„Seděli tam i lidé, kteří nebyli moc úspěšní, ale dostávali tato místa, protože byli vysocí funkcionáři. Jednou jsem třeba vyhrála soutěž na prostírání do hospody U Benedikta. Pracovala jsem s hnědou a bílou a vytvořila jsem také stylizované písmo. A proto, že jsem před komisi současně předkládala nějaké šatovky, které jsem dělala pro ÚBOK, tak jim to připadalo, že mám moc zakázek najednou. Schválili mi tedy pouze ty šatovky a ubrus ne. Nezdálo se jim právě písmo. Odnesla jsem to a měla jsem vztek. Mezitím jsem na to ani nešáhla a za týden se tam objevila znovu. Oni opět řekli, že jim to stále nepřipadá dobré. Až třetí týden konstatovali, že je to ono, aniž bych tam cokoliv změnila. Dělali to jen proto, aby otravovali. Šikana prostě byla.“
„Dělaly se tam taky nádherné pánské šatovky. Velký vývoz tartanu, tedy kostek, byl do Anglie. A aby vznikl odbyt, tak si Angličané vymínili, že se do látky musí vetkat: Made in England. Strašně mě to uráželo, protože jsem věděla, že od první nitě, tedy od prvního zpracování, je vše děláno tady. Byli tam také úžasní návrháři dezénu, kteří vzory zakreslovali do milimetrových papírů. Byly to krásné výrobky, které šly všechny do Tuzexu. Pamatuju si, jak jsem tam jednou přišla a nějaké dámy u toho stály a říkaly: ‚Všechno je to úplně jiné, když je ta látka na sukni z Anglie. Vidíte to?‘ Věděla jsem, že to je z Textilany, tak jsem jim řekla, že to je naše, a že se to tam jenom tak píše. Nikdo z nich mi to nevěřil.“
„Přivedli mi dva mladé kluky, kteří to všechno nafotili a řekli, že to včetně filmů dovezou do Vídně. Druhý den jsem se musela sebrat a posadit je oba do svého Fiata šestistovky, kterého jsem čirou náhodou měla u sebe. Bylo to docela nebezpečné, protože jsme vůbec netušili, co se děje. V Praze bylo vyhlášeno stanné právo. Znamenalo to, že jsme museli přejet hranice města do určité doby, jinak by nás odstřelili. Ti lidi byli úžasný, na to nikdy nezapomenu. Pomáhali nám a radili, kam nejezdit, kde stojí hlídka a kudy to máme objet. Někteří si dokonce vlezli i do auta a jeli půl kilometru s námi. Kličkovali jsme přes neuvěřitelné věci a snažili se vyhnout Rusům. Tenkrát ještě neexistovala dálnice, takže to mezi Prahou a Libercem byla docela dálka a my to navíc museli objíždět přes různé vesnice. Nakonec jsme to stihli jen tak tak.“
„Řídící učitel Fiala se nás ujal a ubytoval mě a maminku ve sklepě své vily. On sám měl dvě dcery a situace byla tím nebezpečnější. Nechtěli jsme, aby nás někdo prozradil. Do toho sklepa bez oken, ve kterém nebylo ani topení, nám donesli malinký sporák. Pamatuju si, že jsme chodily v noci na šišky do Brdských lesů, aby nás nikdo neviděl. Sbíraly jsme je do velké plátěné tašky a topily jimi. Tátu jsem viděla až po osvobození. Jako partyzán totiž taky odešel do lesů. Nevzpomenu si přesně na to, co to bylo za oddíl. Byl vystudovaný architekt a snad to mělo vliv i na to, že se podílel na vyhození mostu ve Všenorech do vzduchu.“
Jarmila Trösterová se narodila 20. dubna 1941 v Praze. Její tatínek František Tröster byl významný divadelní scénograf, kterého nacisté označili v roce 1944 za takzvaného zvrhlého umělce a poslali ho na nucené práce (totální nasazení). Po návratu se okamžitě zapojil do odboje a příprav Pražského povstání, z čehož plynuly zbytku rodiny značné komplikace. Jarmila vystudovala Ateliér textilní tvorby profesora Antonína Kybala na UMPRUM. V polovině 60. let nastoupila jako výtvarnice do továrny Textilana Liberec, kde se postupně vypracovala na jednu z hlavních návrhářek. Firmu pak zastupovala i na módních veletrzích v Paříži. Ve stejném období se angažovala v začínajícím divadle Ypsilon. V srpnu roku 1968 po příjezdu okupačních vojsk se s touto skupinou divadelníků podílela na libereckém odboji. V 70. a 80. letech pracovala pro Ústav bytové kultury a Školský ústav umělecké tvorby. Současně realizovala několik velkých zahraničních zakázek pro Art Centrum, jako třeba oponu do královského paláce v Teheránu či do Kosmického muzea v Almatě. V roce 1984 vstoupila do KSČ. Po Sametové revoluci se jí dařilo propagovat techniku české paličkované krajky v zahraničí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
