Dva totalitní režimy, které se přehnaly přes Ukrajinu ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století, za sebou zanechaly nepředstavitelé množství mrtvých a rozvrácenou společnost. Lidé ztratili naději, že by si mohli plánovat život podle svého.
„Zabíralo se všechno. Kdo měl koně nebo krávy, tak je musel odevzdat. Lidé chodili pracovat, ale měli velkou bídu, jak se říká - ,černo nevidno'. Chudší lidi šli do kolchozu a kdo byl bohatší, byl odvezen na Sibiř,“ popisuje Olha Mykytivna Stepanjuk příchod sovětské moci do její rodné volyňské vesnice Maleve, která tehdy patřila do východního Polska. Bylo to v září 1939. Začalo období, které tamější Ukrajinci nazývají „perši Sověti“, „za prvních Sovětů“.
Pak přišla doba „za Němců“. A potom pro změnu „za druhých Sovětů“. Ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století se Ukrajina ocitla v sevření mezi Hitlerem a Stalinem a střídaly se v ní různé totalitní režimy, stalinistický a nacistický. Nelišily se ani tak mírou brutality jako spíše tím, na koho byla zaměřena. Jednou na soukromě hospodařící zemědělce, jindy na Židy nebo na kohokoli, kdo ještě vlastnil prase, hrnec sádla nebo zimní kabát. „Hitler a Stalin sdíleli určitou politiku tyranie: vyvolali katastrofy, obvinili z nich nepřítele podle vlastního výběru a potom využili smrti miliónů lidí k tomu, aby dokázali, že jejich postup byl potřebný nebo žádoucí. Každý z nich měl svou Utopii a skupinu lidí, na kterou svalil vinu, když se ukázalo, že její realizace není možná,“ napsal k tomu Timothy Snyder ve své knize Krvavé země. Pro obyčejné lidi z toho vyplývalo nejen strašlivé strádání a fyzické utrpení, ale také naprostá nepředvídatelnost jejich každodenního života, nemožnost cokoli plánovat, vzdělávat se, podnikat a hospodařit, která postupně vedla k rozvratu občanského i hospodářského života.
Děsivá hra na honěnou
Většina Ukrajiny byla v první polovině třicátých let vystavena záměrně vyvolanému hladomoru, který zahubil nejméně 3,3 milionu lidí. Hladomor vznikl nejen násilným zaváděním kolchozů, ale zejména neúměrn‚‚ě vysokými odvody, kdy se naprostá většina potravin vyprodukovaných na zemědělské Ukrajině odvážela do jiných regionů Sovětského svazu. Jenom v západní části Volyně, která v té době patřila k Polsku, lidé žili a hospodařili v poklidu.
„Nikdo nedělal rozdíly, jestli je sousedem Žid, katolík, Polák, Ukrajinec nebo Čech,“ říká volyňská Češka Alla Boroličová.
To se ale změnilo v září 1939, kdy Hitler zaútočil na Polsko. Na základě paktu mezi Hitlerem a Stalinem tato část Polska připadla Sovětskému svazu a začalo již zmíněné období „prvních Sovětů“, násilné zavádění kolchozů, konfiskace majetku a první transporty na Sibiř. Další změna přišla za necelé dva roky, v červnu 1941, kdy nacistické Německo napadlo Sovětský svaz. Místní lidé to v některých případech vnímali zprvu jako úlevu, protože němečtí vojáci je zbavili nenáviděných Sovětů. Jenže brzy se ukázalo, že nacisté přinesli novou podobu teroru. Patřilo k ní i vypalování celých vesnic. Jednou z nich měla být i obec Zahirci, v níž žila sedmiletá Kateryna Hryhorivna Dacjuk. Měl to být trest za to, že místní partyzáni zabili německého oberleitera: „Já jsem pásla krávy, on jel s koněm a s bryčkou a povstalci ho přepadli, zastřelili a zahrabali ho tam. Viděla jsem to na vlastní oči. Potom přijeli Němci a za pomoci psů zabitého oberleitera našli.“ Nacisté měli v úmyslu pro výstrahu vypálit obce Zahirci, Mykytyči a Piddlužja. Místní obyvatelé se ukryli v lesích u povstalců. Polská sousedka, která uměla německy, německé velitele ve městě Dubně nakonec uprosila, aby vesnici Zahirci ušetřili. Němečtí vojáci běžně drancovali hospodářství místních ukrajinských zemědělců, brali si hospodářská zvířata i povozy. Lidé své zásoby často zakopávali, aby se nedostaly do rukou Němcům: „Lidé si zakopávali věci do bunkrů. Pak zase je chodili vykopávat a hledali, hádali se: ,To je můj polštář,’ a podobně,“ říká Kateryna Hryhorivna Dacjuk.
Horší ale bylo, že Němci náhodně chytali místní obyvatele a odváželi je na práci do Německa. Někdy se bavili tím, že lidi prchající po náměstí nebo po venkovských cestách pronásledovali v autech. Této děsivé hře na honěnou se říkalo „oblava“ či „lapanka“ „Víte, bála jsem se chodit městem. Když jsem šla za tetičkou, raději jsem chodila přes hřbitov a zadem okolo města. Bála jsem se, aby mě nechytili a neodvezli,“ vzpomíná Alla Boroličová. Právě tento osud potkal rodinu Oleksandry Arsentivny Adamčuk, které v té době byly čtyři roky. Němci z jejich rodiny odvezli osm lidí na práci do koncentračního tábora. Ona sama se musela v táboře starat o nejmladšího bratra, zatímco její starší devítiletý bratr Žora už musel pracovat, nosil těžké cihly na stavbu. Otec pracoval v závodě na výrobu součástek do letadel. Vzpomíná na děsivou scénu, kdy opilí dozorci se psy na jednu stranu postavili dospělé a na druhou stranu děti. „Zařvali, aby děti přeběhly k matkám a pak na ně psy pustili. U matek nebyly větší děti, jen ty malé, a [psi děti] potrhali.“
Hlína se ještě hýbala
Nejděsivější osud potkal obrovské množství ukrajinských Židů. které nacisté masově vraždili, často za netečného přihlížení nebo spolupráce místních obyvatel, mezi nimiž vládl značný antisemitismus. Narozdíl od střední a západní Evropy zde neodváželi Židy do koncentračních táborů, zabíjeli je hromadně za humny jejich vesnic a měst. Patrně k největšímu takovému masakru došlo na konci září 1941 v Babím Jaru u Kyjeva, kde během dvou dnů zahynulo nepředstavitelných 33 771 lidí. Podobné masakry se však děly po celé Ukrajině. „Židé z obce Mykytyči si museli vykopat vlastní jámu, pak je zabili a do té jámy je hodili,“ říká Kataryna Hryhorivna Dacjuk. Emilie Kuzněcov popisuje, že Židé ve Varkoviči se museli před smrtí svléknout do naha:
„Svlékají, stojí holí. S avtomatom šel postřílet, ještě tam možná nějací živí jsou. Vápnem to zalévají a ono se to takhle ruchá. Vápnem zalijí a je zas střílejí.“
Hned několik pamětníků sdílí podobnou vzpomínku na těžko představitelný výjev, který se zřejmě opakoval na více místech: jáma s těly povražděných lidí byla zasypána zeminou, ale její povrch se stále hýbal, protože ne všichni zemřeli okamžitě. Mnozí Ukrajinci se na těchto masakrech Židů podíleli spolu s Němci nebo pro ně pracovali jako dozorci v koncentračních táborech. Kromě sovětských a německých velitelů operovala na Ukrajině také neoficiální síla: příslušníci ukrajinského povstaleckého hnutí, pověstní banderovci. Zatímco pro mnoho Ukrajinců byli tito partyzáni ztělesněním statečného odporu proti nenáviděným Sovětům, lidé jiných národností se jich obávali, protože vyvražďovali Židy, Poláky a Rusy, civilní obyvatelstvo včetně žen a dětí. Násilně se chovali i vůči volyňským Čechům. Podle Emilie Kuzněcov například vtrhli k nim domů a vynutili si jídlo, zimní kabát a samohonku.
V noci jsem stála frontu na chleba
Německá vojska opustila Ukrajinu na podzim 1944. Opět se tak ujali vlády Sověti. „Na východě země byl hladomor, protože Stalin všechny potraviny zabral. Já jsem také stála ve frontě v Dubně a čekali jsme i v noci na chleba,“ vypráví Kateryna Hryhorivna Dacjuk. Po válce nastala druhá vlna zakládání kolchozů. Lidé z vesnic, kde se ještě hospodařilo soukromě, dobře věděli, že ze sousedních vsí, kde již byly kolchozy, k nim chodí prosit o chleba, a tak se zdráhali, ale neměli na vybranou. Soukromě hospodařící zemědělci byli postiženi tak vysokými povinnými odvody, že je nemohli splnit:
„Třeba obilí jste museli dávat celými nákladními vozy a k tomu pět set vajec a ještě máslo a mléko. Odváželo se to třeba na ,maslozávody'. Takové to bylo za Stalina. Pokud někdo dodávky nesplnil, tak dostal pokutu, anebo byl rovnou uvězněn,“ vypráví Olha Mykytivna Stepanjuk.
Nastávalo poslední období stalinismu, který pohltil všechny oblasti ukrajinského kulturního a společenského života.