Věra Kordíková

* 1933

  • „A když se vracel, když vyšel nakonec z tý vojenský věznice v Opavě, tak tam čekali nějaký dva muži a ti ho popadli a odvezli ho do Brna do pracovního tábora, že ještě není dostatečně převychovanej. A to vím, že tatínek se smál, potom a říkal, že tam byl takovej fracek, ten jeden z těch velitelů a že se museli vždycky ráno hlásit, nebo při nástupu, prostě museli hlásit a že on vždycky vyvolával: ‚Vojín Herget!‘ A tatínek říkal: ‚A já jsem se nehlásil.‘ A nehlásil jsem se tak dlouho až on toho nechal a řekl: ‚Jak to že se nehlásíte?!‘ A tatínek mu řekl, že není žádnej vojín, ale že je podplukovník Generálního štábu. No a říkal, že měl potom asi tři dny samotku.“

  • „Tomu se říkalo Domeček Hrůzy a byl tam nějakej vyšetřovatel a ten se jmenoval Pergl. Potom byl taky souzenej a pak měl nějakej průšvih, takže na to i doplatil. A ten byl zlej, to tatínek dával ty onuce a ty vám byly tak krvavý, to bylo hrozný…to bylo hrozný…víte ale, člověk…lidi přežijou všechno. A já musím říct, že můj tatínek byl takovej, že si nikdy nestěžoval. Nebo, nevracel se k tomu, aby říkal, že máme nenávidět socialismus nebo demokracii, nebo co to tehdy vládlo. Neovlivňoval nás, protože já jsem tehdy chodila hrdě do SSM, Svazu socialistický mládeže, protože nám to nařídili ve škole, no tak jsme se angažovali. Hráli jsme volejbal, prožívali jsme život úplně normální. A tatínek nikdy neříkal: ‚Tam nechoď, to nesmíš.‘ Že nám ublížili. Nikdy to neřekl. Byl strašně hodnej a vlastně pocházel z vesnice a jenom díky tomu řídícímu a tý podpory finanční, který se mu dostalo, tak vlastně vystudoval.“

  • „Ono to tam působilo spíš tak tísnivě, protože každej čekal na to, že uvidí, možná a nebo že aspoň bude moct dát tomu partnerovi nějaký jídlo, takže…já si pamatuju, že ty lidi se mezi sebou vůbec nebavili. Že jsme tam stáli…my jsme tam jezdili s maminkou, protože to jsme už jezdili z toho Jičína. To už jsme byli v tom Jičíně, takže jsme museli z toho Jičína jet. Že jsme tam pak stáli s maminkou a maminka vždycky plakala, že ty vonuce…onuce se tomu říkalo…že to bylo krvavý a tatínek říkal, potom, vlastně, že…museli třeba chodit celou noc, aby je donutili k přiznání. A jednou taky, si pamatuju, že říkal mamince, že musí přiznat nějakou vinu, že mu to poradil jeden z těch, kteří tam byli s ním vyšetřovaní a že mu říkal…ne s ním, už před nimi, že se potkali a že mu říkal: ‚Prosím tě Josef, přiznej něco, musíš něco přiznat, nebo odsud nevyjdeš.‘ Takže vlastně nevím, co přiznal, ale pravda je, že potom v tom šedesátým devátým se prokázalo, že to bylo všechno vynucený a vymyšlený.“

  • „(V Praze – pozn. ed.) tatínka zavřeli a nás vyhnali z bytu. Přijeli vojáci s vojenskými náklaďáky, naložili nás a odvezli do Jičína. To byl prostor, kde jsme nikoho neznali. Nicméně ředitel školy mne tam přijal docela dobře. Ač mu bylo doporučeno, že mne už nemá nechat studovat, tak mne obhájil, protože já jsem byla svědomitá pilná holčička, brýlatá. Takže jsem (na obchodní akademii – pozn. ed.) studovala s vyznamenáním. Maminka si musela sehnat práci, protože jsme zůstali bez prostředků. Byli jsme jedni z mála, kteří dostali vázané vklady. To byly vklady ušetřené za Německa a k roku 1945 zmrazené. Nám, protože jsme neměli jinou možnost příjmu, nějakou částku uvolňovali, abychom mohli vůbec žít.“

  • „18. 3. 1949 jsem byl zatčen orgány 5. oddělení hlavního štábu na příkaz generála (Bedřicha – pozn. ed.) Reicina. Hned mi byla nasazena pouta a byl jsem odvezen na hlavní štáb. Zde výslech o nějaké protistátní organizaci podplukovníka (Josefa – pozn. ed.) Gonice a (Viléma – pozn. ed.) Soka. Později zjištěno, že šlo o vykonstruovanou vojenskou organizaci. Nic jsem nevěděl. Byl jsem odvezen do Domečku hrůzy na Loretě k násilnému výslechu. Ten spočíval v bití a dělání tzv. kilometrů. Dány dva řetězy od rukou k nohám, za zády praporčík Pergl nebo voják s klackem, a tak chodit celou noc, ráno přinesen připravený protokol. Přiznat se. K čemu nevím dodnes. To trvalo čtrnáct dní. Stále jsem vykonstruovanou lež odmítal. Při jedné návštěvě mi právník – člen vyšetřovací komise – známý, už nežije, řekl: ‚Prosím tě, podepiš, jinak živ odtud neodejdeš.‘ Tak jsem podepsal, ani nevím co. To prožívali všichni ostatní spoluzatčení. Pamatuji si na plukovníka Formana, Ulricha, Klimta, Kotiara, Stodolu, Šimečka, Šádka, Ženíška. Dnes již nikdo z nich nežije. Násilný výslech nejdéle vydržel plukovník generálního štábu Ulrich. Po podpisu jsme byli všichni odvezeni na Pankrác. Za dva měsíce šli někteří k státnímu soudu, já s několika k vojenskému soudu. Předseda major dr. Lord. Žalobu jsem odmítl s tím, že šlo o násilný výslech. Dva přísedící, staří plukovníci, to odmítli soudit. Byli jmenováni noví přísedící, jeden z nich generál Slabý. A byl jsem odsouzen k dvěma letům těžkého žaláře. Po roce pobytu v Domečku hrůzy jsem byl s jinými odvezen do Opavy. 18. 3. 1951 jsem byl propuštěn. Za dveřmi věznice ale čekali dva muži, nasadili mi pouta a odvezli do Brna do pracovního tábora. Zde jsem strávil dalších třináct měsíců a pak náhle propuštěn – po zatčení generála Reicina v protistátním centru Slánský.“

  • „Já mám větší vzpomínky na Němce (než na americké vojáky – pozn. ed.). Protože jak Němci utíkali před Američany, tak předtím obsadili vesnici (Všepadly – pozn. ed.) a Američané je u nás našli. Němci se usídlili na statku, kde hospodařil tatínkův bratr. Hospodářství mělo veliký dvůr. Na něm si postavili polní kuchyň a pekli jeden dort za druhým. Strašně tam žrali. Měli zásoby, čokoládu. My jako děti jsme tam obcházely a taky jsme si nechaly dát dorty. Takže já mám víc vzpomínek na německé kuchaře, co tam vařili, než na Američany. Protože ti jenom prošli, mám dojem, že se ve vesnici ani nezdrželi. Možná sem tam někoho nechali. Všichni je vítali. Ale tito Němci tam na ně čekali, aby nepadli do rukou Rusům.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 09.02.2017

    (audio)
    délka: 02:08:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Plzeň, 21.07.2021

    (audio)
    délka: 01:57:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Košice, Klatovy, Plzeň, Praha, Jičín – stěhování napříč republikou

Dobový portrét
Dobový portrét
zdroj: archiv pamětnice

Věra Kordíková, rozená Hergetová, se narodila 19. července 1933 v Košicích. Její otec Josef Herget byl důstojníkem československé armády, vystudoval Vysokou válečnou školu v Praze a sloužil na vojenské posádce v Košicích. Ve městě se seznámil s Ludmilou Hynkovou, vzali se a narodila se jim Věra. Později měli ještě syna Ivana. Po mnichovské dohodě a vyhlášení autonomie Slovenska se museli čeští vojáci a úředníci vrátit do Čech. To se týkalo i Věřina otce, který byl přeložen do Plzně. Jeho rodina ještě nějaký čas pobývala ve Spišské Nové Vsi. Po německé okupaci v březnu 1939 otce propustili z armády a našel práci jako úředník ve Vyšší hospodářské škole v Klatovech, kde Hergetovi prožili celou válku. Josef Herget se účastnil domácího odboje, zapojil se do odbojové organizace Obrana národa. V dubnu a v květnu 1945 pomáhal americké armádě, za což obdržel vyznamenání Medal of Freedom. V březnu 1949 byl zatčen a vyšetřován v Domečku na Hradčanech. Vojenský soud ho odsoudil ke dvěma letům vězení. Po propuštění z věznice v Opavě jej ještě rok drželi v pracovním táboře v Brně. Domů se vrátil až v roce 1953. Jeho rodinu mezitím komunisté vystěhovali z Prahy do Jičína, kde bydleli ve zrušené zubní ordinaci a potýkali se s finančními problémy. Věra vystudovala obchodní akademii. Po maturitě v roce 1952 pracovala krátce v Hradci Králové a poté v podniku Agrostroj Jičín. Po svatbě bydlela ve Vrchlabí, kde se jí narodila dcera. V roce 1966 se přestěhovala do Plzně, kde v té době žili její rodiče. V západočeské metropoli již zůstala. Našla zde zaměstnání v podniku ČSAO, v němž pracovala až do odchodu do důchodu v roce 1989.