Je zázrak, jak dobře to tu dopadlo, říkal filozof Erazim Kohák

Do Ameriky se dostal po rok a půl trvajícím putování a začínal tam jako zemědělský dělník, první léto strávil „odsekáváním kukuřice mačetou“. Od počátku ho ale fascinovala tamní samozřejmost svobody a dobrého života. „Že štěstí tam nebyla chvilková náhoda, o kterou se člověk stará, ale samozřejmost. Samozřejmě budeme žít svobodně! Samozřejmě budeme šťastní! Samozřejmě si najdeme dobrou práci! Moc se mi tam líbilo.“ Tak Erazim Kohák odpověděl na otázku, co mu na Americe připadalo nejzvláštnější.

Kohákova zkušenost středoevropana, jehož rodinu věznili nacisté a na pronásledování ze strany dalšího totalitního režimu 20. století už raději nečekali, byla v příkrém rozporu s americkou bezstarostností. Jeho pozoruhodný životní příběh Paměť národa zaznamenala v prosinci 2019, necelé dva měsíce před jeho smrtí.

Narodil se v Praze v intelektuální českobratrské rodině, a to přesně před devadesáti lety 21. května 1933. Oba jeho rodiče byli jeho slovy „starodávní vlastenci“ oddaní masarykovskému Československu. Maminka Zdislava, rozená Procházková, vyučovala před válkou angličtinu na gymnáziu. Otec Miloslav pracoval jako stenograf v parlamentu Československé republiky, byl také nadějným novinářem a spolupracovníkem Ferdinanda Peroutky. Stejně jako později Erazim hlásil se i on původně k sociální demokracii – teprve po válce, kdy „sociální demokracii kolonizovali komunisté“, se stal národním socialistou.

Rodiče odbojáři

Postavení prominentních masarykovců a odhodlání budovat – a později bránit – československou republiku mělo pro rodinu v době nacistické okupace fatální důsledky. Oba rodiče se zapojili do odboje, otec Miloslav byl tajemníkem Ústředního výboru odboje domácího (ÚVOD).

Když se funkce říšského protektora na konci září 1941 ujal Reinhard Heydrich, tvrdý zásah proti domácímu odboji na sebe nedal dlouho čekat. Gestapo si pro Erazimova otce přišlo záhy v říjnu 1941. Miloslav Kohák ale v odbojové činnosti pokračoval i v pankrácké věznici a mezi vězni tam zorganizoval zpravodajskou síť. Informace putovaly na motácích přes maminku Zdislavu do Anglie.

Jeho činnost však byla vyzrazena a Miloslava Koháka pak z Pankráce deportovali do koncentračního tábora Mauthausen.

Na podzim roku 1944 navíc gestapo zatklo i maminku Zdislavu. „Přišel jsem ze školy, dveře byly otevřené. Chtěl jsem vejít, a maminka mi vyběhla do předsíně naproti. Řekla mi, ať nechodím domů. Ať jdu a najdu sestru. A uklidím ji napřed k babičce, potom ke strýčkovi. Oni s tím počítali, tak už to měli naplánované,“ vzpomínal Kohák na zatčení matky, která zbytek války strávila v Malé pevnosti v Terezíně.

O jedenáctiletého Erazima a jeho sestru se museli postarat příbuzní: strýc z matčiny strany si odvedl devítiletou Bajku, otcův bratr Erazim Kohák z Kostelce nad Orlicí se ujal svého jmenovce. U něho Erazim pobýval do května 1945, kdy se v Praze šťastně shledal s rodiči i sestrou.

Vnímal jsem tragédii Židů

„Maminka už byla v bytě. Tatínek se z Mauthausenu vracel déle, ale i on se vrátil brzy. Sestra přijela taky, a tak jsme zase byli čtyřčlenná rodina. A žili jsme normální rodinný život až do roku čtyřicet osm,“ popsal tři poválečná léta, v nichž se vyrovnávali s těžkou válečnou zkušeností jak své rodiny, tak celého národa.

„Velice jsem vnímal celou tu tragédii Židů. I tragédii československé republiky, která přišla o své největší vlastence. Protože to byli největší Čechoslováci – Židé.“

Republika i Kohákovi museli po válce začít znovu. Erazim mezitím dospěl do citlivého pubertálního věku a s obtížemi navazoval na přetržené rodinné vztahy. Zčásti na truc rodičům, kteří z něj chtěli mít sokola, se pustil do skautingu. Porozumění nalezl také mezi českobratrskou mládeží sdruženou kolem kostela sv. Klimenta na Novém Městě.

Rodiče se opět zapojili do práce pro vlast. Otec Miloslav se po válce stal prezidentem Akademické YMCA a zároveň se vrátil do tiskové kanceláře parlamentu. Později působil jako tajemník ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny a nakonec jako redaktor Svobodného slova, deníku národních socialistů, který byl v té době asi nejvýraznějším prodemokratickým hlasem.

Když nad námi únor zvítězil, sbalili jsme si batohy

Jako přesvědčený demokrat se Miloslav komunistů obával, podle syna Erazima se na odchod do exilu připravoval, věděl, že „až to praskne“, bude muset urychleně zmizet. „To mu dali jasně najevo, když za ním přišli a řekli: ‚Pane Kohák, teď budete muset psát jinak.‘“ Když pak převrat skutečně přišel a „únor nad nimi zvítězil“, sbalili si batohy a vyrazili na Šumavu.

Čtyřčlenná rodina dojela do Kvildy, odtamtud pokračovali pěšky. Převaděč je dovedl k hraničnímu kameni, do Německa už pod rouškou tmy scházeli sami. Za svítání dorazili po celonoční túře do Freyungu na bavorské straně.

V Německu strávili půldruhého roku: pár dní si pobyli ve sběrném uprchlickém táboře, pak tatínkovi pomohla YMCA, pro kterou v poválečných letech v Praze pracoval. Zdejší pobočka křesťanské mládežnické organizace jim poskytla byt v Mnichově, Miloslav se stal pracovníkem YMCA pro pomoc uprchlíkům v táborech a Erazim zatím navštěvoval Munich American High School – školu pro děti amerických důstojníků sloužících v americké okupační zóně.

Skutečnost, že zde absolvoval výuku v angličtině, se mu později hodila. Otec Miloslav chtěl pokračovat do USA – mimo jiné i proto, aby byl zcela mimo dosah komunistů. Pro potřeby Američanů, kteří sháněli především lidi s výučním listem, však byli jakožto intelektuálové špatně kvalifikovaní. Opět ale pomohla YMCA, které se podařilo domluvit jim práci zemědělských dělníků, a tím také získat víza.

Snažil jsem se být normální mladý Američan

„Během plavby jsem onemocněl. Měl jsem vysokou horečku. A oni ze mě samozřejmě měli hrůzu, že když se roznese, že je na lodi nákaza, že jim nedovolí se vylodit. Že budou muset sedět v karanténě. A loď byla zoufale přeplněná. Byla to původně armádní loď, která byla stavěná pro šest set vojáků – a nás tam bylo osmnáct set uprchlíků,“ líčil Erazim Kohák útrapy dlouhé cesty do Ameriky.

Vylodění se ale nakonec podařilo: „Dva námořníci mě vedli, jeden z každé strany. Víceméně mě nesli. A když jsme šli kolem těch celníků – kteří do toho byli zasvěceni – tak na mě mávli a řekli: ‚Už je zase ožralej.‘ Tak jsem se dostal do Ameriky bez prohlídky.“

V USA Kohákovi skutečně začínali jako zemědělští dělníci, první léto strávil Erazim „odsekáváním kukuřice mačetou“. Na podzim pak začal chodit do školy a pracoval už jen o víkendech a po večerech.

Sžívání s novým prostředím nebylo snadné, přesto si prý našel pár starších kamarádů, mimochodem černochů, kteří pro něho měli pochopení. Na bakaláře studoval na malé venkovské univerzitě a rozhodl se pro filozofii. Záhy se mu podařilo získat prestižní Danforthovo stipendium, takže univerzitu pro další studia si již mohl vybírat. Vybral si prestižní Yale University, kde roku 1958 získal doktorát – z filozofie a religionistiky.

Z psychického otřesu se vzpamatovával v lesích

Pro rodinné vztahy Kohákových ovšem americký exil představoval další ránu. Otci Miloslavovi brzy po příjezdu Američané nabídli, aby v Mnichově pomohl vybudovat vysílání Rádia Svobodná Evropa. Nabídku přijal a od té doby pendloval mezi Mnichovem a New Yorkem, maminka Zdislava ho doprovázela. Sestra Bajka začala žít svůj vlastní americký život. A tak se také Erazim – ještě za studií na Yale – od nich víceméně odtrhl. Oženil se a stal se otcem tří dcer.

Práce a povinností bylo mnoho, na dva nezkušené mladé lidi s nepříliš uspokojivým rodinným zázemím prý zřejmě až příliš. Erazim nastoupil jako učitel filozofie na Gustavus Adolphus College v Minnesotě, od roku 1960 pak učil na Boston University v Massachusetts.

S manželkou mimo jiné pro své dcery vytvořil a vedl dívčí skautský oddíl – chtěl jim dopřát to, co později nazval „výchovou proti konzumní společnosti“.

V roce 1977 získal profesuru na Boston University, zároveň se mu v té době rozpadlo manželství. Z psychického otřesu se odešel vzpamatovávat do lesů: na pozemku v New Hampshire žil nejdřív ve stanu, později tu vlastníma rukama postavil dům.

„Mír v duši, podstatné snížení životních nákladů a příležitost přemýšlet,“ odpověděl Erazim Kohák na otázku, co mu pobývání uprostřed lesní divočiny přineslo. „Prostě jsem si dal nový start. Jeden život jsem zvoral, tak jsem si řekl, že začnu znova.“

Přemýšlel, psal, dojížděl přednášet na Boston University. Zdejší zvažování „morálního smyslu přírody“ formovalo jeho ekologickou etiku a vyústilo v knihu The Embers and the Stars (česky Oheň a hvězdy), která po vydání v roce 1984 získala značný ohlas. V lese v New Hampshire žil až do konce komunistického režimu v Československu, pak se postupně vyvázal z amerických závazků a vrátil se do vlasti.

Přes americké mimikry zůstal Čechoslovákem

Přestože si v Americe osvojil „americké mimikry“, zachoval si podle svých slov intenzivní vztah k domovu a zůstal Čechoslovákem. S návratem do vlasti vždy počítal, jen to trvalo o něco déle, než si představoval.

Po návratu počátkem devadesátých let se stal pedagogem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Působil jako kantor a publicista, angažoval se na poli ekologie, byl známým podporovatelem sociální demokracie, evangelictví, skautingu či železniční dopravy.

Se svou třetí ženou, Američankou Dorothy, bydlel na jednom z pražských sídlišť. Nestěžoval si, naopak – porevoluční vývoj své domoviny považoval za hodný ocenění:

Erazim Kohák zemřel 8. února 2020 ve věku 86 let.