„Stalo se to v neděli 27. května, kdy jsme byli v kostele. Přijeli jsme domů a Máňa stála před vratama a lomila rukama. Na dvoře byl tatraplán a byli tam pánové, kteří tatínka sebrali a odvezli. A jak nám potom tatínek říkal, tak mu řekli, že má dvě hodiny – podepíše, že všechno dává, že se toho statku všeho vzdává. Řekli mu, že by tam mohl dělat správce. A když to nepodepíše, tak že uvidí, že nás vystěhujou. Dokonce mu řekli, že zavřou i manželku a nás že daj do dětského domova. Tatínek říkal, že když si vzpomněl na tu historii, jak těžce oni ten majetek nabírali, jak to měli rádi, že to nedokázal podepsat. Tak to nepodepsal, a tak už se domů nevrátil. V pondělí už jsme se stěhovali, v pondělí nás vystěhovali, nesměli jsme si vzít tatínkovy věci. Právě ta Máňa zachránila, že odnesla jeho šatstvo, kolo, prostě nesměli jsme si vzít jeho věci, ani nábytek, co byl třeba po mé babičce, a odstěhovali jsme se k rodičům mojí maminky.“
„Jak už jsem nemohla bydlet u té paní, měla jsem privát u takové rodiny, oni se rozváděli, a nechali mi pokojíček, který byl v podkroví. Nebyl vůbec izolovaný, takže tam byla šílená zima. Takže když já jsem přišla z té školy v sedm hodin, když jsem přišla na ten privát, tak tam byla tak strašná zima. V kabátě jsem si tam zatopila, ten kabát jsem ani nesundala. Jídlo jsem si nekupovala, protože jsem věděla, že bych ho zvracela. Jednou za mnou přijel tatínek a přespal tam a ráno byl… tam nebyla tekoucí voda, pro tekoucí vodu jsem si musela chodit do sklepa, a tak jsem si vždycky přinesla do kbelíku vodu a nalila jsem si ji do umyvadla. No, a tatínek hleděl, že ráno byl na tom umyvadle i led.“
„Když jsem vycházela ze školy, tak jsem… opravdu jsem měla celou školní docházku samé jedničky, opravdu jsem se učila dobře a dala jsem si přihlášku – tenkrát to byly jedenáctiletky – na zdravotní školu. Zavolal si mě ředitel té školy a u toho byl jeden kantor, který… myslím si, že se i styděl, byl to velký komunista a teď mně, tý malý holce, museli říct, že já jsem dcera kulaka a že nesmím do žádné školy.“
Věra Ptáčková, rozená Kučerová, se narodila 16. února 1944 do rodiny sedláka Jana Kučery ve Svobodných Dvorech – Chaloupkách. V roce 1951 byl rodině zabaven statek s 50 hektary půdy a zvířectvem, otce odsoudili k devíti rokům vězení a byl poslán do jáchymovských dolů. Rodina bez otce se den po zatčení musela ze statku vystěhovat a žila v Sobčicích u rodičů matky pamětnice. Otec Jan Kučera byl po třech letech a třech měsících vězení amnestován. Věra Ptáčková po ukončení základní školy nemohla kvůli svému kulackému původu dál studovat a ve svých 14 letech byla donucena se odstěhovat od rodiny do Nového Města nad Metují. Tam kompletovala hodinky značky Prim. Její rodina se za ní po dvou letech přestěhovala a v Novém Městě nad Metují žijí dodnes. Rodný statek získal Jan Kučera v restituci zpět, ale rodinu o něj opět připravil bratr pamětnice, který využil špatného zdravotního stavu svého otce po mozkové mrtvici a dal mu podepsat převod hospodářství na svoji osobu. Pamětnice po revoluci v roce 1989 zprivatizovala se společníky Uhelné sklady Náchod, ve kterých v letech po mateřské dovolené pracovala. Firmu vedli až do roku 2017, kdy ji prodali a v 73 letech odešla Věra Ptáčková do zaslouženého důchodu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
