Disident Pavel Wonka se stal 26. dubna 1988 poslední obětí komunistického režimu. Za dosud nevyjasněných okolností zemřel utýraný komunistickým aparátem v cele vazební věznice. Pavel Wonka se narodil před 70 lety.
Starší bratr Jiří Wonka zasvětil svůj život péči o jeho odkaz. Dělá to dosti důsledně, soudí se s lidmi, kteří Pavla Wonku zpochybňují. Jiří Wonka vysvětlil, proč je bratrova obhajoba to nejdůležitější v jeho životě:
„S bráchou jsme neměli otce, takže jsme byli k sobě úplně přirostlý. Štve mě to, jak se o něm dnes mluví. Nikdo jiný z našeho rodu už není, kdo by hájil jeho čest, takže jsem k tomu odsouzen já.“
Nadávali nám „gestapáčci“ a „sudetčíci“
Pavel Wonka se narodil 23. ledna 1953 ve Vrchlabí, vyrůstal v podkrkonošské vesnici Dolní Branná v česko-německé rodině. Děd František a otec Ludvík byli po válce mimo jiné obviněni ze spolupráce s gestapem.
Nikdy nevstoupili do nacistických organizací, s nacisty ani nesympatizovali, nařčení je zbavil soud, u něhož na jejich obhajobu svědčilo několik sousedů – a přesto byl rodině zkonfiskován dům. Wonkovi prý byli ještě předtím opakovaně okradeni a Jiřího matku Gertrudu (jak se dozvěděl až po její smrti) znásilnili revoluční gardisté.
Otec Ludvík Wonka, povoláním sedlář, zemřel roku 1953, kdy byly Jiřímu tři roky a Pavlovi necelý rok. Gertruda Wonková vychovávala syny sama. Muselo to být poměrně těžké dětství: bez otce, na spodních „příčkách“ sociálního žebříčku, s nálepkou německých nepřátel.
Jiří Wonka k tomu řekl: „Byla v nás vypěstována zásada, že se můžeme spolehnout jen na nejbližší členy rodiny. Většinu času jsme trávili spolu, museli jsme bojovat jeden za druhého. (…) Různé nespravedlnosti jsme pociťovali od narození. (…) Nadávali nám, že jsme ‚sudetčíci‘, ‚gestapáčci‘ a podobně.“
Kritik poměrů
Pavel Wonka se stal automechanikem, po maturitě se třikrát neúspěšně hlásil na právnickou fakultu, ke studiu však nebyl připuštěn. Začal proto studovat sám a později lidem poskytoval laickou právní pomoc, mluvívá se o něm jako o advokátovi chudých.
O mládí Pavla Wonky se toho moc neví (dosud nevznikla žádná odborná souhrnná práce o jeho životě). Podle několika článků a dostupné dokumentace dělal i věci, které působí přinejmenším sporně a které lze bez dalších informací s hlubší znalosti pramenů hodnotit jen obtížně.
Jisté nicméně je, že Pavel Wonka měl potíže s úřady i v zaměstnání – mimo jiné kritizoval hospodaření a krádeže v podniku, kde pracoval. Zatýkala ho policie, přicházel o práci, čelil různým šikanám. Po listopadu 1989 se objevil papír (nikoli v archivu, ale v držení důstojníka StB), na němž je psáno, že se Pavel Wonka roku 1983 zavazuje ke spolupráci s orgány čs. kontrarozvědky.
Nenašel se však doklad o tom, že by byl Pavel Wonka v osmdesátých letech jako spolupracovník Státní bezpečnosti registrován a že by skutečně spolupracoval – naopak byl hned v následujícím roce odsouzen a poté vězněn za velmi tvrdých podmínek.
První kriminál a hladovka
Jiří Wonka bratra finančně i psychicky podporoval, a když byl roku 1984 Pavel ve vykonstruovaném procesu odsouzen za údajné „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ na čtrnáct měsíců do vězení, držel Jiří spolu s ním a matkou Gertrudou hladovku.
Zahájili ji 28. května 1984 ve vstupní hale Kanceláře prezidenta republiky, kde je zatkli policisté, odvezli na den do vazby a potom propustili s výhrůžkami. Hladovku drželi Wonkovi ještě dva dny – a pochopili, že komunistickým úřadům je to zcela lhostejné.
Pavel Wonka si „odkroutil“ celý nespravedlivý trest ve věznici Plzeň-Bory. Když byl za mřížemi, jezdil Jiří Wonka každý víkend za matkou a hledal pro bratra podporu. Předával jeho dopisy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, kontaktoval velvyslanectví Spolkové republiky Německo, zaslal bratrovu stížnost prezidentovi Gustávu Husákovi.
Kandidatura a „socialistický závazek“
V roce 1986 nedlouho po propuštění z vězení se Pavel Wonka rozhodl, že bude v souladu s ústavou jako nezávislý kandidovat do Federálního shromáždění ČSSR. Napsal „Provolání nezávislého kandidáta“ a „Volební program“ a spolu s Jiřím, který se také rozhodl pro kandidaturu, začali materiály rozšiřovat.
V dubnu 1986 je policie zatkla a v květnu 1987 byl Pavel Wonka za hanobení ČSSR, hanlivé vyjadřování o KSČ a urážky čelných představitelů ČSSR a SSSR odsouzen k jedenadvaceti měsícům odnětí svobody. I Jiří Wonka dostal roční trest, a to za údajné pobuřování, jehož se měl dopustit tím, že sepsal zesměšňující „socialistický závazek“. Mimo jiné v něm stálo:
„Zjišťuji, že celá společnost je rozvrácena a zachvácena právním nihilismem, kdy je zcela iluzorní žádat po našich státních a stranických orgánech a funkcionářích nějaké rozhodnutí nebo opatření. Stejně tak pokládám za iluzorní, že tito funkcionáři budou dodržovat právní řád. Proto jsem se rozhodl přispět k odstranění stavu právního nihilismu, jehož důsledky rozkládají celou společnost, a to jako poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR.“
Jiří Wonka vypráví, že byl během věznění pálen cigaretami, bit a napaden dozorcem, který mu obuškem poranil krční páteř. Po propuštění navštívil nemocnici v Novém Městě nad Metují a byl ambulantně léčen, neboť prý primář zakázal jeho hospitalizaci (roku 1991 mu byl přiznán invalidní důchod). Následovala výpověď ze zaměstnání, kterou vedení podniku OPS Náchod odůvodnilo tím, že Jiří Wonka není schopen vést podřízené „v duchu socialistických zásad“.
Šperky od otroků
Pavel Wonka mezitím trávil nespravedlivý trest v Minkovicích u Liberce, které patřily k nejtvrdším kriminálům. Vězni byli využíváni k otrocké práci pro státní podnik Preciosa, vytvořený v roce 1948 znárodněním sklářských společností. Jen málokdo věděl, že třpytící se korálky a šperky vyrábějí v otřesných podmínkách také vězni v Minkovicích.
Jaké tam byly podmínky? Dvouhodinové pochodování na směnu. Přepočítávání vězňů a mnohahodinové apely v mrazu. Nesplnitelné pracovní normy, jejichž cílem bylo vězně fyzicky a psychicky zničit. Zacházení s lidmi jako s otroky. A ještě jedna další věc okopírovaná z ruských gulagů – příděl potravin podle plnění plánu.
Pavel Wonka byl po příjezdu do Minkovic surově zbit, a protože mu bylo odepřeno lékařské ošetření, odmítl pracovat, což vedlo k dalším kázeňským trestům a násilnostem. Jiří Wonka vzpomíná, že bratra spolu s matkou v Minkovicích navštívil, ale jakmile jim Pavel začal líčit svou situaci, byla návštěva ukončena: „Skoro nikdy nebrečel, ale tenkrát měl slzy v očích. (…) Byl zřízený, celý se klepal.“
Jiří a Gertruda Wonkovi a VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) a další disidenti hledali pro Pavla podporu, kde se dalo, on sám držel hladovku, odmítal pracovat, zhubl o dvacet kilogramů. Převezli ho do věznice Plzeň-Bory a poté do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Dne 26. února 1988 (po vykonání celého trestu) se dostal na svobodu, ale ani poté se jeho zdravotní stav příliš nezlepšil.
Smrt Pavla Wonky
Byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu, a proto odmítl uznat rozsudek a také se podrobit tzv. ochrannému dohledu. Požádal o vystěhování do SRN, avšak na počátku dubna byl znovu zatčen a navzdory špatnému zdravotnímu stavu (na základě rozhodnutí soudkyně Okresního soudu v Trutnově JUDr. Marcely Horváthové) vzat do vazby.
O Pavlově opětovném zatčení a o jeho kritickém zdravotním stavu se Jiří a Gertruda Wonkovi dozvěděli až 22. dubna. O pár dní později – 26. dubna 1988 – Pavel Wonka zemřel v cele č. 138 vazební věznice v Hradci Králové na plicní a srdeční embólii. Není jasné, za jakých okolností smrt nastala, jisté však je, že o tři dny dřív diktoval dopis pro svého právního zástupce, v němž stojí:
„Nechávám si dopis psát. Několik dnů jsem o sobě nevěděl. Jsem zcela bez vlády, jídlo jsem měl naposledy před zatčením. (...) Nevím, jak dlouho vydržím, díky obkladům spoluvězňů a neustálým výplachům úst vodou se držím při sobě. (...) Mám zmrzačené ruce, najdou se totiž tací, kteří mě dokázali bít pendrekem do zmrzlých prstů i při přenášení k lékaři.“
O smrti Pavla Wonky se rodina dozvěděla s dvoudenním zpožděním. „Zavolal mi Václav Benda, že dostal za úkol od Petra Uhla, aby mi to sdělil,“ vzpomíná Jiří Wonka:
„Moje matka se k té zprávě dostala na poště ve Vrchlabí, kde zaslechla rozhovor zdejších úředníků: ‚Pane Čáp, tady máte telegram, odneste jej, Pavel Wonka zemřel ve věznici.‘ – ‚No, aspoň to má odbyto, vždyť on byl pořád zavřenej,‘ odvětil ten druhý. Takhle se moje matka dozvěděla o smrti svého syna. (…) Jediné, co nám po bráchovi zbylo, je rozbitý, zničený kufr přelepený páskami.“
Pohřbu Pavla Wonky, který se konal 6. května 1988 ve Vrchlabí, se zúčastnilo téměř dva tisíce lidí včetně zástupců několika zahraničních ambasád. Proslov měli Vlasta Chramostová a Hana Jüptnerová, Stanislav Devátý četl řeč Václava Havla.
Wonkova smrt zasáhla snad každého, kdo se o ní dozvěděl: ukázala povahu komunistického režimu, neboť Pavel Wonka zemřel výhradně v důsledku nespravedlivého věznění. Jak už bylo řečeno, Jiří Wonka zasvětil svůj život očištění bratrova jména. Po roce 1989 se mu podařilo dosáhnout zrušení všech rozsudků, avšak nikdo z lidí, kteří jeho bratra odsoudili a týrali, nebyl potrestán.
V roce 2013 byla Pavlu Wonkovi udělena prezidentem Milošem Zemanem udělena medaile Za zásluhy in memoriam – týž prezident o dva roky později paradoxně vyznamenal i Ludvíka Karla, majitele sklárny Preciosa. Tedy podniku, který používal k otrocké práci vězně z Minkovic, z kriminálu, kde byl týrán i Wonka. Před listopadem Karel v Preciose už působil.