Desetitisíce ukrajinských rodin byly během Stalinovy vlády deportovány ze svých domovů daleko na východ do nekonečné tajgy. Vrátily se až po Stalinově smrti a své domovy často nenašly.
„Nebylo kam utéct. Okolo byly jen bažiny, jezera a borové lesy,“ vzpomíná Roman Zaverucha na okamžik, kdy jako devítiletý se svou matkou slezl z korby nákladního auta v osadě Piščany v Tomské oblasti. Z rodné Ukrajiny byla rodina někdejších zámožných sedláků deportována nákladním vlakem do Novosibirsku, odtud lodí po řekách Ob a Kopylovskaj Keť a nakonec nákladním autem do hloubi tajgy.
Zaveruchovi patřili ke statisícům ukrajinských (ale také běloruských, pobaltských, tatarských i ruských) rodin, které byly v době Stalinovy vlády nuceně přemístěny daleko na východ mimo civilizaci, kde měly podle ambiciózních plánů diktátorského režimu rozvinout zemědělství, těžbu surovin a těžký průmysl. První vlna deportací začala ve třicátých letech v době násilné kolektivizace zemědělství. „Kulaci“ vyhnaní ze svých hospodářství žili na Sibiři v zemljankách a sami si museli stavět dřevěné baráky. Další deportace následovaly po druhé světové válce.
Moc nevěřím, že ji tady dokážete zachránit
Nejčastější záminkou pro poválečné deportace Ukrajinců na Sibiř bylo obvinění ze spolupráce s ukrajinským povstaleckým hnutím, nebylo tomu tak ale vždy. Například Artemij Cehelskyj byl farářem ukrajinské řeckokatolické církve a učitelem na konzervatoři; podle slov jeho dcery Oleksandry ho zatkli proto, že odmítl konvertovat k pravoslaví. Perzekuce ovšem probíhala podle podobného vzorce: poté, co byl otec nebo nejstarší syn zatčen a poslán do gulagu, následovalo zatčení ostatních rodinných příslušníků a jejich deportace na Sibiř.
Stalinovo stěhování národů
Historikové odhadují, že v letech 1920-–1951 muselo opustit své domovy z rozkazu sovětského vedení opustit zhruba 20 milionů lidí, přičemž 800 000-–1,5 milionu lidí při těchto vynucených transportech zahynulo. Přesouvány byly skupiny obyvatel na základě svého politického přesvědčení, ekonomické aktivity (tedy „kulaci“) nebo národnosti. Jen pokud jde o „kulaky“, bylo na Sibiř bylo vyhnáno na 1 800 000 lidí, z nichž nejméně 400 000 při přesunu nebo krátce po něm zahynulo.
K zatčení docházelo někdy nečekaně jako v případě sedmileté Sofie Zubrycké, pro jejíž rodinu si přišli jednoho prosincového rána těsně předtím, než si stihla vybalit dárek od Mikuláše. Jindy rodiče příchod policie předvídali a připravovali se na něj. Tak tomu bylo i v případě Bohdana Kostelného z vesnice Tučapy u Lvova. Když mu byly dva roky, ve vězení skončil jeho nejstarší bratr, devatenáctiletý Fedir, příslušník Ukrajinské povstalecké armády. Než si policie přišla pro zbytek rodiny, rodiče se rozhodli ukrýt nejstarší dceru, dvanáctiletou Ivanku.
„Počítali s možností, že nás později všechny zabijí, a chtěli, aby přežila alespoň ona.“
Ivanka zůstala v Tučapech sama a bezprizorně se potloukala po vsi, protože sousedé se báli poskytnout jí jídlo a přístřeší. Nakonec se rozhodla jít se sama udat, aby ji poslali za rodiči na Sibiř, ale v poslední chvíli se jí ujal místní farář.
Zatčená rodina obvykle strávila několik prvních týdnů v tranzitní věznici v blízkém městě. Potom se vydávali na mnohadenní cestu vlakem na východ v rozbitých nákladních vagónech. „Vagónu se utrhla střecha a asi další tři hodiny vlak ještě jel, zatímco na nás se valil mráz a sníh. Takže jsme úplně promrzli. Pak nás na nádraží vehnali do jiného vagónu a tam byl led. Rozdali nám ještě navíc trochu dalšího ledu, abychom měli vodu. Lidé si led rozehřívali, v rohu vagónu si ho rozpouštěli,“ popisuje Hanna Michajlivna Andrujk cestu do Amurské oblasti na hranici s Čínou. Její matka cestu nepřežila, zemřela hned poté, co dorazili do cíle. Sama Hanna Michajlivna měla tak těžké omrzliny, že několik měsíců nemohla pracovat.
Nedobrovolné pasažéry nákladních vlaků sužovaly nemoci a hovoří o tom i Sofia Zubrycká, která cestou málem zemřela.
„Můj tatínek prosil všechny ve vagónu, aby nemluvili o tom, že tam je i nemocné dítě. Bál se, že by mě z vlaku vyhodili…“
„Takhle se to totiž s nemocnými lidmi dělalo. Naštěstí nikdo nic neřekl, ženy z vlaku mi nosily jídlo a vodu.“ „Moc nevěřím, že ji tady dokážete zachránit,“ vyřkl nad ní ortel lékař po příjezdu do bezejmenné osady u Chabarovsku. Přežila díky tomu, že její matka postupně vyměňovala rodinné šperky za máslo, med a jiné takřka nedostupné potraviny, aby dcera nehladověla.
Marija Šovhenjuk vzpomíná, že do osady v Tomské oblasti přijeli na nákladním člunu. „Nebyly tam cesty, dalo se tam dostat jenom po řece a v zimě na saních po ledu. Lidé po cestě přicházeli o rozum, někteří zemřeli a hodili je rovnou do vody.“
Zima jako na Sibiři
„Moje nejstarší sestra, šestnáctiletá Haňa, pracovala v dole. Stejně jako všechny dívky v jejím věku. Dostávala díky tomu lepší jídlo. A vždycky, když se šla po práci převléknout do lázně, než tam došla, zmrzly jí na nohou propocené onuce. Venku bylo padesát stupňů pod nulou,“ vypráví Bohdan Kostelnyj, jehož rodina byla deportována do hornické osady Južnaja u Prokopjevska. V létě ovšem osadníky sužovaly naopak vysoké teploty a mračna komárů. Práce v dole byla velice nebezpečná s minimální mechanizací, koňmi, kteří tahali vozy s uhlím, a častými smrtelnými úrazy.
Ve většině sibiřských osad se bydlelo v podlouhlých dřevěných barácích podobných těm, v jakých žili vězni v táborech gulagu. „Baráky byly osmdesát metrů dlouhé a uvnitř byla jedna postel vedle druhé. Mezi nimi byla jen úzká ulička. A každý barák narvaný lidmi…” popisuje Vasyl Lesyšyn, jehož rodinu deportovali, když mu bylo osm měsíců. Sibiřský barák byl prvním domovem, který v životě poznal. A stejně přirozeně jako společné bydlení přijímal i fakt, že ve škole a v práci všichni bez ohledu na národnost mluvili rusky, zatímco doma každý mluvil svou řečí: ukrajinsky, tatarsky, pobaltskými jazyky. „Lidé v skrytu duše věděli, na jaké straně stojí. Nejen Ukrajinci, ale všichni, kdo tam s námi byli. Ale nikdo o tom nemluvil nahlas, protože nás pořád sledovali, kontrolovali, jak se lidi chovají, co říkají. Byl to systém, kde každý kontroloval každého, ve dne v noci,“ popisuje Vasyl situaci v sibiřských osadách okolo Usť-Šiše. A stejnou zkušenost sdílí i Marija Šovhenjuk, která se svou rodinou žila o devět set kilometrů dál v Tomské oblasti.
„Za žádných okolností jsme nemluvili o důvodech naší deportace. Věděli jsme, že si s námi mohou dělat, co chtějí. Stejně tak se nikdy nemluvilo o politice, alespoň ne před námi dětmi. Rodiče měli strach, že bychom mohly něco náhodou vybreptat.“
Přesto se lidé snažili si za všech okolností udržet povědomí o svých kořenech: tajně zpívali ukrajinské národní písně, vyprávěli si pohádky, o Vánocích zpívali koledy. Kněží i laici sloužili ekumenické liturgie, při nichž se shromažďovali příslušníci nejrůznějších národností. Připomínkou rodného kraje byly i bedýnky jablek zasílané příbuznými z Ukrajiny. Na Sibiři totiž jablka v té době nerostla, pro děti, které tam vyrůstaly, to bylo zcela exotické ovoce.
Později, zejména po Stalinově smrti, když se podmínky života na Sibiři začaly nepatrně zlepšovat, se právě jabloně staly symbolem tohoto zlepšení. „Postavili jsme si dům, skutečný dům, ne barák. A okolo jsme nasázeli jabloně. Můj otec totiž po návratu z tábora přivezl sazenice jabloní. Když začaly rodit, lidé říkali, že jejich jablka jsou krásná a veliká,“ vypráví Stepan Prytula.
Návraty po letech
Stalinova smrt 5. března 1953 znamenala pro lidi deportované na Sibiř skutečný obrat. Téměř okamžitě pocítili zlepšení, pokud jde o příděly potravin. Mnohé rodiny se znovu shledaly s otci a manžely propuštěnými z trestaneckých kolonií. A poté, co Chruščov roku 1956 vystoupil s částečnou kritikou zločinů stalinismu, mohli deportovaní začít pomýšlet na návrat domů. Většina z nich totiž i po letech stále považovala za svůj domov rodnou Ukrajinu.
Ne všichni se ovšem mohli vrátit tam, odkud pocházeli. Rodina Bohdana Kostelného například už nesměla do vesnice Tučapy u Lvova. Bohdan zakotvil na Donbasu, kde stejně jako mnoho dalších navrátilců ze Sibiře našel práci v dole. Většina navrátivších se Ukrajinců narážela na těžko řešitelný administrativní problém: nemohli sehnat práci, protože zaměstnání bylo vázáno na trvalý pobyt, a současně nemohli být zapsáni jako místní obyvatelé, protože neměli v daném místě práci. Většina z nich už nedostala zpátky své bývalé domovy. Přesto na Ukrajině znovu rychle zapouštěli kořeny.
Cejch deportovaných s nimi ovšem zůstával po celý život. „V naší rodině nikdy nebyli opilci ani flákači, protože od raného dětství nás učili: musíme být ve všem lepší, protože máme škraloup. Můj bratr byl ve své práci vysoce ceněný, ale nikdy se nedostal do vyšší funkce. I když jsme všichni dosáhli vyššího vzdělání, měli jsme jen obyčejná zaměstnání. Ale i tak jsme myslím v životě dokázali hodně dobrého,“ uvažuje Sofia Zubrycká.
Když se Vasyl Lesyšyn v pětasedmdesáti letech ohlíží za svým dětstvím v Usť-Šiši, hovoří smířlivě: „Měl jsem vlastně šťastné dětství. A že bylo tvrdé a těžké… To je prostě osud. Je to výsledek zápasu našeho lidu o svobodu Ukrajiny. Nebyl jsem v tom sám. Byly v tom desetitisíce, statisíce lidí i dětí jako jsem byl já.“
Pomozte Ukrajině s Pamětí národa
Ukrajina čelí bezprecedentní invazi vojsk Ruské federace. S pohnutím sledujeme odhodlání našich přátel bránit svou vlast. Proto jsme spustili sbírku, ve které můžete přispět i Vy. Za Vaše dary nakupujeme vybavení, které zachraňuje životy a zvyšuje bezpečnost obránců Ukrajiny. Zejména zdravotnický materiál, ochranné vesty, helmy, rukavice, spacáky, stany, vysílačky, baterie, drony, termovize a potraviny. Díky našim ukrajinským partnerům víme, jaký materiál obráncům schází, v jakém množství a kde je ho nejvíc zapotřebí. Vybavení, které jeden den nakoupíme, pomáhá většinou již druhý den v místech bojů. Finanční prostředky využíváme rovněž ke zlepšení zdravotní péče pro děti a lidi postižené invazí ruské armády.