkovice.wbs.cz

Zřízení minkovického kriminálu v roce 1958 mělo zcela pragmatický důvod: místní továrna Preciosa, která vyráběla především skleněnou bižuterii a broušené ověsy na křišťálové lustry, měla podle rozhodnutí ministerstva průmyslu ztrojnásobit objem výroby.

Třpytivé cetky, určené především na vývoz, přinášely komunistickému hospodářství tvrdou měnu. Ale světový věhlas jablonecké bižuterie byl vykoupen otrockou prací vězňů, díky níž mohla Preciosa rychle navýšit výrobu, aniž investovala do nových strojů. 

Miroslav Kočica. Foto: Paměť národa
Miroslav Kočica. Foto: Paměť národa

Od vězňů se požadoval více než dvojnásobný objem práce ve srovnání s civilními zaměstnanci: zatímco denní výkonová norma pro „civily“ činila čtyři a půl kilogramu přívěsků za jednu směnu, u vězňů to bylo devět a půl kilogramu. A od plnění či neplnění této normy se odvíjela kvalita vězňova života ve všech směrech: kdo nestíhal, dostával méně jídla, neměl právo na balíček od rodiny, byl terčem násilí dozorců a šikany spoluvězňů.

„Člověk musel dělat, jinak se nenajedl,“ popisuje Miroslav Kočica. „V pět hodin se vstávalo, šlo se na jídlo do ešusu do výdejny. Snídaně byla pořád stejná: kafe a čtvrtka chleba. Ten, kdo plnil na sto procent, dostal přídavek, to byla jednička, dvojka, trojka. Přídavek na jedničku na stravu bylo třeba jedno vajíčko. Když plnil na trochu víc než na sto procent, dostal třeba vajíčko a čtvereček sýru. Kdo plnil na víc a měl trojku stravenku, dostal vajíčko, sýr a kousek špeku.“

Jenže možnost splnění normy byla často iluzorní kvůli nefunkčním strojům a i proto, že vězni byli chronicky vyhladovělí, nevyspalí a vystresovaní.

Podobně jako v koncentračních táborech, i zde byla část moci a odpovědnosti přenesena na samotné vězně. V čele každé pracovní čety stál takzvaný brigadýr, jemuž dozorci mlčky ponechávali pravomoc přinutit spoluvězně k vyššímu pracovnímu tempu libovolnými prostředky, třeba bitím gumovou hadicí nebo mácháním hlavy v kýblu s vodou. Terčem násilí se většinou stávali nováčci, kteří kvůli nedostatečnému zaškolení nezvládali plnit normu a plný výkon se od nich očekával už od čtvrtého dne ve věznici.

Zuby si trhali navzájem

Vězni pracovali v mrazivých halách nebo naopak v pekelném horku, v mačkárně korálků dosahovaly teploty až devadesáti stupňů. Neustále byli vystaveni chemickým výparům nebo unikajícímu plnu.

Ověsy na křišťálovém lustru vyráběné vězni na brusech v Preciose. Foto: Kriminal-minkovice.wbs.cz
Ověsy na křišťálovém lustru vyráběné vězni na brusech v Preciose. Foto: Kriminal-minkovice.wbs.cz

„Jediným odsávacím zařízením jsou plíce vězňů. Mnohdy stačí, poklekne-li vězeň k podlaze a během několika minut se zhroutí, nadýchaný jedovatých výparů,“ píše ve své zprávě o Minkovicích disident Jiří Wolf, který zde pobýval na konci 70. let.

Ochranné pomůcky jako brýle, respirátory nebo gumové rukavice pro vězně prostě nebyly. Brusiči fasovali jednu zástěru a holínky za rok. Gumové boty se stávaly semeništěm plísní, ekzémů a vyrážek, které vězeňští lékaři odmítali léčit.

Neustálý styk s vodou a rozmělněným pískovcem odsouzeným navíc způsoboval ekzémy na rukou. Často je trápily plicní choroby, nedoléčené úrazy a vypadávání zubů vlivem nedostatečné výživy a hygieny. Vězni si je trhali navzájem, protože kvůli pracovnímu nasazení neměli šanci dostat se k zubaři.

Bratr měl slzy v očích

V Minkovicích si odpykávali svůj trest těžcí recidivisté a pachatelé násilných činů, ale zároveň sem byli umisťováni političtí vězni odsouzení například za podvracení republiky nebo za pokus o ilegální přechod hranic. Ocitl se tu například Jiří Gruntorád, odsouzený za samizdatové vydání sbírky básní Jaroslava Seiferta, či polistopadový ministr životního prostředí Ivan Dejmal, který byl zavřen za poslech rádia Svobodná Evropa.

Pavel Wonka v hradecké vazební věznici. Foto: Paměť národa
Pavel Wonka v hradecké vazební věznici. Foto: Paměť národa

Aktivista Petr Cibulka zažil otrockou práci pro Preciosu už předtím v plzeňské věznici na Borech a v Minkovicích strávil půl roku. Byl tady vězněn také Pavel Wonka, který na protest proti surovému bití a otřesným podmínkám odmítl pracovat, což vedlo k dalším trestům a násilnostem.

Jeho bratr Jiří Wonka ho ve věznici spolu s matkou v Minkovicích navštívil, ale jakmile jim Pavel začal líčit svou situaci, byla návštěva ukončena: „Skoro nikdy nebrečel, ale tenkrát měl slzy v očích,“ vzpomíná na setkání. „Byl zřízený, celý se klepal. Byla to tragédie osamělého bojovníka.“

Pavel Wonka v Minkovicích zahájil hladovku, odmítal pracovat, zhubl o dvacet kilogramů. Převezli ho do věznice Plzeň-Bory a poté do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Po vykonání celého trestu vyšel 26. února 1988 na svobodu, ale ani poté se jeho zdravotní stav příliš nezlepšil. Dva měsíce poté zemřel po opětovném zatčení ve vazební věznici v Hradci Králové na plicní a srdeční embólii.

Pět psychologů a psychický teror

Společné věznění násilných kriminálníků a lidí odsouzených za politické paragrafy mělo svůj důvod: byl to důmyslný nástroj psychologického teroru. Kriminálníci měli politické vězně, kteří často pocházeli z intelektuálního prostředí, zastrašovat svou fyzickou převahou a dávat jim najevo, že jejich vzdělání a mravní převaha tu nic neznamená, že v očích stávajícího režimu patří všichni do téže, tedy té úplně nejnižší, kasty obyvatelstva.

Tábor byl obehnán vysokým plotem, aby do něj neviděli lidé z projíždějících vlaků. Foto: Kriminal-minkovice.wbs.cz
Tábor byl obehnán vysokým plotem, aby do něj neviděli lidé z projíždějících vlaků. Foto: Kriminal-minkovice.wbs.cz

Jednalo se přitom o jeden z mnoha způsobů, jak vězně udržovat v neustálém napětí a stresu, který neustával ani po vyčerpávající pracovní směně. Poté totiž následovaly takzvané sčítací prověrky, podobné apelům v koncentračních táborech.

„Když směna skončila, museli jsme několik hodin pod dohledem bachařů dokola v šestistupech pochodovat po dvoře,“ popsal Ivan Dejmal pro časopis Respekt. „Pořád pro nás vymýšleli nějakou práci navíc – v zimě přehazovat sníh, v létě různé brigády. V noci místo spaní jsme museli držet kontrolní hlídky nad ostatními, kdo usnul a nachytali ho, strčili ho na několik dní na samotku.“

Pobyty na samotce, takzvaném Zvláštním oddělení a Uzavřeném oddělení, znamenaly, že vězeň byl vystaven násilnostem bachařů naprosto beze svědků. V betonové kobce s tureckým záchodem, z něhož vylézali potkani, měli ještě více snížené příděly jídla, které navíc museli jíst přímo z podlahy – po donášce jídla museli totiž okamžitě vrátit prázdný ešus.

Samotky pro trestání vězňů. Foto: Kriminal-minkovice.wbs.cz
Samotky pro trestání vězňů. Foto: Kriminal-minkovice.wbs.cz

Poslední zbytky lidské důstojnosti se likvidovaly při namátkových osobních prohlídkách, jimž byli vystaveni všichni vězni. Skupina vybraných se musela svléct donaha a stát v pozoru nazí asi dvacet minut, než dozorci prohledali jejich oděv.

Ironií je, že nad psychickým stavem vězňů „bdělo“ v Minkovicích pět psychologů, kteří ale reálně skoro vůbec nepřicházeli do kontaktu s odsouzenými. Pouze prováděli pohovory s těmi, kteří předtím byli hospitalizováni v psychiatrické léčebně. Zbytek jejich práce byl čistě administrativní.

Přežít a zůstat sám sebou

Političtí vězni se s otřesnými podmínkami kriminálu vypořádávali různě. Největší šanci projít trestem a minimalizovat utrpení měli ti, kteří se snažili o nenápadnost: plnit normy a nevyčnívat. Tuto strategii zvolil například Petr Hauptmann, který v roce 1982 emigroval, ale za pár měsíců se do Československa vrátil, protože jeho syn těžce onemocněl. Odsouzen byl k deseti letům za nezákonné překročení hranice a vyzvědačství:  

Petr Hauptmann. Foto: Paměť národa
Petr Hauptmann. Foto: Paměť národa

„Spadl jsem do jámy a musím to přežít. A musím přežít tak, abych na tom byl zdravotně co nejlíp, abych psychicky neutrpěl a abych se neměl za co stydět. Naštěstí mě zavřeli až v době, kdy už jsem přestal bejt pro ostatní sexuálně přitažlivej.“

Ze zásady se snažil vyhýbat konfliktům a nenavazoval žádné vztahy: „Kamarády jsem vůbec neměl, s nikým jsem se moc nebavil, do ničeho jsem se nepletl. Nechodil jsem na nikoho bonzovat, karty jsem nehrál, prostě nic.“

Hned zpočátku dostal celkem výlučnou funkci skladníka-úkoláře, kdy kontroloval a vydával zboží. Po půl roce bachaři Hauptmannovi naznačili, že by měl výměnou za výhodné místo donášet na své spoluvězně. Když odmítl, ihned byl zařazen na běžnou práci broušení a leštění skla. Z věznice se dostal až v lednu 1990 na milost Václava Havla.

Mnozí jiní političtí vězni, jako například Jiří Gruntorád nebo Petr Cibulka, ale ani v Minkovicích neopustili své životní postoje, kvůli kterým se ve vězení ocitli, a říkali nahlas, co si myslí, což vedlo k jejich další, a ještě těžší perzekuci. Například Jiří Gruntorád podal v roce 1984 po bití na dozorce trestní oznámení a za to byl odsouzen na dalších čtrnáct měsíců za křivé obvinění. 

Nikdy se neomluvili

Minkovická věznice byla v tichosti zrušena v únoru 1990 a její budova byla následně srovnána se zemí. Možná nejvíce zarážející na jejím příběhu je ale fakt, že někteří z těch, kteří se v 70. a 80. letech podíleli na týrání vězňů, patřili i mnoho let po listopadu 1989 k politickým a ekonomickým prominentům, aniž by museli své minulosti jakkoli čelit.

Rozkaz ke zrušení tábora vydala 7. ledna 1990 ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová, poslední dozorci a vězni tábor opustili 28. února 1990. Existence lágru trvala přesně na den 32 let. Dosud nebylo úřady sečteno, kolik vězňů lágrem prošlo, odhaduje se až třicet tisíc. Dnes je v místě tábora pozemek obehnaný vysokou betonovou zdí s ostnatými dráty, chybí pietní místo, které by připomínalo utrpení vězňů pracovního lágru. Zdroj: www.kriminal-minkovice.wbs.cz

Patřil k nim například bývalý bachař Josef Vondruška, do roku 2010 poslanec za KSČM a do roku 2016 zastupitel Libereckého kraje. Vychodil pouze základní školu a práce ostrahy ve věznici pro něj byla vítaným postupem v kariéře. Podle svědectví mnoha vězňů patřil k nejbrutálnějším dozorcům, násilí si užíval, a i díky tomu se postupně stal velitelem oddělení a dostal možnost vystudovat vysokou školu.

Pracovní lágr byl v těsné blízkosti podniku Preciosa v Liberci-Minkovicích. Letecký záběr areálu z roku 2016: ČTK/Jiří Částka
Pracovní lágr byl v těsné blízkosti podniku Preciosa v Liberci-Minkovicích. Letecký záběr areálu z roku 2016: ČTK/Jiří Částka

Mužem v pozadí otrocké práce vězňů byl před rokem 1989 Ludvík Karl, od 70. let ředitel národního podniku Preciosa, který po revoluci prosperující firmu zprivatizoval a dnes je jejím majitelem. Prezident Zeman ho v roce 2015 ocenil medailí Za zásluhy za stát v oblasti hospodářské.

Ani sám Ludvík Karl, ani Preciosa jako firma však nikdy neučinili žádný krok k tomu, aby se bývalým vězňům omluvili a odškodnili ty, na jejichž dřině a utrpení založili svůj věhlas a bohatství.

Vzpomínky pamětníků uvedené v tomto článku pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy. Více na www.pametnaroda.cz. Děkujeme!