Povstalci zvažovali ústup, nechtěli ale opustit civilisty skrývající se v radničním sklepení. Z hořícího prvního patra se stáhli do přízemí, rozhodnutí bojovat až do konce. „Loučili jsme se, čekali jsme, že tam vtrhnou a všechny nás postřílejí,” vzpomínala Marie Dubská.
Když Vladimír Brabec před 75 lety uslyšel rozhlasovou výzvu k obraně Prahy, vyběhl do ulic stavět barikády. Zapojil se do skupiny řízené motocyklovým závodníkem Frantou Juhanem a tlumočil jednání s Vlasovci, kteří bojovali po boku povstalců.
Sám o pravdu usiloval celý život jako filozof i jako společensky angažovaný člověk. Inspirativní myslitel, jeden z prvních mluvčích Charty 77 a organizátor bytových seminářů zemřel 28. dubna krátce před svými 93. narozeninami.
Americký režisér a producent animovaných filmů Gene Deitch zemřel minulý týden v Praze, která se mu stala osudnou. Vytvořil v ní oscarový film Munro, zamiloval se a prožil zde šedesát let.
Na začátku léta 1951 zatkla Hanu Johnovou a jejího snoubence Otakara Čeňka Trunce Státní bezpečnost. Místo svatby putovali do vězení za údajnou velezradu a špionáž. Milenci vydávali a roznášeli letáky vyzývající k občanské odvaze a pomáhali lidem přes hranice.
Osmnáctiletá Eva ležela 15. dubna 1945 na betonové podlaze v jednom z baráků koncentračního tábora Bergen-Belsen s desítkami vězeňkyň a měla hrůzu, že Spojenci o existenci lágru nevědí. Dunění, které slyšely a které je udržovalo při životě, totiž ustalo.
Do Prahy přijel na jaře 1945 náhodou. Na vagónu s uhlím v pruhovaném vězeňském mundúru. Devatenáctiletý Avraham Harshalom, tehdy Adam Friedberg, měl štěstí. Zachránili ho Češi, kteří mu poskytli úkryt do konce války.
Devět let strávila v komunistickém vězení, dnes pětadevadesátiletá usměvavá dáma Hana Truncová žije v pečovatelském domě v Hořicích a čile komunikuje se světem prostřednictvím počítače. Přispívá do Krušnohorských novin, a proto jsme ji poprosili, aby napsala i pro nás, jak současnou situaci vnímá.
Vyrůstala ve velké rodině právníka Bohumila Nováka a rodinu považovala vždy za to nejdůležitější. Právě kvůli ní s manželem neemigrovali, i když život v komunistickém Československu nebyl kvůli jeho šlechtickému původu snadný.
Své rodiče viděla naposledy v březnu 1940 ve vlaku. Zatímco oni z něj museli v Brně vystoupit, Margalit pokračovala v cestě do Palestiny. Když viděla maminku plakat, chtěla vystoupit také. „Potom mi něco řeklo, když chceš žít, musíš jít, a tak to bylo.“
„Zhasla světla a všechny starší dámy řekly, že to je špatné znamení.“ Charlotta Kotíková vzpomíná na dny, které předcházely komunistickému puči v únoru 1948 a smrti jejího prastrýce Jana Masaryka.