Daniel Kroupa

* 1949  

  • „Když se v roce 1989 probouzely různé politické organizace, činnost agentů Státní bezpečnosti se zajímavým způsobem aktivizovala. V mém bytě proběhly dvě schůzky, na nichž se diskutovalo o založení politické strany. O její povaze jsme já a Pavel Bratinka vedli spor s Václavem Bendou a jeho přáteli. Státní bezpečnost měla na těchto schůzkách své lidi a jeden z agentů tam dostal takřka hysterický záchvat, křičel, že stále jen diskutujeme, ale žádnou politickou stranu jsme nevytvořili. V ten moment mi blesklo hlavou: ,To musí být estébák! Nemá co hlásit svým nadřízeným a je z toho nervózní.‘“

  • „Dá se říct, o co jsme skartací živých svazků Státní bezpečnosti přišli?“ „Skartace způsobila, že mnozí z agentů a spolupracovníků Státní bezpečnosti mohli sehrát důležitou roli v době, kdy nebyla známá jejich vazba na tajnou policii. Členové Státní bezpečnosti v porevolučním období ochránili své lidi, mnozí z nich se v novém režimu úspěšně etablovali; někteří si museli dlouhá léta počkat, až dané téma přestane veřejnost zajímat, a do vrcholů české politiky a veřejného života vstupují teprve nyní.“

  • „Z Vašeho vyprávění se zdá, že jste žil jako vzorný disident, tedy jako člověk, který o Státní bezpečnosti věděl, setkal se s ní a rozhodl se nevypovídat. Uvědomil jste si někdy, že jste řekl, co jste říct nechtěl, a zpětně toho litoval?“ „Při výsleších jsem se poměrně dlouho snažil hrát hru na kočku a myš: člověk něco zapřel, jindy odmítl vypovídat, ale zároveň vyslýchajícím poskytl spoustu informací, které mohli použít i proti jiným lidem. U výslechů jsem dlouhou dobu mluvil, pak jsem si ale uvědomil, že mi to v ničem nepomáhá a že čím víc se s estébáky bavím, tím jsou výslechy delší. Když jste u výslechu deset jedenáct hodin, jdete domů úplně psychicky vyčerpaný z napětí, abyste něco nevyzradil. Za tak dlouhou dobu toho ale napovídáte spoustu. Já jsem se domníval, že tím, o čem jsem se s estébáky bavil, nikomu neuškodím, a přesto šlo o zneužitelné informace.“

  • „Když jsem hovořil o tom, jaký strach mnozí disidenti měli, či lépe řečeno úzkost, permanentní úzkost, tak si vybavuji jeden okamžik, kdy tato úzkost zmizela. Byl to den, kdy došlo k jednání představitele Občanského fóra, tedy Václava Havla, s představitelem komunistické strany panem Urbánkem v jedné z místností Obecního domu. Všichni jsme s napětím čekali, jak to jednání dopadne. Byl to nový generální tajemník, říkali jsme si tedy, jestli se postaví autoritativně a pokusí se OF zatlačit k nějaké pozici, která by byla nepřijatelná, co budeme dělat, jestli budou opět masové demonstrace či generální stávky, jestli se země neocitne v chaosu a podobně. Byly opravdu mnohé důvody k obavám. Když jsem vyšel ze Špalíčku na ulici a šel jsem směrem na Můstek, všude bylo plno lidí, dav v jednom místě byl velmi zahuštěný a uprostřed jsem viděl takový okruh, který okolo Václava Havla vytvořilo několik lidí, kteří mu dělali jakousi ochranku. A tahle skupinka se prodírala davem. Václav mě uviděl, zamával na mě, a tak jsem se prodral davem k němu, plný napětí. A ptal jsem se ho, co bylo, jak dopadlo to jednání. On se smál a řekl mi: ‚Jsou v prdeli!‘ A já se zeptal: ‚Jak to, o čem jste mluvili?‘ A on řekl: ‚No ten Urbánek mi vyprávěl o tom, jak dělal výpravčího někde na Moravě na nádraží.‘ A já jsem říkal: ‚No a co bylo dál?‘ A on povídá: ‚Dál už nic, chtěl, abych mu podepsal knížky.‘ No a to byl okamžik, kdy můj strach opravdu skončil, protože bylo zjevné, že uvnitř komunistické strany není žádná vůle, žádná zodpovědná osoba, která by jakýmkoli způsobem se pokusila zastavit valící se revoluci.“

  • „Tam přicházeli vedoucí státní a straničtí funkcionáři a já, který jsem byl nováček, jsem se ptal: ,Prosím vás, tady chodí takové celebrity a nikde nevidím policii, že by je chránila.‘ A tehdy mi řekl jeden z těch podnikových informátorů: ‚Prosím vás, polovina z nás jsou estébáci.‘ Tak mně trošičku svitlo. Zapomněl jsem na to a večer na hotelu, když si ke mně jeden z těch informátorů přisedl, tak jsem řekl pár vtipů – mezi tím i o policajtech, které se v té době staly módní – ten člověk najednou ztuhnul a řekl: ‚Já jsem taky jeden z nich.‘ V tu chvíli jsem si uvědomil, že mi hrozí zatčení za protistátní vtip, a vzhledem k tomu, že šel kolem číšník s několika panáky, dva jsem mu z tácu sebral, jeden jsem dal před toho spolusedícího a řekl jsem mu, ať si z toho nic nedělá a napije se na to. Čímž jsem opět uvolnil atmosféru, on si dal panáka a já jsem pak objednával další a další. Když odmítl mou naivní otázku, zda je Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti, skoro se urazil a řekl, že je Státní bezpečnost. Zkrátka a dobře, pod vlivem alkoholu mi začal vyprávět naprosto neuvěřitelné věci, ze kterých mi postupně běhal mráz po zádech – ne že bych si je neuměl představit, ale z toho, že to říkal mně. A ráno v sedm hodin někdo bouchá na dveře, šel jsem otevřít a tam stál tenhle estébák, celý rozklepaný, a říkal: ‚Já jsem spáchal trestný čin.‘ – ‚A jaký?‘ – ‚Že jsem vám to všechno řekl.‘ – A já jsem říkal: ‚Ale já to nikomu neřeknu.‘ A on jen: ‚To je jedno, tady je to stejně všechno odposlouchávaný.‘ A já mu na to řekl, že snad nebude tak zle, a on zelený strachy se odpotácel. Já jsem se oblékl a šel jsem na výstavu a z jedné kóje jsem slyšel strašný řev: nahlédl jsem tam a viděl jsem tam stát toho „svého“ estébáka s jeho šéfem. Takže on nedekonspiroval jenom sebe, ale i svého šéfa. Když jsem se pak znovu podivoval, že tam estébáci jsou, a naťukával jsem to s ostatními, abych zjistil, kdo u nich je a kdo není, přišla za mnou jedna z informátorek a řekla mi: ‚Pane Kroupa, já vám řeknu, jak to je – my s nima vždycky na začátku a na konci uděláme mejdan a pak my, co k nim nepatříme, si chodíme zvlášť.‘ A já jsem říkal: ‚A jak víte, kdo jsou ti estébáci a kdo nejsou?‘ – ‚No, my je ožerem a oni nám to všechno vypovídaj.‘“

  • „Pro mě znamená 17. listopad obrovskou příležitost uskutečňovat svoje představy o budoucím politickém, hospodářském, sociálním a kulturním uspořádání naší země. Vrhnul jsem se tedy do víru politických událostí a svoje myšlenky jsem mohl uplatňovat už v samotném začátku v programech Občanského fóra. Jsem jedním ze spoluautorů volebního programu Občanského fóra, Miloš Zeman k němu napsal předmluvu, ale ten vlastní program byl dílem komisí, které jsem vedl a řídil. Byl jsem zvolen do Federálního shromáždění, kde ten program transformace České republiky se uskutečňoval přijímáním zákonů. Řadu těch zákonů jsem mohl ovlivnit podle vlastních představ a mohl jsem uplatnit své názory. V situaci chaosu, jaký představuje každá revoluce, se nejlépe uplatní lidé, kteří mají v hlavě jasno a vědí, co chtějí. Můj vzestup v politice nebyl dán tvrdými lokty, ale byl prostě dán tím, že jsem mohl při různých diskusích říci jasné stanovisko.“

  • „Temné náznaky, že mě sledují, se proměnily v přímou konfrontaci, ve které jsem si nepočínal nijak zvlášť statečně. Měl jsem dojem, že se s těmi estébáky musím bavit tak, abych je neurazil nebo nevyprovokoval, takže jsem s nimi mluvil o nevinných věcech, a kdykoli se mě přímo ptali na činnost Charty a podobně, tak jsem říkal, že odmítám vypovídat. Myslel jsem si, že to je rozumná strategie, ale byl to omyl – výsledkem byly delší a delší výslechy a já jsem si postupně uvědomoval, že jim říkám věci, které pro ně stejně musí mít nějakou hodnotu, když jim stojí za to mě vyslýchat. Jednou jsem při takovém výslechu zalhal a ten estébák najednou přede mnou morálně vyrostl a začal mi dávat najevo svůj despekt. Přistihl mě při té lži a říká: ‚No, to je důstojné, vy, filozof, který má zakládat svůj život na pravdě, mi tu lžete jako malý kluk. Kdybyste byl chlap, tak mě pošlete někam. Já si vážím obyčejného dělníka, který řekne – to jsem udělal, za tím stojím – anebo mě pošle do háje.‘ Já jsem mu řekl: ‚Pane kapitáne, to máte pravdu a odteďka vám neřeknu ani slovo.‘ On se na mě podíval a řekl: ‚Hm, tak to jsem přehnal, pojďte, tak to sepíšeme.‘ A od té doby, kdykoli mě zatkli, odmítal jsem odpovídat na cokoliv, řekl jsem jim to hned na začátku – a výsledek byl, že jsme sepsali protokol, že ‚vyslýchaný odmítá vypovídat‘, a za půl hodiny, za hodinku jsem šel domů.“

  • „Vpodvečer se u mě sešli přátelé – Jiří Skalický, Pavel Bratinka, kteří se oba zúčastnili, bylo to docela zábavné, Bratinkovi se podařilo proniknout na Václavské náměstí a přinesl mi zprávu, že se nikde nic neděje. Protože Václavské náměstí bylo úplně prázdné, no tak sedl do metra a přijel k nám. Později přišel Jiří Skalický, který absolvoval mlýn na Národní třídě – nedostal žádnou ránu, ale přišel velmi otřesen a dá se říci ve velmi depresivním stavu. V ten okamžik jsem měl dojem, že se dějiny daly do pohybu a že ta očekávaná změna režimu je přede dveřmi. Důvod, proč jsem došel k přesvědčení, že zásah proti demonstraci na Národní třídě vyvolá takovéhle procesy, spočíval v tom, že se režim dotkl jednoho z klíčových zakladatelských mýtů tohoto režimu samotného. To, že se nedokázali ubránit takovému zásahu, ten režim zbavoval jakékoli legitimity. Ukazoval, že uvnitř něho jsou rozpory, že ten režim neumí reagovat na podobné situace. A bylo zjevné, že otřesená a v první chvíli vyděšená veřejnost na tuto událost musí zareagovat.“

  • Celé nahrávky
  • 9

    Praha 5, 30.11.2018

    (audio)
    délka: 01:11:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 10

    Cholín, Praha, 15.08.2009

    (audio)
    délka: 04:51:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 11

    Praha, 23.03.2011

    (audio)
    délka: 01:31:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 12

    Praha, 17.08.2015

    (audio)
    délka: 01:18:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tehdy jsem si řekl, že pokud mám být zavřený, tak chci vědět za co a chci být zavřený právem

Daniel Kroupa
Daniel Kroupa
zdroj: Výstava: My jsme to nevzdali (2009)

Daniel Kroupa se narodil 6. ledna 1949 v Praze. Jeho otci hned po únoru 1948 komunisté znárodnili stěhovací firmu a ve vězení neskončil jen díky tomu, že za něj přemrštěnou tzv. milionářskou dávku zaplatil jeho přítel. Svůj „buržoazní původ“ pocítil Daniel už na základní škole, když při přijímání do Pionýra jako jediný z dvou set dětí shromážděných při slavnostním rituálu nedostal rudý šátek jako všichni a obešli ho obloukem. Postupně začal zjišťovat, že existuje i jiný svět než ten, o kterém se učí ve škole. Když se třeba svého otce zeptal, co je Svobodná Evropa, o níž se doma pořád mluví, odpověď nedostal, zato musel třikrát po sobě opakovat: „Svobodná Evropa je rozhlasová stanice, kterou můj tatínek rozhodně neposlouchá.“ Svobodná Evropa hrála nahlas i v Radioklubu Svazarmu, kam ve  svých čtrnácti letech Daniel Kroupa přišel. Radioamatéři totiž uměli obejít nedokonalé rušení signálu a Svazarm neboli Svaz pro spolupráci s armádou se stal pro Daniela Kroupu místem, kde se poprvé setkal s otevřenou kritikou vládnoucí strany. Z Radioklubu Svazarmu ho zájem o techniku přivedl na střední průmyslovou školu spojové techniky, kam byl i přes svůj původ přijat. V té době začal chodit i na přednášky do Městské knihovny v Praze, kde poznal překladatele a básníka Jana Vladislava a kde také poprvé slyšel mluvit Jana Patočku. Po srpnové okupaci 1968 kopal výkopy, nosil babičkám uhlí a statoval u filmu. Nadále navštěvoval přednášky Jana Patočky a Václava Černého a díky své konverzi ke křesťanství se seznámil s okruhem mladých lidí z katolického kroužku Vigilie. Docházel i do několika dalších podobných kroužků, v nichž se potkával například s Radimem Paloušem, Tomášem Halíkem či Zdeňkem Neubauerem, Pavlem Bratinkou a Ivanem Havlem. Studia na elektrofakultě nedokončil, našel si zaměstnání v podniku Úklid a přihlásil se k externímu studiu filozofie na filozofické fakultě. Ze školy byl však vyhozen poté, co neudělal zkoušku z marxismu-leninismu. V lednu 1977 podepsal Chartu 77 a tím začaly pravidelné výslechy na StB. Až do 80. let byl preventivně zatýkán při různých výročích - většinou ale v těch dnech odjel s rodinou někam pryč. Po smrti Jana Patočky v roce 1977 se Daniel Kroupa rozhodl, že se bude snažit mezi mladými lidmi udržet myšlení nezávislé na komunistické oficiální doktríně, a založil si vlastní filozofický seminář, kterým do listopadu 1989 prošlo asi padesát lidí. V roce 1989 působil ve vedení Občanského fóra a spoluzaložil ODA. Jako poslanec Federálního shromáždění ČSFR se podílel na přípravě Ústavy ČR. V roce 1996 byl Daniel Kroupa zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, od roku 1998 působil v Senátu ČR.