Petr Hauptmann

* 1946  

  • „Byla to fyzicky hodně namáhavá práce.“ - „Musel jste plnit nějakou normu?“ – „Musel jsem plnit normu. Protože to byla kolektivní záležitost – já jsem tam dělal u toho brusu, pak dělal ještě jeden vězeň u leštičky. Takže my jsme na sebe museli bejt nějakým způsobem navázaný. Pokud se tohle nepovedlo, tak se norma neplnila, pokud se to povedlo, tak ta norma se plnila. Záleželo taky na tom… Taky jsem zažil momenty, kdy jsem si vydělával v uvozovkách slušný peníze, takže jsem mohl třeba za půl roku poslat něco domů. Pak zase byly doby, kdy jsem dostal parťáka takovýho, že jsem měl jenom suchej chleba a kapesný dvacet korun na měsíc, nebo pětadvacet.“ - „A od plnění té normy se odvíjely příjmy?“ – „Ano, jednak příjmy a jednak přídavky na svačinu. Snídaně, obědy a večeře byly pro všechny stejný, ale když se šlo do práce, tak podle toho, jak člověk plnil normu, tak dostal suchej chleba anebo suchej chleba s kouskem salámu anebo suchej chleba s kouskem salámu a kouskem sejra. Takhle asi.“ - „Měl jste tam hlad?“ – „Pořád… Nikdy jsem nebyl, řek bych, plně nasycenej. Ale to bylo takový místní úsloví, že správnej mukl má bejt trochu hladovej a trochu podchlazenej, aby podával dobrý výkony.“

  • „Publicita to byla taková, že když jsem odcházel, když mě propustili (z vězení – pozn. ed.), tak jsem dostal snad dvě krabice od bot plný dopisů. Lidí z Dánska, z Austrálie, z Itálie, i z Česka samozřejmě. Ale o tom já nevěděl.“ Tazatel: „Takže se o vás psalo na Západě?“ – „A mluvilo. Svobodná Evropa, Hlas Ameriky… Ono se našlo i pár lidí, kteří s manželkou korespondovali. Dokonce bylo i pár lidí, kteří za mě psali Husákovi. Byli to lidi, který jsme předtím neznali, ale který ten můj případ zaujal tak, že se snažili pomoct. Snažili se pomoct jednak intervencí na českejch úřadech, samozřejmě zbytečně, a eventuálně i manželce se snažili sem tam nějakej ten balík poslat. A dokonce i v tom roce 1988 a 1989 se dcera dostala na jakejsi katolickej tábor pro děti českejch exulantů z Německa a ze Švýcarska… Takže v tomhletom jaksi ta rodina měla trošku… Bylo vidět, že v tom nejsou sami… Že v tom nejsou sami a že jsou lidi, který jim držej palce a který se jim snažej pomoct.“

  • „Bylo to ohromně zajímavý [pracovat pro Občanské fórum] v tom, že jednak tou dobou chodilo hodně věcí od lidí z ciziny. To znamená, že jsem třeba dostal dodávku a jel jsem do Švédska a ze Švédska jsem přivezl komplet vybavení jazykové laboratoře – magnetofony, velicí pult, co šlo pro jazykovou výuku do Jedličkova ústavu. Jel jsem do Švýcar, kde jsem dostal zase náklaďák inkubátorů. Z Itálie jsem přivezl dva náklaďáky vozíčků – i elektrických invalidních, všelijakejch podložek a takovejch záležitostí. Takže ono bylo velice co a bylo to pestrý. A v podstatě po těch šesti a půl letech (ve vězení – pozn. ed.) najednou já jako řidič projel celou Evropu. A velice rychle a okamžitě – šup a jedem! Většinou sám, někdy ve dvou, podle toho, kolik toho bylo. Bylo to pro mě velice zajímavý.“

  • „Šel jsem do Minkovic – to je věznice u Liberce. Jen když jsem byl v dětství za otcem jednou na Bytíze a jednou na Mírově, tak jsem na chvilku viděl, jak vypadá vězení. Jinak jsem neměl s vězením žádné zkušenosti. Pro mě to byla dost šokantní záležitost, zážitek z jiného světa, co si budeme vyprávět. Věděl jsem, že jsem se ocitl někde, kam nepatřím. Že tam nějací lidé jako já jsou, ale že většina tam patří a ví proč. Minkovice byla věznice pro normální lupiče, zloděje a vrahy. Byli tam i takzvaní prvohlavoví – většinou útěkáři z vojny nebo pár lidí jako já, kteří se buď vrátili nebo je chytli při přechodu hranic. Když jsem nastoupil, nastoupil jsem nejprve do zaučení. Pár dní mě učili, co budu dělat, pak mě dali na cimru a dělej, co umíš. Kamarády jsem vůbec neměl. To nepřipadalo v úvahu. S nikým jsem se moc nebavil, do ničeho jsem se nepletl. Nechodil jsem nikoho bonzovat, karty jsem nehrál, prostě nic. Spoluvězňům dost dlouho trvalo, než si osahali, že nejsem nebezpečnej. Že nikam nechodím, že nejsem bonzák. Že i když mi třeba něco ukradli, že jsem si nechodil stěžovat, takže pak už mě nechávali na pokoji.“

  • „Oddíl čítal asi sto dvacet lidí ve čtyřech nebo pěti místnostech. Ráno budíček, pak všichni na snídani, pak celý oddíl odešel na dílnu. Na dílně všichni pracovali. Večer zpátky, takže kontakty s jinými oddíly ani nebyly možné. Nevěděl jsem, co v kriminále je nebo není obvyklé. Teprve později jsem zjistil, že není běžné, že jsme se nesměli učit ani jazyky. Všechny slovníky byly zakázané. I klukovi, který měl hudební slovník, ho zabavili. V Minkovicích byl i Jiří Gruntorád nebo Petr Cibulka. Ti určitě budou mluvit podobně. Minkovice byly zostřená dvojka (II.). Kontakty s civilisty nepřipadaly v úvahu. Všechno bylo propojený. Civilisti bydleli v jednom sídlišti. Civilní mistři byli kamarádi policajtů. Byla to jedna parta. Buď jejich otec byl bachař nebo brácha a podobně.“

  • „Jednou na Vánoce jsem byl v díře za to, že když si mě vychovatel zavolal a říkal mi, že jsem takovej chytrej chlap, že bych mohl mít výhody, jen kdybych chtěl, tak já odpověděl, že bych se ale taky chtěl venku podívat do zrcadla. Šup a skončil jsem v díře. Trvalo to čtrnáct dní po práci, do toho přišly vánoční svátky. Tomu člověk neunikl. Ani jsem neměl důvod unikat, nebyla to žádná hrůza. Tvrdý díry, to bylo něco jinýho. To už si člověk musel zasloužit. Buď vyvzdorovat nebo se porvat nebo něco podobného.“

  • „Stalo se, že vznikla přeshraniční komise na kolaudaci mostu, který byl půlkou v Bavorsku a půlkou u nás. Do komise nesměli policajti, protože pro ně už se jednalo o výlet do kapitalistický ciziny. Já se tam dostal se silničářema. Ze čtyřčlenné komise jsem se já zdržel na bavorské straně, oni odešli a já pokračoval plynule dál. Byli jsme se samozřejmě podívat na uložení mostu na české i bavorské straně. Potok tvořil hranici a přes potok byl mostek, půlkou v Bavorsku, půlkou u nás. Já už se z té bavorské části nevrátil. Takhle se mi podařilo dostat se ven.“

  • „Že to vzalo konec, mi bylo jasné už 18. listopadu, kdy se v televizi ukazovalo, co se stalo. Náčelník nás neodstřihl od televize, takže jsme všechno viděli, třeba i přenosy z Václaváku. V ten moment, jak mě ta práce unavovala, jak jsem z ní byl fyzicky vyřízenej, tak v ten moment to bylo nic. Věděl jsem, že to skončilo, že jdu domů. Všechno mi bylo naprosto jasný v momentě, kdy jsem v televizi viděl Karla Kryla. Už jsem jen čekal, kdy to bude. Nevěděl jsem kdy, ale že to přijde, bylo jasný. Nakonec to dopadlo tak, že když zavřeli věznici Minkovice, rozvezli nás po kriminálech. Mě dali na Pankrác a jednoho dne po práci mě zavolali k veliteli oddílu. Tem mi řekl, abych si sbalil věci, a poslal mě do nějaké kanceláře: ‚Tady máte věci a běžte!‘ To bylo rozloučení s kriminálem. Pustili mě až na Havlovu osobní milost, protože amnestie mi nechala ještě několik měsíců zbytkového trestu. Manželka to ale pak vyběhala na osobní milost.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 10.10.2008

    (audio)
    délka: 01:27:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 16.03.2016

    (audio)
    délka: 02:00:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    PRaha, 10.05.2016

    (audio)
    délka: 51:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vůbec jsem nepředpokládal, že mě obviní ze špionáže

Petr Hauptmann, 2016
Petr Hauptmann, 2016
zdroj: natáčení Eye Direct

Ing. Petr Hauptmann se narodil 7. srpna 1946. Jeho otec byl v 50. letech zatčen jako agent chodec a na 14 let skončil v komunistických lágrech a vězeních. Hauptmann vystudoval stavařinu a počátkem 70. let nastoupil do podniku Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů. Kvůli nátlaku, aby vstoupil do KSČ, však brzy podal výpověď. Poté pracoval u celní správy. Od poloviny 70. let měl vážné rodinné problémy. Manželka se psychicky zhroutila kvůli šikaně komunistických funkcionářů v zaměstnání. Když musel Hauptmann počátkem 80. let narychlo zaskočit za kolegu na západní hranici, rozhodl se využít příležitost k emigraci. Při kolaudaci mostu v říjnu roku 1982 uprchl do Bavorska. Hauptmann v NSR získal azyl a chtěl tam dostat i zbytek rodiny. Vše ale změnilo synovo vážné onemocnění virovým zánětem mozku. Přestože Hauptmann tušil, že na čas skončí za mřížemi, rozhodl se v prosinci 1982 pro návrat. Po vyšetřování a obvinění z nezákonného překročení hranice a překvapivě i z trestného činu vyzvědačství podle § 105, byl 12. září 1983 zatčen a odsouzen k 10 letům vězení. Trest si odpykával v Minkovicích, kde pracoval převážně u broušení a leštění skla. Během Hauptmannova uvěznění manželku s dětmi podporoval VONS i mnozí lidé ze zahraničí. Propuštění se Hauptmann dočkal 16. ledna 1990 na osobní milost prezidenta Václava Havla. Záhy nastoupil do technické komise Občanského fóra. Již v únoru začal jezdit do zahraničí, odkud vozil dary pro OF, například kopírovací stroje. U práce s kopírovací technikou nakonec zůstal dalších 11 let až do svého předčasného odchodu do důchodu.