Výstava Paměti národa přináší svědectví pamětníků o teroru, vystěhovávání a věznění. Jak se prvních pět let vlády komunistů podepsalo na životě lidí v Královéhradeckém kraji? Komunisté v tomto ohledu splnili první pětiletku na více než sto procent...
„My studenti jsem v tom puči jediní vystoupili,“ vzpomíná na únorové dny roku 1948 pamětník Jiří Hold. Pocházel z východních Čech, ale v době komunistického převratu studoval v Praze vysokou školu. Na konci února 1948 se zúčastnil dvou studentských pochodů na podporu prezidenta Beneše, které patřily k nejvýraznějším protestům proti nastupující diktatuře. Jiří Hold popisuje nejdramatičtější okamžik protestu:
„Před Hradem nás ale zastavili milicionáři a tam došlo k tomu nešťastnému výstřelu.“
Jeho kamarád Josef Řehounek byl zasažen do nohy: „Byl jsem asi pět metrů od Pepíka Řehounka, který byl zasažen první kulkou. I milicionáři byli zaražení, když viděli, že se skácel, ale dál nás nepustili.“
Jiří Hold je jedním z východočeských pamětníků, kteří svěřili Paměti národa své vzpomínky na první léta komunistického teroru v Královéhradeckém kraji. Právě z jejich svědectví vychází výstava Pětiletka běsů.
Z továrny na klavíry na nádražní záchodky
Putování Pětiletky běsů
Stejně jako se osudy pamětníků prolínají celým regionem, putuje i výstava po celý rok 2023 v třítýdenním intervalu po městech Královéhradeckého kraje. V současnosti je od 11. 4. do 2. 5. v Jaroměři. Dále bude pokračovat do Třebechovic pod Orebem, Nového Města nad Metují, Opočna a Trutnova.Výstava vznikla za podpory Královéhradeckého kraje.
Hned po únorovém puči přistoupili komunisté k nastolení totalitního politického systému v duchu sovětské diktatury stalinského typu. Monstrprocesy se nevyhnuly ani autoritám jednotlivých regionů, včetně Královéhradeckého kraje. Současně se začalo s perzekucí „vykořisťovatelů“, za které byla označena i známá královéhradecká rodina výrobců klavírů, Petrofovi.
Továrnu Petrof komunisté vyvlastnili ihned po únoru 1948 a nikdo z rodiny do ní nesměl ani vstoupit. Bývalí majitelé se ocitli na společenském dně. Syn majitelů Jan Petrof na tíživou dobu vzpomíná:
„Rodiče nemohli sehnat pořádně zaměstnání. Tatínek nakonec pracoval ve stavebnictví a maminka na záchodech na nádraží.“
Vyvlastňování mělo dohru ještě po více než deseti letech. Prezident Antonín Novotný „si vzpomněl“, že mnohým rodinám zůstaly doma obrazy, šperky i jiné cenností a do mašinérie nových procesů se dostala i rodina Petrofů. Několik jejich příslušníků bylo uvězněno a samozřejmě jim byl zabaven osobní majetek.
Komunisté však nezapomněli ani na menší podniky, například na rodinnou tiskárnu Klemensových v Chlumci nad Cidlinou. Akce znárodňování živností, která probíhala zejména mezi lety 1949-1954, na ně dopadla v roce 1950. „Přišli k nám do tiskárny a všechny dělníky vyhnali. Stroje roztloukli a všechno ostatní zabavili,“ vzpomínal syn majitele Mario Klemens. „Když jsem později za otcem jezdil do vězení na slovenské Ilavě, nechali mne s ním mluvit jen půl hodiny nebo i návštěvu úplně zrušili.“
Ukradené grunty proměněné v JZD
Úrodné východní Čechy poskytly živnou půdu i pro komunistické záměry na likvidaci selského stavu a venkova. Akce Kulak dala do pohybu více jak patnáct tisíc příslušníků selských rodin, kteří se museli přestěhovat mimo okres původního působiště, často do vysídleného pohraničí na opačném konci republiky. Jejich velké grunty se potom nejčastěji staly základem pro vznikající jednotná zemědělská družstva. Stovky sedláků skončily po vykonstruovaných procesech v lágrech a ve věznicích.
Přesně takovým osudem si prošla rodina Kučerových. „Přijeli jsme z kostela a na dvoře už čekali pánové, kteří tatínka odvezli v tatraplánu,“ vzpomínala Věra Ptáčková-Kučerová. Otec Jan Kučera dostal devět let v Jáchymově a rodina se musela vystěhovat do Nového Města nad Metují jen s pár osobními věcmi.
Ještě o něco hůře dopadla rodina Daškových. Ladislav Dašek dostal dvacet let za velezradu a při výkonu trestu v jáchymovských dolech byl zraněn s doživotními následky. Jak vzpomínal jeho syn Václav, ve stejném procesu byla odsouzena i jeho matka Marie:
„Maminka dostala osm měsíců kvůli tomu, že řekla, že dřeme na pár darebáků.“
Menší sedláci byli zatěžováni neúměrnými povinnými odvody, nesměli nikoho zaměstnávat a jejich hospodaření místní komunisté všemožně ztěžovali. Většina tak dříve či později stejně skončila i se svým majetkem v místních JZD.
Záminkou mohlo být cokoli
Procesy a jednotlivé likvidační akce se zdaleka nedotýkaly jen lidí movitých, ale i přirozených morálních autorit a představitelů organizací jako byly Junák, Sokol a mnohé další. Učitel dějepisu z Opočenska Karel Procházka skončil při pokusu o útěk za hranice v estébácké pasti a poté více než na deset let ve vězení.
Prozápadní smýšlení a pomoc americké armádě za druhé světové války se neodpouštěla ani vojákům. Josef Herget na to doplatil dvěma lety těžkého žaláře a jeho rodinu režim odsoudil k neustálému stěhování. Dcera Věra Kordíková-Hergetová vzpomíná:
„Maminka šla po ulici a plakala. Opět jsme se měli do tří dnů vystěhovat.“
Některé záminky k uvěznění byly vskutku bizarní. Technik Adolf Linka strávil osm let v jáchymovském lágru, protože „sabotoval československé hospodářství“, když práce na jeho vynálezu kruhové tkací turbíny údajně trvala příliš dlouho. Ještě horší věci se ale děly za zavřenými dveřmi výslechoven. „Nohy jsem měl kost a kůži a když mě táhli na výslech, byly tak těžké, že jsem je nemohl zvedat. Byl jsem úplně žlutý a vážil 38 kilo,“ vzpomínal pro Paměť národa Adolf Linka. Brutálními výslechy si ve svých šestnácti letech prošel i skaut Karel Pfeiffer: „Při dvanáctihodinovém výslechu jsem začal věřit, že jsem největší zrůda.“
Modlitba se stala protistátní činností
Dlouhé martyrium bití a výslechů s nadsázkou komentoval Karel Otčenášek, pozdější arcibiskup v královéhradecké diecézi:
„Kdybych se v semináři učil boxovat, uměl bych lépe přijímat rány. Nebyl bych tak překvapen, když jsem dostával od estébáků facky nebo kolenem do rozkroku.“
Byl jednou z obětí násilného rozehnání řeholních řádů, po němž většina řeholníků a kněží sončila v internačních a převýchovných táborech.
Východočeští kněží Karel Exner a Jan Rybář sdíleli velmi podobný osud. Oba byli nejdříve internováni v želivském klášteře a po roce přesunuti do kláštera v Hájku, který sloužil jako převýchovný tábor nucených prací. Poté museli narukovat k Pomocným technickým praporům. Jak vzpomínal Jan Rybář: „Vyhrožovali nám, že když se nepodrobíme straně a vládě, tak budeme na vojně sloužit donekonečna.“
Obdobným procesem procházely i řádové sestry. Teodoru Helenu Kubínovou internovali v Trutnově, kde musela s ostatními sestrami pracovat v nevyhovujících podmínkách v okolních textilních továrnách. „Často jsme měly hlad. Někteří lidé v továrně nám dávali jídlo, ale jiní se k nám chovali velmi vulgárně.“
Tyto a mnohé další příběhy pamětníků Královéhradeckého kraje, jejichž osudy významně ovlivnil komunistický puč v únoru 1948, sleduje výstava Pětiletka běsů. Jsou to osudy plné odvahy, vzdoru a morální síly a odpovědnosti.