Je zázrak, jak to tu dobře dopadlo, řekl nám nedávno Erazim Kohák

/ /
Erazim Kohák doma. Foto Paměť národa
Erazim Kohák doma. Foto Paměť národa

Zemřel filozof Erazim Kohák, jehož přednášky a knihy dokázaly inspirovat. Polovinu života prožil v USA, kde ho fascinovala samozřejmost svobody. Jeho zkušenost byla s americkou bezstarostností v příkrém rozporu.

„To bylo nejzvláštnější na Americe. Že lidi tu byli svobodní – a vůbec se o to nestarali! Považovali to za samozřejmé. Slyšel jsem frázi: ‚Co mi můžou udělat?‘ A protože jsem Čechoslovák, tak mě hned napadlo, co by mu mohli udělat. Ale jeho to ani nenapadlo,” zamýšlel se Erazim Kohák v rozhovoru pro Paměť národa před necelým měsícem.

Erazim se narodil 21. května 1933 v Praze v intelektuální českobratrské rodině. Oba rodiče prý byli „starodávní vlastenci” oddaní masarykovskému Československu. Maminka Zdislava, rozená Procházková, vyučovala před válkou angličtinu na gymnáziu, tatínek pracoval jako stenograf v parlamentu Československé republiky.

Miloslav Kohák, nadějný novinář a spolupracovník Ferdinanda Peroutky, byl smýšlením sociální demokrat – teprve po válce, kdy „sociální demokracii kolonizovali komunisté”, se stal národním socialistou.

Rodiče odbojáři

Postavení prominentních masarykovců a odhodlání budovat – a později bránit – československou republiku mělo pro rodinu v době německé okupace fatální důsledky. Oba rodiče se zapojili do odboje, otec Miloslav se stal tajemníkem Ústředního výboru odboje domácího (ÚVOD).

Když se funkce říšského protektora ujal na konci září 1941 Reinhard Heydrich, tvrdý zátah proti domácímu odboji nedal na sebe dlouho čekat. Skoncovat s domácím odbojem byl ostatně Heydrichův hlavní úkol. Gestapo si pro otce přišlo záhy, v říjnu 1941. Miloslav ale v obojové činnosti pokračoval i v pakrácké věznici, kde zorganizoval mezi vězni zpravodajskou síť. Informace putovaly na motácích přes maminku Zdislavu do Anglie.

Nacistický koncentrační tábor Mauthausen nedaleko Lince byl táborem pro nenapravitelné politické protivníky Říše. Češi sem byli deportování na příkaz   Reinharda Heydricha, podle něhož hrál Mauthausen „zvláštní úlohu při decimování českého hnutí odporu.“ Foto: Mauthausen Memorial, Collection Antonio García, S 4665
Nacistický koncentrační tábor Mauthausen nedaleko Lince byl táborem pro nenapravitelné politické protivníky Říše. Češi sem byli deportování na příkaz Reinharda Heydricha, podle něhož hrál Mauthausen „zvláštní úlohu při decimování českého hnutí odporu.“ Foto: Mauthausen Memorial, Collection Antonio García, S 4665

Po vyzrazení otce deportovali do koncentračního tábora Mauthausen, maminku Zdislavu gestapo zatklo na podzim roku 1944 a zbytek války strávila v Malé pevnosti v Terezíně.

„Přišel jsem ze školy, dveře byly otevřené. Chtěl jsem vejít, a maminka mi vyběhla do předsíně naproti. Řekla mi, ať nechodím domů. Ať jdu a najdu sestru. A uklidím ji napřed k babičce, potom k strýčkovi. Oni s tím počítali, tak už to měli naplánované,” vzpomínal s odstupem tři čtvrtě století na matčino zatčení.

O jedenáctiletého Erazima a jeho sestru se museli postarat příbuzní: strýc z matčiny strany si odvedl devítiletou Bajku, otcův bratr Erazim Kohák z Kostelce nad Orlicí se ujal svého jmenovce. U něho strávil Erazim zbytek války, v květnu 1945 se v Praze šťastně shledal s rodiči i sestrou.

Tři poválečná léta

„Maminka už byla v bytě. Tatínek se z Mauthausenu vracel déle, ale i on se vrátil brzy. Sestra přijela taky, a tak jsme zase byli čtyřčlenná rodina. A žili jsme normální rodinný život až do roku čtyřicet osm,” popsal tři poválečná léta, v nichž se vyrovnávali s těžkou válečnou zkušeností jak své rodiny, tak celého národa.

Erazim po válce jako skaut.
Erazim po válce jako skaut.

„Velice jsem vnímal celou tu tragédii Židů. I tragédii československé republiky, která přišla o své největší vlastence. Protože to byli největší Čechoslováci – Židé.”

Republika i Kohákovi museli po válce začít znovu. Erazim mezitím dospěl do citlivého pubertálního věku a s obtížemi navazoval na přetržené rodinné vztahy. Zčásti na truc rodičům, kteří z něj chtěli mít sokola, se pustil do skautingu. Porozumění nalezl také mezi českobratrskou mládeží sdruženou kolem kostela sv. Klimenta na Novém Městě.

Rodiče se opět zapojili do práce pro vlast. Otec Miloslav se po válce stal prezidentem Akademické YMCA a zároveň se vrátil do tiskové kanceláře parlamentu. Později působil jako tajemník ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny a nakonec jako redaktor Svobodného slova, deníku národních socialistů, který byl v té době asi nejvýraznějším prodemokratickým hlasem.

Když nad námi únor zvítězil, sbalili jsme si batohy

Jako přesvědčený demokrat se Miloslav komunistů obával, podle syna Erazima se na odchod do exilu připravoval, věděl, že, „až to praskne”, bude muset urychleně zmizet.

„To mu dali jasně najevo, když za ním přišli a řekli: ‚Pane Kohák, teď budete muset psát jinak.‘“ Když pak převrat skutečně přišel a „únor nad nimi zvítězil”, sbalili si batohy a vyrazili na Šumavu. „Tatínek řekl: ‚Nesmíme brát nic, co by naznačilo, že odcházíme.‘ Tak já jsem si vzal jednoho vycpaného medvěda.”

Plakát Adolfa Zábranského z roku 1948 oslavující tzv. vítězný únor. Zdroj: Muzeum moderního umění v New Yorku
Plakát Adolfa Zábranského z roku 1948 oslavující tzv. vítězný únor. Zdroj: Muzeum moderního umění v New Yorku

Čtyřčlenná rodina dojela do Kvildy, odtamtud pokračovali pěšky. Převaděč je dovedl k hraničnímu kameni, do Německa už pod rouškou tmy scházeli sami. Za svítání po celonoční túře dorazili do Freyungu na bavorské straně.

V Německu strávili půl druhého roku: pár dní si pobyli ve sběrném uprchlickém táboře, pak tatínkovi pomohla YMCA, pro kterou v poválečných letech v Praze pracoval. Zdejší pobočka křesťanské mládežnické organizace jim poskytla byt v Mnichově, Miloslav se stal pracovníkem YMCA pro pomoc uprchlíkům v táborech a Erazim zatím navštěvoval Munich American High School – školu pro děti amerických důstojníků sloužících v americké okupační zóně.

Skutečnost, že zde absolvoval výuku v angličtině, se mu později hodila. Otec Miloslav chtěl pokračovat do USA – mimo jiné i proto, aby byl zcela mimo dosah komunistů. Pro potřeby Američanů, kteří sháněli lidi s výučním listem, byli jakožto intelektuálové nekvalifikovaní – opět ale pomohla YMCA, které se podařilo domluvit jim práci zemědělských dělníků, a tím také získat víza.

Snažil jsem se být normální mladý Američan

„Během plavby jsem onemocněl. Měl jsem vysokou horečku. A oni ze mě samozřejmě měli hrůzu, že když se roznese, že je na lodi nákaza, že jim nedovolí se vylodit. Že budou muset sedět v karanténě. A ta loď byla zoufale přeplněná. Byla to původně armádní loď, která byla stavěná pro šest set vojáků – a nás tam bylo osmnáct set uprchlíků,” líčil Erazim Kohák útrapy dlouhé cesty do Ameriky.

Vylodění se ale nakonec podařilo: „Dva námořníci mě vedli, jeden z každé strany. Více méně mě nesli. A když jsme šli kolem těch celníků – kteří do toho byli zasvěcení – tak na mě mávli a řekli: ‚Už je zase ožralej.‘ A tak jsem se dostal do Ameriky bez prohlídky.”

V Americe skutečně začínali jako zemědělští dělníci, první léto strávil Erazim „odsekáváním kukuřice mačetou”, na podzim začal chodit do školy a pracoval už jen o víkendech a po večerech.

„Snažil jsem se kamarádit se svými vrstevníky a být jako normální mladý Američan. Což se dařilo blbě, protože jsem měl přece jen už něco za sebou. A oni byli tak hodní a tak naivní! Ale měl jsem tam pár starších kamarádů, mimochodem černochů, kteří pro mě měli pochopení.”

Tak popsal obtížné sžívání s novým prostředím. Na bakaláře studoval na malé venkovské univerzitě a rozhodl pro filozofii. Záhy se mu podařilo získat prestižní Danforthovo stipendium, takže univerzitu pro další studia si mohl vybírat. Vybral si prestižní Yale University, kde roku 1958 získal doktorát – z filozofie a religionistiky.

Z psychického otřesu se vzpamatovával v lesích

Pro rodinné vztahy Kohákových představoval americký exil další ránu. Otci Miloslavovi brzy po příjezdu Američané nabídli, aby v Mnichově pomohl vybudovat vysílání Rádia Svobodná Evropa. Nabídku přijal a od té doby pendloval mezi Mnichovem a New Yorkem, maminka Zdislava ho doprovázela. Sestra Bajka začala žít svůj vlastní americký život. A tak se také Erazim – ještě za studií na Yale – oženil a stal se otcem tří dcer.

Knihu o sepětí člověka s přírodou sepsal po rozvodu, kdy žil několik let v lesích.
Knihu o sepětí člověka s přírodou sepsal po rozvodu, kdy žil několik let v lesích.

Práce a povinností bylo mnoho, na dva nezkušené mladé lidi s nepříliš uspokojivým rodinným zázemím prý zřejmě až příliš. Erazim nastoupil jako učitel filozofie na Gustavus Adolphus College v Minnesotě, od roku 1960 pak učil na Boston University v Massachusetts.

S manželkou mimo jiné pro své dcery vytvořil a vedl dívčí skautský oddíl – chtěl jim dopřát to, co později nazval „výchovou proti konzumní společnosti”.

V roce 1977 získal profesuru na Boston University, zároveň se mu v té době rozpadlo manželství. Z psychického otřesu se odešel vzpamatovávat do lesů: na pozemku v New Hampshire žil nejdřív ve stanu, později tu vlastníma rukama postavil dům.

„Mír v duši, podstatné snížení životních nákladů a příležitost přemýšlet,” odpověděl Erazim Kohák na otázku, co mu pobývání uprostřed lesní divočiny přineslo. „Prostě jsem si dal nový start. Jeden život jsem zvoral, tak jsem si řekl, že začnu znova.”

Přemýšlel, psal, dojížděl přednášet na Boston University. Zdejší zvažování „morálního smyslu přírody” formovalo jeho ekologickou etiku a vyústilo v knihu The Embers and the Stars (česky Oheň a hvězdy), která si po svém vydání v roce 1984 získala značný ohlas. V lese v New Hampshire žil až do konce komunistického režimu v Československu, pak se postupně vyvázal z amerických závazků a vrátil se do vlasti.

Přes americké mimikry zůstal Čechoslovákem

Přestože si v Americe osvojil „americké mimikry”, zachoval si podle svých slov intenzivní vztah k domovu a zůstal Čechoslovákem. S návratem do vlasti vždy počítal, jen to trvalo o něco déle, než si představoval.

Po návratu počátkem devadesátých let se stal pedagogem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Působil jako kantor a publicista, angažoval se na poli ekologie, byl známým podporovatelem sociální demokracie, evangelictví, skautingu či železniční dopravy.

Se svou třetí ženou, Američankou Dorothy, bydlel na jednom z pražských sídlišť. Nestěžoval si, naopak – porevoluční vývoj své domoviny považoval za hodný ocenění:

„Vzhledem k tomu, jak dlouho to tady trvalo, je zázrak, jak dobře to dopadlo. Vždyť tato země udělala obrovský pokrok! Když si vzpomenu, jak byla zničená. A teď je to taková docela normální země.”

Erazim Kohák zemřel 8. února 2020 ve věku 86 let.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy na www.pametnaroda.cz. Děkujeme!